Save me from the dark 3.

Bill se z posledních sil doloudal domů a unaveně se sesunul na botník vedle zrcadla. Dnešek ho maximálně vyčerpal. 

„Ahoj, zlatíčko. Jakpak jsi se měl?“ 
„Ušlo to…“ zahuhlal Bill a konečně si z nohou skopnul boty.  

„Večeře bude za pár minut.“ 
„Dneska nebudu jíst, mami, nemám hlad.“ Bill se setkal s jejím překvapeným výrazem, a proto hned dodal: „Koupil jsem si po cestě bagetu. Půjdu… půjdu si lehnout, jsem docela utahanej.“  
Bill se loudavou chůzí vydal po schodech do druhého patra. Snažil se nevnímat Simonin starostlivý pohled, který ho bodal v zádech do té doby, než zmizel z jejího dohledu. Jeho kroky hned zamířily do koupelny. Dal si rychlou sprchu a oblékl si boxerky na spaní.  

S povzdychnutím se svalil do postele a zavřel oči. Bylo něco málo po šesté hodině večer, ale on už měl půlnoc. I když celý den de facto jen proseděl, jeho tělo vypadalo, jako po celodenní práci v dole. Myšlenkami se opět dostal k Tomovi. Dredáč ho upoutal natolik, že na něj nedokázal jednu jedinou minutu nemyslet. Přetočil se na bok a po několika minutách se konečně propadl do říše snů.

____O týden později____

„Oh, ahoj, Bille!“ Bill se otočil na Angelu a mile se usmál. 
„Ahoj, Angelo.“ Úsměv mu z tváře zmizel hned, jak zaregistroval, že se Angela nejspíš někam chystá. Sledoval, jak si zapínala svoji podzimní bundičku a po chvilce přiskočila k Billovi. 

„Musím si dojít něco vyřídit. Věřím, že to tady dneska zvládneš sám, hm?“ 
„No, já-“ 
„Sakra! Jsem vážně ve skluzu. Nechala jsem ti na stole pár výkresů, tak je klukům rozdej a něco jim zadej. Možná se s nimi občas nedá mluvit, ale když jim dáš tužku a papír, jsou docela šikovní. Potom si to s nimi můžeš nějak rozebrat. Víš, jak to myslím, ne? Já si je zítra odpoledne zavolám a proberu s nimi týden. Myslím, že tuhle ´kecací´ část si odbydu sama, bude to pro tebe lepší…“ Angela na Billa mrkla a přehodila si kabelku přes rameno. 
„Kdyby sis přece jen nevěděl rady, nechala jsem ti na stole svoje číslo. Stačí je zavolat a já přijdu.“ Angela nechala vyděšeného Billa za sebou a mířila k východu. Otevřela dveře a ještě naposledy se otočila na Billa. 
„Jo, a kdyby se po mně sháněla Weissová, tak řekni, že za chvíli přijdu. Ahoj…“ 

Bill zůstal nehnutě stát. V jeho střapaté hlavičce to neuvěřitelně rychle šrotovalo. 

´Když ji zavolám, budu u ní za neschopnýho blbečka, když ji nezavolám, tak mě sežerou zaživa…´ 

Podíval se na čas na svých hodinkách a s povzdechnutím se vydal ke třídě. Po krátkém uvážení zvolil druhou možnost. Dneska to snad nějak přežije… 

………

„Ahoj.“ Bill nesměle nakoukl do místnosti a vstoupil. Zavřel za sebou těžké dveře a ještě více znervózněl, když se k jeho uším nedostala jedna jediná odpověď. Stačilo by mu i obyčejné zamručení nebo něco podobného, co by se dalo považovat za pozdrav, ale odpovědí mu bylo jen neskutečně nepříjemné ticho. 

„No, Angela asi přijde později…“  

Nebo mě tu nechá umřít

Jasně na sobě cítil všechny pohledy. Byl nervózní. Třesoucí se rukou vzal výkresy a pomalu chodil po místnosti a každému jeden dal. Jeho ruce vypověděly službu a několik výkresů se zašustěním dopadlo na zem. V duchu zaklel a sklonil se, aby je mohl posbírat. 
„Hmmm.“ Poplašeně se narovnal a snažil se nevnímat přidrzlé hvízdání. Nějak podvědomě tušil, že jeho malé pozadí se možná stane horlivým večerním tématem celé komunity. 
„Nevím, co kreslíte obyčejně, ale dnes nakreslete prostě to… co… co vás napadne hned jako první.“ Nepřipravoval se na dnešek a bylo to jasně znát. Nečekal, že ho Angela nechá samotného, že ho nechá se topit. Na druhou stranu byl vděčný, že mu dala aspoň výkresy a řekla, ať kluky nechá něco namalovat. Sám by takhle z hlavy nic nevymyslel… Sedl si za stůl, co možná nejdál od zbytku osazenstva, a vnímal jen zvuk tužek, které rejdily po papíře, ve snaze něco nakreslit. 

