autor: Catherine & Kerli
Dredatý chlapec nastoupil do svého bílého sportovního auta a usmál se, když jeho bratr si sedl na chladné sedadlo vedle něj. Opravdu mrzlo, a tak Tom spěšně zatopil, když auto nastartoval. Dnes měla dvojčata jet k rodičům. Oba byli moc rádi. Své rodiče neviděli, ani nepamatovali. Auto sjelo z příjezdové cesty a vyjelo na hlavní silnici. Tom své oblíbené rádio a jen o něco málo ho ztišil. Po několika minutách už vyjeli na dálnici směrem k domovu jejich rodičů.
„Tomi, já se tak těším, až zase uvidím mamku s taťkou.“ Vyřklo šťastně černovlasé pískle a zatleskalo rukama. Kabelku, ve které mělo věci, si položilo na zadní sedadlo. Uvažovalo, že nechá všechny věci doma, ale nakonec myšlenku co nejrychleji vyhnalo z hlavy. Nemohlo nechat věci doma. Muselo mít u sebe léky proti bolesti, kdyby se mu opravdu hodně přitížilo. Povzdechlo si a výraz se ihned změnil na zamračený. Opět bloudilo myšlenkami u svého osudu. Vůbec nevědělo, jak to řeknou rodičům. Jediné, co vědělo, bylo to, že říct jim to musí. Koneckonců byli to jejich rodiče, osoby, které je zplodily.
Tom sledoval ubíhající silnici před sebou a pevně držel v rukách volant potažený plyšem se zebrovaným vzorem. Letmo se vždy pootočil na bratra a pousmál se. „Bille… jak to našim řekneme?“ promluvil dredáč konečně a zabloudil pohledem z koutku oka ke jmenovanému. Skousl si ret a předjel pomalého řidiče ve Fiatu.
„Celou dobu přemýšlím nad stejnou věcí,“ odpověděl černovlásek a kousl se do narůžovělého rtu, který byl pokrytý jahodovým, bezbarvým leskem. „Vůbec netuším, jak bychom jim to měli říct.“ Dokončil původní větu a raději se zadíval z okénka. Pozoroval ubíhající cestu. Všude byly louky a nebo lesy. Občas ještě billboardy s reklamou, která nabízela různé zboží.
Dredáč si povzdychl a trochu zrychlil. Cesta k rodičům netrvá moc dlouho. Zbývá už jen pár kilometrů do vesničky, kde se s Billem narodili a prožívali překrásné dětství. Tom se opravdu těšil na jejich rodiče, ale zároveň se velmi bál jejich reakce, až se dozvědí pravdu o Billově stavu. Jejich matka byla silně citově založená, milovala své děti nadevše. Proto se Tom bál, že to nedopadne dobře. Musí to říct nějak šetrně.
Mezitím, co se Tom věnoval co nejbezpečnější jízdě, Bill usnul. Přemýšlení ho zmohlo natolik, že musel očka prostě zavřít a alespoň na chvíli utéct jen do své fantazie. Usmíval se. Měl před očima obrázek toho, jak se s Tomem procházeli ruku v ruce ze začátku podzimu po parku. Všude bylo popadané barevně zbarvené listí a šustilo pod nohama. Panovala mezi nimi krásná atmosféra.
„Miluji tě…“ zašeptal ze spaní a tváří se otřel o okénko, o které se opíral. Vypadal jako roztomilé koťátko.
„Miluji tě…“ zašeptal ze spaní a tváří se otřel o okénko, o které se opíral. Vypadal jako roztomilé koťátko.
Oslovený dredáček pootočil hlavu k bratrovi a něžně se usmál. Ztišil ještě trochu rádio a hned na to se vrátil zpátky k řízení.
Přibližně za 20 minut už byli bratři za hranicemi jejich rodného města. Tom projel pár dobře známých ulic, až nakonec zastavil na široké příjezdové cestě jejich rodičů. Vyndal klíčky ze zapalování a rozepnul si bezpečnostní pás. Otočil se ke sladce spícímu bratrovi. Pohladil ho po tváři. „Bille, lásko… vstáváme. Už jsme tady.“ Usmál se.
