autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
S Tomem jsme se prošli, koupili jsme si oba něco málo k jídlu. Nakonec jsem Tomovi opravdu koupil nový parfém a hned ho před obchodem navoněl. Nemohl jsem tu letušku ani cítit! A na něm už vůbec ne. Chvilku jsme poseděli v kavárně, kde jsme neustále probírali a plánovali, co všechno budeme dělat, kam se pojedeme podívat, a hlavně, jak si to společně všechno užijeme. Dlouho jsme spolu už nikde nebyli, a teď byl správný čas to napravit.
Uteklo to celkem rychle. Alespoň mně ano. Po chvíli už jsme zase seděli v letadle a letěli si užívat. Ta cesta byla úmorná, dlouhá, a navíc jsme chytli pěknou bouřku. Takže jsem celou cestu seděl namáčknutý u Toma a tisknul se k němu jako malé vystrašené děcko.
„No konečně,“ řeknu, když přistaneme. Tahle cesta mi fakt dobře nedělala. Hned jsem se odpoutal, zvedl a trochu se protáhnul.
„Jo, přesně tak,“ povzdechne poněkud vyčerpaně i Tom. Vůbec jsem si nevšiml, že by za celou tu dlouhou, aspoň 14ti hodinovou dobu letu, spal.
„Zvládneš to odřídit? Jsi unavenej,“ řeknu narovinu, když vidím, že jeho očíčka jsou maličkatá.
„Jsem v pohodě,“ usměje se, zvedne se a vezme si mikinu, kterou si obleče.
„Tak, jdeme?“ zeptám se.
„Jo,“ přikývne a jde dozadu, směrem k prostoru pro auto. Vyjdu mezitím taky. Ale koho nepotkám… jistěže tu smradlavou letušku. Hodím po ní hodně ošklivej obličej, snad aniž bych chtěl. Když si představím, že by na něj jen sáhla těma rudýma drápama, co má místo nehtů, musel bych jí vyškrábat oči těma svýma. Děvka jedna… platit si nechá za mlčení. Co je jí vůbec do toho?
Radši jdu dál, protože bych jí možná řekl něco, co nechci. A nechci dělat sobě ani Tomovi zle.
Když přijdu k autu, Tom už sedí uvnitř a jen tak nepřítomně jezdí rukama po horní straně volantu. Pomalu nastoupím.
„Děje se něco?“ zeptám se.
„…co?“ zpozorní a koukne se na mě. „Ne, ne, kdepak,“ usměje se.
„Byl jsi tak zamyšlený,“ řeknu a usadím se.
„To nic,“ usmívá se. Stejně mi ale přijde, že mu něco je. Ale je možné, že je opravdu jen unavený.
„Dobře,“ usměju se a připoutám se. „Víš kudy kam do hotelu? Našel sis to?“
„Je to uložený na GPS, tak to najdi,“ kývne k palubce.
„OK.“ Po chvíli to najdu. „Můžeme jet, budu tě navigovat.“
„Bille, ono to ale i mluví,“ podotkne pobaveně.
„Ale já tě chci navigovat,“ začnu se smát.
„Jasně, teď to nezakecáš. Zapomněl jsi, že tohle mluví. GPS v tý tvojí šunce Q7 nemluví, tak proto ti to přijde divný,“ zasměje se.
„Cos to řekl?“ chytnu ho za ruku. „Moje GPS taky mluví, abys věděl a nemluv o mojí Audince jako o šunce, nebo tohle nazvu starým krámem,“ řeknu se smíchem.
„Tse. Tohle je mnohem novější, než ta tvoje šunka. A to GPS mluví jen proto, že už se ani nemluvící GPS nedělají,“ začne se smát.
„No a co? Jinak, teď mi tak došlo, že idioti jsme tady oba. Tu GPS máme totiž oba stejnou,“ začnu se smát ještě víc. „My jsme vážně dvojčata…“
„Mám novější verzi,“ zamumlá.
„Víš co? Klidně si s tím i popovídej,“ zasměju se a položím si trošku sedačku.
„Fajn,“ ušklíbne se pobaveně a nadechne se. „Tak co, GPS?“ poplácá displej. „Jak je? Štrejchnem si zas někdy, kotě?“ Pobaveně se na něj kouknu a sleduju ho.
„Kouří líp než já?“ začnu se smát a mlátit si rukou do stehna.
„Rozhodně jo. Vždycky kolem mě omotá drátky a probíjí mě,“ směje se se mnou.
