Kapky deště 8.

autor: Ainikki

Odmítl se schovat pod bratrem nabízený deštník, když spolu vyšli z klubu. Ten jeho zůstal nejspíš zapomenutý v kasinu, kde čekal, až si pro něj přijede Bobo s limuzínou. Beztak už jen drobně poprchávalo. Nebe potažené tmavou šedí vyplakalo už téměř všechny svoje slzy a z těch posledních pár kapek si Bill těžkou hlavu nedělal. Navíc, co záleželo na tom, jestli mu trochu zplihnout vlasy? Neměl tu koho oslňovat. Byl tu přeci jenom se svým bratrem.  

Obdivně zrakem přejel kontury luxusního Tomova auta, muselo stát jmění, nedal ale na sobě  nic znát a jen zapadl do měkké polstrované sedačky spolujezdce. Zapnul si pás a téměř se až nalisoval na dveře, jak se snažil od bratra co nejvíce odklonit. Ten si ale jeho labilního chování nevšímal, nebo to alespoň nedával najevo. Vlastně na něj pořádně nepromluvil od chvíle, co ukončil jejich hádku, a pak téměř hodinu datloval něco do počítače. Bill myslel, že po tu dobu snad zešílí nudou.  

A ani teď to nebylo o moc lepší. Sice tu bylo určité rozechvění, protože nedokázal odhadnout, jak asi může Tom bydlet, a svým způsobem se těšil, až mu ten nehezký brloh, zajisté plný blech, bude moci zkritizovat, ale na druhou stranu ho deptalo to mlčení. Nemá mi snad co říct? Durdil se v sobě dotčeně. Nečeká, doufám, že ho budu bavit já, když mu mám teď dělat jakože tu společnost? To by teda chlapec tvrdě narazil. Nikomu kašpárka dělat nehodlám. 

Neubránil jsem se pootočení  hlavy a zůstal jsem pohledem viset na jeho profilu. Byl soustředěný a pozorně sledoval silnici před sebou. Tolik zmužněl. Malinko se mi při tom pohledu zastesklo po tom malém klukovi s blonďatými čerstvě spletenými dredy, které mu rošťácky trčely do všech stran, a nezbedné ohníčky v očích to jen podtrhovaly. I když tohle ale také nebylo tak úplně k zahození. Světlé vlasy byly vyměněny za černé a spleteny do copánků. Dodávalo mu to na tvrdosti a nepřístupnosti. Zmužněl a svým způsobem i zkrásněl. Blbost! Nic takového. Bille, přestaň bláznit! Okřikl jsem sám sebe. To by tak hrálo, abych se tu začal rozplývat nad vzezřením svého dvojčete.

Rychle uhnul pohledem, když  se Tom při odbočování vpravo mrknul jeho směrem a raději se ponořil do naprostého nezájmu. Zakázal si znovu se na něj podívat. Namísto toho zíral ven, ovšem nic z toho tam nevnímal. Neměl vůbec představu, kam je vezen, a kupodivu si s tím ani nedělal velké starosti. Nebylo důležité, jak tvrdou slupkou nepřístupnosti a zatvrzelého odmítání se obalil na povrchu, v hloubi duše zůstával tím malých chlapečkem, který bezmezně důvěřoval svému staršímu bratrovi. S ním byl v bezpečí, ať už jeli kamkoli.

Auto se vymotalo z hustého provozu centra města a za pár dalších minut vjelo zdobnou mosaznou bránou na štěrkem vysypanou cestičku, která se v pár zatáčkách klikatila mezi vzrostlými jehličnatými stromy. Ty se nakonec rozestoupily a Billovi tak poskytly výhled na elegantní vilku, kterou i přes tmu, která už panovala venku, shledal nádhernou. Bylo to, jako kdyby se mu jeho vysněné bydlení zhmotnilo přímo před očima. Malé, zhruba metr vysoké zahradní lampy ji osvětlovaly kolem vchodu a vytvářely tak efektní hru světel a stínů. Omítka byla krémově žlutá a střešní štíty obložené dřevem. Dýchala z toho příjemná atmosféra tepla.

