autor: Ainikki
Čekal, kdy první náznak vycházejícího slunce za oknem projde přes zatažené závěsy až k němu do pokoje, ale nic takového se nedělo. Buď byla ta těžká tmavá látka natolik světluvzdorná, anebo venku panovala ještě tma. On byl ale už dobu vzhůru a nebavilo ho déle se nečinně jen převalovat v posteli. Stiskl k sobě víčka a snažil se o několikátý pokus znovu usnout. Marně. S frustrovaným zafuněním vypoulil oči do stropu a pokoušel se ignorovat pravidelné oddechování kousek od něj.
Nešlo to. Otravovala ho už jen ta nerušenost, s jakou jeho bratr tvrdě spal téměř celý zachumlaný v přikrývkách, jen pár černých copánků koukalo ven a kontrastovalo se světlým povlečením polštáře. Byly jako malí slepýši za jasných dní vyhřívající se na kameni. Ano správně, dokonce i Tomovy vlasy ho rozrušovaly, a místo aby odpočíval, vymýšlel jim bláznivá přirovnání. Navíc si ho, když včera usínali, ani nevšiml, skutečně vedle sebe jen leželi, jak Tom slíbil. Billa to mátlo. Nutilo ho to o bratrovi smýšlet jako o někom, kdo se čestně drží svého slova, což na něj vrhalo pozitivní světlo, a to se neslučovalo s těmi všemi představami, které mu zakořenily v hlavě. Bratr přeci nebyl dobrý. Měl by být pravým opakem k tomu slovu. Samozřejmě v tom nebylo ani malinkaté zklamání, že byl opomenut. Takové pocity byly vyloučeny…
Měl toho dost. Odhrnul ze sebe peřinu, a jak nejtišeji to šlo, vstal z postele a plíživě odcházel z ložnice. Oba psi, kteří tam na zemi na huňatých koberečcích spali také, zvedli hlavy a jako na povel zavrtěli ocasy z radosti, že vidí vzhůru někoho, kdo se jim bude moci věnovat.
„Pojďte se mnou. Pustím vás ven.“ Zašeptal Bill k nim a překvapeně zamrkal, když se skutečně zvedli a přeběhli ke dveřím z ložnice. Pospíšil si tedy, aby na ně nezačali škrábat, nebo hůř, nezaštěkali. Rychle si posbíral své oblečení, vyklouzl ven z ložnice a zase za sebou pečlivě zavřel, aby Toma nic nerušilo.
Psi kolem něj pobíhali a neustále se mu pletli pod nohy, vzdal tedy veškeré pokusy o to, se nejdříve obléknou, a jen v boxerkách a tričku šel rovnou do obýváku, odkud, jak si všiml už včera, vedly dveře na terasu a pak dál na zahradu.
„Tak upalujte,“ pobídl je a oba se nadšeně vyřítili ven. „Brr, to je kosa,“ otřásl se zimou, když ho ovanul studený ranní vzduch nastávajícího podzimu. Bylo šero, ne úplná tma, což znamenalo, že slunce se musí každou minutou vyhoupnout někde na obzoru. Odhadoval tedy, že je něco kolem šesté ráno. Zavřel dveře a vrátil se k hromádce oblečení, kterou měl položenou na křesle. Dooblékl se a v kuchyni postavil vodu na kávu. Hrnek, lžičku, cukr a kafe našel, až když pozotvíral všechna dvířka kuchyňského nábytku, ale nakonec měl pohromadě vše, co potřeboval. Nakoukl i do lednice, ale nic moc ho tam nezaujalo. Potřeboval ale sníst aspoň něco malého. Kručelo mu v žaludku za dobu, co byl vzhůru a nemohl spát. Člověku nevyhládne víc, než když v noci nezamhouří oko. Vzal si tedy jogurt, a když už chtěl chladničku zavřít, všiml si, že v horní přihrádce dveří je tabulka rozdělané čokolády. Dobrá půlka už byla snězená, ale i ten zbytek postačil k tomu, aby se Bill spokojeně usmál.
