autor: Rachel
Předem zdravím všechny čtenářky a chci moc poděkovat za všechny vaše krásné komentáře, které mi pod díly píšete, ani nevíte, jakou mi tím děláte radost 😉 Jste fakt úžasné a já jsem vám za to moc vděčná.
Tento díl pro mě znamená hodně, těšila jsem se na něj už od úplného začátku povídky a ještě dlouho předtím, než jsem povídku vůbec začala psát. Věděla jsem, že ho musím udělat krásným a založit ho na citech tak, aby krásný doopravdy byl. Jako jeho název jsem použila krátký text z písničky Love & Death, kterou určitě všechny znáte, a který děj v díle nějakým způsobem vyjadřuje. Jakým, to už nechám na vás. Občas budou mít díly název podle některých úryvků… 😉
Přeji příjemné počtení a jsem zvědavá na vaše odezvy. Doufám, že čtení tohoto dílu vás bude bavit alespoň trošku tak, jako mě bavilo jej psát 😉
Vaše R. xD
You are with me, I am with you, always…
Tom:
Pomalu pozvednu svůj až doteď sklopený pohled a jen nejistě přešlápnu u prahu dveří. Roztřeseně se nadechnu, pevně stisknu kliku v dlani… a jen pomalu vejdu dovnitř.
Tiše vstoupím do nezvykle tiché, tmavé místnosti a pomalu se pustím kliky, kterou jsem až dosud svíral v prstech. Několikrát zamrkám… a když si mé oči konečně zvyknou na šero, rozprostírající se všude kolem mě, konečně se rozhlédnu po celém pokoji.
Pozorně se zadívám na pohled přede mnou… a když se mým zmateným očím naskytne tmavý obrys postavy, rýsující se v tom neproniknutelném šeru, jen polekaně ustoupím o krok zpět. Sedí v křesle, téměř bez hnutí a jeho pohled se bez jediného mrknutí upírá stále k jednomu místu před sebou. Vypadá, jako by ani nezaznamenal moji přítomnost tady. Jako by byl úplně mrtvý.
„Bille,“ tiše vyslovím jeho jméno a jen nesměle přešlápnu na místě. Nemám odvahu na nic… dokonce ani na to, jít k němu blíž. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že postava sedící v křesle a jen tiše zírající do prázdna před sebou, je opravdu on. Nechci tomu věřit. Chci se otočit a utéct, jít odsud pryč… a vzbudit se s tím, že to byla jen ošklivá noční můra. Nic, co by se podobalo skutečnosti…
Nevědomky potřesu hlavou a nadobro tak z ní vyženu myšlenky na útěk. Místo toho jen pomalu vzhlédnu ke stvoření, jež sedí jen kousek ode mě. I v tom šeru však mohu rozpoznat, že jej moje přítomnost tady mírně překvapila. Jeho překvapením pootevřené rty a lehké zatřepotání dlouhých řas, jsou mi jasným důkazem, že mě tu nejspíš vůbec neočekával.
„Smím jít dál? Přišel jsem za tebou,“ zašeptám do ticha, jež se kolem nás rozprostírá, a v duchu si dodám trochu odvahy. Pozorně sleduji jeho nehýbající se rty, očekávajíc alespoň malou odpověď, které se mi však nedostává. Stále bez hnutí sedí v křesle a středem jeho pozornosti je jen jediný bod před sebou. Netuším, co se mu právě honí v hlavě, ptát se jej však znova nechci, a ani nebudu. Mlčení znamená souhlas, alespoň pro mě. Nechci odejít, ne teď, když jsem konečně sesbíral poslední zbytky mé odvahy a přišel jsem za ním. Bez zaváhání se otočím a zavřu za sebou pootevřené dveře, to poslední, co mi dávalo šanci k zbabělému útěku.
