Životní sen 22.

autor: BlackAngel

Simone

Ani mně neušla ta hádka těch dvou, nebo co se vlastně stalo. Počkala jsem jen, než  Tom uteče domů a hned jsem šla za Billem. Přišla jsem k jeho pokoji a zaklepala.

„Bille, můžu dál?“ ozvu se tiše. Vidím jeho tělíčko schoulený a uplakaný na posteli. Je mi ho tak líto. Zrovna, když byl tak šťastný, se to musí pokazit.

Bill

Uslyším mámu, jak vejde do pokoje a ptá se, jestli může dál. Otočím se obličejem ke dveřím a přikývnu, jako že může vejít.

„Mami, ptal se mě, co se děje a já mu to nedokázal říct,“ svěřím se. Mamka si sedne vedle mě a obejme mě.

„To bude dobrý, Bille. Vždyť ty jsi se to dověděl také dnes. To chce čas,“ hladí mě po zádech. Odtáhnu se a bolestně se ušklíbnu.

„Ne, mami, nebude to dobrý, zítra začíná to turné po celém Německu, jak se mu mám podívat do očí a jak to mám všechno zvládnout, být s ním, být vedle něj tak blízko a nemoct se ho dotknout obejmout, dát mu pusu?“ hysterčím.

„Bille, Bille, klid, já vím, že to vypadá hrozně, ale všechno to bude dobrý, až se to Tom doví, určitě tvoje chování pochopí,“ snaží se mě mamka utěšit, ale já jsem prostě na dně.

Tom

Ten jeho hlas, oči, úsměv, já na Billa prostě nezapomenu. Už potřetí mi jede v přehrávači naše cédéčko. Jaký to asi bude zítra? Budeme se sobě vyhýbat, nebo se mnou prohodí pár slov. Vydechnu a zavrtám se na posteli mezi polštáře. Rukou narazím do něčeho tvrdého. „Au, co to sakra,“ hrábnu pod peřinu a vytáhnu kytaru. „Jé, ty moje kamarádko!“ pousměju se a začnu hrát jednu neurčitou melodii. Už jsem asi fakt blázen. Povídám si tady s kytarou. Položím ji na zem, zrovna když do mého pokoje vchází máma.

Silvie  

„Tome, nemáš hlad nebo nepotřebuješ si jen promluvit?“ soucitně si přisednu na postel a pohladím ho po rameni. I když nejsem jeho matka, je mi ho teď líto. Tom zvedne hlavu a smutně se pousměje.

„Ne, mami, s tím mi asi nepomůžeš, leda bys věděla, co je s tím Billem, během okamžiku se tak obrátil,“ vzdychne a obejme polštářek, jako by to byl sám Bill. No, ale já vím, co se děje, ale nevím, jak mu pomoct. Tak ho jen obejmu. Já mu jednou, vím, že to nebude dlouho trvat, ale taky mu ublížím. Musím mu říct pravdu.

Bill

„In die nááácht!“ dozpívám a posadím se opět na okno. Pozoruju stíny, zapadá slunce a barví ulici do červena. Nádherný pohled, ale ve mně akorát vyvolává další bolest a smutek. Zítra vyjíždíme na takový menší turné po Německu. Budu muset být celý den a ještě víc s Tomem, autogramiády, focení, Tom bude na blízku a já budu muset bejt s ním. „Miluju tě, Tome, ale ta láska je dopředu zakázaná,“ zašeptám s pohledem přilepeným na Tomův dům. Odvrátím hlavu a s dalším vzdechnutím si jdu sbalit věci, co potřebuju s sebou na ten týden.

Tom

To já to balení  nijak nehrotím, naházím věci bez ladu a skladu do tašky. Tak mám sbaleno. Hodím sprchu a rovnou jdu spát. Doufám, že se mi povede usnout. S pohledem na Billově fotce usínám.