autor: Cinematics
Tak dnešek je den, kdy spouštíme další překládanou povídku tentokrát už od osvědčené autorky Cinematics, jejíž první povídka Lace u nás v sobotu skončila. Kdo myslíte, že ji pro vás bude překládat? No… myslím, že není žádné překvapení, když vám řeknu, že Lil.Katie. :o)
V tomhle příběhu nebudeme s Billem a Tomem v historické době, jako tomu bylo v Lace, ale v současné Americe. Neskutečně „effervescent“ neboli „nespoutaný“ roztomilý Bill, který se přistěhuje do malého městečka, a vtrhne do krámku plachého a obsesivního Toma, vás bude bavit po celou povídku. Myslím, že jeho podoba na obrázku k povídce je více než výstižná… bavte se dobře, komentujte, však vy už to znáte. Pro ty, kterým na tom záleží, v této povídce kluci nejsou dvojčata. Díky, Lil.Katie. J. :o)
Bill je nový v Tichém Údolí, Tom je nováček na pouti
„Vrátila ses pro další?“ Zeptal se sedmnáctiletý dredáč Tom nevěřícně a s hraným ohromením malé holčičky, která divoce přikývla.
„Jo! Zubař žíkal, že moje žuby jsou perfektní!“ řekla holčička, které nemohlo být víc než osm.
„No, doufám, že si po všem tom cukru nezapomeneš vyčistit zuby,“ zasmál se Tom a holčička mu to oplatila svým úsměvem.
„Dobře, Melody. Rozluč se s Tomem,“ řekla její maminka. „Děkuju tobě a tvým cukrátkům, díky tomu bude teď vzhůru celou noc!“
„Jen dělám svou práci,“ řekl s úšklebkem a Melodyina maminka se zasmála krásným zářivým úsměvem.
Tom pracoval v malém vesnickém krámku s pamlsky, v tom, který prodával bonbóny, kávu, dorty a čaje. Vždycky si práci tady užíval, už tu strávil dobré dva dny. Jediné, s čím se nerad vypořádával, byly peníze jiných lidí. Dalo by se říct, že Tom trpěl jakousi fobií vůči lidským bakteriím; a v čem se držely víc než v penězích? Ale až na tuhle malou věc, Tom si opravdu užíval práci v obchůdku, kam zabloudila spousta malých dětí. Vždycky mu přineslo úsměv na rty, když mohl poslouchat jejich divoké, smyšlené příběhy.
Některé mluvily o tom, že mají za domácí mazlíčky draky, další říkaly, že jejich rodiče byli ve vesmíru a skamarádili se tam s mimozemšťany. Nikdy to nezklamalo, a zlepšilo mu to náladu. Tenhle důvod bylo další ‚ano‘ na seznamu, proč by jeho rodiče měli mít další dítě (o starším bratrovi Andreasovi se teď zmiňovat nemusíme); a i přesto ho nikdy neměli. Tomovi to nevadilo, ne zas tak moc, díky tomu, kde teď pracoval. Choval se ke všem dětem jako ke svým sourozencům. Byl tu šťastný.
Obchod, sám o sobě, byl pro Toma modlou. Byl umístěn v úzké jednosměrce, kam jste se mohli procházet, jezdit na kole, jezdit na skateboardu nebo na kolečkových bruslích. Všechny obchody byly postaveny na jedné straně ulice, propojeny šlahouny břečťanů a červených květů, které rozkvétaly na kamenných zdech.
Kabely, které přeskakovaly ze střechy na stranu, a přiváděly elektriku do obchůdků, byly také zabalené v kabátci břečťanu, a v létě, když byly květy plně rozkvetlé, břečťan utvářel zelený baldachýn, který naprosto zakrýval modré nebe. Nikdy to nezklamalo v odlehčení Tomovy nálady. Vždycky miloval malé prostory.
Byl to perfektní obrázek malého koutu z obchodní čtvrti; té jediné na míle daleko. Tiché Údolí bylo zastrčené, malé venkovní městečko, které v sobě neskrývalo o moc víc než pár domků, tyto krámky, které Tom tak zbožňoval, a pole a louky, které se táhly až kamsi donekonečna.
