„Bille, někdo ti volá,“ ozval se matčin hlas z předsíně, kde měli jednu ze tří pevných linek. Další byla v kuchyni. Bill došel k přenosnému telefonu a zvedl jej, ve sluchátku slyšel, jak matka zavěsila druhé sluchátko.
„Ano?“
„Ahoj, Bille, Jonathan, bude vadit, když se malinko opozdím. Mamka se rozhodla, že mě bude trápit domácím úklidem, takže si musím trochu zkulturnit pokoj,“ zasmál se Jo do telefonu.
„Jasně, to vůbec nevadí, Jonathane, stejně bys na mě musel chvíli čekat, nikdy nic nestíhám na čas,“ usmál se Bill zpátky.
„Dobrá, vyzvednu tě v půl desáté.“
„Okey, budu tě čekat.“
„Zatím ahoj, Bille.“
Bill se usmál a zavěsil. Těšil se, opravdu se konečně na něco těšil. Doufal, že se nezklame. Potřeboval mít v někom oporu, a když ji nenacházel v bratrovi, doufal, že ji najde v někom jiném. Jonathan byl vlastně zcela dokonalý pro takovou roli. Sám měl mladšího sourozence a věděl, že zrovna Abigeil je jedna z mála těch, kteří ve svém věku nečelí všem problémům světa. S ní je řešit nemusel, proto Bill doufal, že jej neotráví, když se mu svěří. Abi mu vždycky říkala, že Jo je ten nejlepší brácha na světě.
Takového měl Bill kdysi také. Nikdy by na něj nedal dopustit, ani teď, i když spolu prakticky nekomunikovali. Byl tím nejlepším, co měl. Tolik si přál, aby se mu vrátil jeho hodný bráška Tomi.
„Bille, někam se chystáš? S tím chlapcem, který volal?“
Matčina otázka jej zaskočila. Nejenže zase přemýšlel a ona jej vyrušila, ale zaskočil jej i její tón. Nikdy matce neřekl, že se raději otočí za chlapcem než za dívkou, ale ona to brala jako samozřejmost. V jejím hlase byla pouhá mateřská zvědavost, ne výčitky nebo znechucení. Za to jí byl vděčný. Vždy tvrdil, že má tu nejlepší mámu na světě.
„Ano, Jo mě pozval na pizzu a možná stihnem i kino,“ usmál se Bill mile.
„To je dobře, dlouho jsi nikde nebyl. V kolik pro tebe přijde?“
„Kolem půl desáté. Dřív to nestihne, ale to je jedno, je pátek, takže nemusím vstávat do školy.“
„Dobrá, zlato, hlavně na sebe dávej pozor, a jak pojedete?“
„To ti ani nevím, ale myslím, že pojedeme autem, Jonathan je ve čtvrtém ročníku a řidičák určitě má a taky má bohatý rodiče, takže auto bude mít nejspíš taky, i když do školy jezdí autobusem. Je to brácha Abi, víš,“ podal Bill matce vyčerpávající odpověď.
Simone za to byla ráda. Alespoň jedno její dítě jí říkalo vše, byla tu pro oba. Vždy tu byla pro oba, nikdy je nesrovnávala, nechtěla, aby byli stejní, jenže Tom se odlišoval až moc. Neustále přemýšlela o tom, kde udělala chybu. Co se stalo, že se Tom tak změnil. Vždyť to byl přeci šikovný a milý kluk.
„Tak hlavně ať s tebou jede opatrně,“ usmála se na svého synka a došla ke sporáku, aby odstavila těstoviny. Zdály se trochu rozvařené, ale to jí teď bylo jedno. Těstoviny jí nikdy nešly uvařit tak akorát. Zamíchala je se sýrovou omáčkou s kuřecím masem a vypla sporák.
„Dáš si?“ otočila se na Billa.
„Jasně, jen si skočím dát věci do pokoje a dojdu pro Toma,“ řekl Bill měkce a odkráčel i se školní taškou do patra.
