autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Po nějaké době, co jsem Billovi vyznal lásku, stále mlčel, tak se pomalu odtáhnu. Už není na co čekat.
„Já už půjdu ven. Ty tu ještě zůstaň a udělej si něco s vlasama, ať nemáš takový vrabčí hnízdo,“ vynutím ze sebe smích a rozcuchám mu vlasy. „Zatím udělám snídani,“ dodám a vylezu ze sprchy. Jen kývne a slabě se usměje. Utřu se, pak si vyčistím zuby a dokonám zbytek hygieny. Rychle se v pokoji převleču do čistých boxerek, do kalhot a trika, co jsem si připravil. Mikinu si odnesu dolů i s Billovou bundou a hodím ji na věšák v předsíni. Dám vařit vodu na kafe a zas rychle vyběhnu nahoru. Sice bych se nejraději rozbrečel, že mi neopětuje city, ale teď na to není čas. Pobrečet si můžu dýl. Vezmu mu v pokoji připravené oblečení včetně čistých boxerek a přijdu za ním zpět do koupelny.
„Rozhodl jsem se, že dnes si tě obleču podle toho, v čem se mi líbíš nejvíc,“ oznámím hned, jak vejdu do dveří. V ruce držím hromádku složených věcí, nevinně se usmívám. Nesmí nic zjistit, a hlavně nesmí do pokoje.
„Ale proč?“ řekne hned překvapeně a rozčesává si dál vlasy.
„…chceš se mi líbit, ne?“ zakřením se. Snad jsem aspoň trochu přesvědčivý.
„Ale to joo, ale co tak najednou. A vůbec, já bych si to oblečení přece našel sám. Stačilo říct co,“ zasměje se.
„No, jsi tu dlouho, tak jsem se ti rozhodl pomoct,“ zkusím se pousmát.
„Ale tos nemusel,“ zasměje se sladce a vezme si ode mě to oblečení. „Tak já se převléknu,“ usměje se. Má na sobě jen župan. S úsměvem přikývnu a zas seběhnu dolů do kuchyně.
Rychle hodím do mikrovlnky kupované waffle, aby byly jako čerstvé. Nastříkám na ně šlehačku, přihodím k tomu dvě jahody a dám to na stůl, zaliji mu kafe a postavím to k tomu. Celý už zpocený zas vyběhnu nahoru. Rychle se před dveřmi vydýchám, aby nic nepoznal.
Vejdu zase do koupelny. Bill už je oblečený.
„Připravil jsem ti v kuchyni snídani,“ oznámím mu. „Tak pojď rychle, než to vystydne.“
„Tome, co se to děje? Jsi nějak moc čilý,“ řekne, ale nakonec jde se mnou dolů. Bože… Jako bych už tak neměl nervy v kýblu. V polovině schodů se zastavím.
„Běž se najíst. Potřebuju ještě čůrat,“ řeknu omluvně a vyběhnu zpátky nahoru. Zakroutí jen hlavou a odejde dolů. Ihned vběhnu do koupelny, popadnu jeho kosmetickou tašku a začnu do ní házet celou koupelnu. Sprchový gely, šampony, kartáčky, Billovo tělové mléko, pastu na zuby, tužidla, laky, šminky, věci na holení, voňavky, ty jeho serepetičky a zavřu to. V pokoji mu sbalím do kabely mobil, doklady, peněženku a všechno, co mě ještě napadne včetně brýlí. Zajistím všechna okna a dveře. Rychle seběhnu dolů, proběhnu to do garáže přes obývák, hodím to do kufru a vrátím se do domu. Před kuchyní se zastavím, opřu se o kolena a začnu rychle oddechovat, abych se uklidnil. Podívám se na hodinky. Sakra. Musíme rychle na letiště. Letadlo už asi bude připravený.
Vejdu do kuchyně a podívám se na Billa.
„Tome, co se děje?“ řekne a hned si přehodí nohu přes nohu a dál popíjí kávu.
„Nic, co by,“ pokrčím rameny. Vyndám si ze skříně sušenku a napiju se džusu.
