autor: LadyKay
„Nikdy se neodpoutávej od svých snů. Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“ To pravil jeden pán, Mark Twain, jistě ho znáte. Jeho slova jsem si zapůjčila, abych uvedla toto moje nové dílko. Sny, přání, tužby má každý z nás. To, že se u každé lidské bytosti liší, psát nemusím. Záleží na jedinci. Svým způsobem i tato povídka pojednává o jednom velkém snu či přání, říkejte tomu, jak chcete. Sny nás dokážou dělat šťastnými, občas si přejeme, aby se staly realitou. Co si budeme povídat. Jenže… Co když ta krása snu spočívá především v tom, že je to jen sen? Když spíte a o něčem sníte, může se stát, že se váš pohádkově nádherný sen začne měnit. Mění se, aniž byste to chtěli, a najednou je z vašeho snu ošklivá noční můra, která vás trýzní. Štěstí, že můžete procitnout. Probudíte se a je to pryč. Sice se třesete, po těle vám stéká studený pot, vaše srdce tluče na poplach, ale byl to jen sen. Se skutečným životem je to těžší, z něj procitnout nelze…
Tolik na úvod. Ještě bych tu ale měla něco. Tuto povídku, každý jednotlivý díl, bych moc ráda věnovala jedné osůbce. Neber to, prosím, tak, že ti tím nepřímo něco naznačuji, to vůbec ne. To věnování je, protože tě mám ráda a svým způsobem máš zásluhu na vzniku. Chtěla jsem totiž vytvořit něco speciálně pro tebe. Přiznám se, že jsem trošku v rozpacích, že zrovna tobě, takovému sluníčku, se chystám věnovat něco takového. Ale snad se na mě nebudeš zlobit a bude se ti povídka líbit. Aha, vy ještě nevíte, ke komu tu promlouvám… „Me, Myself and Romeo“ je pro Denisku, pro Cookieska :-* nebo pro Dádinku, chcete-li. Myslím, že ona ví. Takže zlatíčko, přeji jak tobě tak ostatním příjemné čtení a snad mě na konci neukamenujete. LadyKay
Zavřu za sebou dveře od bytu a rozhlédnu se kolem sebe. Všechno vypadá přesně tak jako v den, kdy jsem odsud odešel. Na křesle se povaluje deka, na stolku prázdná plechovka od koly a několik měsíců staré noviny, přes opěradlo židle je přehozená moje oblíbená košile. Nic se nezměnilo, dokonce i vůně bytu zůstala nezměněná. Možná by se více hodilo říct zápach… Bože, to je hnus! Proberu se ze svého rozjímání a přiskočím k oknu, abych pustil dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Tak, hned je to lepší.
Svými táhlými kroky se vrátím pro tašku, co jsem nechal ležet u dveří, a zamířím s ní do koupelny. Postupně vytahuji jeden svršek za druhým, třídím je podle barev a nakonec nacpu světlé prádlo do pračky, přidám prášek na praní a stisknu tlačítko, kterým ji uvedu do provozu. Koupelnu opustím, počáteční bláznivý nápad uklidit ten nepořádek kolem zavrhnu, a místo toho zamířím do ložnice. I tady leží všechno na svém místě. Posadím se na postel, kterou jsem zapomněl ten den ustlat. Pamatuji si to jako dneska… Vyskočil jsem z postele, narychlo jsem se osprchoval, oblékl jsem první, co mi padlo do ruky, popadl sbalenou tašku a vyběhnul z bytu.
Pohled mi automaticky padne na fotku na nočním stolku, kterou vezmu do ruky a jedním pohybem setřu prach usazený na skle, zpod nějž se na mě dívají ty nejkrásnější oči na světě, a usmívají rty, které mi nikdy nebude dovoleno políbit. Má spása i záhuba v jedné osobě. Bill… Můj bratr… Dvojče. Utápím se v jeho pohledu a stále dokola se ptám sám sebe, proč tohle potkalo zrovna nás dva. Společně jsme rostli v mámině bříšku, společně jsme přišli na tento svět předurčeni k tomu, abychom jím šli bok po boku. Proč nemůžeme být jako normální sourozenci, co spolu sdílí strasti i radosti všedních dní, co jsou připraveni zachytit toho druhého v případě pádu, kteří si vzájemně poskytnou rameno, aby se jejich sourozenec mohl vyplakat? Proč spolu nejsme schopni normálně mluvit a nebo i mlčet? Dříve stačil jediný pohled a my věděli, jak se ten druhý cítí nebo na co právě myslí. Dnes je tomu už jinak… Vlastně je tomu jinak už delší dobu.
