autor: Ainikki
Přespříliš se emotivně neprojevovat, nezabíhat na tenký let osobního soukromí, pokud možno se nerozčilovat a držet si odstup. To bylo pár bodů, kterých jsem se po ranním incidentu rozhodl držet zuby nehty, ať se děje cokoli. Kupodivu mi to docela vycházelo. Pravda, možná to ani tak nebyl výsledek mého předsevzetí, ale spíše bratrovy snahy mě ničím nepopudit. Musel jsem mu uznat malé plus, protože od chvíle, kdy mi vysvětlil, jak myslel celou tu svoji poznámku o využití mé osoby, se choval vzorně. Společně jsme si pochutnali na mých palačinkách, pak mě vzal, i přes mé protesty, na nákupy do těch nejluxusnějších butiků, a po maratonu mezi regály se značkovým oblečením jsme skončili ve skvělé restauraci na pozdním obědě.
Ještě nikdy jsem neměl možnost vybírat si v kolekcích mých oblíbených a uznávaných návrhářů. Bylo to sice jako ocitnout se v malém ráji, mně ale nepřipadalo nejvhodnější si nechat jen tak klidně zaplatit všechno, co se mi tu líbilo. Jestli v tom snad byla bratrova snaha si koupit mou přízeň, tak to se přepočítal. To si raději s těžkým srdcem nechám tu nádheru ujít, ale nehodlám mu to pak jakkoli splácet. Ani jsem se nesnažil domýšlet si, co všechno by pak po mně mohl chtít… On mi sice vehementně vyvracel všechny své případné postranní úmysly – nejspíš vycítil, kvůli čemu se tak zdráhám, takže mě stejně nakonec umluvil k pár kouskům. Prý abych vedle něj vypadal reprezentativně. Náfuka. Jako kdybych se snad zrovinka já někdy oblékal nevkusně. Levně snad automaticky neznamená špatně.
Zajímavé ale bylo, že jen co jsme vyšli z obchodu a mně se v ruce pohupovala velká papírová taška s nápisem Dior, byl jsem přešťastný. V tu chvíli byly zapomenuty všechny obavy z toho, co mě to nakonec bude stát. A snad jsem mu i uvěřil, že nic. Prý dárek, kterým mě chtěl potěšit, víc jsem v tom hledat neměl. Navíc se choval mile, nedělal žádné dvojsmyslné narážky a v té restauraci jsme si velice příjemně popovídali. Sice jsem si neustále schovával trochu té ostražitosti, ale on vypadal naprosto uvolněně, byl rád, že jsem s ním a dával mi to najevo – objevovala se tam z jeho strany spousta letmých a rádoby náhodných doteků, které se s postupem času, jak se osměloval, měnily na delší a zcela záměrné. Bylo překvapující, že jsme se cestou z restaurace nevedli za ruku. Nechával jsem to ale být. Neviděl jsem v tom žádné nepříjemné osahávání, které by překračovalo hranice, a já nechtěl být zbytečně protivný.
Večerním bodem programu byla potom návštěva Tomova baru. Když mi během dneška totiž vyjmenoval názvy všech svých klubů, zjistili jsme, že jsem navštívil, netuše nic o vlastníkovi, pouze jednu jeho diskotéku, ale to bylo všechno, tudíž dnešní i zbývající večery byly zasvěceny obhlídce jeho milenek, jak svým podnikům familiérně říkal.
Soustředěný jsem nanášel řasenku, což byla finální tečka mého večerního mekeupu. Kousek jsem od zrcadla ustoupil a kriticky se prohlédl. Byl jsem spokojený a to nové oblečení, které jsem se rozhodl při dnešní příležitosti hned vyzkoušet, to jen skvěle podtrhovalo. Sice jsem si stále tak nějak nebyl jistý, jestli budu schopen bavit se ve své myšlenkové zahloubanosti a opatrnosti vůči bratrovi, ale všechno bylo určitě lepší, než sedět doma a zabřednout do toho ještě víc. Noční bar alespoň sliboval určitý způsob rozptýlení. Nepochyboval jsem, že tam bych se mohl na chvíli uvolnit a přestat si lámat hlavu.