„Prosím tě, jeď už, jeď a nech se v klidu navigovat,“ řeknu se smíchem.
„…žárlíš?“ skousne si pobaveně ret a hodí po mně očkem. „Ani nevíš, jak rád si užívám se svojí Audinkou,“ pohladí dlaní volant a pořád na mě svůdně kouká. Vidím, jak mu cukají koutky.
„Tak ji teď pořádně projeď,“ zasměju se. Teď už je mi zřejmě jasné, proč mě maminka vždycky utěšovala, když jsem si stěžoval, že se mi Tom směje, že jsem o deset minut mladší než on. Tehdy jsem si myslel, že jsme mohli vylézt na svět oba najednou, v jeden daný okamžik. Ale teď jsem vděčný za to, že jsem vylezl až po 10ti minutách. Tom vylezl tak rychle, že mi tam nechal všechen rozum. A je to hodně znát. Ale co… on za to nemůže. Ale holt musí uznat, že ten moudřejší jsem tady já.
„Raději bych projel tebe,“ zamumlá, koukne se u sebe krátce z okna a zase si všímá silnice.
„Chceš mě projet?“ šeptnu svůdně a narovnám se. Sakra, on tak skvěle ví, jak na mě.
„…špatně jsi slyšel. Chci tě přejet,“ řekne lhostejně.
„Tohle si zapamatuju, Kaulitzi…“ řeknu s úsměvem.
„Radši na to, Kaulitzi, zapomeň,“ poplácá mě se smíchem po stehně.
„Na to, že mě projedeš, nebo na to, že mě přejedeš?“ zasměju se. Chvíli očividně uvažuje.
„…raději na oboje,“ usměje se.
„OK,“ řeknu se sladkým úsměvem.
„A neusmívej se tak na mě. Znervózňuješ mě!“ vztyčí prst.
„To je tvůj problém,“ vypláznu na něj jazyk a začnu si hrát s prstýnkem a pobrukovat si svou oblíbenou písničku. Tom najednou pustí hlasitě rádio, jako by mě snad chtěl naštvat. Kamaráde, tak teď jsi mě naštval. Podívám se na něj a jen se zase tak potutelně usměju.
„…co zas?“ povzdechne a podívá se na mě.
„No nic, jen tě sleduju.“
„…hm.“
„Jsi stokrát hezčí než já. Teda, ne že bych si hezký připadal,“ ujistím ho.
„Já vim, že jsem,“ usměje se arogantně.
„Jo a já vím, že ty to víš,“ usměju se. Někdy bych ho za tu aroganci snad i umlátil. Jen se zasměje a dál si všímá cesty.
Asi po hodině konečně dojedeme k hotelu. Na první pohled vypadá víc než dobře. Je velký, raději nepočítám, kolik má pater. A hlavně, podle všeho z něj bude nádherný výhled. Celkem se mi ulevilo, že už jsme tady. Tom byl opravdu unavený, i když si to samozřejmě nepřiznal, ale já to na něm poznal. A navíc, možná tady začneme konečně žít poklidný život, alespoň na nějakou dobu.
„Tak, naše nové bydliště,“ odpoutám se.
„To myslíš vážně?“ pozvedne s malým úsměvem obočí.
„Nee, jen… jsem rád, že jsme daleko od Německa, od něj, od našeho domu a od problémů. Teď už jsme tu jen my dva,“ chytnu ho za tvář.
„Jo,“ usměje se sladce. Úsměv mu oplatím a políbím ho.
„Tak pojď,“ odpoutá se Tom a vystoupí z auta. Okamžitě k našemu autu přiklušou 4 poslíčci a jeden jde za Tomem na místo řidiče.
„Pan Kaulitz?“
„Ano,“ přikývne Tom.
„Už vás očekáváme. Poslíčci odnesou všechna vaše zavazadla dovnitř do hotelu a já vám dojedu zaparkovat. Kdykoliv se někam budete chystat svým autem, stačí zavolat na recepci a vaše auto vám bude ihned přistaveno,“ oznámí nám.
„Díky,“ usměje se na něj Tom, poplácá ho po zádech, přičemž mu podstrčí nějaký prachy a přejde ke mně. Poslíčci ihned vyndají všechny naše kufry a naloží je na pojízdný vozík.
„Tak pojď, Bille,“ vezme mě Tom kolem ramen. „Jdeme si pro klíče od pokoje. Oni už se o to postarají. Od toho je platí,“ usměje se a jdeme do hotelu, poslíčci nám jsou hned v patách a Tomovo auto už se odváží do hotelových garáží.
