autor: Áďa
„Bille! Zlatíčko moje!“ vydechla Simone a oči se jí zalily slzami štěstí. Už z okna viděla, že když Tomovo auto zastavilo na zahradě jejich domu, tak že krom jejího staršího syna vystoupil i ten mladší. Oba byli sice až po špičky nosů zachumlaní v šálách a čepicích, ale ona je poznala podle chůze a i podle toho, jak ihned po zahučení do sněhu, do nějž se propadli až po kolena, začali řádit a dovádět jako malé děti. Neblbnuli však dlouho, Bill se už nemohl dočkat, až maminku a Gordona zase uvidí, i když měl čím blíž k domu, tím víc stažené hrdlo, a Tomovi se taky nešlo nejlíp, protože už taky pěkných pár týdnů bydlel někde jinde. Přesto si oba byli jistí, že je doma přijmou s otevřenou náručí, i když tam asi budou nashromážděné nějaké ty emoce, případně ostřejší slůvka.
Zadupali botama, aby přede dveřmi setřásli trochu sněhu, ale než se dveří stačili dotknout, bylo jim otevřeno. Sice Simoninou rukou, ale první, co se vyřítilo ven, byla smečka čtyř chundelatých hafanů, kteří začali dvojčata tak mocně obskakovat, že ani jeden z kluků neudržel rovnováhu a oba zahučeli do závěje, ke které je silné psí tlapy přišpendlily a kde museli Bill i Tom zůstat tak dlouho, dokud jejich čtyřnozí miláčkové neuznali, že už strkání ledových čumáků do teplých obličejů bylo moc. Teprve pak se oba mohli zvednout, opět a zase se důkladně oklepat od sněhu a konečně se také přiblížit ke vchodu, odkud už ze vnitřku domu sálalo přívětivé teplo a vůně pečeného cukroví.
„Ma – mami,“ zašeptal Bill polohlasem. Vnímal, jak se mu do očí derou slzičky štěstí, a když Simone rozevřela svou náruč, aby v ní mohla oba své syny schovat, vzlyknul dojetím a o další vteřinu později už poplakával mamince na rameni, tak jako Tom na Simonině druhém rameni.
„No teda, tak caparti našli cestu domů, jo?“ ozvalo se za nimi, a když kluci vzhlédli, spatřili, jak se o futra obýváku opírá pobaveně se usmívající Gordon. „No to je dobře, že se taky jednou za čas ukážete…“
„Teď už to nebude jednou za čas,“ ujistil ho Bill. „Docela mi už chybělo tohle prostředí a mám nějak takovej divnej pocit, že to tu asi zalomím…“
„Konečně taky dostal rozum,“ zašeptal Tom s rukou před ústy směrem ke svému otčímovi a jeho poznámka nezůstala bez trestu. Billův prudce letící kulich se postaral o bezbolestnou pomstu a vyvolal tak nový výbuch smíchu, který nakonec přemohl i šok rodičů z Billova nového looku.
Dobrou náladu rozproudil i horký čaj s medem a právě upečeným, ještě teplým cukrovím. Po pár minutách už všem připadalo, že ty čtyři nekonečně dlouhé měsíce byly jen ošklivou, táhlou noční můrou a že po krásném procitnutí všechno bude zase ok. Bill dokonce v dobrém rozpoložení vytáhnul mobil a zavolal Davidovi. Stačilo pár telefonátů s manažerem i Géčky, aby byl na světě ten nejkrásnější dárek pro celý hudební svět, a to, že právě dvacátého čtvrtého prosince, na Štědrý den, oznámí Tokio Hotel svůj návrat.
Do toho dne sice ještě zbývalo zhruba deset dní, ale přípravy začaly téměř okamžitě. Tom o sebe opět začal dbát. Rozměklé svaly začal znovu zpevňovat a po pár dnech klidného, bezstarostného spánku mu začaly mizet hluboké kruhy pod očima i vrásečky od zármutku. Totéž se dělo i Billovi, který se okamžitě, jak jenom to šlo, vrhnul do nejbližší prodejny Diora a rozjel tam shopping neuvěřitelných rozměrů. Cestou zpět se stavil v kosmetickém studiu, i když by tohle běžně nechal na profesionálech z jejich týmu, ale teď si z radosti nechal opět udělat dlouhé, perfektně tvarované a bez jediné chybičky nalakované drápky, přičemž svou obvyklou černobílou manikúru ozvláštnil tím, že do každého nehtu nechal na černou plochu vsadit stříbřitý kamínek a na bílou plochu kamínek černé barvy. Rovnou využil i možnosti nechat si dobarvit na sytě černou obočí a tu samou barvu dopřál i vlasům. Jen v ofině nechal jeden výrazný pruh, který dostal sněhobílou barvu. Po chvíli přemýšlení si nechal melír ozvláštnit tím, že pár, ale skutečně jenom pár vlásků nechal obarvit na světloulince modro a fialovo, takže se ve výsledku zdálo, jako by bílá barva byla jasně svítivá, skoro až do UV efektu. Znovu si nechal propíchnout pravé obočí, které mu už stihlo zarůst, ale uši a nos tentokrát nechal na pokoji a jazyk řešit nemusel, to byl jediný původní piercing, který dobu krize Kaulitzovy osobnosti přežil bez úhony.