Tom věděl, že se brzy setmí a taky, že se jeho směna blížila ke konci, ale jemu se nikam jít nechtělo. Začetl se do knížky, měl v ní zabořený nos a nechtělo se mu se čtením přestávat. Byla to kniha plná korýšů, měkkýšů a fosílií; pro něj téma opravdu čtivé a zábavné. Vždycky si myslel, že se měl narodit jako nějaký mořský živočich. Možná jako hvězdice.
Jak se připravoval na noc, chlapec s velkými a špičatými vlasy (s příchodem, který k němu přesně seděl) přiběhl do obchodu a smykem zabrzdil. Na zápěstí měl připoutaný obrovský oranžový heliový balónek a na obličeji zvídavý úsměv.
Naklonil na Toma hlavu na stranu, energicky zamával, a přemístil se k velkým naleštěným sklenicím se žužu a bonbony. Tom sledoval, jak ten chlapec ponořil ruku do sklenice a jedl od všeho tolik, kolik jen mohl; o nic jiného se nezajímal.
„T-Ty, měl bys používat kleštičky… bakterie… a… Musíš zaplatit…“ protestoval Tom tiše a chlapec se na něj jen doširoka usmál, pusu plnou gumových medvídků a praskavých kuliček. Pomalu kousal, zatímco Tom pomalu přešel tam, kde ten kluk stál; s jednou rukou stále ve sklenici.
„Já nemám bakterie,“ řekl chlapec vážně a Tom na něj jen zamrkal. „No nemám!“
„Um…“
„Hele…“
„Tom,“ zašeptal Tom, hlas se mu zadrhával v krku a vyšel ven pouze jen jako šepot.
„Tome. Nejsem infikovaný. Spíš naopak.“
„Ale… tvoje ruce byly všude na sladkostech a… musíš, uh, za to zaplatit?“
„Já vím. Počítám to v hlavě.“
„Kolik už máš?“
„Dvacet pět centů za každý? Mám tři padesát. Budeš mi muset věřit. Mimo to, nemáš žádný důvod, abys mi nevěřil. Jsem fakt upřímný. Vlastně až moc. Možná ten nejvíc nejupřímnější…“ pokračoval ve žvýkání zbytku sladkostí, co měl v puse. Tom ho jen sledoval. „Zrovna jsem byl na pouti,“ zamumlal. „Poslední den, co je to tu ve městě. Byls tam? Já jsem Bill, mimochodem.“
„Vlastně, ne,“ začervenal se Tom, díval se do země. Všiml si, že Bill má na sobě svítivě oranžové holínky, které mu skvěle ladily s jeho balonkem. „A, ahoj… Bille.“
„Škoda. Babička říká, že když je tma, tak tam rozsvítí všechna světla a je to moc pěkný. Měl bys to zkusit a ještě to stihneš. Je to poslední noc!“
„Jo, možná,“ pokrčil Tom nesměle rameny, pokračoval ve sledování podlahy.
„Líbí se ti?“ zeptal se Bill, zahýbal špičkami tak, že zapískaly o podlahu. „Babička je pro mě našla ve sklepě. Jsou pěkně veliký, byly mýho dědy a ten měřil přes dva metry… ale fungují. Udržují moje nohy v suchu, a to je to, co chci! Dělají dobou práci. Až na to, když skočím do kaluže… ale nemůžu si pomoct. Tolik kaluží, a tak málo času,“ řekl Bill se šťastným zasmáním a Tom se musel také zasmát.
„Jsou pěkně… svítivé.“
„Líbí se mi to. Dobře ladí se zbytkem mého oblečení.“
„Pravda…“
„Jsi moc ticho. Měl bys víc křičet.“
„Já… křičet?“
„Jo, je to sranda. Koukni,“ vydal ze sebe Bill neuvěřitelně vysoký jekot a Tom si přitiskl ruce na uši. „Fakt sranda.“
„Asi,“ řekl Tom s malým zasmáním, byl v tom zvláštním chlapci tak zainteresovaný, Bill se jmenoval, stál tu před ním.