Na místo nás potom odvážel Bobo znovu tou velkou černou limuzínou. Nemusel zůstat a čekat, ale měl za úkol zdržovat se poblíž a být na mobilu, aby nás mohl odvést potom zpátky. Samotný bar Caroshi byl uchvacující. Tvar válce vyhnaný do několika podlaží, celý prosklený a uvnitř futuristický design. Bylo to moderní, příjemně svěží a… kulaté. To bych nejspíš řekl, kdybych to měl vystihnout jen jedním slovem. Pro vysoké barové židle ten tvar nebyl neobvyklý, ale příjemně oblé tu bylo snad všechno. Malá krémová pohodlně vyhlížející křesílka, stolky, i hrany barového pultu byly zbroušeny, a dokonce láhve s alkoholem stály vystaveny v kulatých nasvícených okýnkách.
„Úžasný,“ vydechl jsem uchváceně a nechal se na pár prvních chvil pohltit atmosférou pulzující zábavy. Pak jsem se ale zachmuřil, když jsem si všiml, co dělá Tom.
Mladá vysoká barmanka pohodila svými dlouhými mírně zvlněnými vlasy barvy skořice a zákazníkovi, který jí podával peníze za namíchaný drink, věnovala profesionální úsměv. Ten se ale změnil na úplně jiný, osobnější a širší, když si všimla nově příchozích. Neznala vytáhlého kluka s temně podmalovanýma očima, toho druhého ale rozhodně poprvé neviděla.
Mávla na Toma a nepřestala se zářivě usmívat. Její zaměstnavatel si jí také všimnul a ruku na pozdrav zvedl rovněž. Nahnul se blíž ke svému společníkovi, něco mu řekl, ten na ni vzápětí hodil rentgenující, ne příliš vřelý pohled, načež chůzí vznešeného páva odpochodoval k volnému stolku a posadil se do křesílka.
„Hoj, šéfe. Přišel jsi na kontrolu a nebo se trochu pobavit?“ Zahlaholila, když došel až k pultu.
„Čau, kočko,“ nahnul se přes něj k ní a letmo ji líbnul na tvář. Zdravil se tak téměř se všemi svými zaměstnanci ženského pohlaví. Snad jen ty starší dámy, co se staraly o čistotu na záchodcích, tolik jeho vřelosti nedostávaly. „Dnes jen trocha zábavy. Namíchej dvakrát něco dobrýho.“ Mrknul na ni. Bill všechno z dálky bedlivě sledoval a šklebil se, jako by přežvykoval cosi hodně kyselého. Kdyby mohl, propálí pohledem bratrovi do zad díru. Dokonce zauvažoval i nad tím, jestli měl tuhle plochou slečnu se širokým zadkem Tom někdy v posteli. Hned sám sebe okřikl, když mu došlo, na co myslí. Byla to Tomova věc a jemu je přeci naprosto jedno, s kým bratr spí.
Cítil jsem se jako naprostý šílenec, když mi došlo, nad čím tu uvažuju. Moje pocity a myšlenky šly úplně mimo mě. Nenacházel jsem pro ně logický důvod. Byl to jen nesnesitelný bratr, a to, co mezi námi bylo, když jsme byly děti, se dávno vypařilo. Přeci po tom nemohla zůstat jediná památka?
Přesto však rozladěnost nepřecházela, ani když mu Tom donesl krásně nazdobenou velikou sklenici s barevným obsahem a zůstal sedět u něj, aniž by se snad byť jen podíval zpátky směrem k baru.
„Stalo se něco?“ Neunikla mu Billova změna nálady. Oslovený trhnul rameny a neuvědoměle se zase na tu holku podíval.
„Nic.“ Odsekl a přimhouřil oči v urputné snaze vymyslet, jak ji vymazat z povrchu zemského.
