autor: PoorMedea
Tak a jsem tu zpět s pokračováním povídky „Enter the dragon.“ 🙂 Jelikož mám ještě spoustu jiných závazků, tak jde překlad pomalu, ale snad vám nebude vadit si na něj chviličku počkat.
A jen k tomuto dílu… neděje se tam nic zásadního, je to spíše jen zasvěcení do chodu celého příběhu, tak se tím nenechte odradit. V dalším díle už přijde na řadu Bill! 🙂 Deni
Jedna
Tom udělal krok vpřed a přijal certifikát, který mu předával ředitel školy. Byl to jen kus papíru, a přesto to bylo všechno, pro co poslední tři roky tvrdě pracoval.
Právě se stal certifikovaným Trenérem Draků.
Obešel celou řadu, třásl si rukou se svými profesory, obdržel gratulace a slušný potlesk. Jeden z nich byl hlasitější než všechny ostatní.
Zaculil se. To byl určitě jeho otec.
Nikdy nechtěl, aby se Tom stal Trenérem draků, ale rozhodně nemohl být na svého syna pyšnější než teď, když zakončil celé tři roky mučivého tréninku s certifikátem v ruce.
S certifikátem v ruce se Tom vrátil na své místo po boku svých spolužáků. Jejich počet byl o mnoho nižší, než když na Akademii nastupoval. Všichni snili o tom stát se Trenéry, ale vidina tří let na Akademii – nemluvě o děsivých příbězích, které slýchali o povolání, jež na ně čeká, jakmile školu ukončí – odstrašilo více než polovinu jeho třídy.
Konec konců, Tom byl jen jeden ze šesti, kteří dnes obdrželi certifikát, a jeho hruď se při té myšlence dmula pýchou. Řadil se teď mezi elitní skupinu mužů, kteří se mohli nazývat Trenéry, dostatečně kvalifikovanými na to, aby se propojili s draky.
Tomův obličej zahořel při vzpomínce na to, jak moc se může muž propojit s drakem.
Byl tak mladý a naivní, když se před třemi lety nechal navést staršími kluky do místních jeskyní během pářícího období.
Tenkrát sotva rozuměl tomu, jak věci fungují mezi mužem a ženou, natož mezi mužem a drakem.
A hlavně, když na sebe drak vzal podobu neuvěřitelně svůdného chlapce…
Tomovy tváře zrudly, když se před ním objevil obrázek Billa, vypálený do jeho paměti i po třech letech.
Pářící sezóna.
Tu noc se rozhodně naučil hodně; víc, než by ho naučili profesoři.
Tohle byla informace, kterou se zakladatelé Akademie rozhodli uchovat jako tajemství – že draci, při jejich jednopohlavním druhu, potřebují k reprodukci člověka.
Když byla Akademie založena před několika desetiletími, nedůvěra a nepřátelství vůči drakům bylo vysoké. Válka akorát končila a lidský druh byl ještě stále nedůvěřivý vůči monstrózním plazům, bez ohledu na neustálé ujišťování zakladatelů, že draci jsou mírumilovná stvoření.
Takže když se pak jeden ze zakladatelů nešťastnou náhodou ocitnul v době páření v jedné z jeskyň – a zjistil, jak se rozmnožují – rozhodli se uchovat tuto informaci jako tajemství.
Fakt, že draci sami byli napůl lidé, a brali na sebe lidskou podobu s úmyslem pářit se, adaptovali se do jakékoliv podoby, o níž muži fantazírovali, aby jim museli podlehnout… no, zakladatelé si byli jisti, že tato informace je víc, než by lidská společnost dokázala přijmout.
A tak se tajemství předávalo jen z trenérů na starší studenty, když dokázali svou loajalitu, a bylo už více než jasné, že se přidají do jejich trenérské skupiny.
Občas však starší kluci rádi dělali pastičky na studenty prvního ročníku.
Studenty jako Tom. Šestnáctileté a naprosto neuvědomělé o způsobech sexu.
