autor: Deni & Sajü
Bill
„Můj pane, neměli bychom-„
„Kôji!“ rázně mě přeruší a zpříma se na mě zadívá. Jeho pohled však vůbec není přísný, v hnědých duhovkách si naopak pohrávají jiskřičky úsměvu. „Kolikrát jsem ti říkal…“
„Ano, já vím, omlouvám se,“ pokloním se mu a zhluboka se nadechnu chladného podzimního vzduchu. Mohu zde být již celý měsíc, ale stále si nemohu zvyknout, že T’chi-morovi smím říkat jménem, a ještě jeho evropským. „Tome,“ dostanu ze sebe nakonec a odměnou je mi jeho úsměv, „neměli bychom se vrátit zpět do paláce? Stahují se mraky, vypadá to na déšť.“
Zavrtí hlavou a sedne si na jednu z mnoha laviček, jež se v zahradách nachází. „Sedni si vedle mě, Kôji,“ vybídne mě s úsměvem a já si poslušně sednu na místo po jeho pravém boku. Za dobu, kterou jsem již v Zakázaném městě strávil, jsme se s T’chi-morou sblížili; kdyby to nebylo troufalé, řekl bych, že snad jsme i přátelé.
„Zima letos bude ošklivá,“ přeruší T’chi-mora krátké ticho, jež mezi námi na malou chvíli zavládlo. „Konec léta byl chladný a podzim je ošklivý,“ pokračuje a jeho zrak se upíná k černému nebi. Napodobím jej a zadívám se na tmavé mraky, které se nám předhánějí nad hlavami.
„Smím se na něco zeptat, můj pa- Tome?“
Zvonivě se zasměje a zadívá se na mě. Mám rád jeho smích, je tak příjemný na poslech, a dokáže příjemně zahřát u srdce, když je mi smutno po mé malé sestřičce. „Ptej se, na cokoliv jen chceš, milý Kôji,“ vyzve mne s úsměvem, jež si stále hraje s jeho rty, a mé tělo se okamžitě roztřese. Jak rád se dívám na jeho krásné, plné rty.
Nejistě vztáhnu ruku a dotknu se konce jeho vlasů. Ještě stále mne nepřestala fascinovat jejich zvláštnost. Dnes už vím, jak k nim T’chi-mora přišel. Vyprávěl mi, jak se asi v mém věku honil se svými mladšími sourozenci a spadl při tom do obrovské kádě, v níž byla rozvařená černá barva. Prý byl tenkrát celý černý ještě další dva měsíce, ale z jeho těla se nakonec barvu smýt podařilo, z vlasů ne. Do té doby měl vlasy prý blonďaté, v barvě slámy. Takovou barvu jsem nikdy na vlasech neviděl, ale jistě mu také slušela. Barva noční oblohy se mu zalíbila nakonec natolik, že císař vyhověl jeho přání a mistr od dvora, který se běžně staral o účesy císařovým ženám, mu vlasy pravidelně dobarvoval. A když jsem se jej ptal, proč je má tak zvláštně posplétané, odpověděl mi, že se rád odlišuje, a když už měl vlasy stejně černé jako my všichni, nechal si je splést tak, jak to viděl jednou na své mladší sestřičce. Od té doby je tak prý nosí neustále. A moc mu to tak sluší, obzvlášť když si kolem čela uváže černý šátek, který nosí na trénink Kung Fu.
„Mezi lidmi koluje spousta příběhů o tom, jak jste se, jsi se,“ opravím se okamžitě, když se jeho úsměv zakaboní, „dostal do císařovy rodiny. Ale žádný jistě není pravdivý,“ odmlčím se.
„A tebe, milý Kôji, jistě zajímá ten pravý, nemýlím se?“
S úsměvem přikývnu.
T’chi-mora si povzdechnul a opět se zadíval na tmavé nebe. „Je to dlouhý příběh, Kôji.“
„To nevadí, rád poslouchám tvé příběhy!“ vyhrknu okamžitě; bojím se, aby mne neodmítnul. Rád bych se dozvěděl jeho příběh, rád bych jako jediný znal pravdu.
