autor: Neilinka & Cerike
Bill
Nové prostředí
Málem jsem rozmlátil telefon, když mi vedle ucha zazvonil v šest ráno. Budík. Ach jo, nechci, nechci, nedokážu se snad z té postele ani vyhrabat. Asi po čtvrt hodině jsem usoudil, že musím, jinak mně Tom zabije.
Oblékl jsem si na sebe připravenou hromádku věcí, použil deodorant, prohrábl vlasy hřebenem a vyčistil zuby. To bylo vše, co jsem za zbývajícího času stíhal. Na vzkaz pro rodiče jsem naškrábal, že budu pryč minimálně víkend, a že musím mít vypnutý mobil. Sám jsem chtěl vypnout. A netoužil jsem, aby mě někdo v jednom kuse otravoval.
Jediné, co jsem zkontroloval třikrát, byly drogy a kreditky. Oblečení, jídlo a pití se dá koupit všude. Když jsem vyšel před dům, bylo půl sedmé. V sedm nám to jelo. Bylo nemožné se dostat na nádraží za čtvrt hodiny, určitě ne pěšky, s tolika krámy a mojí osobou. Během pěti minut jsem sehnal taxíka a překecal ho, ať na to šlápne. Naštěstí poslechl. Taky dostal pěkné dýško.
Couravým krokem jsem z boční ulice vešel na hlavní, kde jsme se měli sejít s Tomem. Viděl mě už z dálky. Mávnul jsem na pozdrav a byl mu vděčný, když se postaral o moje zavazadla. Při procházení uličkou vlaku jsem přemýšlel, proč jsem ho nepřemluvil, abychom letěli. Ale nechal jsem to být. Byl jsem unavený, za noc jsem naspal asi tak dvě a půl hodiny. Zalomil jsem to jakmile jsme našli volné kupé, a Tom se po zabezpečení kufrů usadil jako můj osobní polštářek.
Tom mě vzbudil asi pět minut před naší zastávkou. Moc pozdě, abych se dostatečně probral. Nicméně jsem se nějak zvedl a vynesl svoje věci ven. Nevěděl jsem, jak je Tomův dům daleko, a tak jsem jinou možnost než taxíka ani nepřipouštěl. Sedli jsme do něj a během mého mikrospánku jsme dojeli na místo. Zaplatil jsem a vystoupil. Koukl jsem se před sebe a tam stál. Honosný dům nadměrné velikosti, v podstatě podobný tomu našemu.
Nevěděl jsem, jestli mám jít dovnitř taky, nebo jestli se Tom chce s obyvateli uvnitř jen pozdravit, a tak jsem jen tak postával venku před brankou a čekal, co z něj vypadne. Zatím jsem si prohlížel vilku, alespoň zvenčí. Udržovaná, nejspíš někdy nově přemalovaná, s vkusně zařízenou zahradou.
„Víš, nebude lepší, když s našima věcma odjedu do nějakýho hotelu a ty si tu vyřídíš, co potřebuješ? Cítil bych se asi trochu divně, kdybych měl bydlet u někoho, koho vůbec neznám. Zvlášť, jestli jsem podobnej Dominikovi, asi by to nebyl nejlepší nápad.“
Tom překvapivě souhlasil. S mnohem lepším pocitem jsem nasedl zpět do taxíku a jel do hotelu, který řidiči nadiktoval Tom. Dojel jsem tam a za nějaký ten peníz navíc jsem vzal apartmán s plnou penzí. Tom přece potřeboval něco jíst. Kufry jsem si nechal vynést, ještě s tím se tahat, to tak.
Cítil jsem se zvláštně. Na takovéhle „malé dovolené“ jsem byl naposledy už ani nepamatuju. Tedy vlastně pamatuju, až moc dobře. A taky si pamatuju jak to skončilo. Ale to bylo něco naprosto odlišného a nemůžu to srovnávat s tímhle pobytem tady. A navíc, Tom je úplně jiný člověk.
Uklidnil jsem sám sebe a vybalil si. Do Tomových věcí mi bylo blbé hrabat, tak jsem jeho tašku s báglem nechal ležet tak, jak je obsluha přinesla. Byl jsem zpocený a tak jsem si dal napustit vanu. Poslal jsem Tomovi smsku, v jakém patře a čísle apartmánu jsme, a ať si když tak řekne na recepci, kdyby se nemohl dobouchat.
Vlezl jsem si do horké vody a ponořil si hlavu. Opřel jsem se a zapálil si. Cítil jsem jakousi pohodu. Dlouho jsem nebyl pryč z Magdeburgu, ale už teď jsem věděl, že mi to prospívá. Tam jsem znal každý kout a víceméně všechny dealery, feťáky a celou společnost. Tady jsem neznal krom Toma vůbec nikoho. Někoho by to možná děsilo, ale já se cítil v bezpečí. Sám před sebou.
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
Jsem zvědavá, jak dlouho se Bill bude cítit v bezpečí…pravděpodobně do dalšího absťáku =(
Ale hrozně mu držím palce, jemu i Tomovi =)♥
No jsem zvědavá, co udělají rodiče, až uvidí Billa.
jako…vážně jsem zvědavá…:D (já vim, hodně používaný slovo), co se bude dít dál…=)
Tuhle povídku jsem už četla,ale rada si to zopaknu.Je nádherně napsana.