Bylo mi tehdy asi sedmnáct… Ne, šestnáct mi bylo, protože v té době si bratr změnil účes a odstartoval tím celý ten kolotoč. Takže, bylo mi šestnáct a nějak moc jsem se neodlišoval od kluků v mém věku. Párty, zábava a holky. Nic víc mě v té době nezajímalo alespoň do chvíle, kdy se otevřely dveře, a do místnosti vtančil Bill. Ano, vtančil, protože Bill se vždycky pohyboval s takovou lehkostí a elegancí, že se všem přihlížejícím tajil dech. Ten okamžik mám dodnes vrytý hluboko v paměti. Jeho vrabčí hnízdo a pramen přes levé oko bylo pryč a přede mnou se zjevila éterická bytost. Stál jsem tehdy opřený o okenní parapet, ještě že tak, jinak by to se mnou seklo. To bylo poprvé, co jsem zažíval to prazvláštní mravenčení v břiše při pohledu na nějakou osobu, kdy mi srdce tlouklo rychleji, a zároveň pomaleji, a tehdy to všechno začalo.
Od toho dne jsem si totiž začal bratra všímat víc, bohužel až moc. Jenže copak jsem mohl tenkrát tušit, že to skončí až takhle? Sice mi mohly myšlenky, co mi sem tam připadly na mysl při pohledu na Billa, napovědět, že všechno není v pohodě. Zpočátku jsem se domníval, že se z mojí strany jedná spíše o jakýsi obdiv k osobě mého dvojčete. Odmalička pro mě Bill byl Někdo. Měl v sobě cosi, co dodnes neumím pojmenovat, vyzařovalo z něj jakési kouzlo, skrze nějž si dokázal podmanit, kohokoli se mu zlíbilo. Bohužel pro nás si tím podmanil i mě…
Definitivně se to ve mně zlomilo, když jsem sám sebe přistihnul, že žárlím. Ano, žárlil jsem, a každou osobu, na kterou se Bill usmál, podíval, nebo se jí dotkl svou hebkou dlaní, bych v tu ránu nejraději vymazal z povrchu Země. Chtěl jsem jej mít jen pro sebe, všechny jeho úsměvy, pohledy i doteky jsem chtěl sobecky vlastnit a dalším lidem jsem je odmítal dopřát. Do jedné jsem nenáviděl všechny ty hysterky, co ječely na koncertech jeho jméno, co pištěly, když se podíval jejich směrem, co omdlévaly, když se na jeho rtech objevil úsměv. Vždycky, když jsem je spatřil stát v hloučku před hotelem, otvírala se mi kudla v kapse a bylo pro mě neuvěřitelně náročné ovládnout se a neuštědřit jim ránu, když jsem byl nucen pozorovat, jak se svými hnusnými prackami dotýkají tak překrásného stvoření, jakým byl a je můj bratr. Šílel jsem z toho!
A jak plynul čas, začalo mi docházet, že můj pohled na Billa se změnil. Už jsem v něm neviděl pouhého bratra, díval jsem se na něj jako na kluka. V noci na hotelovém pokoji jsem o něm tajně sníval. Jednou mě Bill sváděl, jindy se zase nechával dobývat. Jednou jsme se milovali něžně, podruhé jsem si jej bral tvrdě a vášnivě. Na bratra jsem myslel, kudy jsem chodil, čtyřiadvacet hodin denně jsem jej měl v hlavě. Po tělesné stránce jsem uspokojení našel u fanynek, co se mi nabízely, a byl bych hloupý, kdybych tu šanci nevyužil. Nepamatuji si obličej nebo jméno ani jedné z nich. Všechny do jedné měly obličej mého bratra. Jo, přesně tak, abych dosáhl uspokojení, představoval jsem si, že na jejich místě je Bill, že ve svých dlaních svírám jeho křehké tělo, že svými rty bloudím po jeho kůži, že pronikám do něj.
