autor: LadyKay
„No, Tome, dělej! Nebudeme na tebe pořád čekat.“ Jak Bill tak Absinth na mě zírají a čekají, až se k nim dobelhám. Mám chuť bráchu odpálkovat, ale pak si vzpomenu na procházku, kdy jsem to byl já, kdo ho podobně peskoval, a raději sklapnu. Znám moji divušku, dala by mi to parádně sežrat. Sice se tváří, že na to zapomněl, ale zdání klame. Má sakra dobrýho pamatováka. O tom mě už několikrát přesvědčil…
„Proč vůbec tenhle špacír?“ Ohlédnu se na kopec, který jsem právě úspěšně zdolal, a s jazykem na vestě hledím do rozesmáté tváře osoby, kterou mám sto chutí něčím hodně tvrdým trefit. To je hnus se takhle hýbat už po ránu.
„V jednom časopise jsem četl, že procházky na čerstvém vzduchu jsou zdravé a pomáhají při zvládání stresu.“ Bože, děkuji, že jsi nedopustil, aby Bill četl něco o běhání. Jinak by mě ráno nutil sprintovat kolem baráku. Pro jistotu zneškodním všechny časopisy, co máme doma. Bůhví, co by tam vyčetl příště…
„Asi ti lhali.“ Projdu kolem nich a pokračuju kupředu. Stejně mě doženou, nasadili tempo, kterému se nedá stačit. Krom toho jsem jediný, kdo je ve stresu a nějak nepociťuji, že by ho tenhle pochoďák, na který jsme se vydali, odbourával.
„Nemůžeš čekat, že se účinky dostaví ihned. Chce to pravidelnost.“ Nejprve mě předběhne Absik a následně i Bill. Pravidelnost? Tím chce naznačit, že budeme takhle courat každej den po lese?
„Nic se neboj, Tommy. Tady je tolik míst, kam se dá jít.“
„Proč? Řekni mi proč?“ Zaskučím s pohledem upřeným k nebesům. Nade mnou vidím špice jehličnanů, slyším ptačí zpěv. To je jak stvořený pro moje nervy, fakt!
***
„Ježiš, tak to pořád neřeš!“ Bill mě rozčíleně okřikne, když překročíme práh bytu. Naše ranní procházka se krapet protáhla, neboť za okny už je tma jako v pytli. Bráškův skvělý orientační smysl nás totiž zradil. Takže jsme se motali pořád dokola, přestože jsem ho neustále přesvědčoval, že máme jít na druhou stranu. Nakonec si ale dal říct. No, nedal. Musel jsem ho popadnout za ruku a odtáhnout ho tudy, kudy jsem chtěl jít celou dobu.
„Budu. Protože kdybychom šli tudy, kudy jsem říkal já, byli bychom dávno doma.“
„No, jistě, pan Chytrý všechno ví, všechno zná. Ještě nezapomeň říct, že jsem to udělal schválně.“
„To by ti bylo dost podobný!“ Odseknu mu a třísknu dvířky od linky. Je to jeho vina, kdyby mě poslouchal, nemuselo se nám to stát. Připadal jsem si jak ty dvě děcka… Hans a Gretel… nebo jak se jmenovaly. To je jedno. Podstatný je, že ti spratci zabloudili v lese a babka kanibalka je málem sežrala. Bill má kliku, že po mně nechtěl, abych lezl na strom. Poslal bych ho do… až tam.
„Cože jsi to řekl?!“ Bill je okamžitě u mě a zaujímá bojovný postoj, připraven se bránit, jakmile se jej znovu jen slovem dotknu. Netykavka! No jo, za pravdu se každej zlobí…
„Že by ti to bylo dost podobný.“ S naprostým klidem mu zopakuji, co jsem před chvilkou řekl a se sklenicí džusu v ruce kolem něj projdu. Slyším, jak se zhluboka nadechne a cítím, jak se jeho hnědé oči vpíjejí do mých zad. Možná bych se k němu neměl moc otáčet zády, jinak využije situace a zákeřně mě napadne.