„Tady bydlíš?“ Ujelo Billovi obdivně, a hned na to se div nekousnul do jazyka, že se nedokázal ovládnout. Tomovi přejel přes tvář rychlý, nesnadno postřehnutelný úsměv. Tak trochu předpokládal, že to bratra ohromí, a nespletl se.

„Hmm,“ protáhl jen, aby zachoval dekorum mlčenlivosti. Zaparkoval vůz před vjezdem do garáže, zhasl motor a dříve, než vystoupil, natáhl se na zadní sedadlo pro Billovu tašku.

„Já to unesu!“ Vyrval mu ji Bill z rukou a s hlasitým třísknutím za sebou zavřel dveře auta. Tom jen zaskřípal zuby a musel se opanovat, aby i bolestně nezanaříkal. Měl rád svoje auto a nebyl zvědavý na to, aby ho Bill jakkoli poškodil. Kdyby ho ale napomenul, jen by se do sebe znovu pustili a na další hádku rozhodně nebyl zvědavý.

Nechal Billa vejít dovnitř  prvního, což byla chyba, kterou si uvědomil velice záhy. Bratr vyjekl a couvl, když se na něj z útrob domu vyřítili dva poměrně velcí psi. Vrazil do Toma a oba zůstali na pár okamžiků vrávorající, než se Tomovi povedlo zachytit se futer a oba tak zachránil od pádu.

„Vážně blbý vtipy, Tome!“ Prsknul Bill a kousek od sebe bratra odstrčil. Už zase byl moc blízko a to činilo Billa nevysvětlitelně nervózním. Ošil se a očistil si z kabátu neviditelné smetí.

„Promiň, neuvědomil jsem si to. Jsou zvyklí mě vítat.“ Tím, že se omluvil, vzal Billovi vítr z plachet.

„V pohodě.“ Vzmohl se pouze.

„Už neprší. Běžte se proběhnout ven,“ mluvil Tom na psy vlídně a pustil je na zahradu. „Tady si můžeš odložit kabát,“ ukázal Billovi na věšák, „a tady jsou nějaké náhradní přezůvky.“ Otevřel botník pod ním. „Jinak boty potom odkládám tady.“ Otevřel Tom první dveře vedoucí do místnosti hned z předsíně. Rozsvítil tam a Bill tak mohl vidět nemalou místnost plnou polic a hlavně bot. Tenisek všech možných barev, designů a značek. Chtěl vydechnout: páni, ale včas se zarazil. Ještě venku se zařekl, že se tu nebude ničemu divit a na nic nebude uchváceně zírat, proto se jen vyzul ze svých kozaček a postavil je tam ke stěně. Natáhl si na nohy pantofle, které naštěstí vypadaly nově, rozhodně nehodlal mít na noze něco, co už před ním někdo nosil, a následoval Toma dál do domu.

„Vítám tě, chlapče.“ Zahalekala starší dáma, která se něčemu věnovala v kuchyni. Byla snad o dvě hlavy menší než oba mladí muži, zavalitá, a v boubelatých tvářích se jí dělaly dva ďolíčky, jak se na oba vesele usmívala. Objala se s Tomem a pak se její pozornost stočila na nově příchozího. „Přivedl sis půvabnou návštěvu.“ Prohlédla si Billa od hlavy až k patě a nepřestávala se usmívat. Bill se ošil a pousmál se taky. Na tuhle ženu se snad ani nešlo tvářit jinak. Působila tak vřele, pokojně, vycházelo z ní teplo domova, které jinak tomuhle, ač překrásnému místu, chybělo. Ona tu byla to jediné milé a sympatické, jinak z těch stěn dýchala samota.