„To je Nathy.“ Vystopoval Tom směr bratrova pohledu. „Fajn holka a hlavně barmanka. V tom, co dělá, je třída. Však ochutnej. Ten drink je skvělej.“ Kývl bradou ke sklenici, kterou Bill svíral v ruce a sám upil toho svého.
„Hmm,“ zamručel Bill a sotva brčkem potáhl pár kapek.
„A nespal jsem s ní,“ dodal Tom po chvíli a Bill jen vykulil oči. „No co se tak díváš? Jsme dvojčata a doba, po kterou jsme spolu nebyli, nic nezměnila na tom, že dokážu odhadnout, na co myslíš. Žárlivost není potřeba.“ Po těchto slovech krom údivu a překvapení se Billovi v očích odrazilo i provinění a stud z odhalení. Nedokázal je schovat a Tom se docela dobře bavil jeho následnou marnou snahou to popřít.
„Blbost!“ Vyhrknul o překot. „Seš blázen, jestli si myslíš, že bych měl žárlit zrovna na ni. Větší nesmysl jsem v životě neslyšel.“ A já jsem asi druhý, protože měl pravdu. Vůbec jsem nepobíral, proč bych měl něco takového pociťovat. Takový nesmysl. On mi byl ukradený, stejně jako jeho život a slepice, se kterými se zaplétal. V duchu jsem se zlobil sám na sebe, že mi moje podvědomí nabízelo spoustu těch hezkých vzpomínek na něj, místo toho, aby se snažilo překrýt je těmi špatnými, kterých bylo rozhodně větší množství. Jen asi jejich síla nebyla tak velká, jak jsem si myslel a jak bych potřeboval, aby nadále zůstal jen tím padouchem, kterým byl donedávna.
Bill ani netušil, jak si svými slovy naběhnul.
„Pravda,“ na oko vážně pokýval Tom hlavou a nahnul se blíž k němu. Udělal dramatickou pomlku kvůli napětí, aby si získal maximální Billovu pozornost a pak tlumeně a naprosto vážně pronesl: „Na ni opravdu nemusíš. Ty vypadáš totiž mnohem líp než ona.“
„Vole!“ Prudce ho od sebe odstrčil, když mu došlo, co tady Tom zkouší. „Samozřejmě, že vypadám líp, ale ty si o mně můžeš nechat leda tak zdát.“ Založil si ruce na prsou. Maska nepřístupnosti byla zpátky a Toma trochu zamrzelo, že ho zbytečně dráždil pro nic. Teď bude jedovatě prskat a odsekávat celý večer.
Překvapující ale bylo, že se zmýlil. Billova podrážděnost, spojená s umanutou mlčenlivostí, trvala jenom chvilku. Pochopil pravidla Tomovy hry a nehodlal se jím nechat už víckrát vyprovokovat a dotlačit až tam, kde ho chtěl mít. Už v sobě nenechá bratra číst jako v otevřené knize. Odteď Tom nebude mít ani potuchy o tom, co se odehrává v jeho nitru, ani kdyby si pořídil věšteckou kouli. On totiž nemínil ustoupit ze svého negativismu vůči němu. Umanutě si bude držet odstup. Tak je to totiž správně. Tom chtěl zpět to, co bylo dřív, a to nehodlal připustit. Na jeden zátah vyzunkl svůj koktejl a zářivě se zazubil.
„Je to báječné. Měl jsi pravdu, ta slečna je skutečně talentovaná.“ Nyní to byl Tom, kdo zůstal překvapeně zírat. Ještě před chvíli by se vsázel, že pochvala bude to poslední, čeho se jeho barmanka od Billa dočká. „Jdu si pro další. Chceš taky, nebo budeš ten svůj cucat ještě dlouho?“
„Eh,“ ujelo mu, jak se marně snažil přijít na to, co se za tímhle Billovým postojem ukrývá. Musel to ale vzdát. Nebylo tam nic. „Nemusíš nikam chodit,“ zadržel ho, když se Bill chystal zvednout. Mávnul na Nathy, ta si ho ihned všimla a podle prázdné sklenice, kterou Tom držel ve vzduchu, pochopila, že chce další. Kývla na srozuměnou a pustila se do práce.