Simone se pro sebe zasmála. Věděla, co znamená „jen si skočím dát věci do pokoje“. Většinou to znamenalo, že se musí převléknout, poklidit to, co ráno nestihl, takže ustlat postel a hodit špinavé prádlo do proutěného koše na chodbě, otevřít okno, ale zakrýt jej záclonou tak, by mu do pokoje nikdo neviděl, pomazlit se s Kazimírem a poté se znova převléknout, protože Kazimír se rozhodl, že bude pouštět chlupy. Nedivila se, Bill byl po ní. Tom se více podobal jejímu bývalému manželovi. Občas jí tím šel neuvěřitelně na nervy a v takových chvílích se nedivila, že požádala o rozvod.
Když se Bill konečně ocitl ve svém pokoji, odhodil tašku do kouta ke skříni. Teď ji nebude potřebovat. Určitě si na ni vzpomene až v pondělí ráno. Došel k obrovské šatní skříni a začal hledat něco pohodlného, co by si mohl vzít na sebe. Našel černé tepláky a šedé tričko s fialovým potiskem. Tahle kombinace se mu vždycky líbila. Nosil ji velmi rád a to tričko obzvlášť. Kalhoty, které měl na sobě ve škole, společně s tričkem a mikinou hodil do koše na prádlo a vrátil se k sobě do pokoje. Kriticky se podíval na svou neustlanou postel a zakroutil hlavou. Každé ráno ji nestíhal ustlat, přitom si každé odpoledne říkal, že už od zítřka to bude dělat. Jenže to už říkal tolikrát. Nikdy se mu nechtělo vstávat ani o pět minut dřív, než bylo nutné.
Došel k posteli a sehnul se pro peřinu, aby ji v rukách pracně naklepal, ale jen co ji nadzvedl, ozvalo se nepříjemné prskání a z rozestlaných peřin se vyhrabal Kazimír.
Hodil po Billovi vyčítavý pohled a elegantně seskočil na zem, aby si mohl Bill s dovolením ustlat. Kazimír sledoval jeho počínání z bezpečné vzdálenosti, zachumlal se do svého pelíšku pod topením. Miloval teplo. Ale ještě víc miloval Billovu postel a taky to dával najevo.
„Kazimíre!“ vykřikl Bill, když z peřiny vyklepal několik granulí, které patřily do misky v kuchyni.
Rozzlobeně se podíval na toho černého ďábla a dal by za to cokoliv, že se mu ten kocour smál.
„Za to tě teď nepochovám,“ řekl Bill, dostlal postel a rozsypané granule vyhodil do odpadkového koše u psacího stolu.
Spokojeně se usmál na svou velikou a ustlanou postel a slíbil si, že si bude ráno stlát. Už zase.
Bill se zkontroloval ve velké zrcadle vedle skříně a chystal se opustit pokoj, když ucítil, jak se mu o kotníky otřelo cosi chlupatého.
Podíval se dolů a škodolibě se na Kazimíra usmál.
„Miláčku, jdeš do kuchyně a neprotestuj,“ řekl, vzal Kazimíra do rukou a vynesl jej před schody.
Kocour se jej zřejmě chystal ignorovat, protože se úprkem vydal zpátky k němu do pokoje, ale zabránily mu v tom narychlo zavřené dveře.
Bill se dál o svého miláčka nestaral. Hlavní bylo, že jej aspoň na chvíli dostal ze svého pokoje.
Došel ke dveřím bratrova pokoje a zaklepal. Chvíli čekal, ale nic se neozvalo. Nejspíš má na uších sluchátka, pomyslel si Bill. Zaklepal proto důrazněji.
„Co je?“ zaznělo otráveně.
Bill pootevřel dveře na malou skulinku a oznámil Tomovi, že je oběd hotový, takže jestli má hlad, ať si pospíší.
Poté zase dveře zavřel a sešel dolů do přízemí. Když procházel obývákem, všiml si, jak se Kazimír uvelebuje na matčině nejoblíbenějším polštářku.
„Jsem tu a mám tááákovýhle hlad,“ řekl Bill s úsměvem a rozpřáhl ruce na důkaz, že má opravdu veliký hlad.
