autor: Tina
Tom
Uviděl jsem nad sebou něco černého. V mžiku to zmizelo z mého dohledu. I v té tmě to šlo vidět, jelikož přes okno prosvítal slabý svit měsíce. Škubl jsem sebou a bleskově se posadil a se strachem v očích jsem se díval po pokoji. Natáhl jsem ruku a rozsvítil lampičku a opět očima létal po pokoji. Neměl jsem vůbec tušení, co to bylo. Zdali to bylo skutečné, nebo se mi to jen zdálo.
„Je tady někdo?“ řekl jsem rozechvělým hlasem, ale nikdo mi neodpovídal. Zkusil jsem se zeptat ještě jednou, ale nic. Nakonec jsem usoudil, že se mi to asi jen zdálo a opět jsem si lehl a zhasnul lampičku. Nějak se mi to nezdálo a nebyl jsem úplně přesvědčený, že se mi to skutečně zdálo. Rozhodl jsem se, raději usnou a nemyslet na to.
Ráno mě opět probudil ten otravný sluneční paprsek. Bylo za minutu deset. Nesnáším, když mě budí slunce. Na dnešní den jsem měl už plán. Chci si do pokoje nasprejovat nějaké graffiti. Mám už nákresy na papíře, takže se do toho pustím. Už dlouho jsem to plánoval a až teď jsem se k tomu konečně dokopal.
Vylezl jsem z postele a šel se nasnídat a udělat ze sebe trochu člověka. Pak jsem si vzal staré noviny a šel se naskládat na zem do pokoje. Nechci ji mít od těch sprejů špinavou, vážně blbě se to sundává dolů a máma by zase vyšilovala. Když jsem je měl naskládané, vzal jsem červený, žlutý a oranžový sprej a podle nákresu jsem dělal obrys.
Bylo už poledne a máma mě volala na oběd. Měl jsem to už skoro hotové a dodělával tam poslední detaily. Položil jsem spreje na zem a šel se najíst.
Bill
Tak dneska jsem to podělal na celé čáře. Má strach. A navíc mě viděl. Seděl jsem opět v tom koutě. Svítilo na mě slabě slunce a já koukal na Toma, jak sprejuje na stěnu nějaké nápisy. V momentě, kdy odešel, jsem si začal pro sebe šeptem nadávat. Tohle bylo opravdu moc. Jen doufám, že to připsal třeba nějakému snu a nebral to jako skutečnost. Potom by se tady bál spát a třeba by neusnul vůbec, nebo by spal někde jinde, a to já nechci. Potřebuju se jej aspoň jemně dotknout a být mu blízko. Možná, že jsem sobec a možná, že ne. To je otázka názoru.
Vstal jsem a šel ke stěně s nápisem. Bylo to napsané takovým zvláštním písmem, že mi trochu déle trvalo, než jsem to přelouskal. Ale nakonec jsem to přečetl, bylo tam napsáno „Fantazie“. Moc jsem nepochopil, proč si to tam napsal, ale to bylo teď jedno. Měl to hezky udělané.
Když teď není v pokoji, můžu se tu procházet, jak chci. Posadil jsem se na postel a povzdechl jsem si. Proč zrovna já? Proč musím být uvězněný? Vždycky jsem musel být něco extra a dost mě to štve.
Uslyšel jsem vrznout schody. Tom už jde nahoru. Posadil jsem se zase do rohu, aby mu nepřekážel a sledoval, jak se otevřely dveře a jak následně vešel dovnitř.
Takhle jsem jej pozoroval až do večera. Jsem zvědav, jestli usne. Já být na jeho místě, tak asi neusnu. K mému překvapení byl dnes klidný. Sledoval jsem každý jeho pohyb. Zhasnul lampičku a zavřel svá očka. Dnes už tu chybu neudělám a nebudu zbrklý. Čekal jsem dlouho asi dvě a půl hodiny. Přibližně. Pomalu a váhavě jsem se doplazil k jeho posteli. Díval jsem se na jeho tvář a prsty mu lehce přejel po spodním rtu. Tak rád bych jej zase políbil, ale už to nebudu riskovat.