„Marie, tohle je můj bratr Bill.“ Tom jí bez okolků prozradil chlapcovu identitu. Nebylo proč cokoli zastírat. Ona stejně o existenci ztraceného bratra věděla. Byla Tomovou jedinou důvěrnicí, které se nebál svěřit, co tíží jeho srdce. Znal ji už dobrých deset let, vlastně po celou tu dobu, kdy byl pryč z domu. Byla pro něj takovou hodnou babičkou. Ženin úsměv se roztáhl do ještě širšího a v očích se jí odrazilo něco, co Bill nedokázal identifikovat. Bylo to dojetí a upřímná radost, že se jejímu chlapečkovi, jak říkávala Tomovi, splnilo jeho tajné přání.

„Bille, tohle je moje hospodyně,“ představil ještě ji. Bill k ní natáhl pravici, aby si s ní pouze formálně potřásl rukou, Marie ho ale převezla. Přitáhla si ho do náruče a pevně ho objala jako před chvílí Toma.

„Vítej doma, chlapče.“  Řekla pro Billa tak trochu nepochopitelně, on byl doma přeci někde jinde. Nebo snad ne? „Tom se na tebe tolik těšil.“ Dodala polohlasem, aby to zachytilo jen ucho toho, komu ta věta patřila. Teprve potom byl Bill propuštěný z jejího dechberoucího sevření. Trochu rozpačitě zkontroloval Toma, ten se ale tvářil neutrálně. Rozhodně se z jeho výrazu nedalo vyčíst vysvětlení toho „těšení se“, o kterém mluvila Marie.  

Uvnitř něj se ale po těch slovech něco změnilo. Vyprchala z něj valná většina jeho odmítavosti vůči bratrovi, a jeho útrobami se rozlila příjemně sladká dojímavost. Nedokázal přijít na to proč, ale byl potěšený faktem, že bratr se těšil na jeho přítomnost. Znamenalo to snad, že mu chyběl? Nebyl mu dán ale prostor nad ničím hloubat. Byl totiž usazen k vkusně prostřenému stolu a o pár chvil později před ním přistál talíř plný voňavých lasagní. Marie si k nim se svojí porcí přisedla také a její přátelská upovídaná a bezprostřední povaha naprosto uvolnila i ty poslední zbytečky napětí. Oba je zapojila do nenuceného rozhovoru, povídali si o hudbě, filmech, jídle – ona byla vášnivá kuchařka, proto se to dost výrazně promítalo do všeho, o čem mluvila, a dokonce se i spolu smáli.  

Po jídle uklidila ze stolu a rychle umyla nádobí. Sice tu měla k dispozici myčku, ale ona nerada používala tyhle, jak říkala, zbytečné vymoženosti techniky, takže ta byla v provozu, jen když tu byl Tom sám.

„Tak, chlapci, já běžím domů. Přeju hezký večer.“ Loučila se s nimi, když bylo všechno hotové.

„I tobě, Marie,“ líbnul ji Tom na tvář. „Zítra nechoď, my se o sebe postaráme.“ Přikývla a krátce se zamyslela.

„Dobře, tak pozítří. Bude tu určitě potřeba uklidit a déle jak den vás rozhodně nenechám na té příšerné fastfoodové stravě.“ Zatvářila se káravě, když se Tom chystal něco namítnout. „Ani slovo, já moc dobře vím, čím se láduješ, když na tebe nikdo nedohlídne.“ Bill se za nimi zachichotal. Byla úžasná, takový malý úkaz, který na slovo poslechl i tak velký boss, jakým byl Tom.

„Rád jsem vás poznal,“ rozloučil se s ní i Bill a vysloužil si tak od ní žďuchanec do ramene. Chytnul se za postižené místo a překvapeně pozvedl obočí.