„Caroshi bar. Jak jsi vlastně přišel na takhle divnej název?“ Pustil se do lehké konverzace.
„To já ne,“ vyvrátil mu to Tom. „Ten bar založil Bernard, když ještě žil. Caroshi bylo jeho příjmení, takže ho pojmenoval po sobě. Měl, tuším, nějaké turecké předky, proto tak neobvyklé jméno.“ Rozpovídal se Tom. Bylo vcelku snadné nechat popichování stranou a přejít k normálnímu rozhovoru, zvlášť když ta iniciativa vzešla z bratrovy strany. Těšilo ho, že Bill přestává mít problém chovat se v jeho společnosti normálně a uvolněně.
„Pověz mi o něm víc. Měl jsi ho rád?“ Upřímně se chtěl dozvědět něco o člověku, který Toma sebral z ulice a nezištně mu poskytl domov.
„Jistě,“ přikývl Tom a chvíli uvíznul ve vzpomínkách. Nathy jim donesla čerstvé drinky. Poděkoval a pustil se do vyprávění. „Hodně pro mě udělal. V podstatě si mě vzal za vlastního. Nemohl mi nahradit ztracenou rodinu… tebe, ale snažil se a staral se, jak nejlíp dokázal. S ním jsem byl v pořádku. Dokonce mi dal i to svoje divný jméno,“ usmál se nostalgicky. „Spolu s Marií byli jako ti nejlepší adoptivní rodiče, jaké by si mohlo dítě bez domova přát. Než umřel, tak se ta dobrá žena totiž starala o jeho domácnost. Proto jsem říkal, že ji znám vlastně od začátku, co jsem se octl tady.“
Billa na jeho vyprávění zaujalo pár informací, nechal ho ale nejdříve domluvit a teprve potom na ně reagoval.
„Dal ti své jméno? Jak tomu mám rozumět?“ Tom pokrčil rameny a více se rozvalil do opěradla křesílka.
„Byl jsem nezletilý a zdrhnul z domu. Pochopitelně mě hledala policie, nemohl jsem mít tedy svoje jméno. Opatřil mi falešné doklady s příjmením Caroshi.“ Vysvětlil trpělivě, i když byl přesvědčený, že tohle mělo Billovi dojít. Musel přeci vědět, co se tenkrát dělo.
Moc intenzivně se ale nejspíš nesnažili, protože jsem nikdy nepocítil, že bych musel být kdovíjak ostražitý a úzkostně se skrývat. Bernard ze začátku čekal uplakané rodiče v hlavních zprávách, kteří se pomocí médií domáhají nalezení svého ztraceného syna, nic podobného se ale nedělo. Matka mě nejspíš za to, co viděla, nenáviděla mnohem víc, než jsem si dokázal představit, když neměla nikterak valnou potřebu dostat mě zpátky domů. Pálila mě na jazyku chuť se na to Billa zeptat, abych věděl, jak přesně to tehdy u nich probíhalo, ale nakonec jsem tu otázku spolknul. Nechtěl jsem nahlas slyšet, že to tak skutečně bylo, že mě odepsala. V jejích očích jsem ublížil mladšímu sourozenci. Byl jsem zkažený, nenapravitelný a ona už se mnou nechtěla mít nic společného. Jen ta představa byla bolestivá, tak proč se v tom ještě více rýpat. Zajisté i pro Billa to musely být nadmíru nepříjemné vzpomínky a já bych byl rád, teď když jsme byli zase spolu, aby na tu dobu pokud možno zapomněl.
„A teď? Už máš svoje?“ Snad až naléhavě se ptal. Cítil jsem z něj, že mu nejspíš vadí ta celá věc s příjmením.
