Me, Myself and Romeo 28.

„A jsme tady.“ Pronese Bill skoro až slavnostním hlasem a vypne motor. Tady? Tady kde? Bože, kam mě to zase zavezl? Vždyť tu není ani noha! To by mě zajímalo, jaký dárek se tu pro mě může najít… Prvně jsem tipoval exotický zvířectvo, ale to bychom buď skončili v ZOO a nebo v nějakým doupěti překupníků. Protože některá zvířátka jaksi volně a v souladu se zákonem k prodeji nejsou. Na ty jsem vsázel ze všeho nejvíc a celou cestu jsem se třásl hrůzou při představě, že otevřu krabici a vyskočí z ní na mě lev. Teď bych to viděl spíš na nějakou srnu vzhledem k místu, kde se právě nacházíme.

„No co koukáš? Vystupujeme.“ Otvírám pusu, abych mu odseknul, ale než to stihnu, vyskočí z auta a zabouchne dvířka. Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, pak teprve vystoupím taky.

„Tak kde to máš?“ Zeptám se s absolutním nezájmem a opřu se o střechu auta.

„Není tu nádherně? Klid, čerstvý vzduch, nikde nikdo.“ Bill se zhluboka nadechne a s nadšeným výrazem ve tváři se na mě otočí. S tím posledním bych souhlasil. Ale klid tu není rozhodně, nad hlavou mi řvou nějací ptáci. A čerstvý vzduch? To už vůbec ne. Pokud teda nemá na mysli ten smrad, co mě uhodil do nosu hned, co jsem vylezl.

„To se ti zase něco povedlo.“ Zašklebím se na něho. Bill to ale přejde, neozve se žádný ‚Nedělej to na mě.‘, což je typická reakce na moje šklebení. Naopak se na mě zase zářivě usměje, jako by nic neslyšel. Dojde až ke mně, popadne mě za rukáv a táhne mě neznámo kam.

„Trošku se projdeme.“ Oznámí mi, když na něj nepřestávám přiblble civět, protože nechápu, kam mě vláčí. Ten malej hajzlík! Podvedl mě! Nic tu pro mě nemá. Zatáhnul mě do těchhle končin a má v úmyslu se mnou špacírovat. Kdybych to věděl, nikam nejedu. K tomu Bill mlátí pantem dokonce víc než normálně, což není nic pro duševně slabší jedince. Očividně je nadšen zelení, ptactvem a má potřebu se o to se mnou podělit. Já pro změnu mlčím, jednak se ke slovu nedostanu a jednak jsem znechucen vším okolo. Courám se něčím na způsob lesa, nad hlavou mi vřeští opeřenci. Ještě že mám toho Billa, lepší program na dnešní odpoledne bych nevymyslel. Zrovna, když se mu chystám navrhnout, že bychom se mohli vrátit zpátky, protože jsme se podle mého nachodili už dost, pustí se mojí paže a někam se rozběhne. Zůstanu stát jako opařený a s pusou dokořán civím na vzdalující se postavu mého dvojčete.

„Tak pohni, ty lenochu!“ Zavolá na mě a zaběhne za nějaký keř. Já ho fakt zabiju! Vytáhne mě na další túru a ještě po mně chce, abych běhal. To tak! Nemůžu. Bolí mě pořád noha, a i kdyby mě nebolela, tak mě ani nenapadne honit se jak nějaký pako. Na tenhle typ honěné si s ním opravdu hrát nehodlám. Hezky pomaloučku kráčím směrem, kterým běžel můj šílený bratr, a rozhlížím se. To bych rád věděl, co zrovna my dva pohledáváme v těchto končinách…

„To je dost!“ zašklebí se na mě Bill stojící na cestě, když se k němu konečně dobelhám. Taková štreka! Nejprve les, pak jsem se musel přebrodit jakýmsi houštím, za nímž mě čekala polňačka nebo co to bylo. Už jsem se začínal bát, že ho ani nenajdu. Můj nástroj zkázy se rozhlédne kolem sebe a nepřestává se připitoměle culit. Hurá! Nejsme v pustině. Přece jen tu nějaká civilizace je, pokud mi třeba nepřeskočilo a není to jen fata morgána. Kolem nás totiž vidím známky osídlení, jsou tu domy. To znamená i lidi. Jestli mi chtěl ukázat tohle, tak nechápu, proč jsme sem nezajeli autem, ale museli jsme lézt lesem a křovím.