Pouze tato představa mě dokázala dovést k vrcholu. Nebylo nač si stěžovat – já jsem byl spokojený a ony zřejmě taky. Žádná z nich, a vlastně nikdo se pravdu nikdy nedozvěděl. Musel bych být blázen, abych to někomu vykládal! Pár let se tak dalo žít, lepší by bylo říct přežívat, jenže pak toho bylo najednou moc, přestal jsem to zvládat. Holky mi přestaly vyhovovat, nestačily mi, můj chtíč po mém dvojčeti narůstal každým dnem. Musel jsem se ovládat, abych se na něj, jakmile jsme se někde ocitli sami, nevrhnul a nevzal si to, po čem moje tělo tak moc prahlo. Jediné, co mě od toho odrazovalo, byla myšlenka, že bych mu ublížil, zranil jeho křehkou duši a s tím pocitem bych se nikdy nedokázal srovnat, ačkoliv jsem mu pak přece jen ublížil… Vědomě ublížil, zatímco on mi ubližoval, pomalu mě zabíjel nevědomky. Jeho pohledy, úsměvy a doteky se pro mě staly mučením. Vždycky mi tvrdil, že jsem pro něj něco víc. To ano, i on pro mě byl něčím výjimečným, jenže Bill se na mě vždycky díval jen jako na bratra. Nic víc, jen bratr, jak nenávidím to proklaté slovo!
Pak jsem objevil něco, co mi alespoň na nějakou chvíli pomohlo zapomenout. Začalo to nevinně. Při jedné noční depce v osamělém hotelovém pokoji jsem otevřel minibar a sáhnul po lahvi vodky. Pár skleniček a všechno bylo pryč, smutek, bolest, pocit bezmoci. Žasl jsem nad tím zázrakem, jenže po vystřízlivění jsem se nechtíc vrátil zpět, zpět k mučivé realitě. Znovu a znovu jsem svůj žal z nenaplněné a zakázané lásky utápěl v chlastu, dík němu jsem mohl na okamžik utéct. Zvládal jsem to na jedničku, přes den jsem trpěl v Billově přítomnosti a v noci jsem se zpil do němoty. Jen rána bývala krutá, bolest psychickou doplňovala i bolest hlavy, ale moje tělo si časem zvyklo. Před ostatními se mi dařilo předstírat, že je všechno v pohodě.
Postupem času mi ale přestávalo stačit pár skleniček, láhev whisky pro mě nebyl žádný problém. Jenže pak se mi to vymklo z rukou. Billova osoba byla démonem, jenž mě pronásledoval všude, střízlivý jsem v jeho blízkosti nebyl schopen fungovat. Před každým shootingem, koncertem, interview jsem si dal panáka na kuráž. Z jednoho panáka se staly dva, tři, až jsem na jeden důležitý rozhovor v rádiu přišel, řekněme, dost společensky unavenej. David mě seřval jak malýho kluka, se slovy, že si to vyřídíme později, mě poslal zpět na hotel, a sám se snažil celou situaci zachránit. Poprvé se mu to povedlo, ale když se moje faupaux opakovalo i na předávání cen, bylo pozdě. Můj „drobný“ problém zaplnil první stránky novin a časopisů, v televizi se o něm mluvilo snad každou hodinu, fanoušci nás opouštěli, a sen, který jsme si tak pracně vydobyli, nám mizel před očima.
