autor: Áďa
Tom nešťastně přecházel po svém pokoji. Byl to už týden, co se mu Bill neozval. Poslední zpráva, kterou o něm měl, byla z esemesky určené Simone, kde Bill před pěti dny ve stručnosti napsal, že je ok a ať o něj nemají obavy, že kdyby něco, tak se ozve. Pozdravoval v textu matku, Gordona i všechny jejich psy, o Tomovi se však nezmínil ani slůvkem. A to Toma hodně mrzelo. Věděl, že Bill se vším praštil jen kvůli němu. Jenže jak mu to, co se stalo, měl vysvětlit? Bill s ním od toho dne, kdy se to stalo, nepromluvil ani slovo, a i kdyby se mu povedlo mu něco říct, tak podvědomě tušil, že by mu bratr nevěřil. A svým způsobem ho Tom i chápal. Věděl, jak je Bill v oblasti citů háklivý a křehký.
Prostě to neměl dopustit. Měl ho poslechnout a vysrat se na nějaký chlastání a posraný šipky. Kdyby nebylo tý jeho umíněnosti, tak by toho večera šel se svým dvojčátkem do pokoje. Užili by si báječný večer a nic by se nebylo stalo. Kapela by hrála dál a všichni by byli šťastní. To, že s hraním skončili, hodně lidí vzalo. Tom už se radši ani nedíval do časáků nebo na net, nechtěl vědět, kolik šílených fanynek přibylo na seznamu těch, které si kvůli tomu vzaly život, nebo která města, evropská i americká (a že jich bylo požehnaně) se stávají místy pro demonstrace za pokračování kapely.
Za pokračování kapely… to se jim to řekne. To by taky někdo musel najít frontmana a promluvit si s ním, ale po tom, jako by se slehla zem. Tom už prohledal snad všechna místa, která šla. Studio, Andreasův byt, byt blonďákovy přítelkyně, byt, který měli v Berlíně i v Hamburku… a nikde nic. V Hamburku mu sice jedna paní sousedka sdělila, že se tam Bill asi tři dny zdržel, ale pak zmizel neznámo kam. A ani nikdo z veřejnosti, jako by o něm nevěděl.
Tom vztekle praštil pěstí do zdi. Sakra, jak je možné, že o Billovi nikdo neví? Vždyť je to tak notoricky známá osobnost! Nemohl se jen tak ztratit z povrchu zemskýho! Dyť kurňa… od čeho všechny jejich domy věčně okupujou šílený fansky, dychtivě čekající na to, aby jenom zahlédly stín svých idolů za oknem? To tady sakra nemohly šmírovat? Jednou by se to docela i hodilo. Jenže jak na potvoru, nikde nic, nikde nikdo… Bill Kaulitz jako by zemřel.
A taky, že zemřel. Tedy aspoň ten Bill Kaulitz, kterého znal celý svět, ať už nalíčeného nebo jen tak bez makeupu a s rozcuchanými vlasy bez kapky laku v plavkách, povalujícího se na plážích Malediv s dvojčetem po boku. A už vůbec by ho nikdo nehledal ve čtvrtém patře panelového bytu v domě na pokraji Hamburku, přestože v tom domě bydlely tři holky, které Tokio Hotel milovaly. Věděly jen, že se do jejich baráku někdo přistěhoval. Jo, když viděly tu vysokou, extrémně štíhlou postavu, hned zbystřily. Jenže pak jim stačil pohled na přírodně blonďatého ježka, strniště na tvářích a peroxidem odbarvené obočí. Nad tím se docela ušklíbaly, ale je pravda, že jedna z nich neodolala, a zatímco její dvě kamarádky naoko předstíraly, jak náramně je zajímá domovní nástěnka ve vstupní hale u schránek, zeptala se, jestli ten podivín náhodou nezná Billa Kaulitze. Že je to její miláček a on mu je strááááášně moc podobný. Kdyby jenom poslouchala hlas, možná by jí byl dost povědomý, i když se Bill snažil mluvit hlubším tónem, než mluvil obvykle. Ale v kombinaci s jeho až moc normálním vzhledem a maskovacími kontaktními čočkami, vrhající na všechny kolem modrošedou barvu, uznala, že to on asi opravdu nebude, zvlášť když ji s úsměvem ujistil, že se ho na to ptá skoro každý.
Když došel až do bytu a uvnitř se pro jistotu zamknul (zlozvyk hvězdy, která najednou musí být bez ochranky – jeden nikdy neví), radostně si tlesknul. Tohle byla ta závěrečná zkouška, která mu potvrdila, že je opravdu k nepoznání. Tohle potřeboval. Že jsou holky jejich fanynkama, z nich čišelo už od pohledu, jedna z nich měla dokonce kabelku, kterou nabízeli ve svém eshopu.