„No dovol! Děláš, jak kdybych tam nechal trčet jen tebe!! Byl jsem tam taky, lásko.“ Připomene mi, že i on musel zdolávat překážky a stejně jako já se probojovával houštím, hledajíc cestu z lesa ven. Naše „manželské“ hádky k smrti nesnáším. A když jsem utahaný, nesnáším je dvakrát tak. Kdežto Bill se v nich podle mého názoru vyloženě vyžívá. Ženský jsou prý hysterky, Bill je chlap a je taky. Raději snad ani nechci vědět, jakej by byl jako baba.
„Připadám si, jako bych byl s tebou ženatej.“ Zašeptám, aby mě neslyšel, protože bych tím vyprovokoval další spor. A ač jsem si chtěl sednout, rozmyslím si to. Nemám náladu hádat se s ním nebo poslouchat jeho výčitky. Raději se někde před nimi oběma zavřu.
„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ Pohoršeně zatřese hlavou, z níž už stáhnul kšiltovku, již odhodil někam před sebe. Měl by si ji sebrat ze země, než si jí všimne pes. Co čeká, že tu zůstanu a budu ho poslouchat? Pro mě je to uzavřené, on je jediný, kdo má potřebu se v tom vrtat dál.
„Do ložnice. A vy dva,“ ukážu nejprve na Billa a pak na zrádce Absintha, „zůstanete tady a ať vás ani nenapadne za mnou dolejzat.“
***
„Řekl jsem nedolejzat, ne?“ Vrhnu nevraživý pohled na dvojče, které strčí hlavu do dveří. Po chvilce se u jeho nohou objeví i chlupatá palice mého mazlíka. Oba ke mně vysílají provinilé pohledy a očividně čekají, až je pozvu dál.
„Zlobíš se?“ Bill se nakonec pozve sám, protože mu došlo, že ode mě by se toho jen tak nedočkal.
„Jo.“
„A budeš se zlobit ještě dlouho?“
„Jo.“ Zařekl jsem se, že budu naštvanej ještě další hodinu. Ať vidí, že když chci, dokážu se na něj zlobit. Alespoň mu dojde, že mu všechno neprominu tak jednoduše, jak by si myslel. Třeba to k něčemu bude a konečně na mě začne brát aspoň trochu ohled. Ne že by byl až vyloženě sobecký, dokáže myslet i na druhé, když se dobře vyspí a nebo miluje-li je, jen si na ně vzpomene bohužel moc pozdě. Jakmile totiž něco zvažuje, je pro něj důležité, co chce on. Teprve když se rozhodne a nedá se couvnout, začne se zajímat, co na to říkají ostatní. Tady musím dodat, že je to jen tehdy, má-li světlou chvilku. Ve většině případů se tím zaobírá, až když ho dotyčný upozorní. Což není zrovna nejlepší. Protože Bill bytostně nesnáší, když mu někdo radí, upozorňuje na jeho chyby a nabízí možnost, jak je napravit. Věty začínající ‚musíš‘ nebo ‚měl bys‘ či ‚bylo by dobré, kdybys‘ a samozřejmě jim podobné, ho dokážou vytočit na maximum.
„Hele, odprejskni, tohle na mě neplatí.“ Odeženu ho, když si lehne vedle mě a ucítím, jak se mi jeho paže jako pár háďat začne ovíjet kolem pasu. Posadím se na okraj postele, přirozeně zády k němu, aby mu došlo, že to myslím vážně, a nechovám se tak kvůli tomu, že bych nějak závratně toužil po usmiřování.
„Tommy, no tak, nemrač se.“ Billovy rty se dotknou mé kůže a vtisknou na ni lehký polibek. Ač se bráním a šiju sebou, podaří se mu posadit se mi na klín. „Usměj se.“ Kdyby řekl ‚promiň‘ nebo ‚mrzí mě to‘, bylo by to lepší a dokázal by tím mnohem víc než přesvědčováním mě, že mi úsměv sluší mnohem víc. To je to tak ponižující?