„Jo!“
Konverzace trochu utichla, zatímco si Bill prohlížel obchod, zkoumal každičkou maličkost. Prohrabával se Tomovými věcmi, které tam měl položené na stole, ale Tom neměl nervy na to, aby mu řekl, ať toho nechá. Komu Bill ubližoval tím, že je zvědavý? A tak jen doufal, že Bill nepohne žádnou věcí z jejich předurčeného místa. Tom nebyl jedním z těch, kteří měli ve věcech chaos.
„Tak, tak ty ses sem teď nastěhoval?“
„Jo! Včera ráno jsem se nastěhoval do malého městečka Tiché Údolí. Populace… co? Možná pět lidí?“
„Prakticky,“ zasmál se Tom.
„No, celkem se mi to líbí!“ zabořil se Bill rukou do sklenice s kyselými červy a rychle je snědl. „Čtyři dvacet pět,“ řekl Bill a Tom se na něj jen nesměle usmál, zatímco mu Bill připlácl peníze do ruky. „Spočítej si to. Je to víc než dost. Nech si ten zbytek.“
„Oh… ne… to nemůžu.“
„Ale ano, můžeš. Když slíbíš, že půjdeš na pouť.“
„No, mám nějaké čtení a-„
„Co? Bojíš se kolotočů? A mimo to, dneska nemá pršet. Bude to v pořádku.“
„Ne, jen si opravdu chci jen číst…“
„No jak chceš!“ zatahal si Bill za svůj síťovaný top, zíral na Toma, jako by ho tiše prosil, aby s ním šel. Svůdně mrkal řasami a Tom byl nervózní. Vždycky byl poblíž lidí nervózní, ale tenhle člověk byl až směšně zajímavý a bylo mu z něj nervózně a roztřeseně, jako by jeho žaludek dělal kolotoče v míchačce na maltu. Naprosto.
„No, možná bych mohl jít…“
„Za celý rok se nevrátí!“ odpověděl až moc nadšený chlapec se střapatými vlasy a posadil si brýle výš na nos.
„Jo… Jen nemám rád davy lidí.“
„Mohl bych to udělat tak, že bys na ně všechny zapomněl,“ řekl Bill tajemně, ale zasmál se hned, jak to dořekl a otočil se dokola; nit od balonku se mu zamotala víc okolo jeho hubeného pasu, připoutal mu ruce k hrudníku. Chvilku mu trvalo, než se rozvázal a pak znovu začal na Toma mluvit. „Bude to sranda. Nikoho tu ještě neznám…“
„Um, jo… myslím… možná bych mohl.“
„Měl bys. Tuny zábavy! Můžeš si nechat namalovat obličej a všechno!“
„Já, nemám rád, když se mě lidé dotýkají…“
„Bakteriofobe,“ zasmál se Bill a Tom pokrčil rameny.
„Asi jo.“
„A co kdybych se tě chtěl dotknout? Mohl bych?“
„Um, uh, ne…“
„A můžu se dotknout tvých vlasů? Jsou divný.“
„Nejsou,“ řekl Tom tiše, s jedním ze svých dlouhých zlatavých dredů si hrál mezi prsty.
„Podle mě jsou, ale i tak…“ zavrtěl Bill hlavou, jeho až moc nalakované vlasy nadšeně poskočily. „Já mám co říkat.“
„Tvoje jsou pěkně šílený,“ zamručel Tom a okamžitě se kousl do jazyka, ale Bill jen nadšeně přikývl.
„Přesně tak se mi to líbí!“
„Taky se mi líbí,“ zašeptal Tom.
„Huh?“
„Nic… um… jo, půjdu s tebou na pouť.“
„Nikdy jsem se tě nezeptal, jestli se mnou chceš jít…“ řekl Bill upřímně a Tom vykulil oči.
„Hej, Tome?“
„Jo…“
„Šel bys se mnou na pouť?“
„Oh,“ vydechl, plíce se mu naplnily tak, že málem praskly, pak vydechl. „J-Jo. To bych rád…“
„Úžasný! Už se stmívá! Určitě to bude vypadat úžasně, světla se budou odrážet ve vodě.“
Tom o tom začal přemýšlet. Vždycky miloval, jak se světlo odráželo od vody, a měl dobrý pocit, že všechny ty bláznivé barvy z poutě se budou naprosto dokonale odrážet na vlnkách a do temnoty pod nimi.