Pomalu se otočím zpět do pokoje a pozorněji se rozhlédnu kolem sebe. Všude tu panuje husté, neproniknutelné šero, pomalu se měnící v tmu. Jen u okna se leskne poslední denní světlo, které se s přicházejícím večerem postupně ztrácí. Pokoj je temný a ponurý, jako by se z něj vytratila veškerá radost a štěstí, které jej dělalo vždycky tolik krásným. Jako by z něj nadobro odešlo slunce, smích… a to příjemné, hřejivé teplo, které jsem pocítil vždy, když jsem sem vešel. Proto jsem toto místo tolik miloval… dokonce ještě víc, než můj vlastní pokoj. Nejvíc času jsem strávil tady, v tom příjemném teple, s úsměvem na tváři, s radostí ve svém dětském srdci… a s osobou, kterou jsem měl nadevše rád.
A teď… Zbyly tu jen pouhé čtyři stěny, velké okno, pokryté studenými kapkami deště, studený chlad a hustá černá tma. Nezůstalo tu nic, co jsem jako malý tolik miloval. Dokonce i smích, který vždy doprovázel ten můj, a kterému jsem pokaždé rád naslouchal, se nadobro vytratil někam pryč. Zůstalo po něm jen němé ticho, prázdnota a smutek, mísící se v této temné, ponuré místnosti.
A uprostřed toho všeho jsem jej nechal úplně samotného. Zbaběle jsem se tomu vyhýbal a oddaloval okamžik, kdy za ním přijdu. Nechal jsem jej tu úplně samotného a v duchu si jen naivně myslel, že se možná všechno vyřeší samo, že je ještě příliš brzy na to, abych za ním šel. A on… on se tu zatím trápil úplně sám, bez nikoho, kdo by jej alespoň vyslechnul, pohladil nebo obejmul. Jak jsem to jen mohl dopustit?
Tiše vydechnu a pozvednu svou sklopenou tvář, dívajíc se opět před sebe. Do očí se mi vkradou slzy hned, jakmile se můj pohled zastaví na tom malém klubíčku, choulícím se v křesle. Tohle, že je můj bráška? To tiché, zamlklé stvoření, dívající se někam do prázdna? Ne, to nemůže být pravda. Nesmí to být pravda…
Roztřeseně se nadechnu a bříšky prstů rychle setřu první slzy, stékající po mé tváři. Osmělím se, tichými krůčky popojdu blíž k oknu… a jen tiše se posadím před svého brášku. Nechci ho nijak vylekat, proto jen zůstanu v bezpečné vzdálenosti od něj.
„Zůstanu tu teď chvíli s tebou, Bille. Vím, že mě můžeš kdykoli vyhodit, ale… přišel jsem, protože ti chci říct něco důležitého,“ začnu opatrně a šeptem tak protnu ticho panující mezi námi. Zhluboka se nadechnu… a jen pomalu vzhlédnu k jeho tváři, na kterou teď dopadá poslední denní světlo.
Jeho pleť je stále bílá, dokonce ještě víc, než kdy předtím. Jeho vlasy už dávno netvoří tolik půvabnou, černou vlnu, ba naopak. Teď jsou rozcuchané na všechny strany a mírně zašmodrchané. Na jeho tváři se nenachází jediná stopa po líčidlech, která tolik miloval. Teď se na ní zračí jen bolest, smutek a trápení, jež mě uhodí do očí hned, jakmile se jen pozorněji zadívám do Billova obličeje. Jeho prázdný, slepý pohled se upírá někam mimo mě… ani to mě však nedokáže odradit od mého rozhodnutí. Teď, když už jsem tady, nenechám se zastrašit a odradit už ničím. Nikdy.
Nervózně si promnu ruce a opět se zadívám na Billa před sebou. Tuším, čím bych měl asi začít… přemýšlel jsem o tom tolikrát, celé dva dny, co jsem sbíral odvahu sem jít.
„Vím o všem, co se stalo, Bille. O celé té nehodě. Vím, co si myslíš a… a jak se asi teď cítíš. A také vím, co bys mi právě chtěl říct,“ odvětím a nedokážu potlačit malý úsměv, který se mi s pohledem na Billa před sebou vkrádá na rty. Jeho pootevřená ústa mi naznačují, jako by se chtěl ohradit a vyvrátit mi mé přesvědčení, má poslední slova však nejspíš nadobro zastaví příval toho, co na mě chtěl v následujících vteřinách vychrlit. Usměji se, pokračuji však dál.