Přibližně za 20 minut už byli bratři za hranicemi jejich rodného města. Tom projel pár dobře známých ulic, až nakonec zastavil na široké příjezdové cestě jejich rodičů. Vyndal klíčky ze zapalování a rozepnul si bezpečnostní pás. Otočil se ke sladce spícímu bratrovi. Pohladil ho po tváři. „Bille, lásko… vstáváme. Už jsme tady.“ Usmál se.
„Nespím.“ Zasmál se černovlásek a rozlepil očka. Dle jeho názoru se pouze utápěl v hloubce myšlenek. Posadil se a odepnul si pás. Něžně políbil brášku na rty. „Teď už jít můžeme.“ Zasmál se a pomalu vylézal z auta. Venku se nadechl chladného vzduchu a udělal pár kroků k Tomovi. Propletl s ním prsty.
Ten se usmál a zamkl auto. Navlhčil si trochu jazykem rty a zhluboka se nadechl. „Už víš, jak to říct…?“ podíval se nejistě na černovlasé kuřátko. Trochu se otřásl zimou. Přeci jen, vylézt z vyhřátého auta do téhle příšerné zimy nebylo nic příjemného. Tom si zapnul mikinu až ke krku a zabořil do ní nos.
Černovlásek jen zakroutil nesouhlasně hlavou. Ani za mák nevěděl, jak takovouhle informaci co nejšetrněji sdělit vlastním rodičům. Sklopil pohled k zemi. „Zvládneme to. Nějak jim to řekneme.“ Podotknul a zlehka se usmál.
„Myslíš, že maminka udělala rajskou?“ Bill si mlsně olízl rty. Chutnala mu od mámy všechna jídla, ale rajská byla nejoblíbenější. Dokázal by jí sníst celej hrnec.
Tom pokrčil rameny. „To netuším. Ale je pátek. Každý pátek jí dělala.“ Usmál se a opatrně vyšel namrzlou cestičkou k rodinnému domku. Zadíval se na šedý zvonek s krasopisně napsaným štítkem Trümper, Kaulitzová a přešlápl na místě. Prstem přejel po zvonku a poté stiskl. Domem se rozeznělo hlasité zazvonění a dvojčata mohla slyšet, jak se pár ženských nožek žene ke vstupním dveřím.
Dvojčata se šťastně usmívala. Prošla brankou až k domu, kde se zastavila. Oba chlapci nedočkavě čekali, až se veliké dveře otevřou a opět uvidí ženu, u které byli schovaní devět měsíců pod srdcem.
Dveře se pomalu otevíraly a překvapená Simone otevřela pusu do písmene O. Nevěřila snad vlastním očím. Tak dlouho své dva kluky neviděla.
„Ahoj, mami.“ Usmál se Bill a pustil se bráškovy hřejivé dlaně. Okamžitě jí padl kolem krku a tisknul se k ní. Byl zase o píď šťastnější. Měl u sebe zase maminku, kterou tolik potřeboval. Objímal ji a hladil po zádech
Tom se šťastně usmál.
„Ahoj mamko.“ Přešel k ní a taky ji objal. Opravdu mu chyběla její teplá mateřská náruč. Simone div slzy z očí netekly.
„Tak pojďte, kluci, do tepla. Venku je mráz, musíte se zahřát.“ Začala je šťouchat do boků dlouhým prstem, aby zalezli dovnitř. U toho se šťastně usmívala.
„Tak pojďte, kluci, do tepla. Venku je mráz, musíte se zahřát.“ Začala je šťouchat do boků dlouhým prstem, aby zalezli dovnitř. U toho se šťastně usmívala.
Oba se šťastně nadechli ve stejný okamžik. Vůně praskajícího dřeva v krbu je okamžitě omámila. Bill ale zpozoroval ještě jinou chuť. Sladkou… Začmuchal pozorněji a šel směrem do kuchyně. Simone i Tom se začali smát. Oběma jim bylo jasné, co černovlásek zavětřil.
„Maminko, tys uvařila rajskou?“ otázalo se ptáče z kuchyně šťastně a vyšlo ven. Celou pusu mělo zapatlané od červené omáčky.