Minimálně do doby, než přešla tahle noc.
Tom měl občas pocit, že ještě stále může cítit Billův dotek, spalující, označující ho. Horko z drakova doteku bylo až nesnesitelné proti Tomově kůži, zahánějící ho na samý okraj jeho sil.
Tom sice zkusil něco s pár chlapci z Akademie – poté, co mu Bill otevřel oči ke kráse mužského těla – ale žádný z nich se nemohl vyrovnat tomu prvnímu spalujícímu zážitku.
A přesto se nikdy nevrátil zpátky, i když Billova slova mu zněla v uších ještě týdny, dokonce měsíce. Uvidíme se příští pářící sezónu.
Bylo to jasné pozvání. A přesto, když přišel příští podzim, a Tom slyšel zvěsti o tom, že draci jsou v době páření, nenašel dostatek odvahy, aby se vrátil dolů do jeskyní. Poprvé byl napálen, ale kdyby se teď vrátil, bylo by to jako přiznání k tomu, že si to užíval.
O další rok později si konečně uvědomil svou sexualitu, že preferuje spíš kluky než holky. Ale to neznamenalo, že preferuje draky.
A tak se tam opět nevrátil, jen se zajímal o to, jestli na něj Bill čeká. Jestli našel někoho jiného, na kom by ukojil své potřeby.
Byla to bodavá představa, a přesto si stále udržoval svůj odstup.
Věděl, že draci k rozmnožení potřebují člověka, ale pořád to nebylo přirozené. Ne natolik, aby se tam dolů vrátil podruhé.
Tradičně si draci vyhlédli muže na osamělé tmavé lesní cestě, vystoupili ze stínů v jakékoliv podobě, již muž nejvíce obdivoval, vzali si, co potřebovali a zmizeli, nechávaje jej za sebou natolik dezorientovaného, že nikdy nebyl schopen se o tomhle setkání před kýmkoliv zmínit.
A když už se stalo, že během propitých nocí přeci jen vyprávěli příběh o přenádherné ženě, která vystoupila ze stínů a svedla je, nikdo z nich v tom nehledal nic víc.
A tak se tomu Tom vyhýbal.
Propojoval se s draky jen tak, jak to bylo nutné v mezích studia na Akademii, v rámci jeho kurzu, a učil se shromažďovat jejich kouzlo.
Byl na pokraji s nervy, když ve druhém ročníku poprvé měli jít do jeskyní v rámci studia, ale jakmile se drak vykolébal ven, Tom věděl, že to není Bill – i když měl jen podobu plaza.
I když Tom věděl, že Bill ve své podobě byl jen výplodem jeho vlastní fantazie, předurčen k tomu jej svést, prostě věděl, že tohle nebyl jeho drak. Byl příliš vznešený, usedlý. Hádal, že tenhle byl mnohem starší než jeho Bill. Bill, kterého Tom považoval za stejně starého, jako byl on sám, s obláčkem naivity kolem něj i přesto, že velice efektivně zbavil Toma jeho chlapecké nevinnosti.
Tom zatřásl hlavou a vrátil se zpět do přítomnosti na konec hlavního ceremoniálu. Všichni kolem něj stáli a tleskali, rychle vyskočil na nohy a připojil se k hromadnému aplausu.
Neměl tušení, co je s ním špatně. Byly to tři roky, a přesto byl pořád pronásledován myšlenkami na draka.
Nicméně teď byl plně kvalifikovaný Trenér, který může vyrazit do světa, pracovat s draky všech možných klanů. Byl si jistý, že to ho zbaví všech myšlenek na Billa.
~
„Kaulitz!“ Ředitel školy došel k místu, kde stál Tom, povídal si se svým otcem s úšklebkem na rtech.
„Řediteli,“ Tom mu vrátil úsměv. „Tohle je můj otec, Jörg Kaulitz.“
„Je mi potěšením,“ řekl ředitel, když si potřásli rukou. Tom s pobavením sledoval obdiv, který měl jeho otec ve tváři. „Máte úžasného chlapce, pane Kaulitzi.“
„Rád si to myslím, pane.“ Tomův otec se prakticky vznášel pýchou.
