autor: Rachel
Tom:
„Tommy, co říkáš na tyhle?“ nadšený hlas, linoucí se k mým uším, mě donutí odtrhnout se od mých myšlenek a pohledem přelétnout půlku obchodu, ve kterém postávám už asi dvacet minut. Poplašeně zamrkám a stočím své unavené oči na rozzářenou, nadšením zářící Caroline, která se přede mnou promenáduje v dalších z asi tisíce párů bot, jež má dnes na sobě.
„Úchvatné,“ zhodnotím jednoslovně, aniž bych botám věnoval jediný pohled a opět se zadívám na chodníky plné lidí za oknem.
Když mi včera Caroline volala, neměl jsem zrovna dvakrát chuť s ní jít do města vybírat boty, po dlouhém přemlouvání, kdy na mě zkoušela všechny možné úmluvy, jsem však nakonec souhlasil. Netušil jsem, že bude tak náročná a žádné z tak velkého výběru jí nebudou úplně po chuti. Už ani nevím, kolikátý je tento obchod v pořadí těch, které jsme dnes navštívili, přestal jsem to počítat u dvacátého pátého. Líbily se mi všechny boty, které si Caroline zkoušela, když jsem však po třech hodinách neustálého chození zjistil, že můj názor pro její styl nemá vlastně vůbec cenu, přestal jsem to komentovat. Já bych si na jejím místě vybral hned v prvním obchodě, Caroline ale nejspíš potřebuje projít alespoň čtyřicet obchodů, aby se mohla vůbec rozhodnout… a při tom největším možném štěstí si i nějaký pár koupit.
Volným, pomalým krokem vyjdu ze dveří prodejny, které mi jedna z prodavaček otevřela, a zamířím na chodník, stále ponořený ve svých myšlenkách. Moji pozornost upoutá až Caroline, která se po chvíli objeví vedle mě.
„Ty sis je nevzala?“ zeptám se překvapeně, když opět nezaznamenám žádnou tašku a vzhlédnu k Caroline, která se ke mně otočí. Její reakce na moji otázku je tou poslední, kterou bych očekával.
„A měla bych? Na nakupování máme přeci ještě celé odpoledne,“ odvětí mi se zářivým úsměvem a stiskne moji ruku v té své. Nevím, jestli je to kvůli tomu, abych se jí v tom davu neztratil, nebo kvůli těm mladým slečnám kousek opodál, které si na mě ukazují a s úsměvem si něco šeptají, nebráním se však, když vidím, že Carolininy kroky míří k jedné z volných laviček. To je nejspíš to jediné, co teď mohu uvítat s opravdovou radostí. Nohy už mě pěkně bolí od věčného chození a postávání… a to ani nechci pomyslet na to, kolik obchodů nás ještě čeká.
Unaveně se sesunu na lavičku a v mžiku na sobě ucítím Carolinino tělo. Bez okolků se uvelebí na mém klíně, přestože je vedle mě ještě dost místa.
Protřu si víčka a unaveně upřu pohled někam před sebe. Nejraději bych šel domů, zavřel se v pokoji a čas trávil sezením u okna a pozorováním rušných berlínských ulic v dálce. Sice bych byl sám, určitě by to ale bylo stokrát lepší, než lítat po celém Berlíně z jednoho obchodu do druhého. Nejsem teď vůbec naladěný na takové věci… a navíc mi po tolika klidných, osamocených dnech dělá problém takový hluk a množství lidí, kterých už jsem dnes potkal tisíce. Nejraději bych se zavřel doma a vůbec nikoho k sobě nepouštěl. Bill je stále v nemocnici a já si jen tak bezvýznamně běhám po městě. Raději bych měl konečně přemýšlet nad tím, jak si Billa získat a ne znuděně chodit po obchodech a koukat na kozačky, které si Caroline stejně nevybere, protože prostě žádné nejsou dost dobré.
