autor: Rachel
Bill:
Pootevřu svá, až doteď pevně semknutá víčka, několikrát zamrkám a rozhlédnu se po tom, co mě obklopuje, snažíc se zachytit alespoň malý, nepatrný náznak čehokoli kolem.
Tma. Hustá, neproniknutelná černota. Nikde nekončící temné prázdno.
Přivřu víčka a se slzami v očích skryji svoji tvář do dlaní. Už kolikátý den… kolikátý, co mě neobklopuje nic jiného, než černé prázdno… a já přesto stále odmítám uvěřit tomu, že by to už nikdy nemělo být jinak. Každé ráno, když se procitnu, si promítám za zavřenými víčky, jak krásné by to bylo, vstát z postele a jít se podívat na probouzející se město za oknem. Jít k zrcadlu a znova a znova se upravovat, dokud odraz v něm nebude opravdu dokonalý, dokud na něm nezůstane ani jedna chybička. Odběhnout si ke skříni a vybírat z ní desítky a desítky outfitů, mezi kterými je těžké se rozhodovat. Jít do kuchyně a dalších deset minut si v lednici vybírat to nejlepší jídlo. Vzít si tašku, sednout do auta a celý následující den strávit malováním…
Jenže když opravdu procitnu ze všech svých snů, když opravdu dovolím víčkům poodhalit závoj dlouhých řas, za kterými mé představy zůstávají navždy ukryté, nenaskytne se mému pohledu nic z toho, co by si tolik přál vidět. Tma, která nahrazuje všechno kolem, mě obklopí jako černá, neproniknutelná clona a zůstává se mnou těch několik dlouhých hodin, celý den, až dokud mě z jejích spárů nevysvobodí spánek. Jen ten jediný mi pomáhá a dává sílu v podobě snů, jejichž součástí se alespoň na několik krátkých chvilek stávám. Dovoluje mi vnímat všechny ty barevné obrazy, ve kterých neexistuje tma a ani nic jiného. Jsou to jen obrazy, mé představy, které se promítly do snů, šťastné chvilky, které vyvolávají na mé tváři úsměv a jsou mi stále blíž a blíž. A když jsou mi opravdu na dosah ruky a já toužím stát se jejich součástí… rozplynou se mi před očima jako bílá mlha, pomalu se měnící v to černé nekonečno, které mě opět pohltí a zůstává se mnou a s mými myšlenkami tak dlouho, dokud opět nenastane večer. A tak je to každé ráno, každý den.
Nikdy, celých těch dvacet let, jsem vlastně ani jednou nepřemýšlel nad tím, jaké by to bylo, nevidět nic kolem sebe. Nikdy mě ani nenapadlo přemýšlet nad lidmi, slepými natolik, že jediné, co opravdu vidí a dokážou rozeznat, je to tmavé, černé prázdno, neproniknutelný černý závoj, který jim brání vidět svět kolem sebe a přes který se nikdy nemůžou dostat. Lidé, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých, na ty ostatní ve svém okolí. Lidé, kteří nevidí a svým slepým, prázdným pohledem nedokážou vnímat nic z toho, co se kolem nich děje. Mohou jen naslouchat jednotlivým hlasům a zvukům kolem, vnímat tisíce vůní, dotýkat se věcí, jež je obklopují… avšak nikdy je nespatřit.
A teď… teď já sám patřím mezi ně. Sám jsem odkázaný na všechny ostatní smysly… avšak ten nejdůležitější postrádám. Až teď, teď, když jsem o něj přišel, vím, jak těžké je nevidět nic kolem, kolik úsilí stojí přežít každý další den v té černé tmě, která mě obklopí každé ráno po probuzení a odchází až večer, s příchodem spánku a mých snů, aby se za několik málo hodin opět mohla vrátit. Jak moc je těžké, snášet její přítomnost… a o to těžší a bolestivější vyrovnat se s tím, že mě bude obklopovat už navždy. Navždy bude se mnou jako stín, nikdy se ode mě nevzdálí. Nikdy mi nedovolí ani na okamžik spatřit denní světlo, slunce a svět kolem mě. Ta černá záclona, která mému pohledu tolik brání, nezmizí nikdy… nikdy, dokud tu budu já.