„Ano, uvařila jsem rajskou. Vím, jak ji máte rádi.“ Usmála se. „A ty jsi, Bille, zase špinavý až za ušima.“ Zasmála se a sjížděla si ho pohledem. Zdál se jí nějaký… Jiný. Pohublý.
Tom se usmíval a pobaveně koukal na svého bratra, který se olizoval, až za ušima, jak byl hladový. Došel do kuchyně a usmál se, když zjistil, že je všechno naprosto stejné jako kdysi.
„Zlatíčko, jsi hrozně hubený. Jsi v pořádku?“ zamrkala Simone svýma dlouhýma řasama a nespouštěla z Billa pohled.
„Zlatíčko, jsi hrozně hubený. Jsi v pořádku?“ zamrkala Simone svýma dlouhýma řasama a nespouštěla z Billa pohled.
Černovlásek pohledem vyhledal Toma. Nevěděl, co má odpovědět. Kousal se do rtu a těkal pohledem po kuchyni.
„Mami… Tak rád tě vidím.“ Řekl první hloupost, která ho napadla. Nevěděl, kdy a jak jí to s Tomem sdělí. Snažil se pousmát.
„Mami… Tak rád tě vidím.“ Řekl první hloupost, která ho napadla. Nevěděl, kdy a jak jí to s Tomem sdělí. Snažil se pousmát.
Simone jen přikývla a pousmála se. Nechala to běžet, i když jeho mladší syn vážně vypadal téměř jako chodící kostra. Neměla z toho moc dobrý pocit.
Tom se na bratra povzbudivě usmál a vtáhl ho do kuchyně. „Neboj…“ šeptl mu potichu a začal vyndávat talíře na jídlo.
Tom se na bratra povzbudivě usmál a vtáhl ho do kuchyně. „Neboj…“ šeptl mu potichu a začal vyndávat talíře na jídlo.
„Lásko, já… Nemůžu jim to jen tak říct.“ Zašeptal mu Bill nazpět a přitulil se k němu. Hlavu si opřel čelem o rameno a zavřel oči. Nechtěl ranit city matky a nevlastního otce. Vyrůstali s ním odmala. Brali ho za vlastního. Byl to pro ně táta, i když nebyl biologický. Strašně si ho vážili a měli ho rádi, jako by byl jejich vlastní.
Tom si povzdychl. „Nějak se to dozvědět musí. Ale… nebudeme kazit oběd, ano? Až později si s nimi promluvíme. Teď na to nemysli, broučku.“ Přitiskl si Billa k sobě a vtiskl mu polibek do vlasů.
Černovlasý chlapec neslyšně zavrněl. Bylo to jako cinknutí špendlíku o vydlážděnou podlahu. Odtáhl se a svou lásku pohladil. Díval se mu zpříma do očí, utápěl se v jejich hloubce.
„Miluji tě.“ Zašeptal, jak nejupřímněji svedl a políbil ho na rty.
„Miluji tě.“ Zašeptal, jak nejupřímněji svedl a políbil ho na rty.
Starší z bratrů se pousmál. „I já tebe, hvězdičko.“ Líbnul ho na porcelánově bílé a hladké čelo. „Pojď. Najíme se.“ Usmál se a trochu se odtáhl, aby mohl nandat porce. Každému nandal příslušný podíl omáčky a těstovin. Vše společně s Billem donesli do jídelny. Simone byla moc ráda, že jí oba chlapci pomáhají s obědem.
Černovlásek ho spokojeně následoval. Usmál se na Gordona, který už u stolu seděl. Pomalu k němu došel a taky ho obejmul. „Ahoj, tati,“ usmál se a odtáhl se.
Gordon věděl, že dvojčata dneska přijedou. Těšil se na ně. Objetí Billovi opětoval.
„Vítám vás zase doma.“ Usmál se a oblíznul si rty nad pochoutkou na talíři. Zamlaskal.