„Co jsem ti u večeře nejmíň dvakrát říkala? Tykej mi, jasný.“

„Dobře,“ pokýval. „Tak tedy, měj se pěkně, Marie.“

„I ty,“ pocuchala ho ve vlasech, málem že si na to nemusela stoupnout na špičky. „Určitě si máte o čem povídat, takže dožeňte ten ztracený čas, děti.“ Mrkla na ně a odcházela. V Billovi malinko hrklo, když k němu tlumeně dolehlo, jak za sebou v předsíni zavřela hned potom, co zpět do domu pustila psy. S ní bylo všechno přirozeně uvolněné a teď byla pryč a zůstal jen bratr.

Bill nasucho polkl a otočil se na Toma, který se ležérně opíral o kuchyňskou linku. Ten ale nevypadal, že by prožíval něco podobného. Působil nevzrušeně. Bill přešlápl z nohy na nohu a zahoupal podél těla rukama, aby se nějak zaměstnal. Řekni něco, prosím. Úpěl v duchu.

„Dáš si víno?“ Tom nečekal na odpověď, odpíchl se od linky a otevřel lednici. Vytáhl odtamtud láhev bílého, chvíli do ní v zamyšlení hleděl a pak sáhl ještě po druhé s červeným.

„Chceš mě opít?“

Možná. Nahlas Tom ale neřekl nic a odcházel pryč z kuchyně. Do obýváku, jak zjistil Bill velice záhy, protože za ním cupkal, nespouštěje ho z očí. „Tak ano nebo ne?“ Zeptal se trpělivě znovu, když z baru vybíral vhodné skleničky.

„Jo,“ dostalo se mu stručné odpovědi. Vzal tedy dvě, baňaté a na vysoké nožce, spolu s vývrtkou.

„Který si dáš?“ Ukázal na lahve, které postavil na skleněnou desku konferenčního stolku, a usadil se na pohovku. Bratr neodpovídal. Zaujal ho krb, ve kterém tančivě plápolal oheň. Ta věc mu vykouzlila na tváři úsměv. Krb byl další položka, kterou si jednoznačně přál mít jednou ve svém vlastním domě. Zasněný se díval do té živoucí oranžové záře. Dřevo praskalo a místností se šířilo teplo.

„Bille,“ oslovil ho hlasitěji Tom.                                             

„Jo?“ Probral se oslovený.

„Který?“

„Určitě nejdřív bílý.“ Odpověděl Bill a těkal očima mezi válendou a velkým pohodlným tmavým křeslem s podnožkou, který byl umístěný na opačné straně stolku. Byl bych tak dost daleko od něj, ale ocenil by, kdybych si držel tak velký odstup? Nejspíš ne a třeba by ho to urazilo. Prašivý přeci není. Řešil si Bill svoje malé dilema, zatímco Tom se snažil dostat korkový špunt ven z flašky.  

„Vem to čert,“ zamumlal si pro sebe a kecnul si vedle Toma.

„Říkal jsi něco?“ Pídil se starší z dvojčat, kterého tak vytrhl z jeho soustředění.

„Vůbec nic,“ ujistil ho a Tom mu podal naplněnou sklenici.

„Na zdraví,“ zamumlali oba unisono, protože ani jeden se nevzmohl na vyslovení vhodnějšího přípitku. Tenké sklo o sebe decentně cinklo a následně oba upili malý doušek, který pováleli v ústech.

„Je výborný,“ ohodnotil Bill pití, protože ho nenapadlo nic jiného, co by řekl.

„To nejlepší,“ přitakal Tom. „Mám rád drahá dobrá vína.“

„Hmm.“ Snobe. Rozhostilo se ticho. Bill si párkrát rychle po sobě loknul vína, aby vypadal zaneprázdněný a Tom klopil zrak do klína, kde si žmoulal lem trika.

„Máš to tu docela hezký,“ po notné chvíli Bill plácnul první, co mu přišlo na jazyk. Začínalo být trapné jen tu tak sedět a rádoby nenápadně po sobě pokukovat. Letmým pohledům se totiž neubránil ani jeden z nich a nezáleželo, jaké sympatie či antipatie k sobě chovali. Pořád zůstávali sourozenci, kteří se neviděli dlouhých deset let, a teď se jen snažili zmapovat a zvyknout si na všechny ty změny, které se s nimi za ten čas udály.