Sám se s tím musím vyrovnat. Sám se musím naučit s ní žít a vnímat ji jako každodenní stránku svého života, jako něco přirozeného, co ke mně odteď patří. Sám se musím vzdát a přijmout to, co mi zbývá… ale jsem toho opravdu schopen? Mám opravdu dost síly na to, abych dokázal žít dál a již se neohlížet? Neříkat a nesnít o tom, jaké by to asi bylo se probudit… a opět vidět vše kolem?
Lékaři se mnou promlouvali několikrát, už od chvíle, co jsem se probudil. Říkali, že jsem měl velké štěstí v tom, že jsem tak těžkou nehodu vůbec přežil a vyvázl jen s tímhle. Ale proč štěstí? Copak ztráta zraku není dostatečně velkým následkem? Copak smrt není od tohoto vysvobozením? Kdyby mě při té nehodě potkala smrt, vím, že by to bylo lepší než tohle. Raději smrt bez jakýchkoli následků, než tohle trápení, které bude mou součástí do konce života.
Trápení, které mi vzalo to nejdůležitější – můj největší sen.
Už odmala jsem snil o tom, abych se jednou, až budu dospělý, stal módním návrhářem. Den, kdy mi přišlo oznámení o přijetí na vysokou, byl jeden z těch nejšťastnějších v mém životě. Své sny jsem pomalu začínal realizovat, za poslední měsíc jsem se v malování o tolik zlepšil a plánoval si slibnou návrhářskou kariéru, kterou jsem chtěl co nejdřív začít.
A teď? Zbyly mi jen slepé oči pro pláč a nápady někde uvnitř mé mysli, které se však nikdy nestanou skutečnými. Už nikdy. Jak bych je také mohl zrealizovat, když ani nerozpoznám, kde je papír a tužka? Zůstanou navždy jen v mé hlavě… a já vím, že je nikdy nebudu moci nikomu ukázat, že díky nim nikdy nezískám svoji kariéru, uznání a vlastní módní značku, kterou jsem si tak dlouho plánoval a za svůj sen bojoval. Budu pouhá nicka, úplná nula, která bude závislá jen na pomoci druhých a ztratí se v tomhle šedém světě jako to úplně nejposlednější, co vůbec může existovat.
Tiché zaklepání a následné cvaknutí dveří utne všechny myšlenky, honící se v mé hlavě a přinutí mě zvýšit svou pozornost. Nehýbám se, pouze naslouchám tichým krokům, blížícím se ke křeslu, v němž sedím.
„Bille, zlato… nesu ti večeři. Tvé oblíbené jídlo,“ mamčin hlas se doline k mým uším a potvrdí mi tak moji domněnku o tom, kdo mě přišel navštívit. Neodpovím a jen tiše vnímám, jak talíř s nějakým vonícím jídlem postaví vedle mě. Chvilku ještě nervózně postává, nakonec se však přeci jen otočí a podle její vzdalující se chůze a následného zavření dveří mohu rozpoznat, že odešla.
Jsou to sotva dvě hodiny, co jsem se z nemocnice vrátil domů, a za tu krátkou chvilku mi stačila vnutit už dvě jídla. V posledních dnech jsem nejedl skoro vůbec, a i přesto, že se k mému nosu line vůně něčeho určitě výtečného, nemám pražádnou chuť cokoli sníst, i kdyby to bylo mé nejoblíbenější jídlo. Žaludek se mi stále obrací při té představě a já nejsem schopen cokoli požít. A máma to ví.