„Ahoj, tati.“ Pozdravil i Tom s úsměvem a položil na stůl i příbory. Všichni nakonec konečně zasedli ke stolu a pustili se do jídla. Dredáč blaženě přivřel oči, když si dal první sousto do úst. Rajská byla pořád stejná. Pořád stejně dobrá. Chutnala jako domov. Jako pokaždé, když se dvojčata vracela v pátek ze školy a pomalu bez toho, aby se chlapci zuli, vrhli se na právě uvařenou červenou omáčku.
Černovlásek se ládoval obědem tak, jako by se bál, že mu ho někdo sní a jemu zbydou jen smutné oči. Tak moc mu to chutnalo. Neřešil, že si máčel v jídle vlasy. Nezajímalo ho to. Právě pro něj existoval jen talíř.
Jakmile svoji porci dojedl, vylízal ještě talíř svým obratným jazykem do čista. Spokojeně zamlaskal.
„Bylo to moc dobré, mami.“ Usmál se a pohladil si ploché bříško.
„Bylo to moc dobré, mami.“ Usmál se a pohladil si ploché bříško.
Simone se široce usmála. „Děkuji, zlatíčko. Chceš ještě?“ nabídla se a dál se věnovala své porci. Zdaleka neměla vylízaný celý talíř, ale jen zatím snězenou půlku porce. Nikdo nebyl v jídle rychlejší než Bill. Pokud se jednalo o matčina jídla. Simone z toho měla značnou radost.
Omáčkou zašpiněný Bill hladově přikývnul. „Dojdu si nandat sám, děkuji.“ Usmál se a zvedl se ze židle. Prošel úzkou chodbou, než se dostal do kuchyně. Nandal si porci těstovin a zalil je pořádnou porcí omáčky. Spokojeně se vydal zpátky do jídelny a posadil se na svoji židli vedle Toma. Usmál se na všechny okolo a opět začal jíst. Vychutnával si každé sousto.
Oba dospělí, i Tom, se zasmáli Billově chuti k jídlu. Černovlásek přišel bratrovi maximálně roztomilý, když byl hladový a šťastný. Když Tom dojedl, odsunul mírně talíř a položil si dlaň na své najedené bříško.
O pár minut déle dojedl i Bill svoji druhou porci. Spokojeně mručel a chválil matčin výtvor. Protáhnul se a vypouklé bříško pohladil. Tak moc mu to chutnalo…
„Mami, já a Tom umyjeme nádobí,“ řekl a začal se zvedat. Bral talíře všem přítomným a šel do kuchyně. Složil talíře a příbory do dřezu, který utěsnil špuntem. Okamžitě do něj začal napouštět vodu.
„Mami, já a Tom umyjeme nádobí,“ řekl a začal se zvedat. Bral talíře všem přítomným a šel do kuchyně. Složil talíře a příbory do dřezu, který utěsnil špuntem. Okamžitě do něj začal napouštět vodu.
Tom se také zvedl a došel až do kuchyně za bratrem. Přešel ke dřezu a vzal si jednu houbičku. Dal na ni trochu přípravku na mytí nádobí a začal omývat prázdné talíře ušpiněné červenou omáčkou. U toho se spokojeně usmíval. Byl tak rád doma. Možná mu to trochu chybělo, ale byl rád, že má s Billem vlastní domek pro sebe. Což mu připomnělo, že ten domek bude brzy obývat už jen jedna osoba. Dredáčkův úsměv poklesl.
Bill obejmul brášku kolem bříška. Opřel si hlavu o široké rameno a políbil ho na krk.
„Co se děje?“ vytušil, že něco není v pořádku. Že se něco děje… Všiml si pokleslého výrazu v jinak krásně usměvavém obličeji. Zneklidňovalo ho to.
„Co se děje?“ vytušil, že něco není v pořádku. Že se něco děje… Všiml si pokleslého výrazu v jinak krásně usměvavém obličeji. Zneklidňovalo ho to.
Tom pootočil hlavu na stranu a povzdychl si. „Lásko… musíme jim to říct. Teď, nebo nikdy.“ Pošeptal a odložil umytý talíř na odkapávač. Sklesle se díval do dřezu a opatrně omýval matčiny porcelánové talíře.
„Ale jak, Tome? Jak jim to říct co nejopatrněji?“ zašeptal Bill a opřel se o linku. Díval se do podlahy a přemýšlel. „Já o takových věcech mluvit neumím.“ Zakroutil hlavou a kousal se do rtu. Pozoroval povrch linolea pod sebou.