Vsunul si svůj malý úlovek do kapsy u mikiny, do ruky vzal hrnek s vonící horkou kávou, jogurt, a vracel se zpět do obývacího pokoje. Všiml si, že na podnožce je úhledně složená deka, což ho přivedlo na myšlenku, že by mohl počkat na východ slunce venku v jednom z těch pohodlně vyhlížejících proutěných křesílek, které měl Tom na terase. Nacpal si ji do podpaží, soustředíc se přitom na to, aby nerozcmrndal obsah hrnečku, a kelímek s jogurtem držel mezi zuby, když znovu otevíral prosklené dveře.
Psi spolu nerušeně dováděli na druhém konci zahrady a nikterak si ho nevšímali, když si dělal pohodlí, balil se do deky a usazoval do křesla. Nevelký stolek si přitáhl k sobě, aby tak měl po ruce všechno, co si s sebou přinesl, a před sebe postavil druhé křeslo, na které si umístil své dlouhé nohy. Uloupl si kostičku čokolády a labužnicky si ji nechával rozpouštět v ústech, upřeně sledujíc obzor. Dnes pro to byl přímo ideální den. Na vymeteném nebi nebyl jediný mráček, který by snad mohl slunce schovat. Po včerejším dešti nebylo ani památky. Snad jen poslední kapky vody ulpěly na trávě a listech stromů.
Ještě dříve, než ho ale první zlatavé prstíky polechtaly na tváři, jeho pozornost se od probouzejícího se nového dne rozplynula. V bezpečné vzdálenosti od bratra, kde se nebál, že by snad mohla být jeho niterní bouře vycítěna, si přemýšlel o věcech, myšlenkách a událostech posledních dní, které se momentálně draly do popředí. Ta podivnost pocitů ho překvapovala, a především se v ní neorientoval. Byla tu chuť obejmout, mít radost ze setkání, touha zůstat, a naproti tomu se stavěly prozatím mnohem silnější negace toho všeho. Nemůže si přeci dovolit pociťovat vůči němu cokoli pozitivního, nebylo nic, čím by si to zasloužil. Zmizel, aniž by se pokusil čelit nepochopení a zavržení rodiny. Zradil toho malého křehkého chlapce, který se uvnitř sebe nikdy nedokázal vyrovnat s jeho ztrátou. Ne, nemůže mu jen tak odpustit a navázat tam, kde před lety skončili.
Slunce mu zasvítilo do očí.
„On už není můj bratr. Jednoduše je to jen boss, u kterého vyrovnám dluh za Fabiana. Uplynou tři dny a tohle bude zapomenuto, jen minulost.“ Mumlal jsem si umanutě a ani v nejmenším jsem si nepřipouštěl možnost, že i ta hrstka hodin, které s ním strávím, by se mi mohly do srdce a paměti vrýt natolik, že by nemusely být nikdy zapomenuty. Přimhouřil jsem oči proti sluníčku a následně si je zastínil dlaní.
Psům už nejspíš ranní skotačení na zahradě stačilo. Přiběhli zpátky ke mně a posadili se na rohožku před dveře.
„Rádi byste domů?“ Mluvil jsem na ně vlídně a těšilo mě, že na můj hlas reagují. Upřeně se na mě dívali a špicovali uši, jako by mi snad skutečně rozuměli. „No tak jo, vy dva chlupáči.“ Culil jsem se na tu němou tvář a vymotával se u toho z deky. Ještě jsem vypil poslední hlt kafe, všechno po sobě posbíral, a teprve potom je pustil dovnitř. „Děláte mokrý ťapáčky, syčáci.“ Všiml jsem si. „To nejspíš páníček nebude mít radost.“ Napadlo mě, jak asi Tom udržuje ten pořádek, co tu byl, když ti psi byli očividně zvyklí pobývat v domě. Ti tady zákonitě museli udělat spoustu nepořádku, a tady krom těch pár bahnitých otisků, které udělali až teď, bylo čisto. A ty se stejně táhly jen ode dveří do rohu obýváku, kde měli svůj pelech, ve kterém byli nejspíš zvyklí válet se přes den. I teď už tam leželi pohodlně uvelebení, vzájemně stočení jeden do druhého a pomalu se jim zavíraly oči. „Lenoši jste,“ zavrtěl jsem nad nimi hlavou a nechal je v klidu.