Ano, vždycky miloval světla, která se rozlévala v temnotě. Tom byl typ sedmnáctiletého chlapce, který stále hledal vnitřní klid a snažil se vždycky klidně chovat, i když světu kolem sebe moc nevěřil. Dalo se říct, že to byl nervózní mladý muž, ale nebylo to lehce poznat, protože to uměl dobře skrývat; většinou. Jako úzkou latexovou bundičku nosil své strachy jako druhou kůži pod svým oblečením a snažil se nenechat je přemoci jej; snažil se je svazovat a nenechat je ho zničit. Byl prostě nervózní od přírody.
„Tak jdeme nebo co?“ zeptal se Bill, ze srandy plácnul Toma do ramene. Tom se v duchu schoulil do klubíčka, ramena nakrčil, a desetkrát si o sebe otřel ruce; oči zavřené. „Tome?“
„P-Promiň… Já jen… Mám návaly nervóznosti…“
„Tak tohle fungovat nebude, Tome,“ řekl Bill, ale i přesto se trochu usmíval. Tomovi se opravdu líbil jeho zkřivený úsměv; malé zaječí zoubky měl tak hezky dopředu, zachytávaly jeho pohled.
„Huh?“
„Časem poznáš, že jsem až moc doteku chtivý,“ zaradoval se Bill a byla to pravda. Bill neměl žádný respekt k osobnímu prostoru.
„Oh…“
„Budu se chovat jak nejlíp umím,“ zasmál se Bill, vyndal další sladkost ze sklenice a rychle ji snědl.
Tom těžce polkl. Vždycky měl problém s tím, říct někomu, aby odešel z jeho osobního prostoru. Měl jen pár věcí, které mu hodně vadily, ale člověk, který se ho dotýká, byla největší z nich. Měl pořád nutkání si o sebe desetkrát otřít ruce, aby se ujistil, že bude v pořádku. Připadal si tak bláznivě a zoufale, ale co mohl dělat? Jen se snažil nechat svou druhou kůži pod oblečením.
„Jsi divný,“ přikývl Bill a Tom jen pokrčil rameny. „Takže to nemáš ani rád objímání?“
„A-Ani ne…“
„Já je mám rád. Myslím, že jsou ta nejlepší věc na světě! Co je hezčí než vzít někoho do náručí?“
„Jo, jsou hezké, já vím. Já jen… nemůžu.“
„Co se ti může stát?“
„Mohl bych onemocnět, umřít… já nevím. Dokonce i já vím, že je to iracionální.“
„Dobře,“ řekl Bill a Tom byl rád, že už to dál nerozebírá, jak si myslel, že bude.
Jak může někdo popsat svou zvyklost, když neví, proč se to tak děje? Tom nedokázal říct, dokonce, i když tak zoufale chtěl, proč nebo jak se tenhle jeho zvyk objevil, ale žít se s tím naučil. Když si s vámi někdo chce potřást rukou, jen slušně přikývněte. Když se zdá, že je to ranilo, vysvětlete, že se bojíte dotýkat se jiných lidí. Když mu někdo podal v obchodě peníze, přijal je a důkladně si očistil ruce, když se nekoukali. Měl způsob, jak věci obejít. Jediné, co neměl, byl důvod, proč se tohle dělo.
Tom se táhnul, někde vzadu za Billovými zády, směrem tam, kde byla pouť. Světla se zrovna rozsvítila, hned jak Bill šlápnul svou holínkou na první dřívko v chodníku, který vedl kolem říčky, a Tom zalapal po dechu, jak jasné to bylo. Zabarvení červené, žluté, bílé, fialové a modré naplňovalo noční nebe a tancovalo po vlnkách vody. Billův obličej byl skoro tak rozzářený jako světla na atrakcích, jak zíral, skoro zkameněle, na blikající světla, světla, která měla barvy, a ta, která nebyla v záři těch ostatních skoro vidět.
