Eternity 25.

autor: Neilinka & Cerike

Tom

Pomoc

Počkal jsem, dokud Billovo taxi nezabočilo za roh, a vyndal jsem si klíče od domu. Prošel jsem vstupní bránou a došel ke dveřím. Nejistota. Rozhodně jsem neměl v plánu se vrátit tak brzy, jsou ale věci, před kterými neutečeme a musíme se jim postavit čelem.  

Tím heslem jsem se řídil při odemčení dveří a následného vstupu do haly.

Celý dům oplýval tichem. Zamířil jsem rovnou do patra do svého pokoje. Zůstal tak, jak jsem jej zanechal. Zřejmě doufali, že mě to přejde a vrátím se.

Vytáhl jsem ze skříně  kufr a dobalil jsem, co jsem tu naposledy nechal. Bylo dost věcí, co mi časem chyběly, a teď jsem měl možnost si je vzít. Na vrch tašky jsem položil fotoalbum. Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji, bylo to asi všechno.

Na poslední chvíli jsem si vzpomněl na Markuse, a tak jsem v šuplíku našel můj diář, částečně deník, bylo to všechno dohromady. Sedl jsem si na okamžik na postel a koukal, co ještě si vzít. Jedna věc mě přeci jen napadla.  

Vstal jsem a došel k jedné prosklené skříni. Nejméně světla je pod lampou. Vyndal jsem hezky zdobenou kovovou krabičku a přidal ji ke všem věcem v kufru. Byl to dárek právě od Markuse a nenacházelo se v tom nic jiného, než jediná droga, kterou jsem si kdy vzal. Tráva. Třeba se bude hodit.

Vzal jsem kufr a snesl jsem ho ze schodů do haly.  

V kuchyni jsem si nalil sklenici džusu a čekal, až se rodiče probudí. Seděl jsem v kuchyni u stolu asi tak hodinu, než přišla rozespalá mamka.  

„Tome, zlato. Jak se máš? A co se stalo, jsi celý pomlácený?“ Objal jsem ji a uklidnil, že to nic není a stejně jako všem jsem řekl, že to byla nehoda. Pokusila se mi i nadhodit to, že bych měl zůstat, což jsem rázně zamítl.

Celé dopoledne jsem zůstal u rodičů. Při odchodu mi byla vnucena velká částka peněz. Dozvěděl jsem se i dost nepříjemnou věc, a to, že rodiče připsali Georgovi peníze na účet za to, že u něj bydlím. To si s Georgem ještě vyřídím.  

Po obědě jsem si posbíral věci a odjel taxíkem na hotel. Po cestě jsem se ještě  zastavil v pizzerii a koupil dvě pizzy. Na recepci jsem si vzal vlastní klíčky a šel na pokoj.

„Ahoj.“ Pozdravil jsem se s Billem, hodil věci do rohu a šel si dát sprchu. Po horké příjemné sprše jsem si oblékl čisté oblečení a dal na stůl jídlo, abychom se najedli. Bill se k jídlu moc neměl, ale pod mým káravým pohledem přeci jen něco snědl.  

Hned po jídle jsem se zavřel v ložnici. Sedl jsem si na postel a chvíli nečinně koukal na vyťukané číslo na telefonu. S trochou zaváhání jsem stiskl zelené tlačítko a volal.

„Marku? Ahoj, tady Tom. Jo, taky tě rád slyším, zrovna jsem v Berlíně a chtěl bych se u tebe stavit. No, já bych potřeboval radu. Jo? Okej, díky moc. Přijdu ještě s jedním klučinou. Jo, díky moc. Uvidíme se večer. Čau.“ Spokojeně jsem zavěsil. Byl jsem rád, že na mě má čas. Položil jsem se na postel a koukal do stropu. Doufám, že mi to pomůže. Že mi dá radu, co mám dělat.  

Billi, pomůžu ti. Mám tě strašně rád a já  sám už nevím, jak moc. Nedokážu to vyjádřit slovy. Upoutal jsi mě a já se cítím bezmocný. Stále nemám tvou plnou důvěru. Mrzí mě to, tak rád bych ti řekl, jak moc tě mám rád. Až k tomu najdu vhodná slova, řeknu ti je.

Po chvíli jsme se zvedl a vrátil se za Billem. Líbil se mi jeho zvídavý a nejistý  pohled.

„Večer se stavíme u jednoho z mých přátel. Teda pokud chceš jít se mnou. Stavíme se pak v jednom baru, ju?“