V kuchyni jsem si po sobě opláchl hrnek, vyhodil kelímek od jogurtu a povzdechl jsem si při pohledu na hodiny. 6:52. Zoufale brzy a já vůbec netušil, čím bych si měl vyplnit čas. Nenapadala mě žádná činnost vhodná pro tuhle dobu. Nebyl jsem zvyklý být aktivní tak brzy, a cizí prostředí mi také mnoho nenabízelo. Navíc jsem se chtěl vyvarovat toho, nadělat příliš mnoho hluku. Docela mi vyhovovalo, že Tom ještě spal. Stále jsem si totiž neujasnil, zdali mám být uražený za ten večerní polibek, anebo nad tím jen mávnout rukou a nechat to plavat. Možná odměřenost by mohla být tím správným řešením, protože uraženost nebo nadávky by ho mohly vyprovokovat jen k tomu, že by se snažil naschvál o další podobné výpady. Nebo by se mi třeba smál, jak hloupý jsem, že na to stále myslím, a třeba by byl smutný, že s ním nemluvím kvůli takové maličkosti, která nebyla myšlena nijak špatně. Byl to jen polibek, ten sám o sobě přeci není špatný. Uvědomil jsem si, kolik věcí o něm vlastně nevím. Netušil jsem, jakým se stal, znal jsem ho jen jako dítě, proto jsem nyní vůbec nedokázal odhadnout, jak by reagoval, co měl uvnitř sebe, jak uvažoval, na co myslel. Dřív jsem docela přesně věděl, co se mu honilo hlavou, protože jsme byli jedna mysl rozdělená do dvou, spojená neviditelným poutem. To se ale zpřetrhalo a já sám sebe přistihl, že si teskním nad tou ztrátou.
„Dost, Bille!“ Okřikl jsem sám sebe a uhodil pěstí do desky kuchyňské linky. Tlumeně to zadunělo a já si až teď uvědomil, že jsem vlastně nechtěl dělat hluk. Naštěstí to nebylo nijak příliš pronikavé. „On je už dávno za mnou. Tohle je jen úkol. Snaž se do toho moc citově nezapojovat. Jen vyplň, co bude chtít, a pak konec.“ Drmolil jsem. Ještě párkrát jsem ta slova zopakoval ve snaze vštípit si je. Uklidňovalo mě to.
A pak naprosto spontánně přišel nápad, jak se na chvíli zabavit. Tom mně to tu včera nijak zvlášť neukázal a tenhle dům byl veliký. Moje zvědavost vyplavala na povrch a k mé vlastní úlevě tak na okamžik zastínila unavující přemílání minulosti a trpké současnosti. Při procházení vilkou mě překvapilo, kolik místností je ještě úplně prázdných. Tom doopravdy nijak nepřeháněl, když tvrdil, že to tu ještě zdaleka není hotové. A nejspíš ani se zařizováním nijak nepospíchal, pravděpodobně ho to netížilo. To já bych měl dávno všechno hotové. Sice říkal, že se sem nastěhoval asi před měsícem, ale čas věnovat se interiéru měl určitě mnohem delší. I tak se mi tu ale líbilo, a dokonce se mi i v hlavě rodily nápady, jak by mohl který pokoj vypadat.
