autor: firelucy
Varg
Bill sledoval pohyb doktorky, jak efektivně tahala za obvazy. Tom čichal svěží dech svého dvojčete a myslel si, že Bill je naprosto sladký, jak se zajímá o jeho léčbu. Ale věděl, že pokud by tu ležel Bill, Tom by učinil všechno pro to, aby se také dozvěděl, jak pečovat o svého bratra.
Billovi spadla čelist. To není dobré.
„Co je?“ Tomův hlas proříznul jako nůž to nepříjemné ticho mezi třemi lidmi v místnosti. Bill se zadíval na doktorku Cameronovou. Tom si dokázal představit, jak doktorka zírá na Billa a ve tváři má zděšený výraz, říkajíc mu, že Tomova zranění jsou ještě horší a že Tom umírá.
„Už se to skoro úplně uzdravilo.“ Doktorka Cameronová zněla překvapeně. „To je… to je něco úplně jiného, než co jsem kdy předtím viděla.“
„Stále si myslíte, že je to dobré?“ Bill se ustaraně ptal, byl celý bledý v obličeji.
„Určitě se to tak zdá!“ Tom uslyšel příjemný úsměv v hlase doktorky.
„Wow… dobře,“ doktorka se opět začala tvářit profesionálně. „Tohle je to, co musíte dělat, Bille. Vezmete si hadřík a namočíte ho hodně do dezinfekce. Láhev vám dám domů.“
Bill pokýval hlavou a Tom sledoval, jak se mu bílé a černé kadeře pohybují nahoru a dolů.
„Potom vyčistěte ránu a ujistěte se, že jste to potřel vše.“ Ani to tak nebolelo, když Tom ucítil na své kůži dezinfekci, bylo to sotva malé štípnutí. „Nejlépe uděláte, když si ustřihnete co největší kus obvazu, abyste si byl jistý, že to překryje veškeré rány. A měl byste to přilepit velice pečlivě.“
„A kdy můžeme přestat používat obvaz?“ Bill si sednul na židli, kde seděla doktorka Cameronová, když s Tomem skončila. Tom uslyšel kovový zvuk vozíku, když dávala pryč své vybavení.
„Doporučovala bych vám, abyste obvaz používali do té doby, dokud se rány zcela nezacelí. Když nemá žádné stehy, nemuseli by mu tam zůstat ani žádné velké jizvy.“ Doktorka vstala. „Až vše, co zůstane, budou nějaké strupy nebo jizvičky, můžete přestat obvazy používat, ale ujistěte se, že vše bude stále čisté.“
Tom mlčel a sledoval, jak jeho bratr komunikuje s doktorkou. Cítil se vtipně, jako by tam byl, ale jeho mysl ne. Anebo obráceně, možná tam byla jeho mysl, ale on ne. Bylo to matoucí tak jako tak.
„Měl jste nějaké agresivní výbuchy potom, co jsme vám předepsala ty stabilizátory, Tome?“ V brýlích doktorky Cameronové se odráželo světlo z okna. To Toma uhodilo přímo do očí. „Tome?“
„Co? Ne,“ Tom zavrtěl hlavou, cítil se těžký. Jako by byl najednou zpátky. Mlha trochu zmizela a umožnila mu, aby se soustředil. „Ne, je to dobré. Zdá se, že fungují.“
„Dobře. Tak sbohem a uvidíme se příští týden na vyšetření.“ Doktorka Cameronová se usmívala a tlačila vozík ven ze dveří. Tom dostal na moment strach, že bude jeho sluch opět zastřený, až uslyší zvuk, jak se dveře zavírají. Potom si vzpomněl, že je v nemocnici a tohle jsou nemocniční dveře. Cítil světlo.
„Tomi, jsi v pořádku?“ Billův hlas nutil Toma, aby se na něj podíval, nebyl si jistý, proč není na prvním místě. Bill vypadal unaveně, propadal se do své židličky a neměl žádný make-up. Tom pohladil svého malého bratra po tváři.
Bill zatřepal hlavou a usmál se na něj tím nejrozkošnějším způsobem. Tomova mysl byla přesně tam, kde být měla.
„Jo, Bille, jen jsem trochu ospalý.“ Tom se zády opíral o polštář, stále cítil mravenčení a teplo z Billovy horké kůže na svých prstech. Polštáře byly tak měkké.