„Co mu říkáš? Není úžasný?“ Ukáže někam za mě. Když se ohlédnu, vyjeknu zděšením. S hrůzou třeštím oči na barák přede mnou a mám chuť vzít nohy na ramena.

„Koupil jsem ho.“

„Cože?“ Vyhrknu a otočím se zpátky. Bill jen kývne a usměje se. Takže se přece jen toho bláznivého nápadu nevzdal. To bych možná přežil, ale proč mi udělal tohle?

„Tys koupil sídlo Freddieho Kruegera?“ On se musel zbláznit doopravdy. Kdyby investoval do normálního baráku, tak bych ho seřval, že mě neposlechl a zase si dělal, co chce. Ale když byl schopnej pořídit tohle, musí být duševně labilní. Normální jedinec by nikdy ani neuvažoval o koupi domu hrůzy. Bill o něm nejen uvažoval, on ho dokonce i koupil a ještě mi to oznámil, jako by se nechumelilo. Vypadá to jako obydlí nějakýho masovýho vraha. Horší jak ten dům z Halloweenu, jehož chodbami běhal Michael Myers a usekával hlavy svým obětem. Za čí hříchy já trpím?

„Co to meleš? Ne, tenhle, ten je určen k demolici. Támhleten, ty pako!“ Jeho prst míří na dům opodál. No super, takže po mně nechce, abych s Fredoušem usínal, ale chce ze mě udělat „jen“ jeho souseda. To se mi fakt ulevilo! Aspoň ale vím, že je pořád normální, lépe řečeno stále je to můj normální Bill. Důkladně si prohlížím, co za skvost to bráška koupil a snažím se nějak uklidnit. Z šoku, co jsem prodělal před chvilkou, jsem se jakž takž vzpamatoval. Teď mě začíná ovládat vztek, že naprosto ignoroval, jak jsem mu několikrát zdůraznil, že se nestěhuji a pořídil nám barák za mými zády.

„Aha, a to má být jako ten dárek pro mě?“

„No, vlastně není jen pro tebe. Je to náš nový dům.“ Vysvětlí mi, jak to doopravdy je. Ovládnu se a neskočím po krku, přestože to už přehnal. Místo toho se točím na patě a vydám se směrem, o němž se domnívám, že jsme jím přišli. A jestli se ztratím, bude ze mě jedináček, protože Billa už doopravdy zabiju. Pokud se mi ho v té džungli vůbec podaří najít. Ignoruji to, že na mě volá, abych se vrátil, abych na něj počkal. Tohle neměl!

„Tommy!“

„Tommy, nemůžeme si v klidu…“

„Promluvit?“ Doplní mě. Už jsem myslel, že v té ložnici stráví zbytek života. Protentokrát se přede mnou zavřel tam a ne v koupelně, jak je jeho zvykem. Celou cestu domů se mnou nepromluvil, pak kolem mě chodil, jako bych byl neviditelný, a když jsem se pokoušel s ním mluvit, prásknul mi dveřmi před obličejem a zamknul. Takže jsem celý zbytek odpoledne strávil s Absinthem, který je na mě ve srovnání s jeho pánem ještě milý.

„Pokud se chceš bavit o tom baráku, tak ne, nemůžeme si promluvit.“ Tom se zřejmě chystá dělat večeři, protože otevřel lednici, okamžik do ní hledí a nakonec vzal jen vejce a mléko. Vypadá to na palačinky, kterých jsem se u něj dožadoval, než si svou vlastní nešikovností zvrtnul nohu. Což o to, udělal bych si je i sám, ale je to moc práce a stejně Tom umí lepší. Aspoň mi to pořád opakuje.

„Chtěl jsem ti udělat radost!“ Podotknu a vstanu. Dojdu až k lince a opřu se o ni, pozorujíc Toma, jak se chystá udělat mi vytoužené jídlo.

„Mně?“ Podiví se, projde kolem mě, vytáhne ze skříňky mouku a vrátí se na své místo.