„… takže jsem si nakonec vybrala tu kabelku od Gucciho, protože byla o tolik dražší a kvalitnější. Líbila se i tobě, pamatuješ?“ Carolinina otázka mě vytrhne z mých úvah a donutí mě vzhlédnout. Mírně sebou trhnu… a tázavě zamrkám, když se můj pohled střetne s tím jejím, který na mě upírá.
„Ehm… cože?“ zeptám se rozpačitě a v mysli jen marně pátrám po otázce, kterou mi před chvílí položila, čekajíc na její zopakování. Caroline však jen tiše vydechne a spustí ruce z mého krku, po kterém až doteď přejížděly její dlouhé nehty.
„Lásko, ty mě vůbec neposloucháš,“ odvětí a sklopí svůj pohled před tím mým. Nejde si nevšimnout zklamaného tónu v jejím hlase, který mi mou chvilkovou nepozornost okamžitě vyčte.
„Promiň, už se to nestane,“ omluvím se pohotově, Caroline to však nejspíš nestačí. Vzhlédne ke mně se svou tváří, ve které teď není jediné stopy po úsměvu.
„Dneska to nejsi vůbec ty. Děje se snad něco?“ zeptá se, a konečně dá za celé ty tři hodiny prostor k mluvení mně. Podvědomě sklopím pohled před tím jejím a tiše vydechnu. Samozřejmě, že se něco děje… už tolik dní.
„Bill na tom není dobře,“ odvětím tiše, aniž bych však očekával Carolininu odpověď, která se ke mně donese hned vzápětí.
„Aha, on měl vlastně tu nehodu, díky které nám zkazil celou večeři,“ neodpustí si jedovatou poznámku vůči Billovi, já ji však vůbec nevnímám. Stokrát raději bych strávil i deset večeří v přítomnosti jejího papá, než aby se Billovi něco stalo.
„Přišel o zrak,“ zašeptám ještě tišeji. Nechci to nahlas přiznat ani sám sobě, jsem zbabělý slaboch, vím to. Jen pomyslet na to je pro mě strašlivé a stále ještě příliš bolestivé. Caroline po mně jen střelí pohledem.
„Vážně? Tak to je opravdu velice smutné,“ odvětí jednoduše a znova se odmlčí. Překvapeně k ní vzhlédnu, můj pohled jí však nejspíš nic neříká. Snažím se v jejím hlase najít alespoň špetku lítosti… čím více mi však její slova doznívají v hlavě, tím více se mi vzdaluje soucit, smutek a lítost, který v nich hledám. To je jako všechno, co mi na to řekne?
„Ale mám pro tebe novinku! Něco, co ti udělá opravdovou radost,“ vyhrkne nadšeně hned v příštím okamžiku, jako by předchozí téma bylo dnešní počasí. Trošku pozvednu obočí, nedávám však na sobě znát jakékoli známky zvědavosti. To jediné, co by mi mohlo udělat opravdovou radost, by bylo, kdyby se Bill uzdravil a všechno bylo v pořádku tak jako předtím. Neznám nic jiného, co by mě v tuto chvíli mohlo udělat šťastným.
„Papá řekl, že ti dá ještě jednu šanci, pokud budeš chtít. Není to úžasné, Tommy?“ vypískne nadšeně a přitulí se ke mně blíž. Tohle je tedy to překvapení? Uf, už jsem se začínal obávat, že mě čeká další večeře mezi snoby, s drahým, milovaným papá u jednoho stolu.
Krátce zasunu jeden z klíčů do zámku domovních dveří, a konečně z posledních sil vejdu dovnitř. Přemluvil jsem Caroline, aby nákupy zkrátila, naneštěstí si však boty vybrala až v posledním obchodě, a to jen proto, že jsem jí řekl, že pro dnešek končím. Necítím nohy a to jediné, po čem opravdu toužím, je moje postel. Nic jiného už mě dnes nezajímá.