„Kaulitzi, chtěl jsem s vámi mluvit ještě před tím, než mi utečete. Slyšel jsem, že nemáte žádní specifické plány, teď když jste certifikovaný.“
Tom zatřásl hlavou. Byly tu už určité nabídky od společností zoufalých po tom ulovit čerstvě certifikované Trenéry, získat tak nové talenty za nízkou cenu. Ale Toma to nezajímalo. Myšlenka na to uvázat se do povolání, jako je tohle, se přímo vylučovala s tím, proč se stal Trenérem na prvním místě; možnost cestovat světem podle svého, být nezávislý a na nikoho se nevázat.
„No,“ odtáhl si Toma kousek stranou od ostatních hloučků, kde klábosili ostatní studenti. „Je tady volné místo na Akademii. Jen na krátkou dobu, na rok, ale zakladatelé a já jsme o tom vážně hovořili a byli bychom rádi, kdybyste se k nám přidal.“
„Já?“ Tom byl překvapený. Akademie, z pochopitelných důvodů, byla velmi vybíravá ohledně Trenérů, které si nechávali jako zaměstnance, aby pomáhali vést školu a přilehlé město.
„Jste nejlepší ve své třídě,“ pokračoval ředitel. „A způsob, jakým vás k sobě draci přitahují…“ Zatřásl hlavou. „Dlouho jsme neviděli takovýto druh horlivosti. Tato pozice vám umožní pracovat velmi zblízka s naším místním klanem. Nechceme jen dalšího Trenéra. Chceme někoho, kdo je vášnivě ochotný se o dracích učit víc.“
Tomův otec pozorně poslouchal, oči rozšířené chválou, jež patřila jeho synovi, a Tom cítil, že se červená. Věděl, že byl nejlepší ve své třídě, ale stále byl zaskočen tou nabídkou.
„Jsem polichocen,“ odpověděl Tom se skloněnou hlavou. „Mohu vám dát vědět zítra ráno?“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ poplácal jej ředitel po rameni. „Jen se zastavte v mé kanceláři. Bylo mi potěšením, pane Kaulitzi,“ s posledním potřesením rukou s Tomovým otcem se ředitel vzdálil pozdravit rodiče nově certifikovaných Trenérů, kteří naplnili malou místnost.
„Tome!“ řekl muž nadšeně, jakmile se ředitel vzdálil z doslechu. „Jsem na tebe tak pyšný! Práce na Akademii!“
„No, pořád si to ještě musím promyslet,“ zamumlal Tom, stále nejistý tou poctou.
„O čem musíš přemýšlet,“ zamračil se Jörg. „Je to prestižní pozice, a byl bys tak blízko domů…“
Tom si povzdechl, když jej zaplavila vina. Toužil po vzrušení, nebezpečí a dobrodružství. To bylo to, proti čemu se jeho otec stavěl nejvíce, když se chtěl stát Trenérem. Tom byl jediná rodina, která jeho otci zbyla, proto chtěl, aby Tom zůstal nablízku. Pokud by Tom zůstal na Akademii, jeho otec by na něj mohl dohlížet a mít jistotu, že je v bezpečí.
„Jen nechci nic uspěchat,“ vysvětlil a doufal, že tak zažene otcovy otázky.
Díky bohu, Jörg vypadal, že mu to stačí. „Ano, to je od tebe velmi zodpovědné,“ připustil.
Zbytek večera proběhl v oparu gratulací a silných drinků. Když se Tom konečně dostal do svého pokoje – poslední noc ve studentských prostorách – byl trochu líznutý. S povzdechem padl do postele a snažil se přimět se přemýšlet o své budoucnosti.