„To já vím,“ zasměje se a konečky prstů mě pohladí po tváři. „Je to však také bolestný příběh. Co kdybych ti jej vyprávěl, až budeme zpět v mém pokoji?“
Nadechnu se, abych něco namítnul, ale přeruší mně první ledová kapka, jež dopadne na místo mezi námi. Okamžitě se postavím na nohy. „Musíme jít, Tome.“
S povzdechem přikývne a postaví se na nohy. Společně rychlými kroky míříme zpět do tepla paláce.
——————–
Tom
Svou prosbou mně dnes Kôji zaskočil. Za čas, který již v paláci strávil, jsem si zvykl na občasné otázky, na něž chce odpověďmi ukojit svou zvědavost, a i tuhle jsem čekal. Jen ne tak brzy. Byl jsem rád, když náhle začalo pršet a my se museli vrátit zpět. Od té doby se můj milý neodvažoval znovu optat, a i přes to, že bych rád dělal, jako by se nic nestalo, ještě nikdy jsem nenechal žádnou jeho otázku nezodpovězenou, pokud jsem odpověď znal.
S povzdechem jsem nechal z ramen sklouznout tenký župan, a ponořil jsem své tělo do teplé lázně, jež mi Kôji před malou chvílí připravil. Přivřel jsem oči a nechal se obklopit příjemným teplem. Noci i dny jsou stále chladnějšími a teplá voda dokáže nejlépe zahřát zkřehlé tělo.
„Můj pane,“ poklonil se Kôji, když opět vešel do místnosti s vonnými oleji v náruči. Už se naučil mi říkat mým jménem, přesto občas starý zvyk zvítězí. Mlčky se usadil na malou stoličku za mými zády a do dlaně si nalil trochu oleje. Jeho prsty v mžiku začaly masírovat a mnout má ramena. Bylo to tak příjemné, stejně jako každý večer. Jeden by řekl, že s časem si na jeho přítomnost a doteky zvyknu, opak je však pravdou a s každým novým dotekem, který věnuje mému tělu, se rozechvívám víc a víc.
„Je ti zima?“ zeptá se tiše Kôji a prsty mi sjede na hruď, aby i ji opatřil svou péčí. Zavrtím hlavou; pupínky, jež zdobí mé ruce, rozhodně nepocházejí od zimy.
„Řekneš mi svůj příběh, Tome?“ zeptá se znovu tiše a prsty přejede po mém krku. Je to tak příjemné, teplo vody, vůně oleje a jeho jemné prsty. Dokonale mně to uvolňuje, okamžitě bych dokázal usnout. Místo toho si však hluboce povzdychnu.
„Je-li to tvým přáním, Kôji.“
Neodpoví, přesto si jsem jist, že mi tiše přikývnul.
„Bylo mi osm let, když se to všechno stalo…“
——————–
„Nechci odjet, otče!“ vztekal se malý, blonďatý chlapec a neustále uhýbal před otcovými pažemi, které se jej pokoušely přidržet na jednom místě. „Nechci!“
„Tome, přestaň, musíme. Naše poslání tady již dávno skončilo a nemůžeme napořád využívat císařovy pohostinnosti!“
„A co Li Wang? Otče, nemůžeme odjet! Je to můj přítel!“
Starý muž si povzdechnul a unaveně protřel ospalé oči. „Nebudeme o tom diskutovat, Tome, jdi si sbalit své věci, zítra ráno odjíždíme!“
„Ne!“
Jörg už nic neříkal, jen pohledem propaloval svého syna, který jen vzdorovitě dupal na místě. Chápal, že jeho syn nechce odjet; našel si tu přátele, žil si přímo královsky na výsluní císařovy přízně a Zakázané město se stalo jeho domovem. Byl však čas sbalit se a přesunout se dál, za dalšími dobrodružstvími. Císaři již dávno přestaly stačit jejich služby, byli pro něj již nepotřební.