„No, můžeš ještě chvíli spát, dokud nepřijdou ostatní.“ Bill vstal ze židle a uhladil nějaké vrásky na přikrývce. „Chtěl jsem si zajít do kavárny na kafe. Než se naděješ, Tomi, budeme doma a znovu budeme spát ve svých postelích.“
„Pokud se ti to hodí.“
Bill se zašklebil.
Tom slyšel, jak se zavřely dveře bez jakéhokoliv zvuku.
~*~
Bill si nebyl tak úplně jistý, proč si myslí, že je něco jinak, prostě měl jen takový pocit. Upíjel své kafe, když uviděl, jak vcházejí Georg s Gustavem. Jeho spoluhráči chtěli Toma navštívit ještě jednou předtím, než odjede s Billem domů. Bill jim rozuměl. Jedna věc je někomu říct, že je jeho přítel v pořádku, a druhá, když ho vidí na vlastní oči.
Saki a Tobi šli hned za klukama. Šéf jejich security tu byl proto, aby Billa a Toma doprovodil domů. Bill věděl, že je tu i David, vždycky byl.
Bill se neobtěžoval za nimi jít, uvidí je později.
Teď si byl jistý, že je něco vážně jinak, jeho žaludek se choval divně. Věděl, že je Tom v pořádku, nebylo to jím. Byl to spíše pocit, že je něco špatně obecně. Štvalo ho, že nemůže přijít na to, co. Bylo tu jen něco… divného… na téhle celé věci.
„Ahoj, kluci, připravení jít?“ Saki byl velký jako vždy.
„Jo!“ Bill se zvednul, Géčka pozdravil kývnutím hlavy a šel k Tomovi do pokoje. Billa svědily prsty, doslova.
Jeho bratr byl stále v posteli, teď však nahradil modrou nemocniční košili za normální oblečení. Bylo to jako vidět znovu svého dlouho ztraceného přítele. Tom vypadal mnohem zdravěji.
„Ahoj.“ Bill se posadil na svou obvyklou židli. Zajímalo ho, jestli by se na ní dalo i spát. Vypadala nejméně desetkrát lépe než nemocniční lůžka.
Tom se na něj usmál, pak si všimnul zbytku lidí, kteří vstoupili do místnosti. David tam byl taky.
Lidi začali mluvit, což vytvořilo všude okolo šum hlasů. To svědění bylo ještě horší, dostalo se mu až na lokty.
„Turné bylo odloženo.“
„Čeká na nás auto.“
„Bude to skvělé. Za chvíli budeš v pořádku, protože vážně, je to jako…“
„… vsadím se, že se Simone stýská, je…“
„…připraven?“
Gustav se smál něčemu, co říkal Georg, dokonce i Saki se trochu usmíval. David se znovu chystal promluvit. Bill si trochu poškrábal svůj loket.
Vzduch se vyměnil.
„Držte KURVA hubu!“ Tom ještě seděl na posteli a zíral na bílé povlečení. Bill sebou trhnul, ale nebylo to tak špatné jako předtím. Nějak věděl, že tohle přijde. Bill přemýšlel, jestli má ostatním vysvětlit Tomův výbuch vzteku. Jeho dredaté dvojče změnilo polohu ještě předtím, než se jejich oči setkaly. Potom, mnohem klidnější, se usmál. Bill také, usmál se tak falešně, jak jen to šlo. Tom se zatvářil velmi důležitě a hravě zamumlal. „To vážně nemáte žádnou úctu k nemocným?“
Georg se smál. Krize byla odvrácena.
Tom se upřeně podíval na Billa, ten chtěl, aby ostatní opustili místnost. Georg se stále smál nad tím, jak je Tom vyděsil. Byl to vtip, jen Tom a Bill dobře věděli, že nebyl.
„Dobře jsi to zachránil.“ Zamumlal Bill bratrovi a mezitím mu pomáhal z postele. Tom trochu zavrávoral, než se dostal zpět do rovnováhy. Nepotřeboval ji, když jen ležel.
„Díky.“ Tom byl v rozpacích, to Bill mohl říct. Lehce zmáčknul dredáčovo rameno před tím, než mu pomohl vyjít ven z místnosti. Saki na ně čekal dole v hale.