„Já vím, že je to velmi těžké.“ Zareagoval na odpověď Tom. „Zvládneme to spolu, hm? Řekneme jim to dohromady.“ Pozvedl k němu pohled a začal vypouštět dřez. Opláchnul houbičku na mytí a položil ji zpátky. „Ano?“ otočil se k Billovi čelem a položil mu ruce kolem pasu.
„Ano. Spolu zvládneme všechno.“ Odpověděl Bill a ke své drahé polovičce se přitulil. „Řekneme jim to, ať to máme za sebou.“ Chabě se usmál a odtáhnul se. „Jdeme.“ Řekl rozhodně a propletl s bráškou prsty. Pomalu šli ruku v ruce do obýváku. Tiše a opatrně našlapovali.
Když došli do obývacího pokoje, nejistě se na rodiče podívali. Zasedli do křesel naproti nim a zhluboka se nadechli. Simone nechápavě pozvedla obočí.
„Děje se něco chlapci?“
Tom jen pomalu přikývnul a vzhlédl opatrně k matce.
Tom jen pomalu přikývnul a vzhlédl opatrně k matce.
„Musíme vám něco říct.“ Začal a skousával si u toho ret.
Bill se pevněji chytil Toma. Potřeboval cítit jeho podporu. „My… Já… Jsem nemocný.“ Podíval se do očí ženě, která seděla naproti němu. Zaleskly se mu očka a kousnul se do rtu. Nemohl pokračovat dál. Nemohl to vyslovit nahlas…
„Bille, co ti je?“ zeptala se vyděšeně Simone, ale odpovědi se od svého mladšího syna nedostala. Byly slyšet jen jeho vzlyky. Odpověď žádná.
„Bille, co ti je?“ zeptala se vyděšeně Simone, ale odpovědi se od svého mladšího syna nedostala. Byly slyšet jen jeho vzlyky. Odpověď žádná.
Tom si bratra přivinul k sobě a začal ho hladit po vlasech. Pustil se do slov místo něj.
„My… byli jsme s Billem na testech. Dlouho ho bolelo břicho a někdy… to vypadalo opravdu ošklivě. Šli jsme k doktorovi pro výsledky a…“ skousl si ret a sklopil pohled. „Bill má… rakovinu žaludku… nevyléčitelnou…“ šeptl a zabořil obličej bratrovi do ramene. Bál se podívat rodičům do tváří.
„My… byli jsme s Billem na testech. Dlouho ho bolelo břicho a někdy… to vypadalo opravdu ošklivě. Šli jsme k doktorovi pro výsledky a…“ skousl si ret a sklopil pohled. „Bill má… rakovinu žaludku… nevyléčitelnou…“ šeptl a zabořil obličej bratrovi do ramene. Bál se podívat rodičům do tváří.
Zpráva byla jako dýka vražená přímo do srdce. Simone a Gorgona to šíleně bodalo u srdcí. Oběma se zaleskly oči a po chvíli se jim po tvářích svážely velké kapky slaných slz. Žena se vrhla do náruče svého manžela. Nechala se konejšit. Nechtěla tomu věřit, nechtěla věřit tomu, že její syn zemře. Nechtěla o něj přijít. Přála si, aby to byla jen noční můra. Opravdu zlá noční můra.
Bill nezvládal pohled na své vyděšené rodiče. Ještě více se přitiskl na Toma a posadil se mu na klín. Obejmul ho kolem krku. „Tomi… To je tak strašné, vidět je plakat. Strašně moc mě to bolí.,“ zašeptal rozechvělým hláskem a celý se v ochranitelské náruči začal klepat. Zajíkal se vlastníma vzlykama. Jeho černé slzy máčely bratrovo tričko.
„Broučku…“ popotáhl starší z chlapců a přitiskl si bratra blíže k sobě. Hladil ho konejšivě po zádech, i přestože se sám skoro dusil vzlyky a nešlo jen tak přestat. Bylo to až moc silné a citlivé. Dredáč Billa kolébal v náruči a snažil se ho alespoň trochu uklidnit.