Rychle prošli po mole, Bill nechával Toma vnímat všechen prostor, který budou muset projít. Byli tu atrakce ve stáncích, umělci s henou, malíři, kreslíři s barvami na obličej, směnárny, a víc atrakcí, než si Tom myslel, že se sem může vejít. Cítil, jak jeho úzkost začíná vylézat na povrch, a Tom začínal přemýšlet, jestli to molo pod nimi nepraskne. Snažil se nebláznit.
„Chci si nechat namalovat obličej,“ řekl Bill nadšeně, když prošli okolo dalšího stanu.
„Dobře.“
Tom se ve stanu posadil vedle Billa a sledoval ho, jak si prohlíží knížku s návrhy. Bill se nakonec rozhodl, že si nechá na obličej namalovat lva, už jen proto, aby to ladilo k jeho balonku a holínkám. Tom přemýšlel, jestli Bill rád ladí v každé situaci, ale radši se neptal. Jen sledoval, jak Billův úsměv nepomíjel, zatímco malíř kreslil barvami po jeho kůži.
Bill si myslel, že vypadá jako opravdu zvláštní lev, možná už proto, že měl na sobě spoustu make-upu už předtím, ale cítil, že se jeho účes k tomu malování prostě hodí. Tomovo bříško jako by se znovu rozhořelo, když viděl, jak je Bill nadšený; jak nadšeně tleská rukama a dívá se do zrcadla.
„Kam teď?“ zeptal se Bill, usmíval se velkým lvíčkovským úsměvem. Tom nevěděl, uvnitř tohohle stanu si připadal v bezpečí, a nechtělo se mu mezi tu spoustu lidí, ale Bill vypadal šťastně, a tak se Tom rozhodl, že jelikož je v Tichém Údolí nový, nechá Billa rozhodovat.
„Kamkoliv.“
„Nemáš rád horské dráhy, co?“
„To, um, ruské kolo je v pořádku…“
„Další zastávka, horské kolo!“
Bill se rozeběhl a Tom klopýtal za ním, zíral na Billovy oranžové nohy místo toho, aby se koukal na dav před ním. Tom bydlel v Tichém Údolí celý svůj život a i tak nebyl na pouti od svého dětství. Jeho maminka a tatínek ho brali v dětství na pouť hodněkrát, ale po tom, co se ohledně nějakých situací začal cítit úzkostlivě, Tomovi rodiče akceptovali to, že ho tam už brát nebudou. Nenáviděl to.
Bill už byl u ruského kola a čekal na Toma v malé frontě. Rychle přihopkal a posadil se vedle Billa, tělo se mu třáslo nad tou blízkostí. Proti nim seděly dvě až moc hovorné dívky a Bill drmolil s nimi.
„Vypadáš vystrašeně,“ řekl Bill hlasitě, otočil se na Toma.
„Oh, um, ne. Nejsem.“
„Tady, poslouchej tohle, dobře? Podal Tomovi sluchátko a ten se na to jen nervózně podíval. „Oh, no tak. Říkal jsem ti, nejsem infikovaný.“
Tom těžce polknul a dal si sluchátko do ucha, desetkrát si o sebe otřel ruce. Nechtěl být neomalený, a tak zatlačil svůj strach hlouběji pod kůži a snažil se na něj zapomenout. Hudba, která se rozlehla do jeho uší, byla jako magie, a on okamžitě zapomněl na svou nechuť ke sdílení sluchátek do uší.
Melodie piána ho okamžitě okouzlila; on sám byl pianista. Bylo to něco tak jemného a tak tichého, nic, co by se podobalo Billově osobnosti. Nějakým způsobem se mu tahle strana Billa líbila; definitivně to zastávalo část kreativního génia. Bill ho koutkem oka pozoroval; hlavu lehce nakláněl na stanu, což bylo ještě víc podtrhnuto tím, že měl tak silně orámované brýle.
„Kdo je to?“ zeptal se Tom tiše.
„Ludovico Einaudi.“
„Jasně, říkal jsem si, že mi to je povědomé… Nuvole Bianche?“
„To je ona.“
„Dech beroucí,“ řekl Tom a podíval se dolů z ruského kola na světlo, které kaskádově přeskakovalo přes vodu.
