„Co se stalo?“ zachraptím.
„Co se stalo? Ty idiote! Mohl si se zabít, musíš nejdřív zajistit zbraň a pak až s ní cokoliv dělat. Chápeš, že máš víc štěstí než rozumu?“ peskoval Bill a já ho ani moc nevnímal. Zapřel jsem se o lokty a podíval se na svou hruď. Měl jsem vyhrnuté tričko a pod ním vestu. Posadil jsem se. Trochu se mi motala hlava, ale lepší, než být mrtvý.
„Promiň, zpanikařil jsem. Klepaly se mi ruce a najednou mi prostě vyklouzla z ruky a vystřelila.“
„Já to chápu, Tome, ale musíš, sakra, dávat bacha. Víš, jak jsem se lekl, ty truhlíku? Málem se mi zastavilo srdce, když jsem tě tu viděl, takže až příště budeš zase rozrušený, tak na bouchačky raději nesahej a sahej na mě, ano?“ pohladil mě po tváři. Lekl se, proto mi nadával. Jeho ruka sjela na podlitinu a ač hladila velmi jemně, uniklo mi bolestné usyknutí.
„Omlouvám se…“
„Nedokážu si představit, že bych tě teď ztratil, Tomy.“
„Já si taky nedokážu představit život bez tebe…“
„Tak se snaž, aby nás nic nerozdělilo a já budu dělat totéž…“ šeptal a mně se z toho jeho šeptavého tónu tajil dech. Přitáhl jsem si jej pro polibek, který on okamžitě počal oplácet a prohlubovat. A po chvíli už ležel na podlaze a já nad ním… pomalu z nás mizely kusy oblečení. No co… museli jsme si užít každou společnou chvilku, no ne?
*O dva měsíce později*
„Jak jako, že se ta zásilka někde zasekla… Crista Madonna! Umíš něco udělat pořádně?“
„Sorry, šéfe, za tohle opravdu nemůžu, nevím, kde se to zaseklo.“
„Tak kurva zavolej řidičovi, víš, jakej může být průser, kdyby to někdo našel?“
„Vím.“
„Tak s tím, kurva, něco udělej!“
„Dobře, šéfe.“ Tohle mě fakt už rozčiluje. Bill mě zaúkoloval zatím jednoduchými záležitostmi, abych se pomalu začal orientovat, ale zatím mi to moc nejde. Tahle „práce“ není pro mě, to je mi jasné. Nebaví mě to, nerad vyhrožuji lidem, nerad je biju, a už vůbec na ně nechci tahat zbraň.
I ruštinu jsem se začal učit. Ne, že by to bylo něco jednoduchého, učím se azbuku, nová slova, stará mi nedávají ani trošku smysl.
Slova, která se nepodobají ani angličtině, ani němčině natož třeba italštině nebo francouzštině, kterou jsem studoval taky. Myslím, že ruština je ten nejhorší jazyk na světě.
Momentálně vyplňuji jakési papíry, doplňuju falešné informace o zásilkách… Obchod se zbraněmi. Nic příjemného a nic jednoduchého, když musíte promýšlet, co do těch papírů napíšete, aby to nebyl kec. Ale Bill říkal, že to je moc důležitá práce, kterou prostě jen tak někomu nesvěří, že věří jen mně. A už jen proto se snažím, jak jen to jde. Jakmile napíšu poslední číslo do kolonky: Číslo zásilky, tak mi zazvonil telefon a na jeho displeji se objevila Billova fotografie, když se na mě rozespalý smál, a já si ho vyfotil do telefonu. Od té doby ji tam mám nastavenou, když mi volá.
„Ahoj, broučku, zníš unaveně.“
„Jo, je tu hafo idiotů, kteří mě opravdu hodně unavují.“ Vydechnu.
„Aha, proto jsem ti to předal, určitě to zvládneš.“
„Nelíbí se mi tahle práce, Billy. Nikdy jsem na tohle nebyl. Nevím, jak se chovat v určitých situacích a tak.“
„Miláčku, jsi pro tuhle práci jako stvořený. Jsem si jistý, že to zvládneš.“
„Já to ale přestávám zvládat.“ Vydechl jsem opravdu unaveně do telefonu.