„Čumáčku.“
„Cože?“ Vyjeknu a cuknu sebou. K jeho smůle asi moc prudce. Bill se mě totiž nedržel. Jeho dlaně hladily mou hruď, zatímco se jeho rty přibližovaly k mým. Zaječí, na což reaguje Absinth vytím, a dopadne na tvrdou zem. Myslím, že tuhle situaci už jsme někdy zažili. Bill, letící vzduchem a následně se válící u mých nohou, je mi až nebezpečně moc povědomý…
„Billy?“ Oslovím jej opatrně, když se diva začne sbírat ze země. Jakmile mě však propálí naštvaným pohledem, mám chuť vzít nohy na ramena. Tohle mi neprojde jen tak. Nejprve jsem měl tu drzost vyčíst mu pár věcí, a teď kvůli mně leží na zemi.
„Tomane, ty jsi takový…“
„Nejsem čumáček.“ Připomenu mu, proč skončil u mých nohou. Je to uchylný! Když mi říká lásko, miláčku, broučku, zlato, tak prosím. Ale takhle ne.
„Ne, ty jsi totiž neuvěřitelný debil.“ Zaskučí a po čtyřech leze ke mně. Absi se motá kolem něj, očividně si myslí, že si s ním bude hrát. Chudák, být jím, raději zmizím někam do bezpečí.
„Nesahej na mě!“ Procedí mezi zuby a zavyje bolestí tak, že mu i pes může závidět a mohl by se od něj přiučit. Tak nic. Snažil jsem se mu pomoci nahoru, když ho bolí záda, ale když nechce, tak nechce. Vnucovat se mu nebudu. I kdybych se pokoušel sebevíc, nepodaří se mi moji osobu zbavit viny. Podle něj jsem ho shodil schválně, mám radost z toho, že ho to bolí a ještě víc mě těší, že nemůže na postel vylézt sám. Raději vyklidím bojiště, dokud je čas. Podle mě to stejně přehání, zas tak to bolet nemohlo.
***
„Bille, pojď se najíst,“ stisknu kliku a vejdu do ložnice. Když se ale rozhlédnu, ztuhnu uprostřed pohybu a vyděsím se.
„Bille!“ Vyjeknu a doběhnu k němu. Dřepí u postele, jíž se jednou rukou přidržuje a nepřítomně zírá před sebe. Ježiš, ještě aby mi tu zkolaboval! Moc bych mu to nedoporučoval. Ani ve škole a ani v autoškole jsem nedával zrovna dobrý pozor, když jsme brali první pomoc, a jediné, co dokážu, je uložit zraněného do stabilizované polohy.
„Tobě je špatně?“ Naléhám na něj, aby mi odpověděl, a zkusím s ním trošku zatřást. „Billy!“ Spíš než výkřik to zní jako zakňučení. Odpusť, lásko, ale jinou možnost nevidím. Nadechnu se a vlepím mu facku.
„Au, co děláš, pitomče?! Hrabe ti?! Co mě mlátíš?!“ Reakce, kterou jsem přesně čekal. Ale díky Bohu, že už je zase při smyslech.
„Bál jsem se.“
„Zatočila se mi hlava. To je naprosto normální,“ bez problémů se postaví na nohy a posadí se zpátky na postel, „že se někomu motá hlava, když spadne a bouchne se do hlavy.“ Vsadil bych se, že věta měla znít trošku jinak. Bill se rozhodl být ke mně hodný a vypustil spojení ‚kvůli tobě‘.
„Bolí tě to…“
„Už se na tebe nezlobím.“ Významný tón, jímž to Bill řekl, mě měl upozornit na fakt, že je to velkorysé gesto z jeho strany a jen tak každému se nepoštěstí, aby se mu dostalo odpuštění. Já se picnu! Když jsme se vrátili, byl jsem já tím, kdo se vztekal, protože jsem na to měl právo. Ovšem nebyli bychom to snad ani my dva, kdyby se naše role neprohodily a ze mě se nestal provinilý.