„Všechno?“ Bodyguard se na Toma podíval trochu zvláštně, možná, že dvojčata nebyla jediná, kdo věděla o tom ‚vtipu‘.
„Jo, vezmi nás domů Saki.“ Billův hlas zněl dětinsky i pro něj samotného, ale bodyguard se usmál. Brzy lezli do černé dodávky, své věci vzadu, Saki vepředu za volantem a dvojčata uprostřed.
Cesta domů je dlouhá.
~*~
„Jsi ok?“ Zeptal se Bill už poněkolikáté. Tom protočil oči.
„Jsem v pohodě!“ Byli o tři bloky dál a Tom už dokonce mohl vidět červené tašky na střeše jejich domu. Cítil, jak se na něj Bill stále dívá. „Vážně!“
„Okay, okay, je to jen… bojím se, okay?“ Bill seděl na sedačce s rukama v klíně, ošíval se. Tom by právě teď mohl být klidnější než jeho dvojče, ale uvnitř sebe byl stejně nervózní, vzrušený a úzkostlivý jako jeho malý bráška.
„Já vím,“ zamumlal Tom. Oba věděli, co si ten druhý myslí. Oba dva se obávali stejné věci. Co se stane, když Tomovy léky proti agresivitě přestanou fungovat a on se rozčílí na jejich mámu? Simone byla pravděpodobně vyděšená z celé té ‚pokus o vraždu‘ a ‚žádný podezřelý‘ věci. Bylo by příliš moc, říkat jí o Tomově divném chování.
Tom si rozepnul bezpečností pás, když auto zastavovalo na příjezdové cestě. Ani on sám nevěděl, proč se chová tak divně.
„Jsi v pořádku?“ Bill zašeptal vedle něj.
„Jo a ty?“ Tom rukama objal Billova malá ramena, snažíc se oběma poskytnout trochu pohodlí. Zdálo se, že to funguje.
„Jo…“ Bill se k němu v jeho náručí přitisknul. Byl to instinkt, který způsobil, že Tom své dvojče objal kolem zad a on se okamžitě cítil líp. Billovo teplo bylo kolem něj jako přikrývka. Ani jeden nevěděl, čeho přesně by se měli bát.
Saki se zdvořile otočil od scény a předstíral, že se dívá do dodávky, jestli si dvojčata něco nezapomněla.
Bill nechtěl jít.
„Můžeš o mě pečovat, jak budeš chtít.“ Tom se usmál na bratrovu černou hřívu a hravě lapal po dechu. „Ale byl bych rád, kdybys mě nechal dýchat, Bille!“
Bill se zachichotal, odtáhnul se a podíval se na Toma. „Dobře.“
„Tome?“ Vchodové dveře klaply. „Bille?“
A sotva se Tom vymanil z Billova smrtícího objetí, ocitl se v novém. Simone objímala oba syny, každého jednou rukou, jako by na tom závisel její život. „Proč jsem vás vůbec nechala odejít z domu?“
„Mami!“ Billův hlas byl tlumený a napjatý, když byla jeho tvář zabořena někde v matčině náručí. Tom si myslel, že pokud matka svoje objetí ještě zesílí, mohl by hned teď jít zase do nemocnice.
„Moji malí chlapci!“ Konečně je Simone pustila. Nicméně jen na takovou chvíli, aby si je mohla přitáhnout zpět a zasypávat polibky na tváře.
„Za prvý, mami.“ Bill si mnul krk, aby zabránil dalším polibkům. „Taky jsme rádi, že tě vidíme!“
„Jo, a za druhý, můžeme se přesunout dovnitř?“ Tom se rozešel za jejich matkou směrem ke dveřím od všech těch pohledů zvědavých sousedů. Saki za nimi šel se zavazadly.
„A za třetí, o co si se to pokoušela? Zlomit mi žebra?“ Bill se zašklebil na Simone a oba se spolu zasmáli, vedla oba dva syny do domu.
Tomův nos ucítil vůni steaků a brambor. „Jídlo!“
„Ano!“ Simone okamžitě přepla zpět do ‚kvočna‘ režimu a tlačila oba chlapce do kuchyně. „Bože, můžu si jen představit, čím vás v té nemocnici krmili.“
„Nic nechutná tak dobře jako tvoje jídlo, mami!“ Tom si sednul na židličku, Bill si sednul naproti němu, usmíval se.
