autor: Disturbed Angel
Tom doběhl na chodbu, kde měl ležet Bill a neuvěřitelně ho píchalo na hrudi. Nevěděl, jestli ho víc bolí plíce od běhu, který absolvoval od auta k nemocnici a přes půlku budovy, než našel Zena, nebo jestli ho tak bolí srdce.
„Kd… kde je?“ vyhrkl ze sebe. Zeno jen ukázal prstem a Tom šel pomalu k velkému prosklenému oknu a dveřím. Za nimi ležela pro něj nejdůležitější osoba na celém světě. Hned, jak se okolo mihla nějaká sestra, zeptal se, jestli může za ním. Nejdříve nechtěla svolit, ale když řekl, že je jeho bratr, tak souhlasila.
Bill byl odlíčený, jen pod očima měl lehce našedlé kruhy. Tom si sedl na židli těsně k jeho posteli. Opatrně ho vzal za ruku a prsty jemně přejížděl po křehké, porcelánové dlani. Upřeně sledoval každý záhyb jeho tváře, každý vlásek, a jemně ho po nich hladil. Přemýšlel, jak by Bill nadával. Neměl rád, když mu někdo sahal na jeho 100% vystylované vlasy nebo se dotýkal jeho kůže na obličeji, když měl přesně nanesený make-up. Po čase si i tyhle maličkosti mohl dovolit Tom. Vše mu bylo odpuštěno.
Tom seděl u Billovy postele jen pár minut, když vešel doktor. „Dobrý den, jsem doktor Schwarg,“ řekl a podal Tomovi ruku. Ten si s ním potřásl a opět pozoroval své dvojče.
„Je na tom špatně, takže vám nebudu lhát. Praskla mu ledvina. To by nebylo tak závažné, kdyby měl obě funkční, ale on druhou nemá vůbec.“
Jen, co tu větu doktor dořekl, Tom zavřel oči. Opět si vzpomněl na utrpení, které Bill zažíval. Ani by si nevzpomněl, že mu tenhle orgán chybí, kdyby se nestalo tohle. Bolestně zamrkal, aby zabránil slzám proniknout ven, a podíval se na muže v bílém plášti. Ten pokračoval, tak Tom poslouchal.
„Musíme najít dárce, jinak to nevidím dobře. Musel by být stále připojen na nějaký přístroj, který by nahrazoval funkci ledvin. Jste z rodiny? Nevíte, kdo by mohl být vhodný dárce?“
Tom sklopil hlavu, ale v mžiku se opět podíval na doktora.
„Já jsem jeho bratr, dvojče. Já chci být dárce. Dám mu svou ledvinu, klidně obě,“ vyhrkl ze sebe.
„Uklidněte se. Nejdřív musíte na testy, aby se zjistilo, jestli jste vhodný, i u nejbližších příbuzných se stává, že nejsou vhodní.“
„Tak na co čekáme? Chci na ty testy. Chci na ně hned,“ řekl Tom a podíval se na svého brášku. On ho jistě zachrání, i kdyby měl jen jednu ledvinu, sám by si ji vyřízl, kdyby to Billovi pomohl a mohl žít. Raději zemře, jen aby jeho dvojče žilo.
„Dobrá, tak tedy pojďme,“ řekl lékař a společně odešli.
„Tome, tak co? Už víš výsledky? Jsi vhodný dárce?“ vyhrkl hned Zeno na Toma, který si držel vatový tamponek na místě, kde mu brali krev. Zakroutil hlavou.
„Ještě nevím. Odběry se musí poslat do laboratoře a budou hotové nejdřív za čtyři a půl hodiny,“ řekl trochu sklesle a dosedl na židli, kterých bylo na nemocniční chodbě několik. Zeno byl hned vedle něj. Položil mu ruku na záda a jemně pohladil.
„Určitě to bude dobrý, kdo by byl vhodnější dárce než ty? Jste přece dvojčata.“
Tom se jen pousmál. „Díky, Zeno.“
*
„Bille, Bille, jak se cítíš?“ řekl tiše, ale rychle jeho brácha. Držel ho za ruku, když se začal probírat. Bill mžoural okolo, otáčel hlavu a sledoval, kde je.