„Jdi, Tome,“ povzdechnul si Jörg unaveně, a se smutným pohledem sledoval, jak jeho syn uraženě odběhl do svého vlastního pokoje. Jistě si zase zvykne na normální život, utěšoval Jörg sám sebe, když uléhal naposledy do svého lůžka.
Tom mezitím doběhnul do svého pokoje a rozezleně házel se vším, co jeho dětské tělo uneslo. Nechtěl odjet, měl to tady rád, líbil se mu život v paláci. Na moři bude zase zima a jen samý zápach.
„Co se děje, Tome?“
Blonďatý chlapec se prudce otočil a se slzami v očích, jež patřily jeho hněvu, se zadíval na chlapce o tři roky staršího. Jakoby na povel se rozeštkal nahlas a padl k jeho nohám. Již dávno se naučil prazvláštnímu jazyku čínského lidu, nebyl pro něj problém mladému následovníkovi císařského trůnu rozumět.
„Nechci odjet, Li, nechci!“
„Kam odjet?“ Chlapec v zlatě prošívaném kimonu si kleknul na zem vedle něj. „Kam odjet?“
„Pryč, otec říkal, že zítra opouštíme město,“ vzlykal chlapec dál, objímaje svá kolena. „Nechci odjet, nechci, nechci,“ opakoval stále dokola. Druhý chlapec jej několik okamžiků sledoval, nakonec vstal a ladně upravil svůj oděv.
„Nikam nepojedeš, to ti slibuji, Tome.“ S lehkým přikývnutím se ladně otočil a opustil místnost.
——————–
Tom poplašeně zamrkal do tmy, když jej z neklidného snu vytrhly hlasy, křik a všeobecný chaos, jenž panoval za jeho dveřmi. Rozespale nahlédnul do chodby, ale byl prudce zatlačen zpět do pokoje jedním ze sluhů.
„Tam teď nesmíte, mladý pane!“
„Proč? Co se děje?“ Rozespale si protíral oči.
„Vypuknul požár, mladý pane, nesmíte opustit svůj pokoj!“ mumlal rychle sluha, který se hnal zpět ke dveřím. „Nikam nechoďte!“ přikázal mu opět a zmizel ve všeobecném mumraji, jenž panoval v chodbách, nechávajíce zmateného Toma o samotě.
Blonďatý chlapec ještě chvíli stál ve středu svého pokoje, než pomalu přešel ke dveřím, které spojovaly jeho pokoj s otcovým. Nakouknul dovnitř, ale otcův pokoj byl prázdný.
„Papá?“ zašeptal a pohledem zkoumal tmu, kterou jen matně osvětlovala oranžová záře zvenku. Již dávno se na otce nezlobil, a teď nechtěl být sám. Ale pokoj byl prázdný.
Nejistými kroky přešel až k oknu, a z něj na malý balkónek, odkud viděl na pohromu, která se odehrávala v jiné části paláce.
Rudé a oranžové plameny šlehaly vysoko k obloze a každý, kdo mohl, přiložil ruku k dílu a společnými silami se pokoušeli oheň uhasit. Tom se drobnými dlaněmi zapřel o kamenné zábradlí a sledoval, co se dělo přímo před ním. Z ničeho nic se dech v jeho hrdle zadrhnul.
„Otče!! Otče! Papá!!“ křičel stále dokola, ale postava jeho otce směrovala stále dál a dál od něj, stále blíž a blíž k smrtícím plamenům. „Papá, stůj!“ křičel Tom z plných plic, ale nikdo se za ním ani nepodíval. Jeho oči se naplnily slzami a drobné tělo se roztřáslo strachem, šokem, když jeho otec zmizel v hořící budově.
To bylo naposledy, co malý chlapec viděl svého otce.
——————–
Zhluboka jsem se nadechl a snažil se potlačit slzy, jež mi samovolně stékaly po tvářích. Kdykoliv si vzpomenu na noc, kdy můj otec přišel o život, bolí mne celé tělo a nedostává se mi dostatek vzduchu.
Ale tentokrát je tu se mnou Kôji. Můj malý Kôji, který mně pevně objímá kolem krku a šeptá konejšivá slůvka do ucha.