Trvalo přibližně deset sekund a plné talíře byly před klukama. Potom bylo dlouho ticho, naplněné radostí z jídla, které chutnalo tak odlišně od nemocničního želé a zmrzliny.
Tomův talíř byl velmi brzy prázdný.
„Bylo to skvělý, mami!“ Seděl na židličce a zvedl ze svého talíře kost, která tam zůstala, a ještě na ní zbylo trochu masa. Sledoval své dvojče, zatímco ohlodával zbytky masa z kosti.
„To jsem ráda. Oba dva jste tak hubení!“ Simone jim věnovala mateřský ‚Budu vás krmit, dokud nebudete velcí jako Eiffelovka‘ pohled.
„Nejsme, mami. Jsme jen vyšší!“ Bill se na ni usmíval a napil se vody. A Tom napdlo, že tohle je konec ‚šťastné rodiny‘ a začátek ‚výslechu‘.
„Bála jsem se!“ A je to tu.
„My víme, mami!“ Bill ji ujistil, sáhnul přes stůl, aby ji chytil za ruku. Tomův malý bráška byl vždy lepší v komunikování s lidmi než Tom.
„Tome, co se stalo?“ Matčiny oči se zaleskly slzami, cítil na sobě smutný úsměv.
„Já nevím, mami.“ První slza stekla po její tváři. „Poslední, co si pamatuju je, že jsem si myl ruce, a potom už jsem se probudil v nemocnici.“
Byla to pravda… většina. Bill se na něj díval.
Dvojčata byla velmi dobrými lháři. Mohla lhát komukoliv. Dokonale lhali své učitelce, když jí říkali, že oni tu žábu, určenou na vědecký pokus, nepustili. Bezvadně lhali, když říkali svému nejlepšímu příteli Andreasovi, že opravdu musí jít domů na večeři a nepůjdou si s ním hrát do domu na stromě. A bezchybně lhali své matce pokaždé, když ji ujišťovali, že nikdy nesdíleli společnou postel.
Jediná osoba, které nikdy nebyli schopni lhát, byli oni dva.
„A on je pořád venku?“ Snažila se přes to přejít, možná z ní byl Tom trochu nervózní. Ale bylo to lepší, než se celé dny tomuhle tématu vyhýbat.
„Policie dělá všechno, co může, mami.“ Bill se na ni vážně podíval. „Najdou toho, kdo to udělal!“
V Billově hlase bylo přesvědčení, které Simone ujišťovalo, že bude všechno v pořádku.
„A teď jsem doma, mami, to je dobře ne?“ Tom se natáhnul a položil svou ruku na vršek té Billovy a lehce zatlačil na ruku své matky.
Simone se přes své slzy tiše usmála, položila svou ruku znovu na tu Tomovu. Tom cítil bratrovu horkou kůži. „To je!“
A tak tenhle moment skončil.
Bill pomohl matce uklidit ze stolu, zatímco Tom se vlekl po schodech nahoru jako pytel brambor. Kladl si otázku, jak mohl propásnout odchod Sakiho, ale ten muž se dokázal pohybovat velice tiše na to, jak byl velký.
Padnul do postele a rozhlédl se po svém starém pokoji. Plakáty Sammyho Deluxe jsou stále stejné, stůl plný neudělaných úkolů a čmáranic také. Billovy kroky byly slyšet na schodišti.
„Cítím se, jako by za mnou byl celej život!“ Bill stál vedle něj a díval se z okna skrz Tomovy záclony. „Jací jsme.“
„Stejní.“ To byla Tomova druhá lež za den, nejsou stejní, jako by byli předtím. Předtím byli nevinní… až do jisté chvíle. Předtím, dokud nevěděli nic o hudebním průmyslu a jaké to je, žít na cestách s nikým jiným, než s tím druhým. Předtím, dokud nevěděli nic o vrazích. Protože to byli jen nevinné děti. Tom a Bill už nebyli tak nevinní.