Dva pro hosty, jeden jako pracovna, potom bych nechal zastřešit balkon v patře, propojit ho s místností a udělat tam něco jako relaxační kout plný různých rostlin. Chodil bych tam poslouchat hudbu, čerpat inspiraci nebo jen tak odpočívat. Suterén mě potom ohromil mnohem víc. Bylo tam spousta volného prostoru. Úplně živě jsem tam viděl zkušebnu, saunu a pak tam bylo i cosi, u čeho jsem tak úplně nepochopil záměr. Otevřel jsem jedny dveře a octl se na poměrně prostorném placu. Člověk by řekl další místnost, ale chyběla tomu jedna zeď, takže jsem odtud mohl vidět další přiléhající část pozemku patřící k domu. Sice jsem netušil, k čemu to zamýšlel bratr, já bych tu ale vybudoval napůl krytý a napůl venkovní bazén. Bylo by to kouzelné místo s vířivkou, pár vodotrysky a umělou dekorací evokující tropický ostrov. Zasněně jsem se culil a snad až nábožně procházel tím místem, osahávajíc si stěny, podlahu, kolečko, které tu nejspíš zůstalo po zednících.
Nakonec jsem se octl i v garáži. Ohromením mi spadla brada, když jsem tam našel další dva zaparkované bouráky. Jako kdyby nestačila ta luxusní kára, kterou mě sem včera přivezl. Ne, pan podnikatel musel mít navrch ještě nějaké elegantní auto, řekl bych diplomatického ražení, a potom sporťák R8 GT, oboje značka Audi. Tu jsme obdivovali už jako kluci. Nejspíš jsme se tenkrát nechali ovlivnit otčímem. Pro něj totiž Audi byla naprostá srdcovka. Já si oblibu pro jejich auta uchoval, ale nikdy jsem si nedovolil ani zadoufat, že bych si mohl někdy nějaký jejich model pořídit, a můj ctěný bratr vlastnil hned tři, z toho dvě byly těmi nejdražšími kusy, které momentálně tahle automobilka nabízela.
„Snob!“ Odplivl jsem si a mračil se jako bouřkové počasí, když jsem odcházel z garáže pryč, aniž bych si je snad podrobněji prohlédl. Nechtělo se mi nad nimi obdivně slintat, a navíc se dostavila taková menší závist, která mnou docela značně cloumala. Vcelku mi to pokazilo náladu a já se uchýlil k tomu jedinému, o čem jsem věděl, že mě z toho zaručeně dokáže vytáhnout. Sladké. Ale ne jen tak ledajaké. Rozhodně by to nenapravil další kousek čokolády. Potřeboval jsem něco, co by mi jako vítaný bonus zaplnilo můj docela hladový žaludek. Přeci jen, co je pro chlapa po ránu malý kelímek jogurtu. Zatoužil jsem se pořádně nadlábnout a takové palačinky s nutelou, sladkým tvarohem nebo marmeládou, a navrch kopcem šlehačky, to bylo přesně ono.
Naštěstí Marie se pečlivě starala o to, aby tu nic nechybělo, takže dohledat tady mouku, mléko, vejce a ostatní nutnosti kolem, nebyl až takový problém. Pustil jsem se do práce a už jenom ta příprava mi pomohla, a já se velice brzy přestal zaobírat těmi nablýskanými fešáky, které měl Tom dole zaparkované. Beztak to byla malichernost. Nikdy jsem neměl v povaze nějakou přílišnou závistivost, to jen v případě bratra se mi určité skutečnosti jen nějak obtížněji vstřebávaly.