„Fakt je to dobrý? Nemám ti něco donést?“ Touhle otázkou jsem si nepomohl, spíš jsem sám sobě uškodil. Bill sice okamžik zaváhá, ale dojde mu dřív to, co mně dochází jaksi pomaleji. Bude-li předstírat, že je mu zle a bude-li mi neustále nepřímo připomínat můj podíl viny na jeho stavu, nenajdu v sobě odvahu vzdorovat a budu ho opečovávat. Postel rovná se Tom pobíhající kolem něho.
„Dal bych si zmrzlinu.“ Moje radost, že je nenáročný, byla opět předčasná. Než stihnu opustit ložnici, požaduje sklenici džusu a jestli budu tak hodný, mohl bych prý vypnout televizi, protože má dojem, že mu kvůli tomu kraválu praskne hlava. Jen co se vrátím, kňučí, abych mu natřepal polštář a přikryl ho. Když vše splním do puntíku, chystám se odejít a sednout si k bedně, Bill ke mně však vyšle zděšený pohled, kterým jako by mi říkal, že jsem se musel zbláznit. Nejprve mu způsobím otřes mozku, kvůli kterému musí ležet v posteli, a teď mám tu drzost vstát, klidně ho tu nechat a raději sledovat nějaký pitomosti, než si povídat s vlastním bratrem. Tak to samozřejmě není, ale Bill to dokáže podat tak, že tomu i já sám uvěřím. Posadím se tedy na místo, na něž poklepal dlaní, a nechám ho, aby si ze mě udělal polštář.
„Jsi šťastný?“
„To víš, že jsem.“
„No, to neznělo moc šťastně…“ V duchu si napočítám pro jistotu do dvaceti, než mu na tuhle pochybovačnou poznámku odpovím.
„Jsem nejšťastnější, protože mám tebe.“ Někdy mám pocit, že jsem dostal jakousi obdobu Pandořiny skříňky neboli zhoubného daru. Pokud s ním nebudu umět zacházet, mohlo by se mi to šeredně vymstít jako mojí předchůdkyni. Jenže mezi námi je dost velkej rozdíl. Pandora byla baba, já jsem chlap. Byla pitomá, kdežto já jsem chytrej a nemůže se mi to vymknout z ruky.
„Vyprávěj mi něco.“ Zaprosí Bill a upře na mě oči.
„A co?“ Položím se vedle něj, přitáhnu si ho blíže k sobě a instinktivně jej pevně obejmu. Odvětí mi, že je mu to jedno. Okamžik přemýšlím, pak se společně s úsměvem na mých rtech vrací i vzpomínky na jedno z nejšťastnějších období mého, vlastně našeho života. Na dětství…
Bill
„Vezmu ho ven.“ Dobrovolně se nabídnu, že vyvenčím Absintha, který do mě pořád strká čumákem. Stejně mě má raději. Není se čemu divit, když mu jeho páneček pořád jen nadává. Hodím si na sebe dlouhý svetr, neboť to nevypadá, že by venku bylo nějak hezky. Sice je už po desáté, ale je tam šílená mlha, fouká vítr a vypadá to, že každou chvíli začne pršet.
„Půjdu s vámi.“ Tom se natáhne po mikině a chystá se ji obléct. Zadržím ho. Nemusí s námi chodit. Kdyby byla tma, tak prosím, ale ve dne to zmákneme sami. Stejně dál než před barák nepůjdeme. Bez Toma se tu moc nevyznám a nemám chuť zabloudit stejně jako včera.
„Billy, bylo ti špatně a…“
„Tommy, je to dobré. Jsem v pořádku.“ Ubezpečím ho a pohladím po tváři. Včera se mi jen zamotala hlava, asi to bylo tím, jak jsem se do ní uhodil. Chtěl jsem jít za Tomem a najednou se se mnou zatočil celý svět, a mně se zdálo, jako by mi někdo vymazal paměť nebo spíš vyoperoval mozek, zatmělo se mi před očima a nemohl jsem se pořádně nadechnout. Pak si pamatuji už jen facku a vyděšeného Toma. Krk i hlava mě stále trošku pobolívají, ale bude to v pořádku. Za pár dní si na to ani nevzpomenu.