„Máš pravdu, nemůžu to vědět ani z poloviny tak dobře jako ty. Nedokážu si představit, jaké to musí pro tebe být, to přiznávám. To nemůže vědět nikdo, jenom ty. Ale já to cítím, Bille. Cítím to, co se v tobě odehrává, jak přemýšlíš a jak se proti tomu všemu cítíš. Cítím to, co ty, vždyť jsem tvé dvojče, pamatuješ? Vím, jaké jsou tvé pocity proti všemu, co se stalo. A to je ten důvod, proč jsem sem přišel,“ odvětím a jen tiše se odmlčím, stále vzhlížejíc k Billovi před sebou. Nejeví známky ničeho, jeho pohled se téměř bez hnutí upírá stále na stejné místo… přesto však vím, že mě poslouchá. Cítím to. Nikdo… nikdo nezná mého brášku líp, než já.
„Pamatuješ si tenkrát, když jsme byli malí. Pomáhali jsme si úplně ve všem a vždycky jsme tu byli pro toho druhého. Vzpomínáš si na to, když nám bylo pět, a všechny děti ve školce, včetně tebe, dostaly horečku? Tenkrát jsem za tebou pořád chodil, i když mi to mamka zakazovala, a bylo mi úplně fuk, jestli se od tebe nakazím nebo ne. Spávali jsme spolu v té malé postýlce s medvídkama a já ti každý večer vyprávěl nějakou pohádku, kterou jsem vymyslel jen pro tebe. Naučil jsem se od mamky dělat čaj a potom jsem ti ho pořád vařil, vzpomínáš? Ten sladký, jahodový, se spoustou cukru, který jsem vždycky potajmu vzal z cukřenky.
Když nám bylo devět, pamatuji si, že jsem byl u taťky, když mamka volala, že jsi v nemocnici kvůli nějakému píchnutí hmyzem. Ani jsem nečekal na tátu, až doopraví auto a nastartuje, utíkal jsem za tebou celou cestu do nemocnice. Strašně moc jsem se bál, že jsi mi umřel. A když jsem potom vběhnul do tvého pokoje a ty ses na mě usmíval, rozbrečel jsem se štěstím, že tě pořád mám. Tenkrát jsem se pohádal se sestrou, abych směl s tebou zůstat do rána, než tě pustí, vůbec jsem nechtěl jít domů.
A nebo tenkrát, když jsme hráli doma na honěnou a ty jsi spadl, zlomil si nohu a vyrazil poslední mléčný zoubek, vzpomínáš? Nosil jsem ti jídlo a sladkosti až do postele, foukal ti na nožku a pořád ti něco povídal, aby ti nebylo smutno. Tenkrát jsi měl toho mého věčného povídání o letadlech tak moc, že sis schoval hlavu pod polštář a zacpal si uši,“ zamrkám do prázdného místa před sebou a podvědomě se pousměji nad tou krásnou vzpomínkou z dětství. Nikdy nám nebylo krásněji, nikdy jsme nebyli šťastnější než tehdy. Nepotřebovali jsme svět dospělých a nikoho kolem sebe. Stačilo mít jen toho druhého a vědět, že je tu pro nás kdykoli.
„Ale přes to všechno, jak moc jsme byli malí, jsme to zvládli, vzpomínáš? A zvládli jsme to právě proto, že jsme byli spolu,“ zašeptám do ticha… a konečně pozvednu svůj pohled k Billovi, stále sedícímu přede mnou. Zdá se mi to… nebo v těch krásných čokoládových očích opravdu vidím třpytit se slzy?
„Já jsem sem dnes nepřišel proto, abych tě litoval, Bille. Abych tě utěšoval a říkal si kdyby. Na to už je teď příliš pozdě,“ zavrtím hlavou a tiše pokračuji dál. „Přišel jsem proto, abych ti pomohl. Proto, aby ses s tím dokázal vyrovnat. Proto, abys věděl, že na to nejsi sám a nikdy nebudeš. Proto jsem sem za tebou přišel, proto tu sedím a říkám ti tohle všechno. Proto, že mi na tobě záleží,“ zašeptám a jen pomalu vezmu jednu jeho dlaň do té své a zlehka ji pohladím… dokud se mi prudce nevyškubne.