Svou chybu jsem si odmítal připustit. Přestože všichni do mě hustili, že se sebou musím něco udělat, byl jsem jako slepý a hluchý. Teprve slzy naší mamky a zoufalství, které jsem viděl v jejich očích, mě donutily k rozhodnutí. „Dobrovolně“ jsem se nechal zavřít na několik týdnů do protialkoholické léčebny, absolvoval jsem všechna ta trapná sezení stylu: ‚Ahoj, jsem Tom a začal jsem pít, protože…‘ Je jasný, že jsem nevyprávěl, že jsem do chlastu padnul kvůli tomu, že jsem perverzní prase, který netouží po ničem jiným než po sexu s vlastním bratrem. To bych se odsud už nikdy nevyhrabal, skončil bych ve svěrací kazajce. Vymlouval jsem se na stres okolo kapely, tlak okolí a podobný žvásty, který mě v tu chvíli napadly. Všichni mi to sežrali i s navijákem a pak že jsou cvokaři chytří! Možná jsou, ale Tom Kaulitz je mnohem chytřejší. Dneska mě odsud konečně pustili a mohl jsem se vrátit k sobě domů. Sice bych měl pravidelně docházet na psychinu, ale nejsem žádnej blázen, zvládnu to i bez nich!
Bill
Tak nějak jsem ztratil pojem o čase, nemám zdání, jestli nad papíry sedím minuty nebo jsou to již hodiny. Měl bych se soustředit a snažit se vymyslet nějaký trhák pro nadcházející kolekci, ale nějak nejsem schopen. Ve vlně myšlenek pokaždé skončím u jednoho – u svého bratra. Není jediný den, kdy bych si na Toma nevzpomněl. Ode dne, kdy „zmizel“ z mého života, si připadám, jako bych ztratil část sebe, něco, co mi nic nenahradí. Bylo a stále je pro mě těžké se ráno vzbudit a nevidět Tomův obličej, neslyšet jeho hlášky, vtípky na Georgovu osobu a komentáře, nevidět jeho úšklebky za Davidovými zády. S ním jsem měl pocit, že všechno zvládnu, že nejsem na světě sám. Můj bratr mi dodával odvahu čelit všem a všemu, nabíjel mě energií. Byl vždy po mém boku, držel nade mnou ochrannou ruku, s ním jsem měl pocit naprostého bezpečí. Byl jsem si jistý, že by mi nikdy nijak neublížil, nevztáhnul na mě ruku, nezkřivil jediný vlas na hlavě. Alespoň do toho večera… Je to už docela dávno, ale já mám pocit, jako by to bylo včera. Naprosto přesně si pamatuji, co se stalo v ten osudný večer po koncertě ve Vídni. A dodnes nevím proč…
„Tome, co se s tebou děje?“ s ustaraným výrazem ve tváři se podívám na svého bratra.
„Nestarej se!“ zavrčí na mě vztekle, aniž by se při tom na mě alespoň okem podíval.
„Nemám se starat? Tome, něco se s tebou děje, něco tě uvnitř sžírá a já se nemám starat? Tak promiň, že mám o tebe strach.“
„O co ti sakra jde?! Proč se ve všem musíš vrtat?!“ propálí mě Tom pohledem.
V tu chvíli bych mu nejraději jednu vrazil, aby se konečně probral, sebestřednej zabedněnec! „Ty se ptáš, o co mi jde? Jde mi o tebe!“ vpálím mu do obličeje.
„A i o kapelu… Ty tvoje estrády se docela dost podepsaly na naší pověsti. A to nemluvím o té fanynce dneska. To byla poslední kapka. Poněkud se ti to vymklo z rukou…“
„Zavři tu svou hubu a vypadni odsud! Okamžitě!!!“ ukáže mi prstem ke dveřím, ale to se spletl. Nikam nepůjdu!!