Ani ne za hodinu jsem měl nasmažený na velkém talíři úctyhodný komín voňavých placek, cukrem dochucený tvaroh a nějakou tu zavařeninu. Všechno jsem si to nanosil na jídelní stůl a zbývala ještě šlehačka. Byla tu ta pravá v kelímku, žádné náhražky ve spreji, tudíž jsem potřeboval něco, čím bych to ušlehal. Naštěstí Marie měla všechno přehledně srovnané, v ničem žádný chaos, takže i šlehač jsem měl po pár nakouknutích do skříněk k dispozici. Přestal jsem se zatěžovat i tím, že bych mohl bratra vzbudit a pustil přístroj naplno. Stejně už bylo téměř jedenáct hodin. To už by se mohl vzbudit. Sice jsem předpokládal, že vzhledem k jeho práci je nejspíš zvyklý ponocovat a potom prospat půl dne, ale včera jsme tak pozdě spát nešli, tudíž jsem neměl žádné špatné svědomí, kdyby se snad mou vinou probral k životu.
Přes hluk ze šlehače mým uším uniklo, že buď moje myšlenka na něj, nebo mé šramocení v kuchyni, už ho z postele vyhnalo, protože se mi objevil v zádech, aniž by se pokusil na svou osobu nějak upozornit. Nadskočil jsem úlekem, když jsem ten přístroj vypnul, otočil se, že spolu s hotovou šlehačkou půjdu a usadím se ke stolu, a on byl asi dva metry ode mě. Zíval na celé kolo, mžoural přes ospalkami slepené oči a drbal se na břichu. Naprázdno jsem klapnul pusou a lehce zrozpačitěl. Stál přede mnou jen v boxerkách a já honem nevěděl, kam s očima.
Toma ale jeho nahota nejspíš vůbec netrápila. Usmál se na mě, popřál mi dobré ráno a pak začenichal.
„Tys vařil?“ Podivil se. „Co máme dobrého?“ Vzápětí se zajímal.
„Palačinky.“ Ukázal jsem směrem k širokému průchodu, který spojoval kuchyň s jídelnou. Taky se nemusel tak hloupě ptát, stačilo se rozhlédnout, dle mého to totiž odsud bylo dost dobře vidět. Tom mrknul tam, kam byl naveden a jeho úsměv se ještě více rozšířil.
„Páni, mňam. Vědět, že to bude s takovýmhle servisem, tak budu požadovat mít tě tu alespoň měsíc,“ pronesl Tom v žertu, já se ale zamračil. Vtipné mi to nepřipadalo ani trochu.
„Moc si na to nezvykej. Já jsem host, ty by ses měl starat o mě, a místo toho chrníš.“ Brblal jsem.
„Myslíš?“ Povytáhl Tom obočí a poťouchle se zubil. „Já bych řekl, že ty seš tu od toho, abys mi ve všem vyhověl.“ Usadil mě. Pochopitelně měl pravdu. Já na to ale neustále zapomínal. Bylo těžké chovat se podle toho, co se ode mě očekávalo, když přede mnou stál bratr. „Původně jsem zamýšlel využít tě k jiným věcem, ale vidím, že vaření je taky fajn nápad.“ Dodal, čímž mě dorazil. Ještě mě neopomněl sjet výmluvným pohledem od hlavy až k patě a mlsně si olíznout rty tak, jak to uměl jen on. Vykulil jsem oči a pár vteřin zůstal jen přimražený stát na místě, než mi naplno došel celý smysl těch slov. Pak se mi pomalu začala hrnout krev do hlavy. Pár ráznými kroky jsem přešel do jídelny a mrsknul s umělohmotnou miskou, ve které byla šlehačka, o stůl.
„Třeba se tím udav!“ Popřál jsem mu, otočil se na patě a utekl před ním. V ložnici jsem se zhroutil na část postele, která mi byla milostivě propůjčena, stočil jsem se do klubka a hlasitě potáhnul.
