autor: Rachel
Tom:
Otřu si několik horkých slz, stále ulpívajících na mé tváři, a pozvednu své pláčem unavené oči k pohledu za oknem, u kterého sedím už několik hodin.
Slunce zalévá tmavnoucí oblohu svojí poslední září, podzimními paprsky, které zalévají můj pokoj zhasínajícím jasem. Šeptají mi, že se po krátkém dni opět blíží večer. Další z těch dlouhých večerů, který strávím sám ve svém pokoji, jen se svými myšlenkami. Jako by dny byly jiné. Přestal jsem je počítat, nemělo by to smysl. Strávil jsem jich až příliš nato, abych si je měl pamatovat…
Uplynulo už několik dní ode dne, kdy jsem se dozvěděl o důsledku Billova poranění, ani ty mi však nepomohly tu šokující skutečnost vstřebat. S mámou jsme se o tom od oné chvíle v kuchyni moc nebavili, záměrně jsme se snažili tomu druhému vyhýbat, abychom měli klid a čas to vstřebat a alespoň trochu se s tím vyrovnat. Ani moje samota a všudypřítomné ticho mi v tom však vůbec nepomohlo, přestože tu sedím sám se svými myšlenkami už kolikátý den. Nedaří se mi je vyhnat z hlavy, zároveň se však vůbec nedokážu smířit s tím, co se stalo, s tím, že odteď bude všechno jiné. Pořád čekám na okamžik, kdy se probudím a vydechnu úlevou nad skutečností, že tohle byl jenom zlý sen.
Ten okamžik však vůbec nepřichází, ba právě naopak. Vzdaluje se mi čím dál víc a já si přesto nedokážu připustit, že mi mamka řekla celou pravdu. Nechci si to připustit. Nechci věřit tomu, že až se Bill vrátí, bude chodit po domě tak pomalu a tiše, bude zírat do prázdna a komukoli, kdo se na něj podívá, neoplatí svůj rozzářený pohled, plný malých jiskřiček štěstí a radosti. Můj Bill. Ten Bill, který měl rád všechno a všechny kolem sebe, neustále se rozhlížel po něčem novém a zaujatě komentoval všechno, co se jeho očím naskytlo.
A teď… teď by neměl vidět vůbec nic? Ani zlomek z toho, co jej vždycky činilo tolik šťastným? Ne, to si neumím představit. Nedokážu si představit, že už nikdy neuvidí denní světlo… že už nikdy neuvidí tu krásu, která se rozprostírá všude kolem něj.
Ze spánku se probral teprve před čtyřmi dny, až už bylo po všech testech a operacích. Doktoři mu diagnózu sdělili hned, jakmile mysleli, že je nejvhodnější okamžik. A je vůbec někdy na něco takového nejvhodnější okamžik?
Neviděl jsem jej od jeho poslední operace, po které mi dovolili s ním strávit o samotě alespoň několik krátkých okamžiků. Uzavřel se do sebe a odmítal komunikovat s okolním světem. Chodili jsme za ním s mamkou každý den, ale marně, stěží dovolil jen doktorům, aby ho směli prohlédnout. Včera jsem strávil několik hodin u jeho pokoje, prosil alespoň o malou chvilku s ním. Odmítl mě však jako všechny ostatní. Ode dne, co se probudil, nepromluvil s nikým ani slovo a odmítal všechny léky i jídlo, které mu lékaři nosili.
Doktoři mi řekli, že měl při tak velké nehodě obrovské štěstí, že vyvázl jen s tímhle… kdyby měl poraněnou mozkovou část hlavy, nebylo by mu pomoci. Vím, že bych jim měl být vděčný za to, že mi zachránili to nejcennější, co jsem kdy v životě měl a stále mám… copak se však o tomhle dá mluvit jen tak a děkovat Bohu, že to nedopadlo hůř? Copak už tak není Billův úděl dost krutý?
Už odmalička, co jsme se narodili, to byl vždycky on, který měl problémy a starosti, mnohem víc než já. Když se ve školce roznesla mezi dětmi chřipka, vždycky to byl Bill, který to odnesl za nás oba… a já mu nosil horký čaj, hladil jsem jej po jeho rozpálené tváři a šeptal mu pohádky na dobrou noc, které jsem pro svého brášku sám vymýšlel. Když jsme oba přešli do první třídy a Billovi začala dělat problémy matematika a čtení, byl jsem to já, kdo mu pomáhal počítat domácí úkoly. Já jsem jej učil poznávat písmenka, spolu jsme si četli pod peřinou dlouho do noci… a ze spánku se uculovali, když jsme z chodby uslyšeli, že nás mamka jde zkontrolovat. Když jsme byli oba velcí a začali chodit na gymnázium, byl jsem to já, kdo Billa ušetřil spousty uštěpačných poznámek a posměšků od nových spolužáků. Neustále jsem byl s ním a bránil ho, když jsme byli spolu, nikdo se na něj neodvážil ani křivě podívat.