Strávil tolik času soustředěním se pouze na získání certifikátu. Vypadalo to zbytečné, soustředit se na to, co bude potom, když tady bylo tolik práce, která musela být udělána, aby se dostal až k tomuto bodu.
Ale teď byl certifikovaný. Kus papíru ležel vedle něj na posteli, ztělesnění veškeré jeho tvrdé práce.
Když si dovolil přemýšlet o tom, co bude po Akademii, představoval si sám sebe, jak utíká na exotická místa, potkává nové lidi, poznává nová místa.
Nechtěl zůstat doma, skejsnout na místě, kde byl od svého narození.
Ale musel přiznat, že tady byla jistá výzva, zůstat na Akademii, zůstat s Tokijským klanem.
Výzva v podobě chlapce, štíhlého a pružného, s pokožkou bledou jako měsíční záře a tmavýma, jiskrnýma očima.
Tom zasténal, když mu představy zaplavily mozek; Bill, drze se na něj dívající zpod dlouhých řas. Bill, pohybující se nad ním, s hlavou zakloněnou v neomylném potěšení.
Jeho ruka bez přemýšlení putovala jižně, jak na něj útočily vzpomínky. Nebylo to jako nic z toho, co mezi přikrývkami doposud zažil. Stiskl se přes kalhoty, když si vybavil Billův tlak kolem něj, kluzký a silný, jak se pohyboval nad Tomem, urgentní, potřebné pohyby jeho štíhlých boků.
Jeho prsty proklouzly pod látku jeho kalhot, vzal se do ruky, neochotný bojovat se zápalem vzrušení, které přišlo společně se vzpomínkami.
Kdyby zůstal, přemýšlel, jeho mysl zastřena potěšením, jak mu ruka klouzala po jeho vzrušení, třeba zase uvidí Billa?
~
Tom nakouknul skrze rám, a zaklepal na pootevřené dveře ředitelovy pracovny. Při tom zvuku muž zvedl hlavu, usmál se a odložil své pero.
„Kaulitzi, nečekal jsem vás tak brzo. Normálně studenti snášejí rána po certifikační ceremonii daleko hůř.“
Tom se nešťastně pousmál. Jeho hlava bolela, ale naštěstí ne natolik, aby ho to udrželo dnes ráno v posteli.
„Chtěl jsem vám sdělit své rozhodnutí co nejdříve.“
Ředitel přikývnul a založil si ruce na prsou, díval se na něj s očekáváním.
Tom se zhluboka nadechl, zoceloval se.
„Rád bych přijal tu pozici,“ řekl ve spěchu a téměř mohl vidět své sny o cestování a dobrodružstvích, jak mizí z jeho dosahu na další rok.
Bylo to to nejlepší, připomínal si.
Široký úsměv se rozlil po ředitelově tváři, když se postavil. „To je to, v co jsem doufal, že uslyším!“ obešel stůl a natáhl k Tomovi ruku. „Vítejte v týmu, Kaulitzi.“
Tom vymáčknul úsměv, jak mu muž nadšeně mával rukou nahoru a dolů.
„Děkuji, pane.“
„No, předpokládám, že se chcete vrátit k balení,“ řekl muž a poplácal jej po zádech. „Ne snad, že byste to měl se stěhováním teď daleko, že?“
Tom zatřásl hlavou. Měl smíšené pocity ohledně jeho dalšího pobytu na škole. Samozřejmě, že škola mu byla velmi známá po dobu jeho posledních tří let, ale jít si dnes večer lehnout mezi tyhle kamenné zdi… bude se cítit, jako by vůbec odmaturoval?
„Pošlu někoho, aby vám ukázal vaši novou ubikaci. Je mi jasné, že chcete nějakou pauzu, možná jet na pár dní domů? Ale pokud budete zpět v pondělí, začleníme vás do projektu a do toho, co od vás očekáváme.“
Tom přikývl. Znělo to jako požadavek, ale on to vzal jako rozkaz. Bude těžké přijmout tyhle muže za své kolegy, když ještě včera byli jeho učiteli. Samozřejmě si ani nepředstavoval, že by se nějak rovnal mužům, jako je ředitel nebo jeho přímí učitelé. Všichni byli ve středním věku, s desítkami let zkušeností s draky. Tom nepochyboval o tom, že on byl stále jen dítětem.