„Můj otec císaře zachránil,“ zachraptěl jsem, a slzy se vyřinuly napovrch.
„Pššt, už nic neříkej, Tomi,“ zašeptá mi znovu do ucha, a obejme mě ještě silněji. Jeho náruč je tak jemná, tak křehká, a přesto se v ní v tomhle okamžiku cítím naprosto bezpečně. Jako by mne vzpomínky nemohly už více zraňovat. „Pojď, vylez ven,“ šeptá dál a jeho jemné prsty mne zlehka hladí po tvářích.
Povzdechnul jsem si a za jeho pomoci se postavil na nohy. Nechal jsem se zamotat do připraveného županu a po vratkých nohou jsem přešel do vedlejšího pokoje, kde jsem okamžitě ulehl do měkké postele.
Bill
Jeho pohled je tak prázdný, tak bolestný. Nikdy si neodpustím, že jsem se jej na to ptal, mohlo mne přeci napadnout, že když je zde bez otce, nebude to jen tak.
„Dáš si šálek čaje?“ mluvím k němu tiše, abych zbytečně nedráždil jeho pošramocenou mysl. Jen němě zavrtí hlavou a vztáhne ke mně ruku. Nejistými kroky dojdu až k jeho posteli a usadím se na samý okraj. Je to, jako by to bylo teprve včera, kdy jsem tu s ním strávil první den, během kterého jsme se navzájem poznávali, kdy jsem mu řekl vše, co jsem se u Li Xuejian dozvěděl.
„Ještě jsem ti neřekl všechno, Kôji,“ zašeptá zlomeným hlasem, a já si už nejsem jistý tím, zda-li chci ještě něco vědět. „Víš jen, jak zemřel můj otec, ale nevíš, proč jsem zůstal tady, proč jsem součástí císařské rodiny.“
Jen přikývnu, a když jemně zatahá za mou ruku, odvážně si lehnu na místo vedle něj.
——————–
Od velkého požáru uběhlo již několik dní. Celý palác byl vzhůru nohama, všichni se snažili ze všech sil napravit vzniklé škody. Nikdo si však nevšímal malého chlapce, který, jakoby duchem nepřítomný, polehával v posteli obklopen věcmi, jež patřily jeho otci.
Je to již několik dní, co Tom přišel o otce, a nikdo jej od té doby jedinkrát neobjal, aby mu bylo alespoň na chvíli lépe.
Dveře se s tichým zašoupáním odsunuly a do pokoje někdo vstoupil. Chlapec se neobtěžoval zvednout pohled, jistě to byla další služebná, která mu donesla jídlo. Neměl hlad, nechtěl jíst, chtěl zpátky svého otce.
„Tome?“
Líně zvedl pohled a jen zamrkal, když se před ním objevil císař samotný. Prsty si setřel slzy, jež mu bez ustání stékaly po tvářích, a pohledem sledoval, jak si muž sedl na kraj jeho postele.
„Jak se cítíš?“
Tom jen pokrčil rameny a přitiskl k sobě otcovu košili.
„Slyšel jsem, že nejíš,“ pokračoval císař, který se ani na okamžik nenechal odradit chlapcovou nepřístupností. „Musíš jíst, abys byl silný, mladý muži.“
Tom opět jen pokrčil rameny. „Nechci,“ odpověděl tiše, bez špetky úcty, kterou by měl muži před sebou projevovat. Císař se však ani na okamžik nezabýval tím, co by měl chlapec udělat. Chápal jeho přístup, věděl, že na to má Tom právo.
„Tvůj otec byl velmi statečný muž, Tome,“ začal Jung-le opatrně, a ani na okamžik se nenechal zmást chlapcovou mlčenlivostí. „Nebýt tvého otce, před několika dny bych zemřel.“
„A?! Takhle je mrtvý můj papá!“ vykřikl Tom s bolestí v hlase a další roj slz se vykutálel na jeho tváře. S rozhořčením sledoval císaře a bylo mu jedno, jestli jej právě urazil. Pokud ano, možná jej nechá potrestat smrtí, a on alespoň bude moci následovat svého otce.