„Kde to jsem?“ zachraptil.
„V nemocnici. Nepamatuješ si?“ řekl Tom.
Bill jen lehce přikývl, chtěl se na posteli posunout, ale bolest, která mu projela celým tělem, ho zase zatlačila o postele.
„Lež a vůbec se nenamáhej. Museli ti vzít ledvinu.“
Bill se zamračil. „Ale… to znamená, že teď nemám žádnou?“ řekl neklidně a přístroj, na který byl napojen, ohlásil pípnutím zvýšení tepové frekvence. Tom ho pohladil po čele.
„Neboj, jsi na přístroji a až budou výsledky testů, tak ti dám já svou ledvinu.“ řekl s úsměvem Tom.
„Tome, to… to přece nejde.“
„Ale ano. Víš, že pro tebe udělám všechno, tak mi slib, že si to nebudeš nijak vyčítat. A hlavně nad tím nebudeš přemýšlet. Musíš být v klidu, ano? Až bude po všem, tak mi povíš, jak se všechno stalo. Teď odpočívej.“
Bill byl tak omámen ze sedativ, které dostal, než mu vyoperovali ledvinu, že jen přikývl a zase zavřel oči. Byl unavený a trochu otupělý, tak chtěl znovu usnout a probudit se, až bude po všem. Ovšem to se mu nevyplnilo. „Bille?“ řekl tiše hlas a Billa tak donutil otevřít oči. Když je otevřel, trochu je vykulil.
„Markusi? Co tady děláš?“ řekl vystrašeně.
„Nemusíš se bát, Bille. Chci ti jen říct, že mě to hrozně mrzí. Nechtěl jsem ti ublížit, a rozhodně to nechci omlouvat. Udělal jsem to, a to mě nejvíc mrzí, že jsem nepřemýšlel a tak rychle ti ublížil. Chci, abychom na to zapomněli. Když Toma necháš, když na něj zapomeneš, tak to nebudu nijak řešit.“
„Ale to nemůžu!“
„Proč bys nemohl, prostě mu řekni, že je konec, že máš rád mě. Pokud mne máš rád.“
„Mám tě rád. Markusi, já jsem se do tebe zamiloval, ale…“ nestihl doříct Bill a Markus ho přerušil.
„Tak v čem je problém?“
„Tom je můj bratr.“
Markuse to zřejmě zaskočilo. Strnul a díval se na Billa. „Co-co… cože?“
„Tom je můj bratr. Do tebe jsem se zamiloval, ale jeho jsem miloval už před několika lety. Ještě než jsem padl do rukou různým lidem a nakonec tobě. Možná to bylo štěstí, ale stále nemohu zapomenout na Toma.“
Markus vydechl a přešel k oknu. Chvíli se díval ven, pak se otočil zpátky na Billa. „Dobře.“ řekl tiše.
„Já to chápu. Tak ti něco nabídnu. Můžeš se rozhodnout, jak chceš. Vím, že jsem ti ublížil, ale stále mi na tobě záleží a můžeš se vrátit. Až se vrátíš z nemocnice, přijdeš, ať se rozhodneš jakkoli. Buď se ke mně vrátíš, nebo si přijdeš sbalit věci. Nebudu ti bránit. Věř mi,“ vyslovil a pomalu přešel ke dveřím.
„Markusi, děkuju,“ pousmál se Bill a Markus byl nucen se taky usmát. „Nemáš za co, žížalko.“
Po pár minutách přiletěl do pokoje Tom. V ruce měl kelímek s nějakým horkým nápojem. „Bille, zrovna jsem pil kafe, když mi doktor řekl, že jsem vhodný. Už zítra ráno může být operace. A říkal, že když to bude dobré, můžeš za 14-18 dní jít domů,“ řekl radostně Tom a Bill jen přikývl a pousmál se.