„Tak velký talíř tu bohužel nemám, ale jídla je dost,“ usmála se Simone a nandala Billovi pořádnou porci těstovin, zalila je sýrovou omáčkou a postavila talíř před Billa. Ráda své děti opečovávala. A Bill se nechával rozmazlovat velmi rád.
Jakmile se před ním objevila hromada těstovin, vzal si vidličku a začal se ládovat, až se mu dělaly boule za ušima. Simone se pousmála, ale zároveň posmutněla. To, že začal Bill okamžitě jíst, naznačovalo, že její starší syn obědvat nebude. Bill na něj vždycky čekal, ať se dělo cokoliv, nikdy bez něj nezačal jíst. Tohle byl jasný signál, že dnes by se jeho přítomnosti nedočkal.
„Tom obědvat nebude, že?“ zeptala se spíše pro sebe. Vlastně to ani neznělo jako otázka, jen konstatování.
Bill odtrhl pohled od svého talíře a zadíval se na matku. Opět ji přepadly výčitky. Opět si dávala vinu za to, jaký Tom je.
„Byla jsem moc přísná. Musím se mu omluvit.“
Bill nic neřekl. Ano, matčina reakce byla přehnaná a neuvážlivá, ale ona nebyla ta, která by se měla omlouvat. Omluvit by se měl ten, kdo způsobil, že každou noc pláče.
Vzala talíř a nandala další velkou porci těstovin. Z příborníku vzala vidličku a odešla z kuchyně. Rozhodla se Tomovi odnést oběd. I když ji dnes moc zklamal, nemohla jej nechat trpět hlady, věděla, že mají oba rychlý metabolismus a potřebují jíst častěji než ostatní v jejich věku.
Když došla před Tomovy dveře, zasekla se. Musí to zvládnout, je to její syn. Přeci ji nemůže nenávidět.
„Tome, to jsem já, máma, můžu dovnitř?“ řekla hned po tom, co zaklepala.
Odpovědí ji byly otevřené dveře a překvapený Tom stojící v nich.
„Donesla jsem ti oběd,“ řekla potichu a nepatrně se usmála. Tom ustoupil stranou, když si všiml, že by matka ráda šla dovnitř.
Simone vešla, donesla talíř na stůl a posadila se na Tomovu postel.
„Omlouvám se.“
Tom nemluvil. Nevěděl, co má říct? Bylo mu do breku. On matce tak moc ubližuje a ona se mu omlouvá.
Došel k posteli a klekl si před ni.
Simone chytla jeho ruce do svých a stiskla je.
„Tome, co se to jenom děje? Učení ti nikdy nedělalo problémy. Ale od té doby, co máš tu svou partu, změnil jsi se. Máš své přátelé a já jsem ráda, že je máš, ale také chodíš do školy, zlato. Neměl bys na to zapomínat. Já vím, že jsi šikovný kluk, zvládneš to, věřím ti. Mrzí mě, že jsem tak vylítla, ale znáš mě, někdy se holt neudržím. Moc mě mrzí, co jsem řekla. Nikdy bych nebyla schopná tě vyhodit. Mám tě moc ráda,“ usmála se na něj se slzama v očích.
Tom ztratil řeč. Tohle od matky nečekal. Když mu Bill venku říkal, že kvůli němu brečí, nebylo to tak hrozné jako vidět to. Srdce se mu sevřelo a nemohl mluvit. Zničil svou matku. Tím, jak ošklivě se k ní choval. Tohle se musí změnit. Takhle to nemůže dál pokračovat. Ona se musí zase smát jako dřív. Jako dřív. Spousta věcí není jako dřív, ale Tom se rozhodl vše změnit. Nemůže ztratit to nejdůležitější, co v životě má. Nemůže ztratit svou rodinu. Tohle nedovolí. Nikdy.
Krásný díl, konečně šel Tom do sebe a uvědomil si, co je pro něj v životě důležité, ta scéna se Simone byla fakt dojemná, připomněla mi jednu starou písničku od Tublatanky =)
že by Tom konečně dostal rozum?! už bylo na čase….:)))
je dobře, že si to začal uvědomovat…krásný dílek, moc se těším dál =)
Konečně snad Tom dostal rozum.