Bill byl tím, kdo v tom druhém nacházel oporu, bezpečí a jistotu. Vytrpěl si toho tolik, už když jsme byli malí, tolik oproti mně. Vždycky byl tak slabý… a já byl ten, kdo jej ochraňoval. Jak jej mám ochránit před tímhle? Jak… když si sám nevím rady? Ještě nikdy jsem se necítil tak bezmocný, vždycky jsem našel způsob, jak vše vyřešit, ale teď… teď jej hledám už několik dní a stále jej nenacházím. Proč mám pocit, že jsem jako bratr selhal?
To já jsem měl sedět v tom autě, já ho měl řídit a nic by se nestalo. A i kdyby… byl bych to já, kdo by odnesl důsledky. Proč to musel být zrovna Bill? Proč muselo to všechno zlé zase spadnout na něj? On nebyl z těch, kteří by si to zasloužili, on ne. A i přesto všechno jej osud takhle potrestal? Trestal jej celý život… tohle bylo však to nejhorší, co se mohlo stát.
Až teď si uvědomuji, jak moc jsem byl hloupý, když jsem mu dovolil do toho auta sednout. Když jsem dal přednost nějaké hloupé večeři před tím nejcennějším, co se mi teď mojí vinou hroutí před očima. Kdybych opravdu mohl vrátit čas… všechno bych udělal úplně jinak. Teď už je ale pozdě. Zbývá jen čas na to, vyrovnat se s důsledky.
Tiché cvaknutí dveří protrhne ticho v pokoji a přinutí mě odtrhnout pohled od západu za oknem. Otočím se a očima, plnýma slz, které si opět začínají hledat cestu po mé tváři, jen zamrkám na osobu, stojící ve dveřích.
„Mami,“ otřu si mokré stopy slz na tváři a tiše vydechnu, když se mým očím naskytne mamčina postava. Vstoupí dovnitř, zavře za sebou dveře a jen pomalu se otočí zpět ke mně. Nemusím se jí ptát, kde byla a proč, dokážu to vyčíst z jejích očí, které na mě nyní pohlíží. Nikde by se nezdržela tak dlouho.
„Tak co?“ zeptám se s nadějí v hlase, když ke mně o pár krůčků popojde a posadí se vedle mě na koberec… stačí však jen okamžik a já vím, že všechno bylo opět zbytečné.
„Nechce mluvit ani se mnou a ani s nikým jiným. Dokonce mě nechce ani ve své blízkosti,“ mamčina slova protrhnou to tíživé, očekávané ticho mezi námi a v jediném okamžiku zhatí vše, v co jsem až doposud doufal. Tiše, neslyšně vydechnu a sklopím pohled k zemi. Všechno je tak těžké… tak moc těžké.
„Doktoři říkali, že se možná nikdy nesmíří s tím, že přišel o zrak…,“ máma se opět hlasitě zamyslí… mé myšlenky jsou však úplně jiné, než ty její. Otřu si bříškem palce další slzu a pohledem se zavrtám co nejhlouběji do země. Kdybych se jen do ní opravdu mohl skrýt a utéct před vším, co mě tolik tíží a nedává mi spát.
„Můžu za to já,“ zašeptám tichým, avšak slyšitelným hlasem… a když na sobě ucítím pohled mamčiných očí, jen tiše pokračuji, s pohledem upřeným do země.
„Kdybych s Billem v tom autě opravdu jel, tak by se to nestalo,“ odvětím, odpovědí je mi však jen mamčin tichý výdech a nesouhlasná odpověď, kterou se snaží mi mé přesvědčení okamžitě
„To není pravda, Tome. Pokud se to mělo stát, stalo by se to, i kdybys tam byl ty,“ odmítavě zareaguje na má slova a konejšivě mě pohladí po ruce. Zná pravdu stejně jako já, vím, že tohle dělá jen proto, aby mě zbavila výčitek.
„Ano, ale… byl bych to já, který by přišel o zrak, a ne Bill. Bylo by to mnohem lepší než…,“ namítnu tiše, mamčina slova však v mžiku přeruší ty mé.
„Přestaň, Tome! Nemůžeš o tom takhle mluvit!“ okřikne mě, což mě však ještě víc popudí k tomu, abych jí odporoval.
„A proč ne?“ opáčím pohotově, a konečně pozvednu svůj sklopený pohled k jejím očím, hledajíc v nich odpověď. Neodpoví mi však, jen se vyhnou mému pohledu, jenž se k nim upírá. Máma jen tiše vydechne a zavrtí hlavou, zatímco její dlaň stiskne tu mou. Až teď se jí můžu zadívat do očí, které ke mně po chvíli tichého přemýšlení pozvedne.