„Dík. Není to ještě hotový. Spousta místností je prázdných.“ Zařídit je už bude na tobě, protože tohle jsem nechal postavit jako náš dům. A já udělám všechno pro to, abys tu se mnou jednou chtěl žít. „Přestěhoval jsem se sem asi před měsícem. Jinak jsem před tím měl takový větší byt v centru.“ Malinko se rozpovídal.

„A proč jsi tam nezůstal?“ Tom pokrčil rameny.

„Tohle je lepší ne?“ Na to Bill nemohl nic namítnout. Samozřejmě, že bylo. „Navíc psům je tady líp. Mají se alespoň kde proběhnout.“ S těmi slovy podrbal černého z nich za uchem. Ten si k nim totiž vyskočil na pohovku a položil si hlavu Tomovi do klína. Druhý, se světlými fleky na srsti, se natáhl před krb. Byli rádi ve společnosti, takže za Tomem vždycky chodívali všude tam, kam jen se po domě pohnul.

„A jak se jmenují?“

„Ulf,“ ukázal na flekatého, „a Zarin,“ doplnil i jméno černého, který spokojeností přivíral oči, jak ho Tom drbal za uchem.

„Můžu pustit nějakou hudbu?“ Billa lákala skvělá stereo souprava s ohromnými vysokými repráky, které stály ve všech čtyřech rozích pokoje. Byla to naprosto luxusní elektronika. Ani Fabian nic podobného ve svém bytě neměl.

„Jasně, něco si vyber.“ Bill se zvedl a malinko se zakymácel. Tu první skleničku do sebe nalil příliš rychle, takže nebylo divu, že se to projevilo na jeho stabilitě. Měl ztěžklé nohy a cítil horkost, která mu stoupla do tváří. Zahihňal se a pokračoval ke třem stojanům téměř dva metry vysokým, které byly umístěny za pohovkou a byly doslova narvané nejrůznějšími cédéčky.  

„Hmm, máš rád hip hop.“ Zkonstatoval Bill, když zběžně přelétl očima jednotlivé tituly. Co si naposledy pamatoval, tak bratrovým favoritem byla Metalica nebo Aerosmith. Naštěstí tu nebyl jenom rap, což byl žánr, který Bill moc skousnout neuměl. Tahalo ho to za uši. Nakonec se místností rozezněl mix nějakých rockových balad. Spokojený s výběrem se vrátil, posadil se a ani si neuvědomil, že to bylo k Tomovi o něco blíže, než seděl před tím. Jeho sklenice byla znovu plná a první vyprázdněná láhev ze stolu zmizela.

„Jak si k tomu všemu vlastně přišel?“ Vrátil se k jejich předchozímu rozhovoru a rozmáchl se rukou prostorem.

„Myslíš k domu?“ Ujasňoval si Tom, co je přesně myšleno. „Nechal jsem ho postavit.“ Bylo jeho jednoduchou odpovědí.

„Nene,“ zašermoval Bill vztyčeným ukazovákem a zmizel v něm další lok zkvašeného nápoje. Potlačil říhnutí a pak uvedl na pravou míru: „Ke všem těm podnikům.“

„Ach tak,“ Tom se nostalgicky uculil. „Je to k nevíře, ale zdědil jsem to.“ Billovi vylétlo obočí až někam do půlky čela.

„To mi vysvětli.“ 

„Když jsem… jak jsem…“ odkašlal si, protože se mu v krku utvořil nepříjemný knedlík. Nechtělo se mu to vůbec zmiňovat, ale jak jinak začít, aby Billovi vysvětlil celý svůj příběh. „Utekl z domu,“ zahuhlal rychle a raději se zadíval jinam, aby neviděl, jak se Bill při téhle zmínce bude tvářit, „měl jsem v kapse pár drobných, díky kterým jsem se dostal sem do Berlína. Pár dní jsem se tu jen tak toulal, občas mi někdo něco dal, ale nebyly to zrovna růžový časy.“ Ušklíbl se nad tou nepříjemnou vzpomínkou, a proto tuhle část hodně zkrátil.  