Jakou že jsem si to ještě před pár hodinami plánoval strategii pro přežití těchto tří dní? Držet si odstup a citově se neangažovat? Ano, to bude ono. Jenže to nešlo. Vytáčel mě, a zároveň mě to k němu táhlo. Jak jsem mohl jen chladně přistupovat k roli, kterou jsem tu měl sehrát, když ve mně vzbuzoval takové množství emocí? To se neslučovalo s mými silami. A aby toho nebylo málo, přišlo mi líto, že o mně tak smýšlel. Byl jsem jen kus masa, který ho měl potěšit, a to po všech stránkách. Proč jen jsem byl překvapený, když jsem věděl, jaký je. To, že jsme sourozenci, pro něj nikdy nebylo překážkou. Přitažlivost, jediné měřítko, podle kterého se řídil. A já si někde hluboko ve své duši dovolil hloupě zadoufat, že tenhle čas měl sloužit k tomu, aby se z nás znovu stali bratři, milující, blízcí si sobě navzájem, ale jenom bratři.
Zmatený stál v jídelně a díval se směrem, kterým Bill zmizel. Nerozuměl jeho výkyvům nálad. Všechno už vypadalo tak dobře, bez problémů si popovídali a s novým dnem přišla ledová sprcha. Vůbec si neuvědomoval, že ta podrážděná reakce mohla být jen důsledek jeho slov, on to nemyslel přeci nijak špatně, a proto usoudil, že se Bill jen špatně vyspal. Bez něj ovšem vůbec neměl chuť pouštět se do jídla, a tak tedy šel odevzdaně za ním.
Překvapilo ho, v jakém stavu ho našel. Klubíčko nervů choulící se v peřinách. Chtěl si k němu přisednout a vyzvědět, co ho tíží, ale když na něj Bill zle vyštěknul, ať jde pryč, trpělivost došla. Neměl rád, když kolem sebe někdo kopal bez zjevné příčiny a jeho neustálá podrážděnost ho unavovala. Jestli takhle budou vypadat celé ty tři dny, tak budou nejspíš těmi nejdelšími v Tomově životě.
„Nevím, kam bych chodil. Já tady bydlím a s tvým dovolením bych se rád obléknul.“ Reagoval na něj Tom podobně úsečným hlasem. Otevřel si posuvné dveře, které vedly do prostorné šatny, a vybíral si něco na sebe. Zabralo mu to pár minut, přeci jen toho měl docela dost a potrpěl si na barevnou sladěnost, takže se rozhodně neoblékal stylem – co prvního mi přijde pod ruku. Bill se na něj ani neohlédl a jeho přítomnost okatě ignoroval.
Sklíčeně jsem si povzdechl, když pokračoval v tom svém trucování i potom, co už jsem byl dávno oblečený. Stál jsem kousek za ním a pozoroval jeho drobná záda. Občas si taky vzdychnul a něco žmoulal v dlaních. Kapesník, jak jsem zjistil, když jsem k němu popošel blíž. Možná by si zasloužil z mé strany obdobné přehlížení, já ale nedovedl být tak studený jako on.
„Bille,“ oslovil jsem ho opatrně a obešel postel, abych k němu byl čelem. Jen trhnul rameny a hlasitě se vysmrkal do kapesníku. „Ty brečíš?“ Napadlo mě a se starostí jsem si k němu přisedl. Jeho tělo se napjalo, ale neodtáhl se. Jen dál setrvával v té své pokroucené poloze.
„Tos uhod!“ Odsekl a prohlížel si svoje nehty, vyhýbaje se mi tak pohledem.
„Tak mi řekni, co tě zase žere?“ Promnul jsem si kořen nosu a upřeně se na něj zadíval. Očekával jsem, že z něj tedy vypadne nějaké vysvětlení, ale Bill jen semkl rty do úzké linky.
Bylo na něm vidět, jak se to v něm vaří, ale nakonec přeci jen promluvil.
„Hezky sis vymaloval to naše setkání, jen co je pravda. Možná, že nejsem host, ale vojebávat se taky nenechám. Na to zapomeň!“ Konečně se na mě kouknul a z očí mu div nešlehaly blesky. Já ty svoje vykulil v údivu.