Normálně by Tom raději zemřel, než aby měl používat sluchátka někoho jiného, ale hned jak uslyšel hudbu, vůbec se mu nechtělo vyndávat je z uší. Jak už bylo řečeno, Tom se neustále koukal po kousku místa, trochu klidu ve svém dni, a tohle byl definitivně zdroj toho všeho. Uvolnil se v duchu hudby a jen koukal na zem. Všechna úzkost zmizela.
Bill ucítil, jak mu po nosu stékají malé kapky deště, a zašklebil se na nebe. Radši by umřel, než aby si nechal rozmazat svůj překrásný lví obličej, aniž by chtěl. Nebo možná se jen rozhodl, že na tom nezáleží. Nemohl si být až moc jistý. Rozhodne se později, odmítal, aby mu déšť zkazil náladu. Bude se prostě chovat, jako by to bylo záměrné. Pak se nebude muset rozčilovat ohledně počasí. Dávalo to smysl.
Ruské kolo objelo svou poslední jízdu, právě když se déšť začal snášet na zem o něco víc. Dívky, které seděly naproti Billovi s Tomem, utekly s rukama na hlavě, aby jim nezmokly vlasy. Tom zaúpěl, podíval se na nebe a Bill vedle něj klusal.
„Jak moc rozmazaný mám obličej?“ zeptal se Bill, otočil se před Toma a stál od něj tak jen pár centimetrů. Tom couvnul, invaze do jeho osobního prostoru, ale skoro se mu to možná i líbilo.
„Je to… jo, je rozmazaný.“
„Sakra, a bez mých nastylizovaných vlasů… Už nevypadám jako lev, co?“
„Um, ne. Vypadáš, jako kdybys měl nějakou chorobu,“ zasmál se Tom a Bill protočil oči.
„To je ošklivé, říkat takové věci někomu, kdo chorobu má.“
„Já…“
„Jen žertuju. Hej. Co teď budeš dělat?“
„Půjdu domů, řekl bych… možná půjdu na chvilku na útes.“
„Proč?“
Bill měl vždycky spoustu otázek a Tom byl vždycky spíše tichý; ale Bill nechtěl přestat vrtat do věci. Byl jen neskutečně zvědavý ohledně Tomova života a to Tomovi došlo, takže bez problému odpověděl.
„Sbírat mušle. Mám jich sklenice… Miluju mořské živočichy.“
„Jsou strašidelný.“
„Jo,“ vydechl Tom, seskočil z konce přístaviště a došlápl do písku, aby se mohl jít podívat po mušlích.
„Podrž je,“ řekl Bill, dal Tomovi do ruky své brýle.
Bill se válel v mokrém písku, jeho úmysl s holínkami byl teď naprosto zbytečný, když měl celé tělo špinavé. Tom si myslel, že je to odporné; nechápal, proč by někdo, kdo je při všech smyslech, se chtěl válet ve špíně. A tak si jednoduše sbíral své mušle a sledoval koutkem oka, co dělá Bill.
„Můžu se na ně podívat?“ zeptal se Bill; klečel, naprosto od písku.
„J-Jo, jasně,“ řekl Tom a natáhnul ruce, aby Billovi ukázal mušle.
Bill si je vzal do dlaní, dal si malinké mušle do kapes a utekl z pláže, jak nejrychleji uměl. Tom tu jen bezmocně stál v písku, okolo něj blikala světla a lidé klusali po molu a přístavišti do svých teplých domovů.
Stál a poslouchal kroky klapající po dřevě, cinkání řetízků, a hudbu z atrakcí, která se sem po vzduchu nesla, koukal, jestli se Bill třeba ještě nevrátí. Nevrátil. Ukradl Tomovi mušle a zapomněl si tu své brýle.
Když si na ně vzpomněl, vyndal Tom z kapsy Billovy brýle a přemýšlel, co se to právě stalo, zatímco zíral na název značky. Jak tu tak stál, nebyl si jistý, proč se nevrátí domů, uvědomil si, že je naprosto a skrz na skrz přitahován tím bláznivým chlapcem s velkými vlasy, a nikdy necítil takovou touhu někoho poznat jako právě teď.