„A pak jsem takhle šel kolem nějakýho auta, který bylo otevřený, a na sedadle spolujezdce mělo položenej sáček s nějakým pečivem. Mnoho lidí kolem nebylo a majitel taky nikde, a já byl hladovej, takže jsem tam vlezl. Jenže on se zrovna vrátil, ani nevím, kam si tenkrát odskočil, ale musel to být moment, když tam tu káru nechal jen tak. Vyděsil jsem se k smrti. Byl to chlap jak hora.“ Tom rozpřáhl ruce, aby naznačil velikost dotyčného. Usmíval se. Tohle byla část příběhu, na kterou už nevzpomínal s tak velkou hořkostí. Vlastně naopak, tenhle okamžik mu změnil život. „Nejdřív mě chtěl zmalovat, ale pak se mi začal strašně smát, nazval mě otrhaným pohublým vrabčákem a naložil mě do toho svýho bouráku. V podstatě si mě vzal pod křídlo. Postaral se o mě a hodně jsme se za ten čas sblížili. Umřel před čtyřmi lety. Autonehoda. A protože neměl děti a ve mně tak trochu viděl syna, všechno odkázal mně. Tenkrát to byly jen dvě menší kasina a jeden bar. No a já z kapitálu, který mi to poskytovalo, jsem to staré postupně zmodernizoval a vybudoval ještě další podniky. Dnes to čítá tři velký disko kluby, jeden non stop bar a dvě kasina zůstaly. Ty jsem jen rozšířil, ale další lokály tohohle typu jsem už nechtěl. Nechal jsem si je jen jako památku na Bernarda, ale jinak ten byznys moc nemusím.“

Tom dokončil svůj příběh a teprve potom se odvážil zkontrolovat, co Bill na to. Ten na něj ale jen pár vteřin zíral a pak se natáhl po láhvi s červeným. Tom ještě nikdy nikoho neviděl tak rychle dostat korek ven z lahve. Nalil si plnou sklenici a dobrou polovinu jejího obsahu do sebe obrátil na ex.

„Páni,“ vydechl pak a poulil oči před sebe. V tu chvíli se mě zmocnil drobný pocit méněcennosti. Samozřejmě, Tom měl ze začátku štěstí a v podstatě k části svého majetku přišel jako slepý k houslím, to ale neměnilo nic na skutečnosti, že se dokázal vypracovat o mnoho výš, než odkud startoval. A kde jsem byl já? V garáži s neúspěšnou kapelou. Paráda. Svým způsobem jsem mu dost záviděl. Já byl dříč, s vypětím sil jsem se snažil něčeho dosáhnout a všechno zaseté mi shnilo ještě dřív, než to stačilo vzklíčit, a jemu kvetlo vše, co se mu dostalo pod ruku. Ano, závist tu byla. Vedle toho stál ale i obdiv.

„Ou, prr.“ Tom překryl mou sklenici dlaní, když jsem ji dopil a chystal se znovu si dolít. „Neblázni. Nemůžeš to do sebe takhle klopit.“ Blázínek. Nejdřív mě tu podezřívá z toho, že ho chci opít, a pak se mi tu zlíská sám. Nejspíš hodně uvažoval nad tím, co jsem mu tu řekl, i když jsem si vůbec nedovedl představit, jakým směrem se jeho myšlenky mohou ubírat, když je potřeba prolívat je takovým množstvím vína. Sáhl po láhvi, aby ji pro jistotu dostal z bratrova dosahu. Dotkli se konečky prstů. Tom uchopil hrdlo flašky a částečně překryl bratrovu ruku. Omámenost tím dotykem způsobila, že tak setrval mnohem déle, než bylo potřeba k tomu, aby ji Billovi vzal. Vzpamatoval se teprve, až když cítil, že Bill začíná tu svoji odtahovat.