Na okamžik zvedl hlavu, ale hned ji zase sklopil. Jeho tváře dostaly nádech červené. Sevřel se mu žaludek. Nechápal Toma, který snad jako jediný neupíral pohled na bílý papír, ale na něj. 

……

Zaregistroval, že pohyby tužek po papíře ustaly. 

„Máte hotovo?“ marně čekal na odpověď. A proto si automaticky vzal židli a posunul si ji do kroužku.  
„Dobře, takže… třeba ty, Patriku, ukaž, co jsi namaloval.“ Patrik naučeně otočil výkres, aby si ho ostatní mohli prohlédnout a říct, proč namaloval zrovna tohle, co ho k tomu vedlo, proč udělal jednu linku silnější a jednu tenčí a další nesmyslné detaily, které stejně nikoho nezajímaly a nevedly k žádnému výsledku. Ovšem osnovy si říkaly o detailní analýzu, takže se nedalo svítit…  

Na jeho výkrese se vyjímal mohutný strom se silným kmenem a holými větvemi.  
„Proč jsi nakreslil zrovna strom?“  
Patrik stočil svůj pohled k oknu a několik vteřin z něj jen nečinně civěl. Poté se konečně opět otočil na Billa.  
„Já nevím… Že by byl podzim?!“ utrousil uštěpačně.  

´Na blbou otázku, blbá odpověď, Bille.´

„Ehm… tak, Tome?“ Tom, s neutrálním výrazem ve tváři, otočil svůj výkres k ostatním a vysloužil si několik obdivných pohledů. Billovo srdce přestalo na okamžik bít a v krku se mu vytvořil obrovský knedlík.  

„Dopovíme si to příště, stejně jsme už dneska trochu přetáhli.“ Bill sebral z opěradla židle svoji bundu, sbalil si deník na praxi a vypařil se z místnosti.  

Rychlými kroky se přesunul ke kanceláři, kde bývala Angela. Vždycky si tu nechával věci a dnešek samozřejmě nebyl výjimkou. Roztřesenou rukou odsunul židli a sedl si na ni. Promnul si spánky a schoval si tvář do dlaní. Měl zvláštní pocit, který do téhle chvíle snad nezažil. Vybavil si znovu to, co Tom nakreslil. Nechápal, jak mohl Tom dokázat tak dokonale vystihnout jeho obličejové rysy. Určitě by se mu Tomovo dílo líbilo mnohem více, kdyby na něm neměl rozmazaný make-up, uplakaný obličej a… děs v očích. 

Poplašeně sebou cukl, když mu jemné zavibrování oznámilo, že mu přišla zpráva. Otráveně zamručel a na matčinu otázku, kdy přijde domů, reagoval klasickou krátkou odpovědí ´Uz jdu.´ 

Sundal si botasky, které používal jako přezůvky, a obul si boty ´na ven´. Vyšel na chodbu a pečlivě za sebou zamkl.  
Šel dlouhou tmavou chodbou, která vedla k východu.  

Poplašeně vypískl, když ho cizí ruka silně stáhla do starého kumbálu na košťata na konci chodby. Zamrkal a snažil se ve tmě alespoň trochu zorientovat.  

Snažil se popadnout dech, když byl surově natlačen na zeď. Na jeho záda se přišpendlila osoba, která se vší drzostí hrubě vnikla pod látku jeho trička a zvědavě zkoumala jeho hebkou kůži.  

Zavřel oči. Neměl žádnou šanci. Každý jeho pokus o únik se rovnal silnějšímu stisku. Nechtěl přemýšlet nad tím, co se chystá dotyčný udělat.  

<cvak> Bill se trhaně nadechl, když uslyšel rozepínání svého pásku.  

Do široka otevřel oči, když uslyšel zvuky podpatků, které se nesly celou chodbou.  
„Po-“ Bill se pokusil o poslední zoufalý čin. Samozřejmě, že jeho ústa byla překryta dlaní a jeho tělo více namáčknuto ke zdi. Kroky na chodbě ustaly a Bill jen marně doufal, že jeho ´prosba´ o pomoc byla vyslyšena.  

Polekaně zanaříkal, když byl téměř ´hozen´ do kouta malé místnosti. Uslyšel vrznutí dveří a jediné, co viděl, byl tenký proužek světla z chodby, který ovšem hned zmizel. Neměl nejmenší šanci poznat, kdo to byl. Strach mu nedovolil se soustředit na něco, co by mu určilo, kdo za tohle mohl, kdo ho málem…  

Pomalu vstal a téměř se doplazil ke dveřím. Potichu je otevřel a nakoukl do chodby. Nikde ani živáčka. Vyplížil se ven a téměř běžel k východu.  
Jedna věc mu byla po dnešku jasná – musí si dávat zatraceně velký pozor a zjistit, kdo mohl za  dnešní ´podivný incident´…