„Dobrá.“ Povzdechne si a souhlasně kývne. Asi ještě pětkrát mě prosí, abych byl opatrný. Absimu přikáže, aby na mě dával pozor, a doprovodí nás až ke dveřím.
„A to je přesně to, co na něm miluji a nesnáším zároveň.“ Promluvím ke svému staronovému kámošovi, sedícímu u mých nohou, když se ocitneme ve výtahu. Jeho péči miluji, ale zároveň mi občas i leze na nervy, a to tehdy, dělá-li, jako bych byl nějak smrtelně nemocný. Jsem zdravý, nic mi není.
„Počkej, podíváme se, kdo nám píše.“ Zasměji se, když se Absi vrátí ode dveří ke mně a začne do mě šťouchat a pobíhat kolem mě. Tom mi těsně před odchodem vrazil do ruky klíče od schránky a pověřil mě, abych vybral poštu. Samý letáky a zase jen letáky. To ať strkají do schránky důchodcům, co slevami v obchodních domech žijí, a ne nám. My máme tak čas trajdat a nakupovat za výhodnou cenu maso, vejce a podobně! Dopis pro Toma… To bych rád věděl, kdo mu může psát. Podívám se proti světlu, ale nic nevidím. To, že to psala nějaká ženská, mi nikdo nevymluví. Adresa je psána rukou příslušnice něžného pohlaví, poznám rozdíl mezi ženským a mužským rukopisem. Páru, nad níž bych ho rozlepil, tu nemám, takže smůla. Budu to muset z Toma nějak nenápadně dostat. Dopis, který bych nejraději zničil, strčím do obří kapsy svého svetru a hrabu se dál. Zase pro Toma… Něco od banky. Že by ti inteligenti konečně vyřešili tu lapálii s naším účtem? Doufejme, jinak tam na ně budu muset osobně naběhnout a seřvat je.
„A tohle je zase… pro mě?“ Třeštím oči na nažloutlou obálku a nevěřím vlastním očím. To není možné!
autor: LadyKay
betaread: Janule
Čekala bych, že má Tommy lepší kondičku – nějaký výšlap na kopec by ho neměl tak rozházet. Byla to legrace. Miluju, když se Tommy tak čertí. A ta představa, že by Tommy lezl na strom, aby se podíval, kudy vede cesta z lesa ven. Proč by mě ani nepřekvapilo, kdyby to po něm Bill chtěl? Při "manželských" hádkách slzím… A z Absíka taky nemůžu. Nejdřív Billa využívá jen na mlsoty a pak stačí zahrada a je s Billem jedna ruka. Tohle musí být na Tommyho vážně moc. A ještě se oba (Bill s Absíkem)tváří jako ti největší andílci, jako že oni vůbec nic, oni "jenom".
Letící Bill končící u Tommyho nohou, bravo! Směju se na celé kolo ještě teď. Ale souhlasím, místo "promiň" se Tommy dozví, že je čumáček… 🙂
Ještě že je Bill tak velkorysý – Tom by za něj i dýchal… A Bill toho tak využívá.
A opět se mi vkrádají do mysli jisté obavy a to dost velké. Já se tady bavím, ale aby nás nečekalo nakonec drama. Když Bill spadl, nemohl si přeci ublížit natolik, aby se mu zdálo, že mu někdo vymazal paměť. Byl chvíli úplně mimo… Tohle se mi vůbec nelíbí, tady něco nehraje! Není nemocný? To je asi hloupost, že?
A máme tu 2 další záhady, kromě té, kdo je Romeo. Dopis pro Toma (od ženské? Je si Bill jistý?) a nažloutlá obálka pro Billa. Že by další vyznání od Romea?