„Asi bych… já… šel bych si už lehnout. Je docela pozdě.“ Koktnul Bill.

„To je dobrý nápad,“ nedočkal se ani v nejmenším protestu vůči svému návrhu. Tom se roztržitý zvednul ze sedačky a překotně si do rukou naskládal ušpiněné sklo a prázdné láhve od alkoholu. „Ukážu ti, kde budeš spát.“ Cestou si v kuchyni odložil svůj náklad a pokračoval dál. Ložnice byla prostorná místnost s velkým francouzským oknem a vybavení bylo laděné do světlých barev. Vévodila tomu naprosto úchvatná postel, která svou velikostí připomínala malé letiště. Bill si soukromně odhadoval, že by se v ní v pohodě vyspali i čtyři lidi. Pak si ale podle pár věcí, které se v místnosti ledabyle povalovaly, jeho mírně ovíněný mozek uvědomil, že tu něco nehraje.

„Tohle je ale tvoje ložnice,“ zaskočený poznamenal. Ani si nevšiml, že Tom se za jeho zády potměšile uculuje.

„To je pravda,“ potvrdil mu jeho podezření. Bill se k němu otočil čelem a založil si ruce v bok.

„A to mi chceš říct, že s tebou mám spát v jedný posteli?“ Načepýřil se.

„No pokud nechceš spát na zemi, tak jo,“ odvětil mu s naprosto neotřesitelným klidem Tom. „Jak jsem řekl, dům není ještě plně zařízený. Tohle je jediná postel, která je tu k dispozici.“ Bill si ji znovu a podrobně prohlédl, byla vážně veliká, tudíž by mu přítomnost druhého člověka v ní neměla nijak překážet, a pak se pohledem vrátil k Tomovi. Zaškaredil se na něj a vyslovil svoji podmínku:

„Nehneš se ze své  poloviny, je to jasný?“ Tom se uchechtl.

„Proč? Bojíš se, že bys mi neodolal?“ Dobíral si ho. Podobné narážky by si nejspíš nedovolil, ne tak brzy, ale víno odbouralo pár jeho zábran. Jen ať se bráška trochu čertí. Stejně je nehorázně sexy, jak tu nasupeně špulí rty v té své bojovnosti a nesouhlasu.

„To určitě. Neměl bys ša…“ než to stačil dopovědět, Tom ho dokonale umlčel. Za týl si ho přitáhl k sobě a spojil jejich rty. Nechtěl si příliš zahrávat se svým štěstím a Billovou trpělivostí, proto nic víc nedělal. Nechal to tak a přitisknutý na bratrových plných měkkých rtech čekal, co on na to. Bill nejspíš samým překvapením dlouhé vteřiny nereagoval vůbec nijak. Jen jeho přivřená víčka se nepatrně chvěla a ruce měl zvednuté v úrovni Tomových ramen, kde zamrznuly v nedokončeném odstrčení.

„Tohle už nikdy víckrát nedělej!“ Uskočil od něj, jako by se popálil, když mu nejspíš uvědomění si situace dorazilo k těm správným obvodům.

„Cokoli si přeješ,“ křenil se Tom a zvedl ruce v kapitulaci. Bill proti němu nasupeně oddechoval a ostražitě sledoval každý bratrův pohyb, kdyby se snad mínil o to pokusit znovu.

To ale Tom neměl v úmyslu. Na úvod mu to stačilo. Jen nad Billem pobaveně zavrtěl hlavou.

„Tady ty dveře jsou koupelna. Můžeš ji použít. Já jdu do té pro hosty. Taky není ještě komplet, ale voda už tam teče.“ A s těmito slovy nechal naprosto z míry vyvedeného Billa samotného.