„A komu jinému?“ Zeptám se ho pohoršeně. Co se diví? Copak bych se namáhal kupovat takový barák, abych se zavděčil Absinthovi? Toho bych na svou stranu nedostal, ani kdybych koupil Buckinghamský palác.

„Bille, oba víme, jak to je.“ Podívá se na mě, usměje se a zase se vrátí ke své práci.

„No to nevíme. Mohl byste se o svou ideu se mnou podělit, pane Děsně-chytrý?“ Rozčiluje mě. Nejprve ječí jak pominutý a teď si tu s klidem Angličana míchá těsto, zatímco mnou cloumá vztek.

„Nejde o nás, jde o tebe.“ Tom namočí prst do misky a olízne jej. Hned na to přisype trochu cukru, asi to bylo málo sladké. Já tu misku vezmu a vyliju mu to na hlavu. Sice se nedočkám palačinek, ale aspoň ze sebe dostanu vztek. Cože to řekl?

„Co prosím?“

„Chybí tu luxus, na kterej jsi zvyklej. Je tu pro tebe málo prostoru.“ Klid, Bille, dýchej! Když se budeš hádat, ničeho nedosáhneš.

„Ne, tak to není. Ty to nechápeš!“ Přeruším ho a přistoupím o krok k němu. Bože, on je úžasný, fakt že jo, ale jsou i momenty, kdy je na zabití. Jeden z nich je právě tento. Tohle jeho vyvozování závěrů nesnáším, obzvlášť když jsou takové, v nichž vypadám jak neuvěřitelný sobec a nelida.

„Nemáš náhodou jeden barák?“ Vzpomene si najednou na můj dům, ve kterém se mi s největší pravděpodobností právě roztahuje Pete. Doufám, že není tak pošetilý, aby věřil, že je tam napořád…

„A ty bys tam chtěl bydlet?“ Zeptám se ho sladkým hlasem a s úsměvem na rtech. Už ho vidím, jak se nadšeně stěhuje do domu, v němž bydlel Pete.

„Ne.“ Řekne stroze a zašklebí se. Jistě, to jsem přesně čekal. Už vidím toho mýho vrahouna, jak se radostně stěhuje do domu, jehož chodbami se procházel můj ex, jak si lehá do postele, ve které spal on. Nebo se koupe ve vaně, ve které jsme si to spolu rozdávali, což Tom přirozeně neví a já ani nemám v plánu mu to říkat, ale určitě by ho to jednou, dřív nebo později, napadlo… Tom by požadoval důkladnou chemickou očistu a řekl bych, že ani pak bych ho tam nedostal.

„Tak vidíš. Proto jsem…“

„A zeptal ses, co chci já?“ Skočí mi do řeči. Znovu začíná být protivný. Jemu se fakt nikdo nezavděčí. Ať dělám, co dělám, pořád je to špatně.

„Být se mnou.“ Odpovím pohotově. Zbytečná otázka. Tom chce bydlet se mnou a já s ním. Tečka.

„To ano, ale nechci tohle. Proč jsi to se mnou prvně neprobral?“

„Protože bys to zavrhnul a někdo by nás předběhl! Víš, kolik lidí o něj mělo zájem?“ On si asi myslí, že koupit dům je jako jít do trafiky pro sirky nebo co? Nebýt toho, že mám styky, vyfoukl by mi ho někdo před nosem.

„Nevím a je mi to jedno. Bille, dal jsem ti jednu podmínku a tys na ni přistoupil. Tou podmínkou bylo, že budeme bydlet tady. Přistoupil jsi na ni a já doufal, že jednou jedinkrát budeš respektovat, co chci já. Ale ty jsi mě nezklamal! Zase jsi myslel jen sám…“

„Tome, ale já…“ Moje pokusy bránit se, jsou marné. Nepustí mě ke slovu.