„Nechci jim říkat, že zbývá poslední měsíc. Trápili by se ještě víc.“ Řekl a otřel si uslzená očka. Vstal a na vratkých nožkách udělal pár kroků k velkému, bílému gauči, na kterém byla ona a Gordon.
„Maminko, nechci, abys plakala.“ Zašeptal a pohladil ji po vlasech. Klekl si na kolena na zem.
Simone se okamžitě pověsila kolem krku svého mladšího syna. Vzlykala mu do krku a trička. Nezastavitelně jí tekly slzy. „Zlatíčko moje… jak je to možné. Jsi tak mladý.“ Zavzlykala a silně popotáhla. Tiskla si k sobě svého synka a v obličeji měla naprosto ztrápený, strhaný výraz.
***
Černovlasý anděl ležel vykoupaný, voňavý na posteli. Před sebou měl rozevřený svůj deníček. Měl času dost. Jeho dvojčátko šlo teprve před chvílí do vany… Bill vůbec nevěděl, jak dnešek popsat, aby to nebyl sloh na deset stránek. Měl tolik rozporuplných pocitů. Nadechnul se a ‚zapnul‘ propisovací pero. Krasopisně napsal datum a namaloval vedle něj malinké srdíčko.
2. prosince
Tomi, děkuji ti za dnešek. Za možnost vidět rodiče, možná už naposledy… Ani nevíš, jak jsi mi tam psychicky pomohl. Sám bych to nezvládl. Navždycky jsme spolu propojení. Vše zvládneme. Nyní těm slovům věřím ještě víc. Miluji tě jako nic na světě, nejkrásnější medvídku…
Dnešek byl jiný než včera. Hezčí… Kouzelnější. Již od rána jsem měl zvláštní pocit v bříšku. Bál jsem se tak moc návštěvy rodičů. Nebyli jsme u nich s Tomem věčnost. Strašně jsem se těšil, až je zase uvidím, až maminku obejmu. Kdybych mohl, nikdy bych ji ze své náruče nepustil.
Celou cestu autem jsem přemýšlel s Tomem nad stejnou myšlenkou. Jak jim to říct co nejopatrněji. Žádná volba nebyla příliš vhodná. Každá měla své větší či menší chyby. Nic mě nenapadalo. Tak vehementně jsem přemýšlel, až se mi podařilo usnout. Nevadilo mi to. Byl jsem krásně něžně probuzen. Svou láskou Tomem…
Jakmile jsme překročili práh domu, dopadla na mě jakási melancholie. Připadal jsem si tak, jako kdybych se vrátil zpátky do svého dětství. Přepadla mě sladká vůně rajské omáčky, kterou tak miluji. Omamovala mě.
Po přivítání s maminkou, které se neobešlo bez slz, jsem se vydal na lup. Chtěl jsem ukořistit tu dobrotu dřív, než ji budou mít všichni ostatní. Tak moc jsem se těšil, až tu výtečnou chuť ucítím na svém mlsném jazýčku.
Stalo se tak po chvíli. S bráškou jsme naservírovali plné talíře a usedli jsme ke stolu. Celá rodina. Připadal jsem si jako o Vánocích. Panovala uvolněná nálada. Vyprávěli jsme si všechny příhody, které se za tu dlouhou dobu udály. Bylo toho nespočitatelně.
Přidal jsem si ještě plný talíř. Bylo to tak moc dobré. Maminka měla ze mě opravdu radost. Těšilo ji to, že mi opravdu moc chutná. Talíř jsem vylízal dočista, tudíž jsem musel mít sladkou omáčku až za ušima.
Po obědě ale přišlo to nejhorší. Oznámení mé diagnózy rodičům. Tak moc jsem se bál a Tom mě podporoval. Šeptal mi samá krásná a uklidňující slůvka. Pomáhalo to, ale jen trošku. Neklid v duši jsem měl pořád. Neumím mluvit o takhle vážných věcech bez zadrhávání. Pokaždé něco zkazím.