„Ne.“ Bill k němu přešel. Opravdu byl o těch pár centimetrů vyšší. Přestože Tom se cítil starší. Bill se opřel čelem o Tomovo. Sundal mu kšiltovku a odhodil ji ke kufru. „Změnili jsme se.“
„Třeba ne, třeba se změnil svět.“ Tom dal své ruce kolem Billova pasu. Obvykle takhle neseděli. Obvykle si Bill položil hlavu na Tomovo rameno a Tom jej obejmul kolem zad. Ale změnili se, a tak Tom hladil Billa po jeho štíhlém pase.
„Možná svět mění nás.“ Billovy prsty byly tak lehké, když odpočívaly na Tomově rameni.
„Možná.“ Tom cítil každý pocit, který vycházel od Billa. Cítil Billův dech, jak malé obláčky vzduchu tančí po jeho spodním rtu. Cítil Billovy zavřené oči a jeho řasy, jak jej šimrají na jeho vlastní kůži. Cítil horko Billovy kůže, které vyzařovalo skrz jeho tričko, kde jej Tom držel.
Tom vklouznul rukama pod Billovo tričko. „Nemám rád, když se všechno moc mění.“
Bill se líně usmál a letmo políbil bratra na koutek úst, sotva se dotknul jeho piercingu. Byl to nevinný polibek, bratrský. Tak nevinný, jaký jde jen dostat. „Změna může být dobrá!“
Bill se odtáhnul, a přestože se to Tomovi nelíbilo, nechal jej. Ten polibek ho rozechvěl. Cítil se naživu.
„Myslím, že jsme se změnili k lepšímu, Tomi!“ Bill se zašklebil, pohladil Toma po tváři předtím, než odešel z místnosti. Odešel si vybalit. Tom by šel za ním, ale cítil se znovu ospalý. Cítil se těžký a spokojený. Něco uvnitř mu říkalo, že by bylo dobré, kdyby se prospal.
Kufr spadl z postele a dopadl na podlahu s nepatrným hlukem.
~*~
Bill uslyšel nízký vrčivý zvuk, když vycházel nahoru po schodech. Jeho ústa plnila vůně čokoládových cookies, které pro něj a jeho bratra Simone upekla. Zašel za roh a uviděl Kazimíra, jak stojí uprostřed chodby a ostře se dívá na Tomovy zavřené dveře.
„Co to do tebe vjelo?“ Bill kočku zahnal pryč, aby mohl otevřít dveře a donést cookies tam, kde ví, že budou oceněny. Jeho bratr musel být vážně unavený. Už byla tma a spal od té doby, co Bill opustil jeho pokoj.
Kazimír se nahrbil, jeho srst byla naježená po celé páteři a jeho ocas se rychle pohyboval po podlaze.
„Vážně, Kazimíre, vzpamatuj se.“ Bill vešel do místnosti, a nechal kočku, aby si užívala nově nalezené hobby v zírání na dveře. Možná to byl nemocniční pach, který se mu nelíbil.
Bill se podíval po místnosti a chvíli mu trvalo, než našel, jak Tom spí.
Dredatý chlapec byl stočený do klubíčka, hlavu měl položenou na obou rukách, složených před sebou. Bylo divné Toma vidět spát takhle, vždycky byl roztažený přes celou postel. Bill to věděl, protože vždycky, když se probudil, měl na sobě jeho vychrtlé končetiny.
„Tomiiiii…“ Zacukroval Bill, přešel blíž k posteli a položil talířek s cookies na noční stolek.
Na matraci se dredáč ani nepohnul.
„Oh, Tomiii…“ Postel se prohnula, jak na ni Bill sednul. Dostavil se mu malý flashback, pocit déjà vu. Nebylo to divné, spal v téhle posteli skoro tak často jako ve svojí.
Tom se trochu pohnul. Bill by mohl přísahat, že slyšel malé zavrčení.
„Kolik je?“ Tom otevřel oči.
„Pozdě.“ Bill seděl zády k pelesti, vzal jednu sušenku z talířku a kousnul si. „Ale jestli budeš spát ještě teď, večer nebudeš moct usnout.“
„Co to máš?“ zdálo se, že se Tom víc zajímá, když uviděl sbírku čokolády a cukru v Billových rukách.
„Cookies. Chceš taky?“ Usmál se Bill dolů na svého rozkošného staršího bratra. Přemýšlel, jestli ho zabije, když mu řekne, že je ta nejrozkošnější věc na světě, když takhle leží stočený do klubíčka, dredy všude a s očima, které sledovaly každý pohyb Billovy ruky.