Tom
Nespal jsem. Cítil jsem jeho doteky a poslouchal, jak tiše dýchá. Abych řekl pravdu, měl jsem strach, protože jsem nevěděl, kdo to je a jak vypadá. Mírně jsem se zachvěl. Myslím, že to musel zpozorovat, protože dal svou ruku z mé tváře pryč. Cítil jsem na sobě jeho pohled, ale ani jsem se nehnul. Dělal jsem, že tvrdě spím. Nechtěl jsem jej polekat, i když jsem vlastně nevědě, jestli mi chce ublížit nebo ne. Ale zase, kdyby to chtěl, tak už to dávno udělal a nehladil mě tady po tváři a nedotýkal se jemně mých rtů.
Snažil jsem se dýchat pravidelně, ale občas mi to ujelo. Opravdu jsem měl strach, nevěděl jsem, jak vypadá a moje bujná fantazie mi nabízela nejrůznější varianty, od těch krásných, až po ty zrůdné. Nevím, jak dlouho u mě byl, ale nakonec jsem jeho dotekům podlehl a usnul.
Probudil mě až ráno budík. Je pondělí. Nesnáším pondělky. A opět musím do školy. No co se dá dělat. Neochotně jsem vstal a šel provést ranní hygienu a poté následovala snídaně.
Ve škole jsem na tu noc musel pořád myslet. Kamarádi se mě ptali, jestli mi něco není, že jsem takový zamyšlený. Nemohl jsem jim říct pravdu, a tak jsem se jen pokaždé vymluvil, že jsem jen unavený. Pravda, nebylo to, co vždycky, většinou jsme dělali blbosti, ale teď jsem na to nějak neměl náladu. Měl jsem plnou hlavu toho neznámého, co ke mně každý večer chodí.
Po škole jsem přišel domů. Mamka nebyla doma, což bylo zvláštní, většinou je doma dřív než já. Moc jsem se tím nezabýval a šel do svého pokoje. Váhavě jsem vycházel schody a pak vešel do pokoje. Hrdě jsem se pousmál, když jsem zahlédl nápis na stěně. Nechci se nějak chlubit, ale opravdu se mi povedl. Hodil jsem batoh ke stolu a zapnul notebook. Chvíli jsem brouzdal po internetu. Pak jsem se na své kolečkové židli otočil a koukl se do prostoru.
„Ehm… jsi tady?“ položil jsem váhavou otázku tomu neznámému. Připadal jsem si trochu, jako pako. Povídám si tady sám se sebou, ale třeba ne, třeba nejsem sám.
Bylo ticho. Nikdo se neozval. Přemýšlel jsem, jestli to zkusit znovu nebo ne. Ale řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám.
„A prozradíš mi aspoň tvé jméno? Prosím,“ těkal jsem očima po pokoji a s nastraženýma ušima, jestli skutečně něco uslyším. Nic se nedělo, až jsem uslyšel někoho říct jméno. Bylo to Bill.
„Dobrá, Bille. A mohl by ses mi ukázat?“ Zeptal jsem se znovu a netrpělivě čekal na odpověď.
„Ne, nemůžu. Snad až v noci. Pokud budeš chtít a nebudeš se mě bát,“ ozval se něčí hlas.
„Dobrá, tak večer. A ještě mám otázku. Ty mě vidíš?“
„Ano. Sedíš na židli a rozhlížíš se všude po pokoji, jestli mě náhodou nezahlédneš.“ Byl jsem totálně ohromen. Tak tohle jsem opravdu nečekal.
„A kde jsi ty?“ položil jsem mu další otázku, čekajíce na odpověď.
„Sedím v rohu a mám na tebe dokonalý výhled. Teď se bojíš, viď?“ pousmál se. Slyšel jsem, jak se tichoučce směje.
„Přiznávám. Naháníš mi trochu hrůzu. Nevím, co mám od tebe čekat,“ přiznal jsem barvu.