„Proč se někdy nezajímáš o to, co chtějí ostatní? Ale proč bys to dělal, co?“ Tom ztrácí kontrolu a už na mě zase řve. Je naštvaný, hodně naštvaný. Takhle jsem ho dlouho nezažil. Ač se podle mého tolik nestalo. Kvůli tomu, že jsem ho výjimečně neposlechl, na mě nemusí ječet. Mohlo by se to vyřešit v klidu a ne křikem a nadáváním. Jenže Tom zřejmě v klidu jednat neumí. „Tebe to totiž nezajímá, Bille! Ty se zajímáš jen sám o sebe!!!“

„Okay, já ho prodám, když chceš.“ Pronesu rezignovaně a odlepím se od linky. „Smůla, hochu.“ Věnuji pohled Absinthovi, kolem něhož procházím, když se chystám zapadnout do ložnice. „Chtěl jsem pro tebe lepší podmínky, ale nepovedlo se. Poděkuj támhle svýmu pánečkovi.“ Soucitně se zahledím na zvíře, samozřejmě jen na oko, a ukážu na Toma, aby ten chlupatý zmetek věděl, že tentokrát na vině nejsem já, jak by se jistě rád domníval, ale člověk, který si říká jeho pán. Hned na to za sebou zavřu dveře. Chtěl jsem jimi prásknout, ale tohle mělo zaručeně lepší efekt.

Tom si určitě myslí, že jsem šel zavolat do realitky, že dům nechci. Vůbec ne! Dostanu ho tam, ať to stojí, co to stojí. Dojde mu, že to je pro nás všechny nejlepší řešení a nakonec mi ještě poděkuje. Nehodlám strávit zbytek života tady s dědkem, co nám každou chvilku zvoní u dveří, a se stíhačkou přes chodbu. Lehnu si na postel a natáhnu se po časopisu. Nějak si to čekání na Toma, co se co nevidět zjeví mezi dveřmi, zkrátit musím.

„Pojď jíst.“ Nakouknu do ložnice. Billovi nestojím ani za jediný pohled, pomalinku otočí list a dál civí do časopisu. To je užasný, fakt! Jediný, kdo má právo se zlobit, jsem já. Jenže to by nebyl on, kdyby všechno nepodal tak, abych byl já ten nejhorší a on chudáček, kterýmu pořád někdo ubližuje. Kdyby nás někdo pozoroval při hádkách, na nichž má většinou hlavní podíl viny Bill, dospěl by k závěru, že jsem hroznej a nedělám nic jinýho, než že na něj bezdůvodně řvu. Jo, přesně to by si každej myslel. Bráška je neuvěřitelnej šikulka a dokáže člověka tak zblbnout, že nakonec i dotyčný sám uvěří, že mu ublížil a má potřebu se mu okamžitě omluvit.

„Billy, slyšíš mě?“ Zase mi neodpoví, otočí list a natáhne si nohy. Má štěstí, že nejsem cholerik, to už bych ho totiž dávno zamordoval.

„Já s tebou mluvím, Bille.“ Sednu si na postel k němu. Jemu jsem ale očividně naprosto ukradenej. Pán je uraženej a čeká, až se ponížím a odprosím ho.

„Hm.“ Pokrčí rameny a lehne si na břicho.

„To se se mnou nebavíš kvůli tomu baráku?“

„Ne.“ Odsekne mi. Panebože! Co si zase vymyslel? Čím jsem Jeho Jasnost mohl naštvat tentokrát?

„A proč?“

„Protože jsi řekl, že jsem sobec.“ Vysvětlí mi, odhodí časopis a sáhne po polštáři, který si nacpe pod hlavu. A je to tady! Tom největší tyran a Bill ubožáček.

„To jsem neřekl.“ Ohradím se. Nějak si nevzpomínám, že bych něco takového vypustil z pusy. Ač mě to několikrát ve spojitosti s Billem napadlo. Nikdy jsem to ale nevyslovil nahlas. Ve svým vlastním zájmu…

„Ale jo, řekl. Řekl jsi, že myslím jen sám na sebe.“ Připomene mi větu, co jsem nestihl dokončit, protože mi skočil do řeči. „Takže jsem podle tebe hnusný sobec.“

„Billy, zlato, tak jsem to nemyslel…“

„Ale myslel, myslel.“ Vede si dál svou a ucukne, když si lehnu vedle něj a pokusím se jej obejmout. Mrskne po mně polštář, nakvašeně se posadí do tureckého sedu a založí si ruce na hrudi. Napodobím ho, ale nesednu si, kleknu si kousek od něho.