„Tak si vem na zbytek dne volno.“ Mluvil tak jemně a něžně.
„Mohl bych?“
„Jo, vždyť ty jsi tam šéf.“
„Jo, mezi bandou neschopných trotlů,“ na druhém konci se Bill zahihňal.
„Žárlíš na tak ošklivou holku, jako je Roxana? Vždyť má obočí srostlý do jedný linky.“ Bill se zase zasmál.
„Jo, to má, ale dobře víme, co její ruce umí.“
„Tys to snad někdy zkoušel?“
„Ne, nezkoušel, myslel jsem to tak, že její masáže jsou skvělý.“
„Jo, masáže zad ano… ale něco víc by se ode mě dočkal i dinosaurus než ona. Nemusíš mít strach.“
„Tak fajn. Dej si volno, běž domů a relaxuj, já přijdu kolem šesté, jo?“
„Dobře, už teď se těším.“
„Mám po cestě něco vzít?“
„Jo, vezmi pizzu a ostatní nech na mně.“
„Uvolníš mě?“
„Až budeš křičet o přídavek, zlato.“
„Oh, to miluju.“
„Jako mě?“
„Tebe víc.“
„Tak fajn, kotě, uvidíme se večer, ano?“
„Jo, už se těším. Tak pa, miluju tě.“
„Pa.“
Ani se Tomovi nedivím, taky bych tohle nemohla dělat… ale bohužel jak sám řekl, pokud chce být s Billem, bude muset. Teď jsem zase vyklepaná z toho, kdo ho sleduje, v této povídce s touto tématikou prostě není nikdy klid, člověk se může jenom bát, kdy ten nebo ten bude sledován a co mu kdo udělá. Ale je to originální, to se musí nechat…
Jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet, doufám, že Toma nikdo nechytí a neudělá mu ošklivé věci… ti dva prostě nemůžou být spolu a šťastní, vždycky se najde nějaká svině (pardon xD), která jim to chce zničit…
…"takže až příště budeš zase rozrušený, tak na bouchačky raději nesahej a sahej na mě" xDDD , tak to nemělo chybu, vsadím se, že Tom tohle milerád splní, i když bude úplně v klidu xD
Jinak je mi docela líto Toma, že ho Bill nutí do práce, k níž má evidentní nechuť, Bill by měl víc respektovat Tomův názor, aby se jim to jednou nevymstilo…
A co se mi líbí je, jak se k sobě hezky mají, jak hezky vrkali do telefonu xD, a nejhezčí bylo, jak se Bill o Tomiho krásně bál, když ta zbraň vystřelila…=)♥
Pri čítaný prvého odseku som si prílič živo vedela Billa predstavit, odlahlo mi že Tomovy na nič vážne nestalo. A Takáto práca by sa nepáčila ani mne, a nedívim sa že Toma to nebaví. Dúfam že teraz budu mať aspoň chvílu klud a budu štastný.
ajéé je.. kdo to sakra je..? :-O
Bože, Lenni, já nemůžu uvěřit tomu, že je na světě další díl Stupňů♥♥♥ Moc jsem se na něj těšila.
Líbí se mi, jak Bill Toma ochraňuje, to je opět ta dvojí Billova tvář. Na jednu stranu chladný zabiják, ale pokud miluje, je tak něžný a plný citu k Tommymu. Ale představa, jak se učí Tom bojovému umění, to je dobrý… 🙂
Poslední věta mě zase vystrašila. Pokud si dobře pamatuju, zbývá ještě nějakých 5 lidí, vlastně 4 – viceministra Bill zabil, kteří chtějí Tomovu smrt…
To jsou zas nervy. Příštího dílu se už teď nemůžu dočkat. 🙂
Wow! Tak kdopak nám to Tomíka sleduje???
[5]: Bude to "masakr"… slibuju už to mám v hlavě, hned, jak dostanu nabíječku na notebook svůj, tak to napíšu, bude to kompenzace, za tenhle krátký díl… další bude pěkně dlouhej 😉
[7]: Jsi zlatá, Lenn!♥