„Nebýváš obvykle ten, kdo první vstane, udělá mi snídani, div mě nevysprchuje a neoblékne. Co máš za lubem?“
„Nemám nic za lubem. Zamilovaný lidi se chovají jinak,“ utrousím lhostejně a sednu si na linku. „A jez. Bude to už studený. Já se tu s tím dělal,“ povzdechnu schválně. Kdyby jen věděl, že jsou kupovaný a ohřátý, omlátil by mi je o hlavu.
„Oh… dobře,“ usměje se na mě a pustí se do waflí. Vyhodím obal od sušenky, dám skleničku do myčky a netrpělivě čekám, až dojí. Zatím si vezmu žvýkačku, protože už jsem kartáčky sbalil. Sní dvě wafle a zbytek odloží. No, asi mu nějak nechutnají. Nedivím se. Aspoň něco konečně snědl.
„…nechce se ti na záchod? Divně se tváříš,“ zasměju se jakoby nic. Musel jsem si najít důvod, proč se ho zeptat, jestli se mu náhodou nechce. Sklidím to po něm.
„Ne, fakt ne,“ zasměje se.
„Dobře, tak pojď,“ jdu z kuchyně.
„Kam?“ zastaví se mezi dveřmi.
„No do krámu. Včera jsem ti to říkal. Možná už jsi napůl spal…“ podívám se na něj vážně. Podám mu koženou černou bundu i kabelu, sám si obléknu připravenou mikinu.
„Ne, o tom jsi nemluvil,“ řekne nejistě.
„Ano, to jsem tedy řekl!“ zatvrdím se. Možná už to s tím divadélkem přeháním, co?
„Nic o tom nevím, ale dobře…“ kývne, oblékne se a jdeme.
„Spal jsi hned jak dřevo,“ mávnu rukou. Bill jen kývne na souhlas. Když už je v garáži, rychle schovám jeho klíče od auta do botníku, zapnu všechny alarmy a zamknu.
„Tak nasedej. Jedeme,“ popoženu ho a odemknu svoji Audi. Pomalu dojde k autu a nasedne si.
„Vezmi klíče k sobě do kabely. Nechci je ztratit,“ dám mu je a připoutám se. Nastartuji. Bože můj. Nemůžu uvěřit tomu, že se mi to fakt povedlo! Páni! Jsem fakt borec! Teď konečně můžu hladit své zraněné ego a své zoufalé city. Bill si ode mě klíče vezme a nic neříká. Vyjedu a ve zpětném zrcátku se ujistím, zda se za námi zavřelo a zamklo, jak jsem to nastavil. Spokojeně se opřu do sedadla a všímám si cesty. Všechno to bylo tak narychlo a nic jsem Billovi neřekl. I kdyby ten magor sebevíc chtěl, nemůže nás najít. Jediný důkaz, který existuje, je laptop a můj iPhone. A to mám oboje s sebou. Teď si ten zmrd může trhnout třeba okem nebo nohou. To už je mi fuk. Na Toma Kaulitze si teda dovolovat nikdo nebude.
Zapnu hlasitě hudbu a s úsměvem najedu na dálnici, která ovšem nevede do centra.
„Kam to jedeme?“ zeptá se Bill.
„Nech se překvapit,“ zakřením se.
„Tome, já mám strach…“ řekne se smíchem.
„Neboj se. Já jsem ten poslední, s kým se můžeš bát,“ položím mu s úsměvem ruku na koleno a věnuji mu krátký pohled plný nadšení. Jsem nadšený z toho, že odtud vypadneme. Bylo na čase. Teď si oba oddychneme. Potřebujeme vypustit. Bill se trošku pousměje a po té ruce mě pohladí. Propletu mu prsty a opět si všímám vozovky. Bill se jen tak dívá z okna a nebo pozoruje mě, což je častější.
V dálce už vidím vzlétající letadla. Vlastně se divím, že mu to stále nedošlo. Na to, že jsme dvojčata, je dost tupý. Nad těmi myšlenkami se usměji.