Skutečnost, že se tu před chvílí tak rychle vytočila, nebyla jen pouhá náhoda. Chodila za mnou do nemocnice každý den, pokaždé jsem ji však odmítl. Stačila mi první její návštěva, kdy vešla a hned ve dveřích na mě začala chrlit, jak velké je to neštěstí a jak moc je jí to líto. Od té doby jsem ji k sobě už nepouštěl. Nestál jsem o tyhle řeči a ani o ně nestojím. Nechci je už od nikoho slyšet. Těch pár dní od chvíle, kdy jsem se probudil, slyším ze všech stran jen soucit a lítost, kterou se mnou všichni mají. Nestojím však o ni. Nestojím o útlocitné řeči, o jakékoli utěšování, které je úplně zbytečné. Nechci, aby se mnou kdokoli soucítil nebo mě litoval, na to je teď příliš pozdě. Chci něco úplně jiného…
Pocit, že mě někdo má rád, že jsem pro někoho důležitý. Že na mně někomu záleží. Za celých těch pár dní jsem jej však od nikoho neslyšel. Máma mě celou cestu domů utěšovala… ani jednou mi však neřekla, že mě má pořád stejně ráda. To je to jediné, co si teď doopravdy přeji. Chci, aby mě někdo nelitoval, ale měl mě rád. Takového, jaký jsem. Někdo, komu by nevadilo, že jsem slepý a slepým už navždy zůstanu. Někdo, komu by na mně alespoň trošku záleželo. Někdo, kdo by mě takového přijal a dokázal mi věnovat alespoň trošku lásky, nikoli však soucitu. Jenže… existuje vůbec někdo takový? Někdo, kdo tam venku čeká na mě?
Tohle je ta jediná naděje, poslední, co mi zbylo a v co můžu stále doufat. Nic jiného mi nezbývá, než věřit. Věřit v to, že se ten někdo jednou opravdu najde…
autor: Rachel
betaread: Janule
Rachel, to bylo vážně nádherné…asi nejhezčí díl z celé povídky. Opravdu krásně jsi popsala Billovy nejniternější pocity, pocity nešťastného člověka, který se musí vyrovnávat s tím, že přišel o všechno…i když myslím, že něco mu přece jenom zbylo, ale on o tom zatím ještě neví…♥♥♥
Já osobně pořád doufám, že Bill má ještě naději…
Ty seš ale…. já věděla že ani v tomhle dílu se těch dvou nedočkám! :-/
Billa je mi neskutečně líto, neříkej že bude slepí napořád, musí být s toho východisko x(
Ehm, jak se teď bude holit tam dole? xDDD By mohl požádat o pomoc Toma xDDD
Rachel, musíš být tak dobrá autorka, jedna z nejlepších? Dokážu se do tvých povídek naprosto vžít a tahle mě doslova ničí. Toto je opravdu asi nejkrásnější díl. Taky doufám, že má Bill ještě naději a že třeba jednou… snad…. uvidí. Úžasné.
Bože můj, děkuju za tak krásné komentáře, tohle jsem vůbec nečekala. Snažila jsem se, aby tenhle díl byl dobrý, věděla jsem, že jste všichni strašně dlouho čekali na Billa… tohle jsem od vás ale opravdu nečekala, jste úžasní :-*
A vy ostatní, vyjádřete se taky, jsem zvědavá, jak to na vás zapůsobilo 😉
R. xD
tohle je nejlepší dílek, jsem měla úplně na krajíčku =( taky veřím, že má Bill ješte naději a třeba jednou uvidí
[4]: Rachel, ty by si byla ještě úžasnější (pokud to vůbec jde), kdyby si Billovi přičarovala zrak i s Tomem =)) třeba se jednou dočkáme, uvidíme
přikláním se taky k holkám,tohle byl asi zatím nejkrásnější díl z celé povídky.
brečím,je mi Billa neskutečně líto.kéž by zase opět mohl vidět.nechci uvěřit tomu,že by zůstal navždy slepý.
Tome,kdepak jsi?
T.T…mě se chce plakááát! 🙁 To je tak děsný! Tohle je fakt nádherný tahle povídka :)¨Hltám to slovo od slova, prostě je o úžasně napsaný! Bill sice nechtěl aby ho lidi litovali, ale on je takovej chudáček xD Fakt! Je mi ho moc líto 🙁 Doufám, že Bill si alespoň Toma pustí k tělu…xD Mno jo, chvátni Tomíšku…