A bylo to. V pár slovech, která byla vyřčena za ani ne minutu, bráška vše rodičům sdělil. Nelíbil se mi pohled do jejich strhaných a ztrápených obličejů. Bylo mi jich tak moc líto. Bolelo mě strašně moc u srdce, jak jsem s nimi soucítil.
Celý zbytek odpoledne proběhl ve znamení vzpomínek. Strašně moc jsme se nasmáli, když jsme si prohlíželi alba s fotografiemi a dívali se na stará videa, na kterých byly zaznamenané snad všechny zážitky.
Všechno jednou skončí, a tak musel nastat konec i dnešního dne. Nepřál jsem si to. Chtěl jsem zastavit čas. Venku se stmívalo a Tom nerad jezdí za přílišné tmy. Rozloučili jsme se. Nevím, jestli rodiče ještě někdy uvidím. Rvalo mi to sice srdce, ale nechtěl jsem na sobě znát nic. Vím, že kdybychom jim s Tomem řekli, že tam jsme oba už možná naposledy, nepustili by nás domů…
V autě jsem se nanovo rozplakal. Ujížděli jsme pryč. Pryč z našeho dětství. Ke všem místům se vážou silné vzpomínky. Všude jsme zažili něco jiného…
Teď už ležím v posteli. Přemýšlím a čekám na Toma. Zítra bych se chtěl jít do útulku podívat na psy, kteří nemají takové štěstí a nemají vlastní rodinu. Chci přispět na jejich potravu a vychovatele. Pokud Tom svolí, budu opravdu šťastný. Mám tyto zvířata moc rád…
Opět zakončil svůj zápis velkým srdíčkem a na papír vydechl svůj horký dech. Pečlivě notes schoval do šuplíku a přitáhl si peřinu až po krk. Čekal na brášku, až přijde vyvoněný z koupelny. Spokojeně se usmíval. Těšil se, až se přitulí k tak blízké osobě.
Tom celý voňavý a převlečený vyšel z koupelny a vešel do pokoje. Usmál se na černovlasého andílka čekajícího jen na něj. Přešel k posteli a vlezl si pod zahřátou peřinu. Přitiskl se k Billovi a přehodil přes něj majetnicky paži. „Dobrou noc, hvězdičko.“ Líbl ho něžně na rty a pootočil se, aby zhasl světlo. Pokoj zahalila tma a oba chlapci se k sobě přitulili. Oba s lehkým úsměvem usnuli.
autor: Catherine & Kerli
betaread: Janule
Neviem si predstaviť tu bolest čoo museli cítiť ich rodičia, ale ani Billovu a Tomovu keď ich vydeli neštastných a nemohli im niak pomoct.Stále dúfam že sa stane zázrak a Bill sa nakoniec vylieči, verím tomu že láska robí zazraky.
Milé autorky, vy mi ale dáváte…
Nejprve jsem slzela při tom, když Bill usnul během cesty a zašeptal ze spaní "Miluju tě" a když poklekl před maminkou a vlastně On utěšoval ji, to už jsem plakala úplně. A ještě si vyčítá v deníčku, že vždy něco zkazí…
Musím ale říct, že jsem moc ráda za každou chvíli, kdy dokáže být Bill ještě i šťastný, a to i z maličkostí. A Simone je hodně empatická, ale jde o jejího syna, tak proč mě to překvapilo, že?
Opět krásný díl, ale bojím se, až to skončí… Kéž by se v prosinci zastavil čas.
Já to fakt nedám…Bill a jeho papání rajské ♥ kapitola sama o sobě, byl tak roztomilý =) Ale přiznám se, že ty pasáže v deníčku číst opravdu nemůžu, já jsem hrozná cíťa a prostě nemůžu…
Bože.. úplne strácam dych… už sa teším na ďalšie pokračko , ale bojím sa ho 😀
Srdíčko mi tluče a málem brečím. Co to semnou děláte? :DD CHci další díleček ale bojím se ho…krásný
No tak můžu říct, že jsem na tohle ještě hodně zvědavá 🙂 Na to, že spolu píšete povídku poprvé tak Vás chválím. Jen jsem hodně zvědavá jestli to bude Bed nebo Happy End :-DD Jen tak dále 🙂
Úúžasné:))!