„Už tam budeme?“ zeptá se.
„Jo, už jo… skoro,“ přikývnu a odbočím k letišti.
„Letiště?“ řekne vystrašeně. Jen se zasměju. „Tome, okamžitě mi to vysvětli,“ řekne Bill.
„…oba potřebujeme vypustit,“ řeknu tiše. Nelíbí se mi jeho přízvuk. Projedu skrz parkoviště a jedu až dozadu za letiště. Tam zabočím a zastavím u závory. Přistoupí k nám chlápek z ochranky. Ukážu mu občanku a jelikož je pravděpodobně informovaný, pustí mě a řekne mi směr. Rozjedu se a jedu po letištní ploše k připravenému letadlu.
„Ale nic jsi mi neřekl… Kam chceš letět?“ zeptá se Bill.
„…do Ameriky,“ řeknu nejistě.
„Cože? Sakra, Tome, já… Já nemám žádné věci, já nemám vůbec nic. Jak jsi jen mohl?!“ začne se rozčilovat. Zpomalím, až zastavím u letadla. Vypnu motor a vydechnu.
„Copak jsem tupý? Sbalil jsem ti snad všechny hadry, co vůbec máš. Myslíš, že jsem ti jen tak pro nic za nic vybral oblečení a nepustil tě vůbec do pokoje? Proč jsem tě vyhnal pak z koupelny na snídani? Chtěl jsem, abys byl překvapený. Zaplatil jsem soukromé letadlo. Poletíme do Phoenixu do Arizony, pryč odtud od toho úchyla a všeho. Chci tě vzít do Grand Canyonu. Vždycky jsi tam chtěl,“ řeknu potichu a provinile pozoruji volant. Připadám si jako malé dítě, co provedlo hloupost.
Teď řekne, že jsem kretén, že mě nesnáší a abych se ihned vrátil domů. Už to úplně slyším. Budu následující týden za toho nejhoršího, nepromluví se mnou ani slovo a bude se na mě furt mračit. Přitom já pro něj chtěl jen to nejlepší.
„Panebože, panebože,“ zopakuje a odpoutá se. „Tome, já to… já to nechápu. To muselo stát spoustu peněz. Navíc… bože… Tys to měl tak zatraceně promyšlený,“ šeptá. Konečně se mi do tváře vrátí úsměv.
„Vlastně jsem se celou cestu divil, že mi to ta tvoje chytrá hlavička sežrala,“ zasměju se trochu.
„V životě by mě to nenapadlo. Tome, já tě…!“ nahne se ke mně a rukou se mi zapře o stehno. Podívám se mu smutně do očí. Už žádnou bolest, prosím.
„Ty idiote… nic jsi mi neřekl, určitě jsi mi zapomněl vzít moje brýle a moje šminky a všechno. Určitě jsi mi nevzal můj oblíbený kokosový sprchový gel a tělové mléko… Ale já jsem šťastnej,“ vydechne a dívá se na mě s pootevřenými rty. „Budeme jen spolu, pryč od něj a od všeho… Strašně jsi mě polekal, nejradši bych tě zfackoval, a zároveň tě chytil a ulíbal tě k smrti,“ chytne mě za bradu a kouká mi do očí.
„Já tě tak miluju…“ pošeptá a pak mě opatrně políbí. Oh bože! Vážně to řekl?! On mě miluje? Ano, ano, ano! ANO! Ihned ho nadšeně začnu líbat, přichytím si ho za bradu.
„A nezapomněl jsem na nic. Sbalil jsem úplně celou koupelnu. Sprchový gely, šampóny, tělové mléko, věci na holení, laky na vlasy, laky na nehty, tvoje šminky. A brýle máš v kabelce,“ mumlám s úsměvem mezi polibky.
„Mlč,“ řekne tiše a začne mě líbat intenzivněji.
„Bille, nemůže to počkat? Ty lidi na nás už čekají. Zajedu autem do letadla a můžeme se líbat pak. Budeme tam úplně sami,“ usměju se.