Povzdechnu si a zadívám se do Billovy tváře. Ani v nejmenším nedokážu odhadnout výraz, zračící se v ní, jeho ruce, položené co nejdál od těch mých, jsou mi však jasnou odpovědí. Přeci jen se však nechci vzdát tak snadno. Budu bojovat, ať už se to Billovi líbí nebo ne.
„Vím, že si teď nejspíš říkáš, že život skončil a nic už nemá smysl, a já tě chápu. Vím, že si myslíš, že už je pro tebe všechno ztracené… ale já ti chci dokázat, že není a nikdy nebude. Nechci tě jen litovat, utěšovat a říkat si, jaké by to bylo, kdyby se nic z toho nestalo. Nechci tímhle ztrácet čas, protože vím, že se tím nic nevyřeší, ba naopak. Chci ti pomoci a ne jen sedět na zadku a zbytečně se zabývat tím, co se nemuselo stát,“ odvětím a nevědomky tak zvýším svůj hlas. Znova se zadívám před sebe… a nespouštím oči z Billovy strhané tváře. Copak se mohu dívat na to, jak se uzavírá před světem a s nikým nemluví? Copak se mohu dívat na to, jak se všem a všemu vyhýbá a dobrovolně ničí to poslední, co mu zbylo? Nikdy bych si neodpustil, kdybych opravdu poslechl Caroline a nechal jej tu samotného. Už tak se toho zlého stalo víc než dost… a já už tomu nechci jen nečinně přihlížet. Konečně chci udělat to, co jsem měl udělat už dávno… od první chvíle, co se Bill probudil.
„Nechci se dívat na to, jak se ničíš, Bille. Chci zpátky svého malého brášku, toho, který se celý den usmíval na všechny kolem a zamračil se, jen když jsem mu ukradl jednu jeho sladkost. Toho brášku, který mi dělal samé naschvály a potom se mi smál vždycky, když se mu podařilo mě napálit. Bráška, o kterém jsem věděl vše, který mi svěřoval všechna svá tajemství a naopak si pro sebe schovával ta moje. Bráška, který byl pro mě tou nejdůležitější osobou na světě. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych ho mohl ztratit a on by mě tu nechal samotného. Vždycky jsem věřil v to, že tu spolu budeme navždy a možná proto jsem jej bral jako samozřejmost. A až teď, když ho nemám, uvědomuji si, jak moc ho mám rád. Jak moc mi chybí,“ zašeptám a nedokážu potlačit slzy ve svých očích. A ani nechci.
„Spolu to zvládneme… pokud tedy budeš chtít,“ zadívám se do jeho tváře a jen s malou nadějí očekávám jeho odpověď. Vím moc dobře, že jej nemůžu do ničeho nutit.
Jeho pohled se na okamžik odtrhne od místa, kde až dosud spočíval a nevědomky se upře přímo do toho mého, se kterým k Billovi vzhlížím. Můžu v něm vidět bolest, prázdno… ale také strach, mísící se v těch oříškových očích, tolik podobných těm mým. Kam se poděla ta krásná jiskra, záře a štěstí, které jsem v nich vídával každý den? Nezůstalo po něm ani památky. Zbyl tu jen ten prázdný pohled, nad kterým se mi nitro svírá úzkostí, a do mých očí se opět hrnou slzy. Je to pořád tak zvláštní vědět, že ačkoli se dívá na mě, už nikdy mě neuvidí. Nechci tomu nikdy uvěřit.
Tiše vydechnu a krátce zamrkám, zahánějíc tak další slzy a myšlenky, proudící v mé mysli. Vím, že je ten správný čas odejít.
„Popřemýšlej prosím nad tím, co jsem ti řekl. A prosím… pamatuj si jediné,“ naposled vzhlédnu k jeho čokoládovým očím a pozorně se do nich zadívám, přestože vím, že mi můj pohled nikdy nebudou moci oplatit. Ani to mi však nezabrání v tom, co chci říct. V tomhle mi nemůže zabránit vůbec nic.