Nandal si Billovy brýle na nos (brýle, o kterých si všiml, že měly opravdu slabý dioptrický předpis) a utíkal domů; s Billem v myšlenkách.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
dobrýý 😀 ten Tom 😀 mi připomíná jednu hoolku od nás ze školy 😀 řikáme jí Pápěřa 😀 dobrá povídká, díky za překlad
uh…na začátek je to strašně zajímavý…=) takže to budu číst 😀
Tak tomu říkám náhoda, o víkendu jsem brouzdala na THF a hledala, co bych si přečetla a zrovna na tuhle povídku jsem narazila a dala si ji do záložek "napotom" xD Tak už nemusím, protože naše úžasná a neúnavná LilKatie je opět na scéně =)
Tak musím říct, že první díl se mi hrozně líbil. Tom, jako introvertní intelektuál, který za vrchol zábavy považuje čtení knížky o korýších nemá chybu, a když do jeho života vtrhne živelná pohroma v podobě rozjíveného skřítka Billího, tak to můžeme čekat něco opravdu zajímavého =)
Je to super a hodně se na povídku těším ♥
A LilKatie, najdeš si při tomhle překladatelském vytížení nějaký čas i na naši milovanou This Hour's Duty? =)♥ Já už se nemůžu dočkat =)
A samozřejmě děkuju za překlad, moc si toho vážím =)
Aaah… já věděla, že se tu od téhle autorky brzy něco objeví. Hned, jak skončilo Lace, říkala jsem si, že musím vydržet do další soboty a počkat na něco nového… a vy jste mě tak příjemně překvapily 😉
Je to zase úplně o něčem jiném, než bylo Lace a to se mi líbí. Velice mě zaujal Tom, hned na začátku, nejen tím, co dělá ale hlavně tím, jaký je. Tichý, nervózní, nesmělý… takového jej v povídkách neznám, už jen proto stojí za to tuhle povídku číst. A Bill oproti tomu úplné střeštidlo, aktivista na 100%, stále ukecaný a zvědavý jak ženská xD Ten název k němu opravdu sedí, asi opravdu neví, kdy má dost… což myslím, že nemá dost nikdy xD Když s válel v tom písku a Tom sbíral mušle, vážně jsem se musela smát, Bill je prostě totální blázen a Tom oproti němu tichý, klidný, mírný, introvert, který se zajímá o korýše… 😀
Jsem strašně moc zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet a jak si k sobě ti dva najdou cestu. Hlavně jsem zvědavá, jak Tom překoná svůj strach z lidí a zbaví se své "nemoci".
A ještě něco – Billovi ty brýlky moc sluší ♥
ježiš ten Vill je takovej lump:D:D… vypadá to sladce ta povídka, tak jsem zvědavá na další díl:D
Bill*
no vypadá to hodně zajmavě 🙂
Uáá, to vypadá dobře ^^ uplně mi to připomíná postavičky z nějakého veselého anime, ten šílený Bill s lvíma vlasama, lvím malováním, jeho chování a výrazy, oranžové holiky xD )což mi moc nesedí no :D) a ostatní..a Tom ostýchavý, úzavřený … zajímavé ^^
Ještě že Lil.katie máme, děkuji za překlad :))
Jůů ^^ To je takové roztomilé, Bill s holínkami, to je opravdu vtipná představa :DD A Tom je takový šmudla :DD Těším se na další díl :))
Vypadá to zajímavě
Tohle bude roztomilé 🙂 Už teď mám furt chuť jůůjovat 😀
ta povídka mě okouzlila 🙂 ihned 🙂 budu jí číst 🙂
Nemělo chybu 😀 Bill je asi dost ostřílenej, což? A Tom takovej ňouma, když to tak musim říct. Připomíná mi bratránka, ten má taky takovou "nemoc", jako Tom, akorát, že bratránek ještě čuchá k záclonám :DDD
I když se mi nelíbil Billův útěk s mušlema, [ a ani jsem ho kdovíjak nepochopila ] tak myslim, že se zase co nejdřív objeví v krámku a nastrká si do papulky všechny kyselý hady a žížalky 😀
Těšim se na další, díky Katie 🙂
To je roztomilé…Okouzlilo mě to…A ta hudba do toho…Už si jí stahuji…. Hrozně se těším na další díl.