Tiše se zuju a vejdu dovnitř s očekáváním, že je máma nejspíš v kuchyni a vaří večeři. Pohledu mých očí se však nenaskytne nic jiného, než tmavá chodba, prázdný dům a ticho, rozprostírající se všude kolem mě. Že by ještě nebyla doma? I když… je možné, že se třeba zdržela v práci, ale… Proč se mi zdá, že jsem její auto viděl stát před domem?
Zavrtím hlavou a raději pomalu zamířím do kuchyně za účelem uvařit si šálek horké kávy, se kterým se potom odeberu nahoru. Přemístím se ke kávovaru a přichystám si podšálek… moji činnost však přeruší tichý hlas, vycházející z chodby v horním patře.
„Kdybys cokoli potřeboval, jen zavolej, hned jsem u tebe, ano?“ mamčin hlas se doline k mým uším, nejspíš nezáměrně… plně však stačí k tomu, abych pro tuto chvíli zapomněl na celý kávovar.
Co nejtišeji odložím šálek na linku a tichými krůčky zamířím ke schodům, na kterých se teď začínají ozývat mamčiny kroky. Tak blbej zase ještě nejsem, aby mi nedošlo, že si nejspíš nemluvila jen tak, sama pro sebe. Někdo tam nahoře musel být… a já nejspíš už začínám tušit kdo.
Rychle vyběhnu prvních pár schodů a vzhlédnu k mámě, která jde právě opačným směrem.
„Ahoj, Tome,“ pozdraví mě s lehkým úsměvem… moc dobře však v jejím hlase dokážu rozpoznat nervozitu, která se v něm objevila hned, jakmile mě spatřila. Jen mi tím o to víc potvrdila moji myšlenku, se kterou si moje mysl začíná pohrávat.
„S kým jsi to tam mluvila?“ zeptám se otázku, která mě nejvíce pálí na jazyku, aniž bych chodil kolem horké kaše. Máma ke mně jen poplašeně vzhlédne a pokusí se o další úsměv.
„J-já? S nikým. S kým bych snad měla mluvit?“ odpoví mi protiotázkou a jen marně se tak snaží skrýt svou nervozitu. Nevěřím jí ani slovo, moc dobře poznám, když mi lže. Mohl bych jí říct jména tisíců osob, se kterými před chvílí mluvila… to jedno jediné mi však vyvstane v mysli v jediném okamžiku. V okamžiku, kdy můj pohled vzhlédne ke dveřím pokoje.
„Bill je doma?“ zeptám se bez obalu a pohled bez jediného mrknutí upřu na mámu před sebou. Zlomek vteřiny jen stojí jako solný sloup… to, že jsem trefil do černého mi však potvrdí v okamžiku, kdy ke mně poplašeně vzhlédne a jen rozechvěle si skousne ret.
„Tome, t-to…“
„Bill je doma?“ neústupně zopakuji svoji otázku a ignoruji tak všechny její vyhýbavé odpovědi. Možná si mluvila sama pro sebe… co tedy potom ale dělala v horním patře, když jsem nebyl doma? Moc dobře věděla, že jsem dnes s Caroline, vždyť včera náš rozhovor celý vyslechla.
„Ano, ale…,“ nečekám na její další ale, její souhlas mi stačí k tomu, abych co nejrychleji zamířil nahoru… než však stačím jen vystoupit na další schod, zadrží mě její dlaň.
„Počkej, nemůžeš tam jen tak jít,“ rychle mi zkříží cestu a zabrání mi tak pokračovat dál. Já si však chvilku s Billem vzít nenechám… a už vůbec ne od ní. Ne teď, když je mi můj bráška konečně tak blízko.
„Proč ne?!“ vypálím pohotově a zamračím se na ni. Nevidím jediný důvod, proč bych za Billem neměl jít.