„Tím, že bys s Billem v tom autě seděl, bys mu nepomohl. Přestaň za to vinit sebe, miláčku. Teď už je pozdě nad tím přemýšlet a říkat si kdyby. Tímhle Billovi ani jeden z nás nepomůže,“ zašeptá a konejšivě mě pohladí po tváři. Vím, že na tohle je už pozdě… proč se ale cítím čím dál víc bezmocněji?
„Tak co mám tedy dělat, mami? Co mám dělat?“ zašeptám zoufale a vzhlédnu k jejím očím, které se na mě stále tak laskavě a něžně upírají. Jako by právě jejich láskyplný pohled byl odpovědí na moji otázku.
„Musíš teď stát po Billově boku, pomáhat mu se vším, a hlavně být trpělivý. Nebude vůbec lehké se k němu dostat a získat si jeho plnou důvěru, ale… Ty to zvládneš. Máš jej přece tolik rád,“ pousměje se a nadějně stiskne moji dlaň v té své.
„Ano, mám,“ odvětím bez sebemenšího zaváhání a vzhlédnu k mamčiným očím, které se na mě usmívají.
Cítím, jak si mě stulí do své náruče, nebráním se však jejímu objetí a tomu známému, hřejivému teplu, které příjemně zalije celé mé tělo. Tiše se nadechnu… a pousměji se, když je mi odpovědí stále ta krásná vůně, vycházející z jejího svetru, ke které jsme si s Billem vždycky zvědavě čichali už jako malé děti.
„Já ti věřím, Tome. Nic z toho, co se stalo, není tvoje vina,“ zašeptá a láskyplně mě líbá do vlasů.
Uvolněně přivřu víčka a jen pomalu, přesto však intenzivně, vnímám význam slov, jež se linou k mým uším. Připadám si jako malý Tomi, který se vždycky tulil v maminčině náruči, hledajíc v ní jistotu, pochopení a lásku. Ten Tomi, který si pod nosíkem brblal své dětské problémy a starosti, a o světě dospělých nevěděl vůbec nic. Nebyl pro něj důležitý. Co bych teď dal za tu dětskou bezstarostnost, za to, kdybych alespoň jeden den mohl řešit místo dospěláckých problémů ty malé, dětské, o nic větší, než se rozhodnout, jestli je lepší červené autíčko nebo zelené.
Tiché zavibrování mě donutí upustit od té krásné myšlenky a já se od mámy jen mírně odtáhnu. Stočím pohled na vibrující mobil kousek ode mě, nato se však jen znova otočím zpátky k mámě. Nemám vůbec náladu teď s kýmkoli mluvit nebo si psát.
„Ty se nepodíváš, kdo to je? Třeba je to Bill,“ máma mě pohladí po tváři a donutí mě se pousmát nad tou krásnou představou. Dal bych všechno na světě za to, aby to byl Bill.
Natáhnu se po mobilu a jen s přimhouřenými víčky se zadívám na jeho displej…
autor: Rachel
betaread: Janule
Já věděla, že Tom bude mít výčitky…chudáček. A Bill? Ještě větší…
A vsadim se, že mu volá ta pipina snobská…
Snad se Tom dokáže k Billovi přiblížit a pomoct mu. Chjo. to je tak smutný. 🙁
Prosím Rachel…. brečím tady u klávesnice… ať Bill vidí, já tu povídku miluju, ať se to spraví, prosím, udělej to kvůli nám, tohle mě naprosto mučí, pořád na to musím myslet…. prosím….
Předtím jsme nadávali na Caroline a teď to máme, můj psychycký stav se kvůli této povídce zhoršuje a jestli dopadne špatně, tak umřu
Napadlo mě, že mu volá Bill a chce mu říct, co k němu cítí, ale nwm
T___________T
*brečí*
Čekala jsem, že si to Tom bude dávat za vinu, že Bill se s tím nedokáže vyrovnat… To všechno.
A stejně…
T____________T
Jestli je to zase Caroline, tak doufam, že ji Tom pošle do patřičných míst…
A pokud je to Bill, pak..pak T___T
Dál, prosím…
[4]: Taky brečím, chci dobrý konec =(( T__T
No a co když to je Caroline? Jako nasrala si mě dnes s tím že si nenapsala Billa … nevím jak se cítí a to napínání je mučivé! Rychle dál! x)
Myslela jsem, že Tomovi volá Caroline, ale pak jsem si říkala, že Rachel to tak napsala, aby si všichni mysleli, že volá ona a proto to ona nebude a bude to Bill xD Konec srandy, protože veselé to rozhodně není. Jak už řekly holky, chudák Tom, ještě má výčitky, že za všechno může, je mi ho opravdu líto, kdepak se nám vytratil ten sebevědomý mladý muž…a i když jsi nám nastínila Billovy pocity, taky doufám, že příště bude vyprávět on =) Je to krásné, Rachel =)♥