„Moc děkuju,“ řeknu jen s úsměvem a zajdu společně s ním do hotelu. Když se rozhlédnu, usměju se. Je to víc než luxusní hotel. Ale o to mi ani tolik nejde. Dojdeme k recepci.
„Dobrý den, měli bychom tu mít zamluvený pokoj na jméno… Kaulitz, Tom Kaulitz,“ řeknu recepční.
„Ano, ano, hned to bude, malý moment,“ najede si do počítače a už tam něco naťuká. Po chvilce nám oběma vydá kartu od našeho pokoje.
„Díky,“ usměje se na ni Tom, možná až moc mile, a vede mě k výtahu.
„Které že je to patro?“ zasměju se. Myšlenkami jsem někde jinde. Nedokážu se ještě pořád moc soustředit. Ani se nemohu vzpamatovat z toho, že jsem v Americe a nesedím v Německu na zadku.
„Až nahořeee,“ zasměje se Tom. „Máme nejlepší a největší apartmá,“ zaculí se a zmáčkne poslední patro.
„Nemám rád výšky, ale nahoře je to vždycky nejlepší,“ zasměju se sladce. „Ty prostě víš, co a jak.“
„Samozřejmě,“ uchechtne se.
Po chvilce vystoupíme a jdeme k našemu pokoji. Jsem celkem zvědavý, jak to tam bude vypadat. Když ho najdeme, Tom kartou odemkne a otevře. Hned se před námi rozprostře luxusně vybavený obývák. Všechno je ve světlém odstínu, pokoj je příjemně osvětlený a hezky vybavený. Tom mě ihned vezme za ruku a žene se nadšeně dovnitř jako malé dítě. Ukáže mi obě ložnice, které mají vodní postel a terasy. Pokoj obsahuje i menší kuchyňku, i když jídlo nám budou nosit snad až do postele. A jako největší překvápko je asi velikánská koupelna s obří vanou a vířivkou.
„Tak co? Líbí se ti tu?“ zeptá se Tom nejistě, ačkoliv on sám září nadšením. Chvilku se ještě vykuleně rozhlížím, a pak se kouknu na něj.
„No…“ řeknu nejistě a opřu se o zeď a pořád koukám na tu úžasnou vířivku. „Je to luxusní, cool a naše,“ zasměju se a obejmu ho. „Děkuju, děkuju, děkuju.“ S každým
poděkováním mu dám pusinku. Tom se zasměje a vlepí mi dlouhý polibek. Poodejde zpět do obýváku a dívá se dolů. Obývák je skoro celý prosklený a je odtud krásný výhled na město.
„…a ta výška ti nevadí? Nemáš závratě?“ stará se. Usměju se a jdu pomalu za ním, přičemž si prohlížím každý detail.
„Ne, v pořádku.“
„A hustá je ta plazma!“ ukáže na ni se smíchem, a hned k ní přihopsá. Zapne ji a začne rychle přepínat.
„Ty vole! 300 kanálů!“ zvolá fascinovaně. Jen se smíchem zakroutím hlavou a jdu do ložnice. Opravdu je tohle moje dvojče? Občas mám pocit, že spadl z Marsu.
„Vyber si, jakou chceš ložnici,“ zavolá na mě a uslyším, jak se konečně přiloudají poslíčci se zavazadly.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Zajímalo by mě, proč byl Tom v letadle u auta divný a proč zrovna tam Bill potkal tu "poletuchu"…Moc velká náhoda, se vsadím, že dala Tomovi nějaké ultimátum.
Jinak mají kluci zatím klid, úchyl v nedohlednu, ale jak dlouho…
Sem zvědavá, co se klukům v Americe stane… Pochybuju že nic, to by to *Mischa* :o* & Turmawenne asi nepsaly 😀 😀
[2]: Uvidíš 🙂 ale myslím, že je ještě na co se těšit.
Valela jsem se smíchy, kdaž vysvětloval proč je o 10 minut mladší.
Tuhle povidku jsem cetla pred rokem tusim a byla moje uplne prvni ff o TH a o twincestu, naprosto jsem ji zboznovala a mqm ji rada stale :3 je peknoucka a vyvedla de tak bych si ji rada precetla znovu 🙂 :3 jestli to nevadi 😀 cetla jsem i Denial a musim rict, ze od vas miluju zatim obe povidky! 🙂 jste super <3 no nic jdu cist 🙂