Pane já roztejkám … :))) Tomí ťunťa a Billin ten drzej, to se moc často nestává :))mě se úplně líbí ta hudba, (taky hraju) a v téhle povídce se k Tomovi to piano vyloženě hodí. Jinak je to další z povídek, které budu číst. Lil.Katie, díky za překlad 😉
[3]:Neboj, brzo tu bude;)
Tak tohle bylo opravdu kouzelné, moc se mi to líbilo.
Bill je opravdu praštěný, nechápu, proč od Toma utekl, kdyz byli na té pláži, se vsadím, že stejně druhý den tam znovu přijde do obchodu a bude jíst ty cukrové žížaly.
Co se týče Toma má zvláštní povahu. Řekla bych, že je trochu cvok. Moje ségra to jednu dobu taky dělal, teda bylo to tomuhle podobné.
Díl byl krásný a už se těším na další, je to zábavné
I really like this story..I have fun when i read it 🙂
Wow, Bill je v téhle povídce opravdu šílený a hyperaktivní člověk×D JAk si tam nakráčel do toho obchodu a bez ostychu si nabídl na co měl chuť×D však co by se s tím páral že×DD a to že je Tom pianista mě zaujalo. Je fajn, že mají něco společného a líbí se jim totožná hudba. No a pak jak Bill ukradl Tomovi ty mušle a utekl. Taky jsem trochu nechápala, ale myslím, že to možná bylo záměrně i s tím, že si u něj "omylem" zapomněl ty brýle. Ale nadruhou stranu, Bill je dost otrklý na to, aby potřeboval nějaké záminky Toma znovu vidět. Nevím uvidí se. Budu se těšit na další díl. Lil.Katie, překlad byl úžasný, je skvělé s jakou vervou se pouštíš stále do nových a nových překladů. Ještě, že tě máme:) Děkuju♥
Ach, tuhle povídku tak strašně miluju, že to snad ani nejde říct. Taková pohádka to je 🙂 Milý a plachý Tom je tu k sežrání. mňam ♥ Cinematics se zase jednou předvedla 🙂
A Lil.Katie vážně hrozně moc obdivuju za to, kolik toho tady překládá. Ona snad ani není člověk, ale nějaký superpřekladátor 😀
OMG tak toto bolo husté :D… ty vole som strašne zvedavá že čo sa môže stať keď spojíte tichého Toma ktorý trpý fóbiami a blázniveho Billa ktorý je psychicky v piatich rokoch 😀 je to zlaté 😀 och a vyzerá to strašne zaujímavo 😀 som fakt zvedavá a teším sa čo bude ďalej :D… a to s tými mušľami bolo divné 😀 by ma zaujímalo o čo Billovi akože ide… ak mu o niečo ide… ale tak nečmajzol by mu ich len tak bez dôvodu nie? xD 😀 och taký malý zlatý psychopat :D… veľmi veľmi ďakujem za preklad vyzerá to fantasticky si super 😀
[16]: *umírá blahem*
Moc děkuju, omlouvám se, že pořád otravuju, ale nemůžu se dočkat =)
Ježiš tohle je miloučký.
Já jsem se asi do této povídky zamilovala… Je úchvatná a mě naplňuje takovým blahem. A udělali jste mi novou láku Enaudiho. Umírám blahem když tohle čtu…
Ouha pardon…
To jsou dva protiklady.
Dobrý začiatok… nesmelý Tom, ktorý trpí fóbiami a pošahaný Bill 😀 to sa mi páči ako super kombinácia 😀
Skúšala som si o seba 10krát otrieť ruky, je to fakt divné 😀 túto poviedku som už čítala a bola skvelá 🙂 Tom je tak moc roztomilý – nesmelý podivín s fóbiami ♥ a Bill? Chodiaci živel s divnými nápadmi ♥ skvelá kombinácia