„Nemyslel.“

„Myslel a křičel jsi na mě.“ Připomene mi další hřích, jehož jsem se dopustil. Ale copak by se někdo po tom všem dokázal ovládat? To nejde, je toho příliš. Už jen Bill sám o sobě by leckoho připravil o nervy. Jen to, že ho miluju, ho chrání před tím, abych mu něco udělal. Kdyby to tak nebylo, je po něm.

„Naštval jsi mě. Nejprve jsi mě strčil na molo, pak to bláznivý focení a teď přijdeš s barákem. A to nemluvím o mojí noze. To je na jednoho trochu moc, nemyslíš?“

„Ale já to nemyslel zle.“ Upře na mě oči, jejichž pohledu nikdy nedokážu odolat. A když na mě dlouhé řasy několikrát zamrkají, jsem zase ztracen. Já ho snad na kolenou odprosím, aby mi odpustil.

„Jenže jsou věci, co se mnou musíš napřed probrat. Třeba ten dům… Nepřijde ti to trochu postavený na hlavu? Ty si koupíš nový a toho chcípáka klidně necháš v tom starým.“

„Tak to pozor!“ Zamračí se a zvedne ukazováček. „Buď ho ode mě koupí, a nebo ho vystěhuji. Nejsem žádná armáda spásy a nenechám si z domu dělat azylák.“ Že mě vůbec něco takovýho napadlo! Bill a nějaký samaritánský sklony. To absolutně nejde dohromady!

„Aspoň v něčem se shodneme…“ Už jsem se bál, že tam budu muset naběhnout sám a osobně Kena vyprovodit. I když by to nebylo špatný… Mohl bych to tomu svýmu uraženýmu miláčkovi navrhnout.

„Co teda?“ Znovu na mě zamrká a mírně se pousměje, což má za úkol mě obměkčit. Vím, co chce slyšet. Chce, abych mu odsouhlasil jeho bláznivý nápad. Ale to přece neudělám. Aspoň ne okamžitě, protože by měl pak naprostou jistotu, že pokaždé udělám, co si umíní. I když tohle asi dávno ví. Skáču, jak on píská.

„Nechám si to ještě projít hlavou, ale nic ti…“

„Já to věděl!“ Skočí mi kolem krku. Moc jsem si nepomohl, opět si to přebral po svém. Podle jeho mínění je stěhování víc než jistý a konec. Ale co. Aspoň bude chvilku klid. Nemám sebemenší chuť dívat se na jeho kyselý obličej a čelit jeho dotčeným pohledům.

Začnu se naklánět, abych jej políbil na rty a tak proces usmiřování nebo spíše doprošování z mojí strany dokončil. Když už naše obličeje dělí milimetry, zavřu oči a… přistanu obličejem na matraci. Urychleně otevřu oči, abych zjistil, kam se tak znenadání poděl. Ten už ale stojí mezi dveřmi a potlačuje smích. No, to je ohromná sranda!

„Mám hlad.“ Pokrčí rameny a vysmátý jako sluníčko zmizí z ložnice. S povzdechnutím se seberu a následuji ho. Ve dveřích se střetnu s Absinthem, který mi dá pohledem jasně najevo, že mi právě připsal další mínusový body.

„Sorry, kámo, ale…“ Odmlčím se. Pes odběhne, což si vyložím tak, abych si trhnul nohou a šetřil dechem. V jeho očích jsem prostě slaboch, jehož si vtěrka omotala kolem prstu a dělá si s ním, co chce. Aha, tak ne… Absinth totiž stojí u Billa a láduje se palačinkami, co mu ďábel s obličejem anděla hází.

„Pán je šikula, viď?“ Bill žvatlá na psa, drbe ho za ušima a dělí se s ním o svou porci. Možná bych si měl sednout a sníst tu svou, než se na ni zaměří jejich pozornost.

„Nebyly náhodou čtyři?“ Obrátím se s dotazem na bráchu, když se podívám na svůj talíř Ten se zazubí a mrkne na psa, který je s ním najednou ohromnej kámoš.