„Nemusíš se mě bát. Nechci ti ublížit.“
Od toho okamžiku, kdy jsem si s ním povídal, jsem se z pokoje už nehnul. Povídal jsem si s ním až do večera. Pravda je, že už jsem z něj neměl takový strach jako na začátku.
„Vydrž prosím, zajdu se jen osprchovat,“ oznámil jsem mu a šel do koupelny. Musím se hodit do klidu a mít čistou hlavu, protože nevím, co mě teď čeká.
Bill
Byl jsem nervózní. Měl jsem v hlavě tolik otázek.
Když se vrátil do pokoje a sedl si na postel, bylo mi jasné, že už čeká, až se mu zjevím. Ta vůně sprchového gelu dolehla až ke mně a byla překrásná. Vstal jsem a udělal dva kroky blíž k němu.
„Jsi připravený, nechci, aby ses lekl,“ díval jsem se na něj, ale on můj pohled neopětoval, díval se jen mým směrem, odkud slyšel hlas. Neodpověděl. Pouze přikývl. Zjevil jsem se mu a on se na mě překvapeně koukal. Nevěděl jsem, co dělat. Jestli tady jen tak stát, nebo promluvit, nebo jít k němu, ale on mě předběhl.
„Můžu rozsvítit lampičku? Chtěl bych ti vidět do tváře,“ neměl jsem nic proti tomu a tak jsem souhlasil. Zprvu mě oslnilo světlo. Trochu jsem přimhouřil oči, ale zvykl jsem si. Upřel jsem své hnědé oči na Toma. Prohlížel si mě. Pak vstal a udělal pár váhavých kroků až ke mně. Byl jsem totálně nervózní.
„Jak dlouho už jsi tady? Jak dlouho už mě po nocích pozoruješ?“ Jeho otázka mě překvapila a malinko vyděsila. Zlobí se?
„Sedm měsíců…“ pípl jsem a sledoval jej.
„Je zvláštní, že až teď jsem zaznamenal tvou přítomnost. Můžu vědět, co vlastně jsi?“
„Já nejsem nic. Nejsem ani mrtvý, ale ani nežiju. Jsem uvězněný mezi dvěma světy. Pokud chceš, jsem výplod tvé fantazie“
„Chceš tedy říct, že tě vidím jen já a nikdo jiný už ne? Myslím, že jsem se asi zbláznil.“
Už jsem dál nic nenamítal. Tom se posadil na postel a snažil si to urovnat v hlavě. Byl zmatený, ale potom se na mě podíval a poklepal na místo vedle sebe. Pochopil jsem a šel si k němu sednout. Celý večer jsme si povídali
A víte, jak to nakonec dopadlo? Tom si na mou přítomnost zvykl. Povídal si se mnou, i když mě ve dne nemohl vidět. Jeho mamka na něj sice občas divně koukala, když jej zahlédla, jelikož si myslela, že si povídá sám se sebou, ale nestávalo se to tak často, že by jej přistihla, takže to nechala být. A já? Přiznal jsem se Tomovi se svými city. Zprvu byl překvapený, ale pak mi řekl, že to cítí stejně. Řekl, že jeho bujná fantazie mu vykouzlila krásnou iluzi. A já jsem, podle něj, ta krásná iluze.
autor: Tina
betaread: Janule
Je to krásné ♥ Škoda, že tak krátké, klidně bych uvítala ještě tak dva, tři dílky =) Teď přemýšlím, jestli byl Bill skutečný, nebo jestli si ho TOM opravdu jenom vysnil… =)♥
oparvdu moc pěkná povídka :)) byla by to pěkná vícedílka. :))
Mam ráda takový konce 🙂 neni to úplně neurčitý, ale stejně si člověk může domyslet, jak to bylo dál a tak 🙂
Prenádherné , naozaj 🙂 Skvelý nápad.. Aj ja si chcem vysnívať takého Billa 🙁
to bylo kouzelný…opravdu překrásný…=) taky bych se nebránila tomu, přečíst si ještě nějaký ten dílek…=)