„Samozřejmě, pane,“ odpověděl, „a znovu děkuji.“
Ta pozice byla poctou, nehledě na to, co si Tom myslel. Žádný chlapec nebyl přijat na tuhle pozici od doby, co Tom začal školu navštěvovat, a on byl potěšený i přesto, že v něm hlodalo zklamání.
Stále bude mít možnost vidět svět, připomínal si striktně. Jen to bude muset počkat další rok.
~
Následující týden přišel dříve, než by Tom předpokládal. Připadalo mu, jako by všechno uplynulo rychlostí mrknutí oka, když se opět nacházel v chodbách Akademie, jako by nikdy neodmaturoval. Procházel kolem učeben, ve kterých strávil poslední tři roky, střídavě totálně pohlcený a vyčerpaný. Podíval se dolů chodbou ke kolejím, kde spával, kde zůstával dlouho do noci vzhůru při studiu na zkoušky, kde se muchloval s pár studenty, horká těla přitisknutá k sobě pod přikrývkou. Stěhoval se z té části svého života, z té části Akademie. Ale stále bude žít a pracovat mezi těmito kamennými zdmi.
Vydal se k řadám kanceláří, které označovaly dospělou část školy, a lehce upravil své oblečení, než zvedl ruku a zaklepal na dveře ředitelovy pracovny. Měl na sobě své nejlepší kalhoty a novou košili, dárek od otce. Jörg se s ním zase přel o jeho vlasy, ale Tom si stál pevně za svým. Jedna část výzvy být Trenérem byl fakt, že nemusel vypadat profesionálně, a on se odmítal vzdát dlouhých, zlatých dredů; alespoň než mu dá někdo lepší důvod, než jen ze slušnosti.
Přešlápl, když čekal na odpověď, nejistý, jestli by neměl zaklepat znovu. Nechtěl vypadat neslušně, ale pořád tu byla šance, že jej muž uvnitř neslyšel. Povzdechl si, věděl, že to bude trvat dlouho, než se přestane vnímat jako student Akademie, a začne se brát jako součást akademického sboru.
Právě teď se cítil jako malý, trapný kluk, stejně jako tenkrát, když ho poprvé zavolali do ředitelovy pracovny.
Dveře se otevřely přesně ve chvíli, kdy se chystal zaklepat znovu, a ředitelova usmívající se tvář vykoukla ven.
„Kaulitzi! Klepal jste? Nebyl jsem si jistý, jestli jsem něco neslyšel.“
„Oh, uhm, já-“ zaváhal Tom.
„Nevadí!“ zapomněl rychle ředitel s potěšením. „Teď, když už jste tady, můžeme hned přejít k úkolu?“ Vyšel do chodby vedle Toma a zavřel za sebou dveře od pracovny. Tom byl trochu zaskočený, ale rychle přidal do kroku po boku muže, který se rázně vydal chodbou dolů.
Vydali se chodbou, kterou Tom nikdy předtím nepoužil, hlouběji do nitra budovy. Bojoval o to, udržet zdvořilý rozhovor, když se ho ředitel ptal na jeho dovolenou a na zdraví jeho otce.
Konečně to vypadalo, že došli do cíle, když ředitel otevřel jedny dveře a postrčil Toma dovnitř.
„No, tak já vás tu nechám.“
„Pane?“ zeptal se Tom, překvapeně.
Muž se na něj shovívavě usmál. „Mám na starost jen studenty,“ řekl. „Pokud jde o výzkum, nechám to tady na Michaelovi a Marcusovi, a teď i na vás.“
Tom se otočil do místnosti a našel dva rozmrzelé muže, kteří jej s očekáváním sledovali. Lehce zalapal po dechu, a nepřál si nic víc než pohodlí známé usmívající se tváře jeho ředitele. Ale muž jej jen poplácal po zádech a mířil zpátky dolů chodbou, nechávaje Toma na milost mužům uvnitř místnosti.