A jak to, že Romeo ví, kde Bill bydlí? To ví vlastně Pete…
Romeo je přeci zpočátku platonickým milencem, který se mění v toho reálného. Miluje svou lásku a je ochotný pro ni obětovat cokoliv. Je ale přelétavý a jedná bezmyšlenkovitě, zaslepeně. Pro svou lásku se trápí… To vše by zas ukazovalo na Toma.
Janí, jestli jsme se minuly v komentáři, co ty na to, kdo je Romeo? Musíme rozjet pátrání.♥
Ondi, to není fér, ty už jsi všechno napsala za mně xD
Ladynko, nejdříve musím říct, že absolutně nechápu, kde pořád bereš tu inspiraci a tvůrčí invenci, a jak to, že tě napadají pořád tak famozní hlášky, které potom vkládáš do pusy Tomimu =) Dneska se totiž s tou svojí ironií a sarkasmem zase vyřádil xD
To, na té procházce, jak řekl, že musí zlikvidovat všechny časopisy, než z nich Bill zase něco vyčte, nebo ty jeho komenty ohledně Billova "úrazu", o čumáčkovi ani nemluvím xD
A Absi, to je normálně plnohodnotná postava povídky, se svým vlastním charakterem, který je stejně jedinečný, jako charakter jeho pánečka xD
Prostě naprosto úžasná povídka ♥
Já osobně nechápu, že tady na blogu je v podstatě bez povšimnutí, protože je jedinečná, ať už prostředím, ve kterém se odehrává, skvěle vykreslenými postavami, osobitým a neotřelým humorem a v neposlední řadě i skvělým stylem psaní.
Vím, že máš svůj vlastní blog, občas tam nakouknu, protože jsem zvědavá, jaké další skvosty tam ještě schováváš =) Tak doufám, že aspoň tam máš povídku okomentovanou pořádně, tak jak si zasluží =)
[1]: A Ondi, s tím Romeem fakt nevím, na začátku jsem myslela na Toma, ale ten to asi nebude a žádný další aspirant mě nenapadá. Až budu mít chvilku, projdu si díly na začátku, jestli mě tam někdo nenapadne.
Teď mě napadlo, jestli si ty dopisy Bill neposílá sám, jeho ego by tomu odpovídalo xD A jestli to třeba nedělá kvůli Tomovi, aby žárlil nebo tak něco xD
No to mi mluvíš z duše, Jani. Já si to myslela okamžitě, co začal přednášku Tommymu a navíc, teď, jak se "ztratil" – přijde mi, že o sobě nevěděl. Co když je nemocný, jako dvojí osobnost nebo tak. Já vím, asi už to přeháním s fantazírováním, ale pak si ty sonety mohl psát sám! Nakonec budem koukat, že Romeo bude sám Bill. Ale k tomu mi nejde to trápení. Víš, jak Ladynka psala o tom, že se sny a přání stanou ošklivou noční můrou, ze které nejde procitnout… A jak Tommy vzpomíná na okamžik, kdy se do Billa zamiloval – Bill VTANČIL do místnosti, to je jako, když Romeo uviděl poprvé svou lásku. Chtělo by to další indícii. Tohle je hodně zamotané. Já si asi vezmu papír a díl po dílu si budu psát body k jednotlivým postavám. To by v tom byl, Jani, čert, abychom to nedaly!
Taky jsem to zkoušela rozluštit z názvu povídky, ale to bych musela vědět, z jakého úhlu mám brát toho "JÁ".
Počkej, teď mě něco napadá. Pamatuješ na tu procházku Billa s Absíkem. Bill někoho slyšel a Absík byl v klidu… To je taky divné, že by pes necítil vetřelce? Jani, to bude sám Bill…
A už vidím, jak se Ladynka spokojeně usmívá, jak jsme vedle. Zavoláme na pomoc CSI a basta:-D
Ale je to nádherná povídka. Už se nemůžu dočkat dál. O blogu jsem nevěděla, tak snad tam je víc komentů, tento skvost si to zaslouží♥♥♥
[3]: Ondi, myslím, že jsme ho fakt vypátraly, já si čím dál víc myslím, že je to Bill =)
[4]: Já taky!