Tom přikývl.
„Tak si vezmi.“ Bill mrknul, díval se, jak se Tom neochotně posadil. Sedl se vedle Billa a skláněl se před ním, aby si vzal sušenku. Bill cítil, jak se jejich stehna tiskla k sobě. Zasmál se, když jej Tomovy dredy pošimraly na tváři, jak se Tom oddálil.
V tichosti žvýkal dvě sušenky.
„Bojím se.“
Bylo to vtipné, ten princip ‚velký bratr‘, myslel si Bill, když se tahle slova pohybovala ve vzduchu. Pouze dvakrát ve svém životě slyšel svého bratra říkat tato slova. Poprvé, když od nich odešel otec. Nebyla to tak velká věc. Jörg si sbalil věci, řekl sbohem Simone a klukům, a prostě odešel. Bill byl vystrašený, ale nebál se tolik jako Tom.
Podruhé to bylo, když byl Bill na operaci. Vzpomínal, jak Tom stál u jeho postele a hladil ho po vlasech předtím, než šel na operaci. Dredáčova slova mu stále jasně zněla v hlavě ‚Neopovažuj se mi umřít, Bille. Přísahám, zabiju tě, jestli to uděláš.‘
A tak to bylo. Tom se nikdy nebál. Byl to Bill, kdo měl strach z pavouků a duchů a dalších hloupých věcí. Tom byl velký bratr, byl ten jistý. Ale tu a tam, jako jednou za století, taky dostal strach. A když ho dostal, Bill hrál část velkého bratra. Protože to bylo to, co dělali mladší bratři, když se jejich starší bratr necítil dobře, hráli ty starší.
A tak Bill položil ruku kolem Tomova ramene. „Povídej.“
Ticho nebylo Tomovo váhání, byl to jen oddych. Pauza před tím, než to všechno řekne.
„Nemyslím si, že ho chytí.“ Tom se přitisknul k Billovi, přijal jeho péči. Ačkoliv měl málo zkušeností, věděl, jak tuhle roli hrát. Rád si myslel, že to je instinkt, že se narodil pro okamžiky, jako je tenhle.
„Proč?“ Zeptal se Bill tiše. Mohl říct něco jako ‚jistě, že chytí‘, nebo ‚to nevíš‘, ale neřekl. Nelhali si, nemohli.
„Protože…“ Teď Tom váhal. „Protože na začátku ani nevěděli, jestli to byl člověk nebo ne. Mysleli si, že to byl pes… nebo papoušek.“
Bill trochu vytáhnul kolena a sednul si, tak to bylo Tomovi pohodlné. Bylo to divné, jak do sebe zapadli, bylo to, jako by se navzájem objímali a drželi. Stejně jako kousky puzzlí, které byly spojené s ostatními.
„A teď…. kamery nic neukázaly.“ Tom si položil hlavu na Billovo rameno. Bill cítil, jak se změnila tvář jeho dvojčete, jako by se schovával před tak málo osvětleným pokojem. „Svědci nemohli nic vidět, byla tma.“
„Ale stojí za pokus, ne?“ Bill se otíral o Tomovy dredy, cítil proti svému nosu a rtům hrubý materiál. Jeho paže se trochu nadzvedly a sundaly gumičku, která držela dredy u sebe. Tom zahučel, když ucítil, jak Bill masíruje jeho hlavu.
Pocit, že se jeho bratr pod ním uvolňuje, Billa nutil se usmívat. Nebylo pochyb, že ten velký medvídek se opět chystá usnout.
„Tolik se bojím, Billi.“ Tom šeptal, bylo to určeno jen Billovým uším. „Ta věc, co mě zranila… bylo to tak velké.“
Bill ucítil, jak se starší bratr třásl.
„Když dveře narazily do zdi, otočil jsem se. A pak…“ Tomův dech se zaseknul v jeho krku a Bill cítil, jak jej v očích štípou horké slzy. „Velká šedá silueta stála za mnou, snažil jsem se křičet, opravdu, ale nešlo to… pak už bylo jen černo.“
Bill zadržoval své vlastní slzy, když ucítil mokro tam, kde se Tomova tvář setkávala s jeho ramenem. Potřetí v životě viděl Toma plakat nad něčím emocionálním.