Nestalo se tak však. Císař jen chápavě přikývnul. „Vím, že se zlobíš, Tome. Ale tvůj otec zachránil můj život, až do samého konce mu bude patřit má vděčnost. Ale teď cítím jako svou povinnost postarat se o tebe, milý chlapče.“
„Chci domů, za maminkou,“ zašeptal Tom zlomeně a veškerá zloba se z jeho slov vytratila.
„Nemůžeš jet domů, není tu nikdo, kdo by tě domů odvezl, Tome. Všichni muži odjeli již před rokem, vzpomínáš? Ale můžeš zůstat v paláci s námi. Můj syn, Li Wang, říkal, že to bylo tvým přáním.“
„Bylo.“
„A už není?“
„Chci tatínka,“ zašeptal Tom a opět se rozplakal. Muž vedle něj si povzdechl, a ačkoliv to nikdy nedělal ani pro vlastní děti, přitáhl si chlapcovo drobné tělo do klína a pevně jej objal. To bylo to, co Tom v tuhle chvíli nejvíce potřeboval. Objetí, které by mu dalo najevo, že není sám, že se o něj někdo postará. Objetí, které by mu pomohlo snést sílu jeho bolesti.
„Zůstaneš s námi, Tome. Staneš se součástí mé rodiny. Tvůj otec položil svůj život proto, aby zachránil ten můj, tohle je to jediné správné, co mohu udělat.“
——————–
„Váš… tvůj otec opravdu zachránil císařův život?“
T’chi-mora jen nepatrně přikývnul a položil si svou hlavu na mou hruď. Nejistě jsem jej objal a prsty hladil jeho záda.
„Ano, a proto mne císař přijal do své rodiny. Protože to cítil jako svou povinnost vůči mému otci. Ale byl na mě doopravdy hodný, staral se o mne více než o vlastní děti. Myslím, že si mne doopravdy oblíbil,“ pousmál se lehce, a s jeho úsměvem se i mé rty nepatrně zvlnily.
„Chceš vědět, kdo založil ten požár?“ zeptal se T’chi-mora po malé chvíli, a já jen souhlasně přikývnul. „Jeho syn, Li Wang.“
Zalapal jsem po dechu. Li Wang? Ale, proč? Jak mohl něco takového udělat tak malý chlapec?
„Převrhl olejovou lampu a dřevo snadno hoří, Kôji,“ zašeptal tiše T’chi-mora, jako by snad četl mé myšlenky. „A proč?“ trpce se zasmál. „Slíbil mi přeci, že nikdy neodjedu.“
Vzedmula se ve mně vlna nenávisti. Jak to mohl udělat? To jen díky němu zemřel T’chi-morův otec!
„Ale já už se na něj nezlobím,“ pokračoval můj pán nerušeně, „dnes už vím, že tenkrát to byl jen malý kluk, který nechtěl doopravdy nikomu ublížit. Nikdy ho nenapadlo, že by skutečně mohl někdo přijít o život. Dnes jsme přátelé.“
„Ale on…“
„Ano, ale je to minulost. Co se stalo v minulosti, by v ní také mělo zůstat, nemyslíš, Kôji?“ Zvedl ke mně plachý pohled, a já chtě nechtě musel přikývnout. „To díky němu jsem tady, a i když to zní, jako bych pohrdal otcovou památkou, jsem rád, že tady jsem. Kdyby se nic z toho nestalo, nikdy bych nepotkal tebe,“ zašeptá, a bříška jeho prstů se zlehka dotknou mých rtů.
„Kdyby se tehdy v noci nestalo to, co se stalo, nikdy bych se nestal součástí císařovy rodiny, T’chi-morou. Odjel bych s otcem zpět do Evropy a my dva bychom se nepoznali.“
„Nepřál bych si, aby se to stalo,“ zašeptal jsem a pohledem jsem se vpíjel do toho jeho.
„To ani já, Kôji.“
Naše pohledy se proplétaly, cítil jsem, jak se můj dech zrychluje a T’chi-morovy prsty, stále jemně bloudící po mých rtech a tvářích, mne rozhodně neuklidňovaly. Spíše zvyšovaly třes v celém mém těle, tlukot mého srdce, zrychlovaly můj dech a zatemňovaly mi mou mysl myšlenkami na sladkou chuť Tomových rtů.