„Protože jsme se teprve před chvílí vrátili z nemocnice, zavolali mi do práce tak náhle a já pro něj musela jet. Teprve teď jsem od něj odešla já a nemyslím, že by teď po někom toužil. Věř mi, Tome. Ty nevíš, jaký je… jak se teď cítí a jak se změnil. Nepromluvil se mnou celou cestu jediného slova, ani si ode mě nenechal pomoci. Změnil se… je úplně jiný,“ zašeptá, ani to mě však nemůže odradit od mého přání vidět jej a být s ním. Je to to jediné, co si opravdu přeji… a nechci se mého přání jen tak vzdát, ani si jej nechat někým vzít.
„Ale je to můj bráška, moje dvojče, cítím to samé co on. Mám jej rád a chci být s ním, copak to nepochopíš? Chci mu pomoci… protože já jsem ten jediný, kdo to může udělat,“ zašeptám a odhodlaně se dívám do mamčiných očí, které se na mě upírají.
Stačí jen malý okamžik… a já v nich můžu spatřit lesknoucí se odlesky slz. Cítím, jak se vkrádají i do mých očí… a také cítím mamčinu dlaň, která tak jemně spočine na mé tváři.
„Já vím, Tome, já vím. Vím moc dobře, co teď cítíš… ale musíš mi věřit. Vím, že chceš Billovi pomoci… jenže teď, když je teprve dvacet minut doma a sám neví, co má čekat, mu tím, že za ním hned přiběhneš, nepomůžeš. Vyhodil by tě stejně, jako se o to pokoušel i u mě. Nechci, aby jsi z toho byl potom zklamaný. Počkej, dokud si na to prostředí alespoň trochu nezvykne… teprve potom můžeš zkusit k němu jít a uvidíš, jak na tebe zareaguje. Dej mu čas.“
autor: Rachel
betaread: Janule
Miluju tu povídku, už mi ani nepřijde tak smutná, zajímalo by mě, jak dlouho to Tom s Caroline ještě vydrží =D těším se na další díl
PS: rachel, to sem já, co ti píšu ty maily =))
Ta mi to pro změnu zase připadá čím dál smutnější…je mi strašně líto Billa, tak moc ho těšilo malování a teď se musí vyrovnávat s takovou krutou budoucností…A chudák Tomi, musel se cítit hrozně, když si uvědomil, že zatímco se Bill vrátil domů, on si klidně nakupoval s jednou neskutečně sobeckou a povrchní osobou, která si hraje na jeho snoubenku =( Potvora, prý jim Bill nehodou zkazil večeři, kdyby Tom byl k čemu, tak by ji jednu vlepil, v momentě, kdy to vypustila z pusy, megera!
Doufám, že Bill Toma k sobě přece jenom brzy pustí…=)♥
Tom mě opět nasral! Jak muže být po tom zase s Caroline? Já doufala v to že jí tu dlouho neuvidím! Copak nevidí jak se chová? Je to bestie! Ani jí není Billa líto! Jde jí jen samu o sebe! Jak s ní Tom muže pořád být?!!! Potřeboval by tlouknout do hlavy aby se mu otevřeli oči.
Jinak si to musela zase useknout v tom nejlepším, už od nehody jsem děsně zvědavá na reakce Billa k Tomovi, a ty to pořád protahuješ! To není fér! xD
A jestli v příštím díle bude že tam nakonec nešel a dal na radu své matky tak budu vraždit! xD
vůbec jsem neočekávala,že by Tom s Caroline mohl ještě být.po tom,co se sebral a vypadl z restaurace,jsem za tou jeho slečnou Dokonalou udělala tlustou čáru,hotovka,vyřešeno.překvapivě,ona tu ještě pořád straší O_o.
myslím,že dlouho to ale nepotrvá.vždyť i Tom sám se teď mohl přesvědčit,jak "chápavou" přítelkyni má…:/
už aby se nám dvojčata sešla tváří v tvář.:)
A já hlavně doufám, že nějakým zázrakem Bill uvidí 🙁 🙂
Doufam že si začnou zase rozumnět.
Ja som totálne nemilo prekvapená, že Tom bol ochotný po tom všetkom zase liezť po obchodoch s tou hnusobou. Nechápem. Tešila som sa, že je už niekde v keli a nebudem o nej počuť.