Takže má sám ještě víc než dva týdny na to, aby se rozhodl, co chce. On sám totiž neví, co je správné, a jak to cítí. Možná by byl teď raději, kdyby jako před lety rozhod někdo za něj, kam teď půjde a co bude dělat. Ale bohužel, nyní se Bill musí rozhodovat sám za sebe.
KONEC
Možná mne trochu mrzí, že jsem skončila, tak jak jsem to skončila, ale prostě to tak je. Nechtěla jsem, abych ublížila jednomu nebo druhému, takže je to otevřené a každá čtenářka si může domyslet, co se jí samotné bude líbit nejvíce. 😉 DA
autor: Disturbed Angel
betaread: Clarrkys
Huh! Tak to byl rychlý konec. Povídka to ale byla zajímavá. 🙂
No teda!!! Nečekala jsem, že když se začne dít něco tak důležitýho, že to ukončíš…
Já myslela, že Markus se přetváří a něco na Billa chystá, že se třeba bude snažit odstranit Toma, samozřejmě po tý transplantaci, aby měl relativně zdravýho Billa pro sebe…
Určitě Toma bolelo víc to srdce.
Celou dobu jsem se bála, že nebude Tom vhodným dárcem. Naštěstí je. Dojalo mě, když přemýšlel nad tím, jak by Billovi dal svou ledvinu, i kdyby měl jenom jednu. To bylo krásné.
A Bill? Doufám, že se rozhodne správně 🙂
Já osobně jsem teda zklamaná, že je konec… Já jsem chtěla, aby se Bill vrátil k Tomovi, protože mi přišlo, že Marcus ho nemiluje, ale jenom vlastní. Ale ten teď dokázal, že ho má opravdu rád, když mu nechal právo svobodně se rozhodnout. Takže je to hodně těžké, ale asi dám přednost Tomovi, Tom si ho zaslouží za svoji obětavost a za to, co všechno si za celá ta léta vytrpěl, než Billa našel =)♥
no já nevím, ale jestli tohle má být poslední díl, tak jsem docela rozčarovaná. přijde mi to jako útěk od těžké volby. nechceš si to ještě rozmyslet? Markus se ukázal, že je to v jádru duše dobrý člověk, a Tom by teda k Billovi měl patřit, nevylučovala bych možnost vztahu Bill – Tom a k tomu kamarádství s Markusem. ale takhle mi přijde (nezlob se, jestli budu upřímná až moc), že po tom skoro půl roku pauzy ses toho chtěla zbavit a nevědělas jak z toho, tak jsi to takhle rychle smetla…
škoda. přijde mi to jako bezradné useknutí dobré povídky, která by si zasloužila konec víc rozepsat.
Krásné, ale musím částečně souhlasit s Áďou. Tahle povídka by si opravdu zasloužila lepší konec, protože je krásná a ten nápad je dokonalý a takhle to useknout mi přijde vůči tomu nefér, ale je to jen otázka názoru.
málem se mi zastavilo srdce, když jsem viděla konec. Toto jsem ani v nejmenším nečekala. Povídka se moc povedla, nápad byl úžasný, ale zástávám názoru, že by měl bejt s… Tomem 😀 A byla by skvělá druhá řada 🙂
Poviedka bola zauimava ale ma dost prekvapilo ze už je koniec, priznám sa že aj ja by som priala ešte niake pokraško. Kde by Bill bol s Tomom ale kludne byť aj kamarát s Markusom.
škoda že to skončilo:D každopádně, děkuju za tenhle konec, protože ani já sama jsem se nedokázala v sobě rozhodnout, komu bych dala přednost:D.. asi si budu představovat, že žijou spolu ve trojko:D
nádherná povídka!:D určitě si ji budu číst ještě dlouho:D
och… škoda, že to skončilo… velmi krásne zakončenie poviedky, ale tiež velmi smutn /až som vyronila celé potoky sĺz/… dakujem
Tak zvláštně to skončilo,ale ani ja nevím jestli ma byt z Tomem nebo z Markusem.