„Hodláš stát na chodbě celý den?“ zeptal se nakonec jeden z nich.
Tom sebou trhnul. Dělal sakra špatný první dojem.
Sbíraje svou kuráž vešel do místnosti a připomínal si, jak se vždy vyrovnával se staršími kluky. Nikdy neukazovat strach.
A taky to fungovalo i s draky, když o tom tak přemýšlí.
„Ahoj,“ pokusil se o jednoduchý úsměv, ale bylo mu jasné, že to bylo více, než napjaté. „Já jsem-„
„Tom Kaulitz, my víme,“ přerušil ho větší ze dvou mužů. „Sedni si, Kaulitz.“
Tom poslušně klesl do židle, trochu zaskočený intenzitou muže po klidném vystupování ředitele. Nebyli vůbec jako jeho profesoři, dokonce ani ti nejhorší.
„Máš vysoké doporučení, Kaulitz,“ řekl muž a díval se do papírů před sebou. „Všichni tví učitelé říkali, že jsi nejlepší ve své třídě.“
Tom zlehka přikývnul, nechtěl působit nevychovaně. Nebylo to nic jiného než pravda; opravdu byl nejlepší ze své třídy.
„Ale na ničem z toho nezáleží,“ pokračoval muž a odhodil ony papíry. Tom lehce zalapal po dechu pod tvrdostí jeho chladně modrých očí. „Ne, když se vyrovnáváš s draky. Pořád jim říkám, že mají do studijního plánu přidat více praktických zkušeností, ale zjevně jim připadá v pohodě, poslat vás děcka tam ven, když jste sotva viděli draka.“
V Tomovi se vzbouzelo rozhořčení, když se střetl s mužovým pohledem. I když si dříve stěžoval, že netráví dost času s draky, neuznával označení, jako by byl jen další nezkušené dítě. Vždycky si vedl hodně dobře v praktických aspektech kurzu.
A kromě toho, myslel si a snažil se kontrolovat horko, které se mu usadilo na krku, on měl hodně osobních zkušeností s draky. Velmi, velmi osobních.
„Nikdy bychom tě nepřijali,“ pokračoval muž nemilosrdně, „kdybych o tobě neslyšel zvěsti…“
Pozvedl obočí a Tom vzdal boj s červenáním, které polapilo jeho obličej.
„No, já-“ vybreptnul Tom a ponížení jej zaplavovalo ve vlnách.
Oba muži se srdečně zasmáli. „Není to nic, za co by ses měl stydět, prcku. Nechat se chytit kolem draků v období pářící sezóny je něco, čeho se většina Trenérů obává celá život. Ale ty sis to už odbyl – v šestnácti dokonce – a tak víš, že není se čeho bát.“
Druhý muž, který byl až doposud potichu, se zahihňal. Větší muž ho umlčel pohledem. „Byl jsi k drakovi tak blízko, jak jen se člověk může dostat, a přežil jsi, abys vyprávěl ten příběh.“
Tom nemohl úplně přesně rozluštit, co mu říkali. Chtěli jej, protože byl s Billem?
Očividně to nebylo tajné, že studenti občas skončili v jeskyních během pářící sezóny, ale rozhodně je v tom nepodporovali. A nikdy se o tom nemluvilo.
„Oh, netvař se tak šokovaně,“ odfrknul si muž, „jen říkám, že potřebujeme v týmu lidi, kteří se nebojí dostat blízko k drakům. Cokoliv dalšího děláš, je tvoje osobní věc. Stejně jako je Marcusova věc, že každou pářící sezónu zmizí a na jaře jsou tady noví draci.“
Tomovy oči okamžitě zalétly k druhému muži, ale ten jen neznatelně pokrčil rameny, nestydatě.