Udělal si kafe, zasedl k televizi a chvíli si pyšně prohlížel svůj byt. Nebylo to nic přepychového, byla to obyčejná 2 + 1, vybavení bylo taky hodně skromné – tedy co se nábytku týče, na doplňcích, které koupil, Bill nešetřil. Ale díky tomu to bylo báječně útulné a Bill si to dokázal těmi detaily, které pokoupil v obchodech s bytovými doplňky, nádherně oživit, v kombinaci s původním, zde nechaným starším nábytkem, to dokonale ladilo. Pousmál se, když si vzpomněl na to, co kdysi prohlašoval. Že ať už bude bydlet v rodinným baráku nebo bytě, bude potřebovat hodně moc prostoru. A kde nakonec skončil? A jak mu to stačí ke štěstí! Byt byl sice docela malý, ale vzhledem k tomu, že tu byl sám, tak to velikostně stačilo. Hlavní bylo, že měl veliká okna a že byt byl celkově světlý, vymalovaný do okrovo žlutavé barvy v jedné místnosti, a do bledě zelinkavé v druhé, kterou používal jako ložnici a svůj pokoj na věci zároveň. Beztak většinu času trávil v obýváku, který vyladil doplňky typu sušené květy, a umělé kožešinky, zdobící podlahu, tomu dodávaly naprostý šmrnc. Nejvíc se mu zamlouval kožený gauč, přes který byla položená, tak, aby se na ni majitel mohl kdykoliv pohodlně natáhnout, atrapa kožešiny ledního medvěda. A hovění si v huňatých bělostných chlupech Billovi vyhovovalo. O hlavu, tvořenou potaženým polystyrenem, se často rád opíral a s packami s plastovými drápy si přitom rád hrával.
Jediné, co ho vnitřně tížilo, teda ve chvílích, kdy si to uvědomoval, byla samota. A bylo to docela často. Ono taky, když si krom pár sousedů neměl s kým promluvit, a s nimi to byl maximálně pozdrav a poznámka typu Zase se zaseknul vejtah, ho to ticho docela schýzovalo. No ticho… ticho jeho bytem nevládlo, většinou měl pořád zapnutou televizi na nějakým hudebním kanálu, nebo mu hrály jím postahované písničky z laptopu. Jenže fyzicky byl sám. A nemohl popřít, že se mu kolikrát i stýskalo, a to tak, že hodně. Po mámě, po Gordonovi, po Géčkách. Kolikrát i po bezstarostném životě celebrity, i když to byly ty nejposlednější vzpomínky a naštěstí nebyly často, i když už ze života „normálního smrtelníka“ nebyl tak na větvi, jako prvních pár dnů.
A ano, musel si přiznat, na Toma si vzpomněl snad denně. Neuplynul den, aby mu neposlal němé telepatické přání dobré noci, a i kdyby nebylo tohohle, tak se jeho bratr co chvíli vloudil do jeho myšlenek. Vždyť koneckonců spolu vyrůstali, dá se říct, snad každou minutu svého života, krom pár výjimek, kdy musel být každý sám, typu wc atd. Byli zvyklí všechno spolu probírat, ve všem si pomáhat nebo si aspoň navzájem dělat společnost.
A teď tu z toho neměl nic. Setřel pár nezbedných slz, které si při vzpomínce na Toma vždycky našly cestu skrz řasy z oka ven, ale i když už dál nechtěl vzpomínat, přesto sáhnul po svém mobilu a začal si prohlížet jejich společné fotky. Fotky, na nichž byli ještě šťastní… Slzy mu začaly téct mnohem intenzivněji a on už se je ani nesnažil zadržet. Plácnul sebou do medvědí kožešiny a rozbrečel se hlasitě jako malé dítě. Rukama přitom objal vycpanou hlavu a tisknul ji k sobě tak drtivě, až mu chvílemi zbělely klouby.
Tak moc by chtěl mít Toma zase zpátky! Tak moc! Udělal by pro to cokoliv! Poslouchal by ho na slovo jako beránek, až by se rozhodovalo o písničkách a stylu hudby pro příští album, ať si je to klidně laděný do hiphopu, když to bude nezbytné, tak se klidně naučí i rapovat… jen aby se mohl zase jednou k Tomovi přitulit. Schoulit se do jeho hřejivého objetí, které mu dávalo pocit bezpečí a té nejvřelejší lásky. Co sakra udělal v Malajsii tak špatně, že ho Tom potrestal zrovna tímhle způsobem? Kdy mu ublížil tak silně, že mu to bratr revanšoval tak zle? Vždyť do sexu Tom, když opravdu nechtěl, tak nechodil, i když se většinou nechal umluvit.