„Cože? Autem… do… do letadla? Jak je to velký, pane bože?“ zeptá se a odtáhne se ode mě.
„Nemůžu tu svýho miláčka nechat,“ začervenám se a nastartuju.
„A můj tu zůstat může?“ řekne dotčeně.
„Ten zůstane v bezpečí v garáži. Nic se mu nestane. A pokud ano, beru to na sebe a koupím ti nový,“ zakřením se. Kdo by asi tak něco dělal s tou jeho pomalou šunkou Q7? Bože, naivka.
„Ne, já nechci nový. Já chci svýho miláčka,“ začne se smát.
„Do toho letadla se obě nevejdou,“ povzdechnu schválně.
„Já vím,“ usměje se a dá mi malou pusinku. „Tak jedeme… Jedeme za naším novým životem,“ šeptne a pohladí mě po tváři. Usměju se a políbím ho.
Dojedu až k letadlu a podle instrukcí najedu dovnitř. Když se tak stane, letadlo se za námi zavře. Vypnu motor a odpoutám se.
„Teď poletíme do Phoenixu, tam se ubytujeme v hotelu a pak si uděláme několikadenní výlet do Grand Canyonu, protože to je docela daleko,“ řeknu Billovi s úsměvem. Je tu kolem tma a nikdo tu není.
„Jo, jo, dobře,“ řekne potichu. Je z toho celý vedle…
„Tak pojď dovnitř do letadla,“ odpoutám ho s úsměvem a vystoupím z auta. Přejdu k němu a otevřu mu. Bill pomalu vystoupí a já za ním zavřu.
„Tome…“ řekne ještě, než se rozejdeme.
„Ano?“ obejmu ho ihned kolem pasu.
„Miluju tě.“
„Já tebe, Bille, taky,“ usměju se a jemně ho políbím. Najednou si připadám jako nejšťastnější člověk na zeměkouli. Láska je nakonec přece jen hezká věc, no ne? Zvlášť s někým, jako je Bill. Odteď je opravdu jen můj a je dokonalý. Začne mě pevně objímat a snaží se mi vecpat přímo do náruče. Ihned ho pevně stisknu, nejpevněji jak umím, a zároveň tak jemně, aby ho nic nemohlo bolet. Naše těla k sobě dokonale pasují.
„A víš, co je na tom všem to nejlepší?“ zašeptám nadšeně.
„Co?“ řekne. Oči má zavřené a pořád se ke mně tulí.
„Že ten magor nás doma asi sledoval a možná i nějak odposlouchával. A takhle, když jsem o tom vůbec nemluvil a ani tys to nevěděl, co se děje, ani on nemůže vědět, kam letíme nebo co se děje. Takže si může nasrat,“ zasměju se. Usměje se.
„Doufejme, že máš pravdu.“
„Na Toma Kaulitze si nikdo vyskakovat nebude,“ řeknu vážně a pak se rozesměju. Dlouze ho políbím. „A pojď už dovnitř. Je tady docela zima.“
„Jo,“ chytne mě za ruku a jdeme společně dovnitř do letadla. Dovedu Billa dovnitř a tam se usadíme do pohovky. Pustím nějaký film a obejmu ho. Teď je mi tak krásně.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
jůůů konečně už se maj hzeky:) ale tuším,že všemu ještě eni konec…
Snad ted budou mít od toho uchyla aspon chvíli klid 🙂 a je super,že to Bill vzal takhle a nepohádali se zase a že mu konečně i on řekl,že ho miluje 🙂
Tohle vypadá na krásnou idylku, ale řekla bych, že zdání klame…jestli ten chlap Billa sleduje, tak stejně bude vědět, že odjeli a nebude těžké zjistit kam…v té Americe bude mazec..
A je krásné, jak je Tomi teď starostlivý, dokázal Billovi zabalit půl baráku =)
Mám obavu,že ohledně toho uchyla nemaj pravdu.
No, lenže nejako to vybaviť musel a asi aj telefonoval, nie? takže ten úchyl to vedieť bude. Len možno nebude mať prachy aby sa s nimi do tej Ameriky trepal.