„Bylo to zbytečné,“ začal jsem pomalu. „Pochop, proč mít opletačky s úřady. Navíc mě stejně v mých kruzích každý znal pod tím jménem. Bylo pohodlnější to tak nechat, už kvůli dědictví. Podle dokladů, které mi Bernard opatřil, jsem byl jeho syn, a kdyby se ukázalo, že to tak není, a přiznal bych, kdo skutečně jsem, všechno by šlo do háje. Jakékoli vlastnictví musí být doložené i úředně, a to by nešlo bez jména. Ale, Bille, je to jenom pár písmen. Nic důležitého.“
„Hmm, když myslíš,“ zamumlal a napil se z nově doneseného koktejlu.
Nevěděl jsem, co na to říct. Vypadal tím zklamaný. Ale pořád jsme přeci byli bratři, nehledě na to, co jsem měl napsané na nějakém kusu falešného papíru, to doufám chápal. Přesto přede mnou tiše seděl a roztěkaně si kolem zápěstí kroutil se stříbrným náramkem.
„Mohl ses vrátit přeci domů. Jako dospělý… když… když jsem ti tak chyběl, nemusels s ním zůstávat.“ Vyčetl mi po pár minutách. Tak tohle mu leželo v žaludku.
„Já se ale vrátil,“ opáčil jsem. Setkal jsem se ale s tvrdým odporem.
„Nelži,“ pípnul Bill. Přikrčil se. Působil zraněný.
„Nelžu. Nenapadlo mě, že ti to neřekla. Stejně jsi o mě nestál, tak proč bych se vnucoval.“
„Cože? O čem to tu mluvíš?“ Zvýšil trochu hlas a já pochopil, že on o tom evidentně neměl skutečně ani tušení. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se nezačít smýšlet o matce jako o harpyji, která nám zničila život. Bernard mi často a dlouho vysvětloval, že nenávist je cit, kterému bych se měl vůči rodině vyvarovat, a ať ji neodsuzuji, když nevím, jak ona to celé vnímala a prožívala. Jeho moudrost a klid bych si přál někdy mít.
„Pár týdnů po našich osmnáctinách,“ pustil jsem se do převyprávění té hořké epizody našeho společného útrpného příběhu, „jsem přijel do Loitsche. Bláhově jsem si myslel, že plnoletost by mohla odbourat všechno, co se nám postavilo do cesty, když jsme byly děti bez možnosti se hájit a ubránit. Tys tam ale nebyl, a nebo mě k tobě nepustila. Nevím. Řekla, ať už se tam neukazuju a že mě stejně nechceš vidět. Už jste prý beztak všichni zapomněli, tak ať vás nechám být. Ta slova byla příliš bolestivá a zraňující na to, abych v sobě našel sílu setkat se i s tebou a její řeči si potvrdit. Asi by mě zabilo, kdybys mi vmetl do tváře to stejné.“
„Ježiši!“ Zasípal, přejel si dlaní přes tvář, a dokonce jsem si všiml, že se mu viditelně rozechvěly ruce. „Promiň. Já… omlouvám se. Nevěděl jsem to. Ona… ona nic…“
„Hej, to je v pořádku,“ přisunul jsem svoje křeslo až k tomu jeho a za předloktí si ho přitáhl k sobě. „Nemusíš nic vysvětlovat. Je to pryč,“ ujišťoval jsem ho, vinouc si ho k sobě do náručí. „A už vůbec se za ni neomlouvej. Ty za nic nemůžeš.“
Nechal se obejmout a mě zašimraly jeho černé vlasy s vůní heřmánku, když mi hlavu položil na rameno.
„Teď máme možnost všechno smazat a začít znovu,“ zašeptal jsem a otřel jsem se mu rty o čelo. Napjal se. Pochopil jsem, že zacházím tam, kde je mu to prozatím stále ještě nepříjemné, tisknul jsem si ho k sobě příliš dlouho a mluvil o věcech, které Bill nechtěl slyšet. Pustil jsem ho. Odtáhl se a věnoval mi trochu rozpačitý pohled.