„Vždycky jsem tu pro tebe. A stále budu, ať se stane cokoli. Chci, abys to věděl. Jsem stále s tebou, bráško,“ zašeptám a slabě se pousměji. Pomalu vztáhnu svou dlaň a bříšky prstů jen nesměle pohladím Billovu tvář. Vím, že je teď určitě trošku zmatený z toho, co jsem mu řekl… a právě proto chci odejít a nechat ho na chvíli o samotě. Dát mu čas, aby sám v klidu popřemýšlel nad tím, co bude dál. Já si splnil to, co jsem splnit chtěl, teď už je jen řada na něm. Teď já musím počkat na jeho rozhodnutí.
Opatrně jej pohladím po tváři a pomalu spustím svou dlaň dolů. Zvednu se ze sedu, postavím se na vratké nohy a jen pomalu zamířím zpět ke dveřím na chodbu…
„Tome,“ tiché, tichoučké špitnutí se doline až k mým uším a tichounce se rozezní v mé mysli. Mé kroky se pomalu jako na povel zastaví a já jen nevěřícně zbystřím uši a svůj sluch, jako bych se bál, že se mi to jen zdálo a má mysl blouzní. A já se opravdu bojím. Bojím se, že to byl jen krásný sen a já si teď jen cokoli zbytečně namlouvám. A přitom si v koutku duše tolik přeji, aby ten tichý hlas byl skutečností.
„Tome… počkej…,“ chraplavý, téměř neslyšný hlas protrhne ticho v pokoji… a já již neváhám ani na okamžik. Otočím se… a když je mým překvapeným očím odpovědí Bill, pomalu vstávající z křesla, rychle se k němu vrátím zpátky.
„Ano, bráško, jsem tady… jsem tady,“ zašeptám a jen jemně mu naznačím, aby se posadil zpátky do křesla. Mohl by si kvůli mně ublížit a to nechci. Už nechci, aby se jakkoli trápil… už nikdy.
Pohladím jej po ruce a opatrně si jeho chladné dlaně stulím do těch svých. Přisunu se blíž k němu, opatrně jej pohladím po tváři… a nato ucítím ve své náruči to hubené, třesoucí se tělo. Vysíleně se sesune do mé náruče, rychle, bázlivě mě obejme kolem krku a tiše se rozvzlyká…
autor: Rachel
betaread: Janule
Rachel, vím že tohle píšu pořád, ale ty si tak zatraceně dobrá autorka a já u skoro každého díli brečím. Tahle povídka je jedna z nejlepších a vždy mi bude nesmírně chbět. Jen jedna věc mi na této povíce vadí, prosím neměj mi to za zlé. Vadí mi, že v této krásné povídce nebyl ani jeden šťastý díl, nikdy jsem sečetla díl, kde by byli oba 2 šťastní. Nic ti nevičítám, ale čím víc se blíží ke konci tím menší mám naději, že se všechno někdy zpraví. Možná snad tento díl to začal pomalu obracet k lepšímu.
Tome…
♥
Rachel, já jsem tak dojatá…
Tohle bylo překrásné, tady je prostě každý komentář zbytečný…
Nádherný díl, myslím, že se ti povedl přesně podle tvých představ, Tomovy pocity jsi vystihla dokonale, a to, jak nakonec Bill Toma zavolal zpátky a potom se mu v slzách stulil do náruče…nádherné ♥♥♥
Asi ti nemusím říkat, jak moc se těším na další díl… =)
:'(
Ježiš to bylo tak dojemné si mě normálně rozplakala, Tom uměl hezky vyprávět to se musí uznat má srdce na správném místě och dokonalý díl! Spolu to musej zvládnout ano! x)
Bulím,ale jsem rada,že k sobě našli cestu.
Tom sa konečne začal správať ako milujúci brat. A Bill ma tak nádherne prekvapil, keď sa ozval.Toto je prvá krásna kapitola z celej poviedky. Celá bez jedinej výhrady.