„Jo, ale jednu jsem dal Absimu.“ Že mě to nenapadlo! Proč by mu dával ze svýho, když mu může dát ode mě, že? Přece si nebude utrhávat od pusy.

„Budeš mít velkou zahradu jen a jen pro sebe, Absi. Páneček souhlasil.“ Pes začne vrtět ocasem a oddaně se na mě zahledí. Skvělý! Teď se asi fakt budu muset odstěhovat, protože jinak mě buď Bill umučí výčitkami, nebo mě Absi sežere.

„No pojď dál, už na tebe čekám.“ Vyzvu právě příchozího, aby vstoupil a zavřel za sebou dveře.

„Kde je?“

„Tom? Máš kliku, před chvilkou odešel. Kdyby tu byl, zlámal by ti vaz.“ Konečně se otočím a zabodnu oči do Peta, který si mezitím už sednul, aniž bych ho k tomu vyzval. Budu ale slušný, na něm si ničit nervy nehodlám. Dneska jsem už totálně utahaný, je tu hrozný blázinec a pořád za mnou někdo leze.

„Jsem rád, že sis už udělal pohodlí. Co tě sem přivádí? Práci pro tebe ale žádnou nemám, pokud ti jde o tohle.“

„Tohle jsi přehnal! Okamžitě to zastavíš a veřejně se mi omluvíš!“ Štěkne na mě a předkloní se.

„Já? A za co bych se měl já tobě omlouvat?“ Nevěřícně zakroutím hlavou a posadím se naproti němu. Celý se třese, asi to má od nervů. Divím se, že nepřišel dřív. Chudák, vypadá zoufale. Ale co je mi do toho, neměl si se mnou hrát.

„Za ty pomluvy! Udělal jsi ze mě nebezpečnýho maniaka! Beatrice se mnou nepodepsala smlouvu, u Armaniho mě slušně poslali do háje a tvůj drahý přítel Karl jakbysmet. A všechno je jen tvoje vina!“ Pete vstane a zapře se rukama o desku stolu. Nenávistně mi hledí do očí a zrychleně dýchá.

„Nebudu se za nic omlouvat. Nemám zač. Nic jsem ti neudělal. Zapomínáš, že jsi to byl ty, kdo mě uhodil?“

Pete se zhluboka nadechne a vydechne. Teprve pak pokračuje v rozhovoru.

„Ne? A kdo to má asi na svědomí, co? Kdo jinej než ty?“

„Petee, hele, nevím, o čem je tu řeč. Nemám potřebu tě pomlouvat, a nevím, co tě vedlo k tomu, abys to hodil na mě. Ale když už tě tu mám, chtěl bych tě o něco poprosit. Sbal si věci, prosím, a odstěhuj se. Rád bych ten dům totiž prodal.“ Pete zakroutí hlavou a znechuceně si mě prohlídne. Tímhle jsem ho zřejmě už dorazil. A když mu oznámím, že má týden, aby si našel náhradní bydlení, čekám, že mi přiletí další facka. Tentokrát se ale ovládne. Skloní hlavu a okamžik hledí na svoje ruce. Když se na mě znovu podívá, jeho oči jsou skleněné.

„Nikdy by mě tohle nenapadlo… Miloval jsem tě, vážil si tě, zbožňoval tě. Dělal jsem všechno, co jsi chtěl. Vzdal jsem se mnoha věcí, protože ty sis to přál. Doslova jsem ti zasvětil svůj život. A jak jsem skončil? Bylo to málo, tobě to bylo málo. Ty jsi totiž zákeřná děvka, co má ráda jen sama sebe a sere na city druhých!“

„Pššt. Miláčku, to by už stačilo, ne?“ Usměji se na něj a detailně si prohlížím jeho obličej. Ten jeho výraz… Tu děvku jsem jakože neslyšel. Ale jinak skvělý herecký výkon, Pete by si zasloužil potlesk.

„Mít tebe za bratra je boží trest. Upřímně ho lituju!“ Chystám se mu vpálit do obličeje, že Toma nemá proč litovat, že o jeho lítost nikdo nestojí, ale nedostanu k tomu prostor.

„Kohopak lituješ?“