To možná bylo ono. Určitě byl vůči Tomovi až tak moc vlezlý, že už ho měl bratr jednoduše plný zuby. Kdo by se vlastně ve finále divil, když sotva došukali v koupelně, tak už se Bill po pár minutách potřebných k oddechu hnedka hnal ke kuchyňské lince, pak na postel, na křeslo, na gauč, na konferenční stolek a kdovíkam ještě… Ale když on myslel, že se to Tomovi líbilo! Věděl už několik let, že Tom než mozkem myslí z devadesáti procent vlastním přirozením, a věřil, že když mu tuhle zábavu bude poskytovat tak často, jak jenom to jde, tak že si ho tím o to víc získá.
Proto se taky během nocí kolikrát mučil napřed svými prsty a postupně i vibrátory. Jak bylo těžké to před ostatními utajit! Ještěže jeho „dealer“ takovýchhle hraček, Andreas, skutečně mlčel, a naopak Billovi držel palce. Zpěvákovi to tehdy přišlo jako děsná ostuda, a dokonce ho to v prvních dnech i dost bolelo, když do sebe ten vytvarovanej kus plastu a gumy cpal až nadoraz, ale vydržel to. Vydržel to kvůli Tomovi, protože si nějak vnitřně vsugerovával, že pokud si s bráškou do budoucna něco začne, tak ho tohle čeká několikrát denně, akorát místo makety bude mít v sobě opravdový penis. Dokonce ho měl při pár koncertech v sobě, byla to pro něj taková zkouška, co vydrží, i když mu bylo jasné, že v nejhorším si vibrátor odběhne vyndat, a pak se publiku omluví, že se mu chtělo na záchod. Však holky to určitě pochopěj, maximálně se mu chvilku budou tlemit, ale to bude všechno.
Postupně si takhle navykal na tlak uvnitř svého těla tak dlouho, až začal mizet jeho odpor a opovrhování takovými pomůckami, a začal se i těšit na to, až bude mít v sobě živého Toma. A jak byl z toho v euforii, když k tomu mezi nima poprvé došlo! No a pak to šlo jedno k druhýmu. Bill byl den ze dne čím dál tím víc sexuchtivý a Tom ho do něj ochotně strkal, kdykoliv si to jeho mladší bráška zamanul…
No, a kdyby téhle hyperaktivity z Billovy strany nebylo, nebo bylo, ale mnohem míň, tak by se tohle třeba nemuselo stát. Popotáhnul, aby nudlí z nosu nezašpinil medvědovy bílé chlupy, a protřel si oči dlaněmi. Přetočil se na bok, schoulil do klubíčka, zachumlal se do kožešiny a jen smutně koukal do blba, zatímco mu poslední slzičky zasychaly na tváři. Byl si naprosto jistý tím, že to všecko zvoral on tou svou nadržeností. Tom už toho měl ten večer plný brejle, proto hledal útěchu v baru, aby se pak nakonec pod parou dostal až k tý čůze, se kterou to…
Plný nešťastných myšlenek na tohle téma usnul, aby se mu o tom všem mohlo pořád dokola zdát. Neměl sebemenší tušení, že o pár desítek kilometrů dál stojí Tom u okna, pozoruje, jak po skle stékají kapičky deště, v nichž viděl bráškovy slzy, a hlavu má plnou stejného pocitu provinilosti jako Bill.
autor: Áďa
betaread: Janule
Povídka se mi líbí, ale někdy mám pocit, že už je to příliš ujeté =) Ono představa Billa, jak při koncertě lítá po podiu s vibrátorem v zadnici je už pro mě moc xD I když přiznávám, že je to sranda xD
Ale jinak teda, chudák Bill, má to horší než Tom právě v té samotě, Tom má kolem sebe rodiče, přátele i kapelu, ale i on uvnitř trpí…
Doufám, že Tom nebude čekat s rukama v klíně a začne Billa pořádně hledat, třeba taková detektivní kancelář by nebyla marná =) Tome, hledej!!! xD
[1]: neboj, však on si je osud zase svede dohromady 😉
umh…bojím bojím…já chci aby se dali dohromday…
a Ado? připravujeme pro tebe a Bitter jedno překvapení s Ladykay :))
[3]: pro mě? O_o čím jsem si to zasloužila?
Mně tento díl přišel strašně smutný.
To dvojčecí pouto tady jednoznačně je a když to srdíčko poslechnou, snad bude zase dobře. Jen mám pořád takové zlé tušení, aby ta nešťastná Tommyho chyba neměla nechtěné následky. Nějak dlouho se už kolem malé divy mlčí.
Déšť jako Billovy slzy (já to úplně vidím). Nádherné přirovnání.
[1]: Mně to ani tak srandovně nepřišlo. Docela Billa chápu, že se na Toma "připravoval" (pokud nemá Tom jen silácké řeči, jejej) 🙁 To pak nemusí být zrovna příjemné 🙁
[4]: za to, jak dokážete vtáhnout do děje, za psychické újmy, které dokážete čtenářům způsobit 😀 😀 😀 atd. 😀 😀