„Nebudu mlčet, nedovolím, aby ses zničil. Nepřipustím, abys skončil jako nějaká násoska!“
„Sklapni!“ Tomova dlaň dopadne na mou tvář. Nemůžu uvěřit tomu, co se stalo! Nejsem schopen jediného slova či pohybu, jen stojím a zírám na něj, a cítím, jak mi hoří pravá polovina obličeje. On mě uhodil!! Ten, který mě bránil, mě uhodil! Udeřil mě, protože mám o něj strach… Moje oči se pomalu začínají naplňovat slzami, tohle už není Tom, můj Tom. Přede mnou stojí naprosto cizí člověk, kterému alkohol naprosto zatemnil mysl, a jenž není schopen normálně jednat a uvažovat. V první chvíli jsem měl sto chutí mu ji vrátit zpátky, ale něco ve mně mi nedovolilo to udělat. Nemůžu udeřit někoho, kdo je tím nejcennějším, co mám. Nedovedu ublížit osobě, kterou miluji víc než sám sebe…
Vím, že kdyby byl tenkrát střízlivý, že by mě nikdy neuhodil. Jenže bylo těžké v té době zažít Toma střízlivého. Byl opilý snad všude – na focení, rozhovorech, zvukových zkouškách… David se s ním snažil několikrát promluvit, jenže jakmile měl Tom upito, byla veškerá snaha marná. Pak přišlo to s fanynkou, která ho žádala o společnou fotku a podpis. Starý Tom by se jí zašklebil do objektivu, podškrábnul se a ještě by přidal nějaký ten vtípek, tenhle Tom na ni zavrčel a hrubě do ní strčil. Kdyby ji nezachytily její kamarádky, upadla by. Pohár Davidovy trpělivosti přetekl, chtěl za Tomem jít a dát mu co proto, mně se ale zdařilo zadržet jej. Slíbil jsem, že s bratrem promluvím sám, že se mi jistě podaří přivést Toma k rozumu. Úspěch jsem neměl, místo abych zachránil, co se dalo, jsem dostal přes hubu. Situace mezi námi se zhoršila o 180 stupňů.
Pak už to šlo z kopce, rádia nás přestávala hrát, fanoušků ubývalo, nikdo s námi nechtěl dělat rozhovory, a když už se o nás psalo, tak jedině ve spojení s Tomovou závislostí. Kapela se nakonec rozpadla, což se dalo čekat. Když už se mi tenkrát nepodařilo zachránit skupinu, chtěl jsem alespoň pomoci svému dvojčeti. I tu facku jsem mu odpustil, chlácholil jsem sám sebe, že nevěděl, co dělá, že za něj mluvily promile v jeho krvi. Byl jsem odhodlaný udělat první poslední pro jeho záchranu. Gustav ani Georg mě nechápali, považovali mě za naprostého blázna a jen kroutili hlavou nad mou naivitou. Nesčetněkrát jsem se jim snažil vysvětlit, že potřebuje naši pomoc, ale setkal jsem se buď s nechápavými pohledy nebo s výsměchem. Tom přirozeně mou pomoc se slovy, že žádný problém nemá, a kdyby ho měl, že to zvládne i beze mě, odmítl.
Dnes ani Gustav ani Georg, když se nám zadaří sejít se, o bratrovi nemluví, urputně se snaží vyhýbat zmínce o jeho osobě. Gustav ze vzteku a Georg asi, aby našeho bubeníka moc nedráždil. Ovšem když mluvím jen s Georgem, občas zavedeme i řeč na Toma. Přesto i v něm to je… Mluví se mnou o Tomovi, řekl bych, že jej má pořád stejně rád, ale zlobí se na něj. Oba mu nemůžou zapomenout, že se kvůli němu museli vzdát svého pracně vydřeného snu. I mě to mrzí, hudba pro mě vždycky byla na prvním místě, ale mnohem důležitější je pro mě on. Já pro něj zřejmě ne… Jeho alkoholová láska byla zřejmě silnější než sourozenecké pouto mezi námi. Zpočátku jsem se snažil být s ním ve styku, ale pak jsem jednou přišel do bytu, kde bydlel, a čekaly na mě jen holé stěny. Tom tam nebyl…
V ten moment se moje oči zalily slzami, vzpomněl jsem si na okamžiky strávené na pódiu po jeho boku. ‚In die Nacht‘, ten song a vzpomínky, jsou jediné, co mi po něm zbylo. Vyloučil mě ze svého života, stejně jako všechny ostatní. A já dodnes ani pořádně nevím, čím jsem se tak provinil, kde jsem udělal tu chybu? Neobtěžoval se s vysvětlením, prostě mě vyškrtl ze života a tím to pro něj skončilo. Bylo mu jedno, že mi tím ublíží, že mi vyrve srdce z těla. Zajímal se jen sám o sebe, stal se z něj šílený egoista, přesto jej mám pořád rád. Kus mě stále doufá, že se v něm dodnes ukrývá alespoň kousínek mého brášky, který mě nade všechno miloval a byl tu pro mě kdykoli. Stejně tak věřím, že se jednou ke mně vrátí…
Davidův návrh, že bych se mohl vydat na sólovou dráhu, jsem okamžitě zamítl, bez Toma a bez Géček to nemělo cenu, ani by mě to nebavilo! Hudby jsem se sice musel vzdát, ale splnil jsem si svůj druhý dětský sen.