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Chudák Tom ja by som takto o otca príst nechsela. Pekný diel. rychlo daľčí.
Ach… já se tady úplně rozpouštím. Pokaždé se na další díl těším jako malé dítě na hračku… a když skončí, nemůžu se dočkat dalšího.
T'chi-morův příběh byl opravdu působivý. Když mu na začátku Li Wang řekl, že neodjede, myslela jsem, že něco provede… ale zrovna tohle. T'chi-mora je hodně šlechetný a statečný na to, že mu to dokázal odpustit, obdivuju ho. Ale je pravda, že kdyby se s otcem vrátil do Evropy, nikdy by se s Billem nepoznal… a to bysme tu teď neměli o čem číst 😉
Miluju ty maličké, vychytané detaily, například jako to, že Bill neustále, i po měsíci říká T'chi-morovi Můj pane a neustále mu vyká. Ale nejvíc mě dnes pobavil příběh Tomových černých vlasů… tak perfektně to zapadá a ten šátek, který nosí na Kung Fu, ten mě dostal úplně nejvíc. Dovedu si to živě představit, jak T'chi-mori máchá rukama, celý v bílém (vím, zní to vtipně, ale nemůžu si pomoct xD). Já ho prostě tady zbožňuju. Včetně jeho kimona a velké postele a lázně ♥
Skončilo to strašně moc slibně, to nejkrásnější mě nejspíš čeká v dalším díle, do kterého nejspíš nevydržím… tak krásné to je, už od středy od rána budu odpočítávat hodiny do dalšího, určitě úžasného dílu ♥
Tak teď chápu, proč si císařská rodina vzala mezi sebe cizince z daleké Evropy, vždyť Tomův otec obětoval svůj život pro císaře a to už něco znamená…je dobře, že malému Tomovi poskytli nový domov =)
Koji je jako vždy tak roztomilý, že když si čtu pasáže o něm, musím se usmívat, nad jeho plachostí a křehkostí to ani jinak nejde =)
A historka o T'chi-morových vlasech neměla chybu, úplně jsem si ho představovala celého mokrého a černého, jak tu břečku vyprskává z pusy a vytírá z očí, chudák, určitě to bylo nepříjemné…=)
A poslední odstavec *umřela blahem*, totální nádhera ♥
Už se nemůžu dočkat dalšího dílu ♥
Holky, asi to je jedna z mých nejoblíbenějších českých povídek teď zrovna. Jedna z těch něžných, poněvadž českou až tak něžnou žádnou nečtu 🙂 Jsem ráda, že to píšete tak sladce. Pokaždý se úplně roztékám s nima.
Konečně jsem si přečetla všechny napsané díly a…. tohle je jedna z mála čeckých povídek, která mě opravdu baví. Je to nádhera, nápad, děj. Úžasně originální 🙂 prostě tu povídku miluju a hotovo :))) nenechte mě tu umřít ano?? 🙂 já bez dalšího dílu nevydržim ani dva dny :)) Billí je tu úplně k pomazlení, medvídek takovej a Tomi to samé no :))) já sice nemám moc ráda, když je Tom ten starší, ale neva 🙂 je to úžasná povídka a …. já už se radši klidim 😀 je tak dál holky 🙂
Tomův příběh o tom, proč je v císařské rodině je opravdu smutný. Pro malého chlapce muselo být opravdu strašné přijít o otce a být vlastně s cizími lidmi. Ale na druhou stranu má Tom pravdu, nebýt tohohle, nikdy by nepotkal Billa.
Tohle je opravdu nádherná, dojemná povídka! ♥
Od začiatku som premýšľala ako sa Tom dostal do cisárovej rodiny… je to smutný príbeh, malý Li Wang urobil strašnú blbosť, mohol zabiť svojho otca. Koniec je nádherný, milujem keď sú k sebe Tom a Bill tak pekne nežný.