Dvojčata tak seděla, Tom se choulil do Billovy bezpečné náruče.
Bill si nemohl pomoct, ale myslel na slova svého bratra. Nebylo to od Toma tak moc popsané, ten jeho třesoucí se hlas a nebo, ať to způsobilo cokoliv, stále to bylo venku, a kvůli tomu se Bill chvěl strachem. A to, jak Tom používal ‚to‘ místo ‚on‘, nebo ‚ona‘. Poprvé se Bill začal ptát, jestli je Tom víc nemocný, než jak vypadá. Ale už neměl žádný nával agrese, takže už je možná v pořádku.
Tom plakal. Dnes večer byl Bill ten starší.
autor: firelucy
překlad: Larkys
betaread: Janule
Já v téhle povídce hrozně obdivuju, jak je popsaný vztah dvojčat. Přesně takové, jaké to mám ráda – něžný a tak krásně cituplný…prostě mě to úplně rozněžňuje.
Jsem hrozně zvědavá, jak se děj vyvine, protože to zatím nrdokážu rozluštit, ale myslím, že podle autorky nečekám nic jiného, než kvalitu. 😀 A samozřejmě tomu přispívá i překlad. 😀
Btw…doufám, že časem, jak se povídka rozjede přibudou i komentáře, protože si myslím, že povídka má co nabídnout.
Nemůžu se dočkat další středy 🙂 Krásně popsaný vztah dvojčat – takovéhle FF úplně miluji 🙂
Zdá se, že Tom se dostává o kousek dál ve své proměně. I Kazimír poznal tu změnu. Jsem zvědavá, jestli se podaří tomu muži najít Toma včas. Já doufám, že ano. A to Tomovo agresivní chování… jestli to bude časté ostatní si začnou všímat, když ani ty léky nezabraly. Ke konci dílku to bylo hezké. Je tady perfektně vyjádřeno to jejich bratrské pouto. Jsem zvědavá, kdy se na sebe začnou dívat jinak. Stále je mi tak trochu záhadou, jestli mezi sebou mají trochu víc nebo ne. Ono v některých situacích to tak vypadá a v jiných zase vůbec. Ale konec tohoto dílku mě utvrdil v tom, že mají čistě bratrský vztah. Překlad byl vynikající:) těším se na další dílek.
mám hrozně ráda, když někdo v povídce čas od času udělá Toma tím slabším a Bill ho musí utěšovat…jinak jsem opravdu zvědavá, jak se tahle povídka vivine dál, protože mě vážně nenapadá nic, co by mohlo vystihnout pokračování…většinou jsem schopná vyvodit si z děje, jak by se to eventuelně mohlo dál ubírat, ale v tomto případě mě opravdu nic nenapadá…prostě se budu muset nechat překvapit…xD a ještě jednu podstatnou věc jsem zapomněla: moc děkuji za překlad…=)
Strašně se mi líbí, jak je v povídce vykreslený vztah dvojčat. Nenapadá mě jiné slovo, jak ho popsat, než že je láskyplný – myslím, že tak nějak to je i ve skutečnosti. Jsou tu jisté náznaky, že mají k sobě hodně blízko, jen ještě nejspíš nepřekročili tu hranici a já doufám, že ji velmi brzy překročí.
Tomovo občasné výbuchy vzteku ukazují, že není něco v pořádku, že se mění.
Možná se opakuju, ale nemůžu si pomoct… Miluju tu představu Toma jako vlkodlaka a nemůžu se dočkat, až si o tom v téhle povídce přečtu!! A taky musím poznamenat (i když to tady už je několikrát napsané), že je vztah twins nádherně popsaný, tak, jak mám ráda… 😉
Ještě nesmím zapomenout poděkovat překladatelce. Upřímně tě obdivuju, a vlastně všechny, kteří tohle dokážou. Doufám, že za takový rok mito půjde stejně jako vám… 😀 Ale ještě si musím chvilku počkat a něco málo dohnat 😀 😀
tak to sem vážně zvědavá jak tohle celý dopadne je to vážně úžasná povídka a sem fakt napjatá jak to dopadne
Milujem, keď sú k sebe Bill a Tom tak krásne láskaví a nežní. Je to strašne krásne akí sú si blízki.