„O čem to tu mluvíš?“
„No ještě se ptej!“ Prsknul a vyhrabal se do sedu, aby tak proti mně mohl zaujmout obranně útočnou pózu. Mračil se na mě jak deset čertů, a když už konečně seděl, pokračoval. „To tvoje, že ti mám ve všem vyhovět, a ty další blbý kecy. Nic takovýho nebude. Ani se mě nedotkneš!“ Teprve nyní mi začalo pomalu docházet, čím byla způsobena tahle Billova nálada. Zabublal jsem smíchy, ale hned se mi to podařilo ovládnout. Jen pobavený úsměv mi na tváři přetrval.
„Ty seš blázen, víš to?“ Pocuchal jsem ho ve vlasech. Ohnal se po mně zuby, ale včas jsem ucuknul. „Co sis myslel, že tě tu budu znásilňovat? Tam v jídelně jsem si dělal jenom srandu. Nebylo to myšleno vážně a ani mě nenapadlo, že bys to mohl vzít jinak.“ Bill se zarazil, trochu se mu uvolnila ta jeho zamračená mimika ve tváři a místo toho ji vystřídala zamyšlenost.
„Ty… ty mi tedy říkáš, že…“ Hledal vhodná slova. Potřeboval se přesvědčit, zda to správně pochopil, „že se mnou nechceš spát. Žádnej sex nebude?“ Konečně jsem tedy věděl, z čeho měl celou dobu ty největší obavy. Dokázal se otevřeně zeptat, já ale nemohl stejně narovinu odpovědět. Vymanil jsem se z jeho upřeného pohledu a roztržitě si skousl ret. Pochopitelně jsem po něčem takovém toužil, ale přiznat mu to teď, tak uteče, a už ho nejspíš nikdy neuvidím. Proto jsem to raději co nejrychleji obrátil v žert.
„Vypadáš, že je ti to skoro líto.“ Uculil jsem se a žďuchnul ho loktem rozverně do paže. Bill ale nehodlal přistoupit na moje odlehčující srandičky.
„Nemel blbosti a odpověz mi.“
„OK,“ vzdal jsem to. „Do ničeho tě nehodlám nutit, jasný? Takže jestli je to to jediný, z čeho jsi měl vítr, tak můžeš být v klidu. Nic ti nehrozí.“ Což byla pravda. Neodpověděl jsem mu sice přímočaře na jeho otázku, ale řekl bych, že jsem i tak podal uspokojující odpověď.
„Aha,“ podrbal se na bradě v přemýšlivém gestu. „A co teda po mně budeš chtít za všechny ty prachy, o který tě připravil Fabian?“ On se v tom prostě nemohl přestat rýpat a nechat věcem volný průběh.
„Cokoli mi jenom dovolíš mít…“ Lišácky jsem to zaobalil, vtiskl mu mlaskavou pusu na čelo a nechal ho tam zmateného sedět. Já měl totiž v plánu konečně si pochutnat na těch lákavých palačinkách.
______________________________
A pro ty, které by zajímalo, čím byl Bill předešlý den dovezen.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Další úžasný díl, Bill se tak urputně brání, a zaroveň si přiznává svoji slabost pro Toma, nádherně napsané =)♥ Billa ta přitažlivost stejně přemůže a hrozně moc se na to těším ♥
A ty Audiny jsou úžasné, u té druhé, černé se mi strašně líbí ten dům, a kdybych si měla vybrat, tak u mě vyhrává to třetí autíčko =)
Billí je nám zmatený. Já se mu nedivím, měl o bratrovi úplně jiné mínění, navíc s tím, co mu ostatní cpali do hlavy, ale doufám, že si nakonec připustí, že Tom je fajn a takový není. A Bill se nám zase naštval, ale je fajn, že si to vysvětlili. A ty autíčka jsou luxusní, njn Toman si to může dovolit.