Takže se to občas dělo, přemýšlel Tom a sledoval úšklebek, který hrál na Marcusově obličeji.
Nicméně neměl šanci zabývat se tou myšlenkou nějak dlouho.
„Hele, nepřišli jsme sem, abychom mluvili o mém milostném životě,“ řekl menší muž.
„Nebo jeho nedostatku,“ ušklíbl se Michael.
Marcus protočil oči.
„Jak moc víš o projektu, na kterém tu děláme?“
Tom se otřásl pod sílou jejich očekávajících pohledů. „Um…“
„Typické,“ odfrknul si Marcus. „Neřekl mu jedinou věc.“
„No, nemohl, ne?“ řekl Michael tajuplně před tím, než se zase soustředil na Toma.
„Ředitel zrovna moc nešíří tuhle informaci po škole, a v zájmu vlastního dobra, ty bys neměl taky. Ale faktem je, že nám dochází kouzlo.“
„Co?“ Tom nemohl zabránit, aby to z něj vyletělo. „Ale máme přece celý klan.“
Michael přikývnul. „To máme. Ale jejich výkon v posledních letech postupně klesal. Tak postupně, jako se město kolem nás tady rozrůstalo. Potřebujeme dvakrát tolik, než před pěti lety, ale dostáváme podstatně míň než tenkrát.“
„Proč?“
„Kdybychom to věděli, neseděl bys tady, Kaulitz,“ ušklíbnul se Marcus.
„Nerozumíme tomu poklesu,“ pokračoval Michael. „Nebyly tu žádné změny v počtech. Dračí zvyky jsou ty samé, jejich strava se nezměnila. Vypadají zdravě, dokonce šťastně. Ale z nějakého důvodu je jedno, kolik pošleme dolů Trenérů, jejich výkon je poloviční, než by měl být.“ Michael pokrčil rameny. „Nejsou pro to žádné podklady, je to fenomén, který se nikde jinde nestal – díky bohu – takže je to jen na nás. Akademie potřebuje vědět, co se děje. Potřebujeme vědět proč, a hlavně jak to spravit. Nejlépe ještě před tím, než si někdo všimne, že nastal problém.“
„A tady nastupujeme my?“ zeptal se Tom nejistě.
„Přesně. Budeme potřebovat, abys blízce pracoval s draky, dělal všechny testy, na které můžeme přijít. Takže tuším, že otázka je: Jsi pro, Kaulitz?“
Tom polknul pod zkoumavým pohledem dvou mužů. Byli drsní, trochu suroví a šli rovnou k věci.
Přesně tak, jako si u pravých Trenérů představoval.
A chtěl být jedním z nich každičkou částečkou své bytosti.
Myslel si, že zůstat u výzkumu bude hloupé, něco jako pokračování v jeho studiu, než cokoliv jiného.
Ale to, co popisovali… úbytek kouzla, by mohl nejen ochromit školu, mohlo by to zničit okolní město. Město, ve kterém žil a pracoval jeho otec, stejně tak jako každý, s kým Tom vyrůstal.
Bylo to děsivé, ale Tom to mohl zastavit.
To bylo to, co mu bylo nabízeno, a jeho srdeční tep se při té představě zrychlil.
„Kde začínáme?“ zeptal se směle.
Dva muži se zakřenili.
autor: PoorMedea
překlad: Deni
betaread: Janule
vyzerá to veľmi zauimavo, a ten námet sa mi veľmi páči, rýchlo daľej.
oh jo…to bude zajímavé 😀
…mě tahle povídka hrozně moc baví…to prostředí mezi draky a všechno kolem nich…je to super…moc se těším na další dílek…=)
hmm myslim si že tohle bude opravdu hodně zajímavá povídka
Awwww, moc se těším na další díl ^^
Náhodou, mě to vůbec nepřišlo nezajímavé. Bylo fajn si tuhle část číst. Nečekala jsem, že časový posun bude o tolik výraznější. A vůbec byl to zajímavý díl, těším se na další:) na překlad si ráda počkám je suprový.