Peníze, co jsem za ta léta vydělal, jsem investoval do založení společnosti „B-Kay Company“. Teď je ze mě majitel návrhářské firmy, moje modely slaví úspěchy nejen v Německu, ale po celém světě. Vedle mají kanceláře desítky lidí, co se můžou přetrhnout, jen aby splnili to, co jim nařídím k mé naprosté spokojenosti. Tohle jsem chtěl dělat už od svých osmi let. Přesto mám občas pocit, že mě tahle práce nenaplňuje tolik jako kapela. Pro ni jsem byl schopen vzdát se čehokoli, i lásky.
Zatímco Géčka viní z rozpadu skupiny Toma, já vím ještě o jednom viníkovi a tím jsem já sám. Kdybych si už dříve všiml, že se něco děje, kdybych to nenechal zajít až tak daleko… Je pozdě na nějaké kdyby, to mi Toma ani koncertování ve vyprodaných halách před fanoušky, co nás celým srdcem milovali a motivovali nás k další práci, nevrátí.
„Pane Kaulitzi,“ přeruší tok mých myšlenek Marion, moje asistenka, „máte telefon…“
„Kdo volá?“
Marion se na mě podívá takovým pohledem, jako by se snad bála přede mnou jméno volajícího vyslovit, jako by mě tím buď mohla naštvat anebo se mě nějak dotknout. V mysli mi vyvstane jedno jméno a moje srdce se při myšlence, že by to byla skutečně ta osoba, prudce rozbuší. Jak je to dlouho, co jsem jej neviděl? Půl roku? Možná i víc.
„Tak Marion, kdo je to?“
autor: LadyKay
betaread: Janule
první kapitola a už tu brečim, ty mi dáváš…ale v dobrym…když pominu to, co se děje a dělo, tak je to úžasný! btw. doufám, že volá Tom!
Poslední povidka co jsem od tebe četla byla bezkonkureční proto hned jak jsem viděla autorku dala jsem se do čtení musím uznat že to vypada velmi velmi zajimavě ale už podle autora to bude asi depresivní a špatně to skončí co , 😀 Ale to je mi fuk pišeš užasně a už tenhle dío mě zaujal proto se budu těšit na pokračování 🙂
Tom.. určitě jo a i kdyby ne, tak jo! xD
Je to dokonalý, jako wšechny powídky od LadyKay.. těším se na další díl <3x))
Že by Tom??
určitě Tom:D prostě dokonalej srdcerivnej příběh.moc prosím prosím,ať se dají dohromady jako kapela.nedokážu si to představit jinak:D nemůžu se dočkat dalšího dílu:D
jjj Toman kazdopadne xD stejnak to bude love 4E 😀
Začíná to perfektně, Tom poněkud z jiného úhlu…názorný příklad toho, kam až dokáže člověka dohnat zakázaná láska a vášeň…skvělé ♥
Ježiši!!!… Já nemůžu dýchat 🙁 Tohle mi nedělejtee 🙁 Je mi z toho těžko u srdička 🙁 🙂 Doufám, že to bude Tom i když by zatím nemusel 🙂 Uvidíme… 🙂 Jen tak dál…Překrásné 🙂 I když z názvu jsem to tipovala na něco úúúplně jiného 🙂
Tak ja som sa po menšej prestávke rozhodla, že je tu opäť čas ponoriť sa do Tvojej Tvorby a vychutnať si tú bolesť, ktorú dokážeš tak krásne baliť do nádherných sladkých chvíľok. A potom ako nebyť závislou.
Nebudem asi komentovať všetky kapitoly, je ich už dosť veľa (nechcem zahlcovať schránku, ale občas, keď mi bude veľmi smutno, alebo sa budem úplne rozplývať blahom, tak napíšem, lebo inak by mi vybuchla hlava :)Tvoje poviedky sú všetky strašne silné.)
Krásna povídka jdu číst dál.