„Nic jsem tím nenaznačoval,“ ujistil jsem ho.
„V pořádku,“ pousmál se.
…
Slabé šumění vody se skrz dveře koupelny dostávalo do ložnice. Vrátili se neobvykle brzy z nočních radovánek a bez sebemenší chuti nadále ponocovat se rozhodli jít spát. Oba dva potřebovali prostor pro svoje vlastní myšlenky a možnost odpočinout si. Hlavně Bill se cítil zmožený citovým vypětím, už nebyl tak skálopevně přesvědčený, že po těchto třech dnech bude chtít Toma ze života znovu vymazat. Jen netušil, jak to celé uchopit. Byl zmatený. Ve vzpomínkách se vracel k oné inkriminované době, o které s Tomem mluvili, a pokoušel se pochopit krutost jejich matky. Samozřejmě věděl, že za celou tu dobu pro Toma neměla jediné vlídné slovo, ale byl přesvědčený, že matčin otřes z jejich intimity byl jen mnohonásobně posílený o fakt, že Tom od nich utekl. To, že se o návrat pokusil a byl odvrhnut, na to celé vrhalo dočista jiné světlo.
S trochou voňavé páry, která ho doprovázela, Tom opustil koupelnu, vešel do ložnice a položil se vedle Billa na postel. Bez jediného slova, aby nerušil, protože se domníval, že Bill už usnul, se uvelebil, pod hlavou si načechral polštář a zavřel oči. Peřiny vedle něj ale zašustily, když se Bill překulil na druhý bok čelem k němu. Jeho dlouhé tělo se posunulo po matraci blíž, upravená jemná ruka nadzvedla cíp Tomovy peřiny a v dalším okamžiku se natiskl až na něj. Zabořil mu obličej do ramene a dlaň mu položil na hrudník. Toma zaplavilo příjemné teplo, které ho hřálo až u samého srdce. Objal Billa kolem pasu a přitáhl si ho ještě těsněji, na tváři blažený úsměv, když se pomalu propadal do spánku.
Mladší z nich nedokázal usnout tak rychle. Rozrušený Tomovou blízkostí se snažil porozumět té neodbytné potřebě, která ho donutila k tomuhle něžnému gestu. Nakonec si z toho sám v sobě utvořil možnost, jak ještě jednou vyjádřit omluvu a lítost za matku, a způsobem sobě vlastním bratrovi sdělit, že tenkrát by se mu od něj stejného odmítnutí jako od ní rozhodně nedostalo. A on pochopil. Ze spaní mazlivě zamumlal Billovo jméno a propletl si s ním nohy.
autor: Ainikki
betaread: Janule
[Smazaný komentář]Sákriš, trošku mi ten komentář udělal bordel, takže teďka v té správně podobě:Dokonalý díl, ten Tomův dodatek prej a nespal jsem s ní×D a jak pak Bill: "Samozřejmě, že vypadám líp." ×DD no on se musel docenit×D jinak by to nešlo. A ten konec aaaaaw ˆ_____ˆtěším se na pokráčko!
ááááách…upe nejvíc dokonalý díl…miluju tuhle povídku! ♥
O bože….
To bylo úžasné, já tuhle povídku miluju ♥
A dnešní díl byl určitě zatím nejkrásnějším dílem ♥
Bill, jak si hrál na tvrďáka, že si bratra nesmí pustit k tělu, udržovat si odstup a nakonec úplně roztál =) On vlastně Toma nenáviděl, protože si myslel, že se Tom na něho vykašlal a zapomněl a když zjistil, že Tom za ním přijel a on se to nikdy nedozvěděl…A teď zjistil, že všechno je jinak, než v čem celou dobu žil a čemu věřil, tak doufám, že vzal Toma na milost =)
Prostě nádherný díl, nádherný…♥♥♥