Ještě ti, Jani, musím říct, že jsi mě poslala pod stůl větou, že je Absík plnohodnotná postava tohoto příběhu♥♥♥ On totiž je… 🙂
Tak uvidíme, u dalšího dílu si určitě zase povíme, na co jsme přišly. Tak domluveno, parťáku♥
[5]: Jawohl!!! =)
Zdravím vás dámy, konečně jsem se dostala k tomu, abych se podívala na vaše teorie a… Nic neřeknu 😀 Jak napsala Janule alias Holmes, pachatel příběhu jsem já, tudíž bych byla sama proti sobě :)))
Ondi, máš pravdu, usmívám se, ale nejen kvůli vaší pátrací akci, radost mi dělá, že se vám Romeo líbí a když si člověk čte slova chvály, nemůže se neusmívat. Jak tobě, tak Janči moc děkuji :-*
Jani, u mě na blogu je to s komentáři lepší. Sice nekomentují všichni, ale na to jsem si tak nějak zvykla. Nemá totiž cenu se rozčilovat. Píšu pro ty, kterým se to líbí a tečka 🙂 No, kromě Lutte a Romea je tam teď nová povídka Living Behind A Wall Of Glass (miluji tam Toma ♥). Časem ji pošlu i sem, až budu mít napsaných více dílů dopředu.
[4]:
[5]:
[6]: 😀 NAIVKY! 😀
[8]: Tak to už musí být, když se ozval i velký šéf♥♥♥ Ale my Romea s Jančou vypátráme… 🙂
[7]: Já taky moc zdravím, Ladynko. Ale alespoň vidíš, že se snažíme. Ale hlavně proto, že nás ta povídka šíleně baví. Myslím, že se mnou bude Janča souhlasit.
Já si opravdu znovu vezmu díl po díle, protože jsem si všimla, že jsou tam momenty, co a kdo řekne, co je podobné Shakespearovi. A myslím, že to stejně skončí špatně. On to minule Bill nakousnul, když se chtěl zbavit těch, kteří by mu chtěli vzít Tommyho. Jsem si jistá, že to nejsou plané výhrůžky. Ty řůže mi teď vrtají hlavou a ta nejprofláknutější Romeova věta, pardón, citát, mě k nim znovu vrací. Tak uvidíme, co vyčtu, lépe řečeno, nevyčtu v příštím díle. Ale moooooc se těším. Já tuhle povídku fakt miluju!!!!!♥
[8]: To bylo ale ošklivé…xD Takhle na nás, na chudáčky Watsony xD
Tak jestli to není Bill, tak už zbývá jedině Absi…xD
O víkendu sice budu péct vánoční cukroví, ale po večerech se na to zaměřím, CIA je proti mě mateřská školka xD
[7]: Tak to jsem ráda, že aspoň u sebe dojdeš nějakého uznání, protože tvoje povídky si ho rozhodně zaslouží ♥
Jinak, na tu novou povídku jsem nakoukla, přiznám se, že jsem přečetla ze zvědavosti první díl, a to jsem neměla dělat, protože od té doby mě akorát svrbí prsty na klávesnici a nemůžu se dočkat, až bude povídka tkzv v plném proudu =D
Je totiž, jak jinak v tvém případě, úžasná, hlavně to téma mě hrozně zaujalo, opět origiální postava Tomiho, jak tady ještě nebyl =)♥
[8]: A Jani, prozradíš nám svoji teorii ohledně fantoma Romea? =)
[9]: Ondi, ještě mě napadlo, jestli to nakonec nebude nějaká ženská…=)
😀 No neprozradím, protože už žádnou nemám 😀 Já měla přesně stejný myšlenky jako vy, holky, schizofrenie, Bill sám sobě Romeem, dokonce jsem studovala i film "Já, mé druhé já a Irena", podle kterýho se nejspíš ta povídka jmenuje, a Jim Carrey je tam schozofrenik, proto mě to napadlo, ale všechny moje teorie zkrachovaly. Billův nádor na mozku je snad prozatím jediná teorie, která mi nebyla úplně vyvrácena, (halucinace versus někdo, kdo ho skutečně sleduje+psova lhostejnost)takže fakt nevím a nechám se asi radši překvapit, teorie jsou nejspíš k ničemu, znám to, sama příběhy vymejšlím, a vím, jak je těžký se trefit. Jsem pár dílů napřed, ale stejně je mi to na prdlačku. Jediný, co by mohlo něco napovědět, je zmínka jisté "znalkyně" :-D, která napsala, že Bill je loutkář. Ale to je příliš teoretický, takže prozatím k prdu. 😀 J. :o)
[14]: No vidíš, Janulko… Přemýšlely jsme úplně stejně♥ A pokud ani tobě nic neříkají díly, píšeš, že jsi napřed ve čtení – tak to je zlé, to na nic nepřijdem ani v dohledné době. A když ani takto zkušený Holmes, jako ty, nezjistil, kdo je Romeo – začínám mít pocit, že na to s Jančou nepřijdem.