Musím říct, že hned první díl se mi zdál naprosto skvělý a naprosto zajímavý =)
To už uplynuly tři roky? Tak dlouho se Tom se svým drakem neviděl…já jenom doufám, že se už brzo setkají a hrozně se na to těším =)
Je krásné, že Tom na něho nezapomněl a jsem zvědavá, jak je na tom Bill, určitě na Toma každý rok čekal a marně, tak myslím, že se přece jenom dočká ♥
Deni, díky za další úžasnou povídku =)♥
Tohle mě absolutně uchvátilo. Vždycky jsem měla slabost pro fantasy, byla jsem věrnou uctívačkou tetralogie Eragon, ale Bill jako drak je pro mě to nejerotičtější, nejmagičtější a nejspanilejší, samozřejmě. Povídka je skvělá, kvalitní a délka dílů mi vynahrazuje to, že tu není každý druhý den, jak by se mi líbilo. 😀 Jsem moc vděčná za tenhle překlad a budu vytrvale čekat na další díl. Zatím si představuju, že v něm bude návrat do Billových dnů uplynulých tří let a, nevím proč, mám vsugerováno, že na Toma oddaně čekal a jeho nenávrat ho velmi zkroušil… No, uvidíme. 🙂 Moc se těším. ♥
Dosť ma mrzí, že Tom aj keď bol Billovi tak blízko dokázal odolať a nevidieť ho 🙁 snáď to teraz napraví.
Wow! Tohle se mi prostě moc líbí!♥ Dokonce mi ani nevadí, že se v tomto díle nenacházel Bill, protože jsem měla spousty otázek na které mi v tomto díle přišly odpovědi. Tohle téma je prostě fascinující! Jsem ráda, že se nakonec Tom rozhodl na akademii zůstat a doufám, že se mu nakonec Billa podaří najít. Popravdě si ale nedokážu ani představit, že by spolu mohli mít nějaký vztah nebo tak. Maximálně že by Tom za ním chodil každou pářící sezonu. No uvidíme jak to všechno bude. Věřím, že se to v dalších dílech ještě dozvím a taky se těším na to, až se dozvím o tom jejich kouzlu! ♥
Moc děkuji za překlad 😉
Zajímavě napsana povídka.
Kdysi dávno jsem byla beznadějně zamilovaná do Tokio Hotel. Bylo mi dvanáct. Byla to moje první hudební láska. A když jsem našla tenhle blog, propadla jsem mu. Uplynuly dva roky. Ve čtrnácti se má láska pomalu vytratila… to vlastně asi ani není zprávné slovo, spíš bych měla říct, že se uložila ke spánku. Protože teď, v mých sladkých sedmnácti, je zpátky a je stejně silná jako dřív. 🙂
Miluju je a nikdy nepřestanu. Oni jsou výjimeční. Oni jsou něco víc.
Tuhle povídku jsem tu tehdy četla, jako jednu z prvních, spolu s 'A wolf's Tale', 'Nad stádem koní', 'Faraon – Cesta v čase', 'Zkrocení zvířete' a 'Living Behind A Wall Of Glass'. Díkybohu jsem nezapomněla název. A tak jsem tu zpět a začínám číst zase od začátku, protože jsem toho určitě spoustu zapomněla. Příběh se mi zdá snad ještě krásnější než tehdy.
Jsem tu už pár měsíců, předtím jsem komentovala pod jménem Carolyn, protože to jsem používala na svém blogu… Ale protože už můj blog není aktivní, přijde mi mnohem lepší používat svoji aktuální internetovou přezdívku. Violet Raven, Fialový havran, to mě tak zvláštně vystihuje. Fialová je mojí životní barvou a havran mým zvířetem. Přijde mi správné, napsat první komentář pod novým jménem právě k téhle povídce. Protože k ní mám tak silný citový vztah a protože je tak nádherná.
Tokio Hotel für immer <3