To s tím Billem moc nechápu – jako, že hraje s ostatními divadýlko? Tahá za provázky jednotlivých loutek, kterým určuje děj? Jo, to hraje, ale zatím mi to nepomáhá k tomu zjištění, kdo tím Romeem je. Ten film, bohužel, neznám, tak mi je to taky na nic. Je jasné, že s Billem není vše v pořádku… To trápení se pro lásku mě vrací zpět k Tommymu. Pořád vidím to, jak Ladynka psala, že Bill VTANČIL do místnosti (jako když poprvé uviděl Romeo svou lásku na slavnosti u Kapuletů). Bude to hodně těžké, ale povídka za to stojí.
[13]: Hele, drahý parťáku, opravdu na Romea vlítnu s tužkou a papírem (musím teď odpočívat, tak se to hodí). A u postav si budu psát nejdůležitější body. Jen teď nevím, zda se zaměřit na klasiku nebo na ten film, o kterém psal náš milý rádce, samotný pan Holmes♥ Ten film teda neznám…
Píšeš ženská? Je jasné, že ta postava už v příběhu je, musím vzít v potaz všechny. Já jen doufám, že to není ten poblázněný fanda. Asi nás měl jen zmást, možná tam je, aby nás svedl z cesty. A ještě Pete – nějak rychle a podle mě dost snadno se vytratil ze scény. Ten, pokud si pamatuju dobře, než si díly přečtu znovu (to bude hodně těžké, když musíš dávat pozor na každé slovo), ví, kde Bill je. A je to takový Ken, takže pěkný kluk (i když mně se tyhle typy nelíbí). A víš, jak Bill vyhrožuje o té likvidaci všech, co by mu chtěli vzít Tommyho. Tom to bral sportovně a v legraci, ale já si myslím, že Ladynka ví, co s tím chce udělat. Jinak by tam tu poznámku jistě nedala… Tak otázka zní? Kdo by mohl Billovi vzít Tommyho??? Dědek Karl? Těžko! Jens – to už vůbec ne. Zbývá právě Pete. Vím, zavřít tyhle dva (Tommyho s Petem) do jedné místnosti, tak se pozabíjí navzájem. Ale Pete je jediný, kdo trochu vypadá a možná má teď důvod chtít Billovi ublížit. Jani, jsem si jistá, že Pete ještě neřekl poslední slovo. Ale jak říkám, v tuhle chvíli se ztrácím, uvidím po dalším díle. Jak já se ho nemůžu dočkat… (A ještě jsem koukala i na obrázek k Romeovi – nažloutlý je u Tommyho a zdá se mi to nebo jsou v rohu i kapičky krve?)
A jak tady píšeš o nové povídce od Ladynky, že je tam Tommy zase originální – Janičkoooo, tohle mi nedělej. Chciííí číst tu povídku… Doufám, že tu brzy bude.♥