Jediným háčkem ve zlepšování vzhledu bylo to, že jeho vlasy byly zrovna v tak dementní délce, že nebyly ani krátké, ani dlouhé. Ježily se do všech stran a dát jim nějaký, aspoň trošku základní tvar, bylo zcela nemožné. Připadal si, že vypadá vyloženě jako Harry Potter, jen s maličko delší ofinkou, která místy plandala až pod obočím.Trvalo skoro hodinu čistého času, během níž se Billovo čelíčko krabatilo usilovným dumáním, než kadeřnice dostala pokyn k akci, která vyvrcholila sestříháním Billovy hlavy na ježka. Vzadu na krku to měl skoro vyholené, ale na bocích a obvodu hlavy vlasy plynule přecházely do čím dál větší délky. Výhodou bylo to, že mu ježek stál, aniž by ho Bill musel gelovat či lakovat. Jediné podobné nadstandartní úpravy se dočkala jeho ofina, která byla u levého spánku totálně nakrátko a šikmou lajnou se opticky prodlužovala až pod pravé obočí, kde skrz ni prosvítal bodec piercingu.
Doma sklidil Bill neuvěřitelný úspěch a především si vysloužil mnoho obdivných pohledů od Toma, což bylo to, co Bill po všech těch útrapách tolik potřeboval. To ale ještě Tom netušil, co ho bude čekat zítra. Po snídani se nechal Billem vytáhnout ven, a když ho dvojče dovleklo až před kosmetický salon, protočil Tom oči v sloup, samozřejmě jen z legrace.
„Prosimtě, co chceš na sobě ještě zlepšovat? Beďara máš akorát jednoho velkýho, co ti sedí na krku a z toho by vymáčkli jedině mozek… a lifting je teda podle mě při tvý hubenosti zbytečnej, ne?“
„Ježiš a vypadám snad, že něco takovýho potřebuju?“ vyvalil Bill oči. Nemohl si pomoct, ale nad Tomovými názory, ať už myšlenými z legrace či vážně, mu občas zůstával rozum stát.
„No jinak totiž docela nevim, co tady děláme,“ pokrčil Tom rameny.
„Uvidíš,“ ušklíbnul se Bill. Vzal bratra s sebou dovnitř. Svlékli se tam, přijali kosmetičkou nabízené horké kafe, které jim vehnalo do žaludků příjemný pocit a Bill se pak spokojeně uvelebil na lehátko.
Tom stále ještě neměl tušení, co jeho šílené dvojčátko zase vymyslelo, ale Bill se už zachvěl lehkou nervozitou. Nikdy dosud tenhle zákrok nepodstupoval a měl z toho teď docela strach, proto svou dlaní vyhledal tu Tomovu a silně ji stisknul. Kytarista krapet nechápal, nicméně stačilo, aby si kosmetička do rukou, zahalených gumovými rukavicemi, vzala cosi, co ze všeho nejvíc připomínalo malou vrtačku a na konec našroubovala ostrou jehlu, začal si uvědomovat, co se bude dít.
„Bille, ty… sebevrahu,“ šeptnul Tom a trošku s obavami sledoval, jak kosmetička kapkami odslzuje a umrtvuje obě oči, aby je vzápětí mohla orámovat výraznými linkami, které tetovací jehla vrývala hluboko do kůže. Bill vypadal, že skutečně necítí žádnou bolest, i když v pár chvilkách sebou lehoulince cuknul, ale když mu kosmetička začala objíždět i spodní linky, musel Tom odvrátit hlavu. Na to už koukat nedokázal, jak jehla jede tak brutálně blízko citlivé oční bulvy.
Nicméně jeho nejčernější představy, oplývající myšlenkami typu A teď se to smekne, propíchne mu to oko a bude to v prdeli, se naštěstí nesplnily. Po procesu kosmetička dovolila Billovi ještě odpočívat, a když se pak zpěvák pomalu z lehátka začal zvedat a zamžoural na Toma sice krásnými, ale hodně oteklými kukadly, měl z toho pohledu kytarista dost solidní vítr.
„Ty seš taky kus kolena…. co tě napadne obtetovat příště?“ začal se Tom zlobit, když vyrazili ven. „Víš jak hnusně to vypadalo, když ti kolem oka rejdila tou jehlou?“
„Vím,“ pokrčil Bill nevzrušeně rameny a s tichými úlevnými povzdychy nechal na poraněná místa dopadat sněhové vločky a studený vítr. „A víš, co mi to ušetří času, když si nebudu muset dělat linky kolem očí? Když mi odteď budou stačit jen černý stíny na zdůraznění těch spodních linek a řasenka?“
Tom vypadal, jako že mu snad něco řekne, nakonec se ale rozhodl radši mlčet. Holt byly věci, na kterých se ani oni dva nedokázali dohodnout, a tohle k nim jednoduše patřilo. Podle Toma to byla akorát blbost, která při tetování určitě musela bolet jak sviň, podle Billa to byla hodně užitečná nezbytnost. I přes drobné neshody dorazili domů v dobré náladě a už se těšili, jaký bude jejich comeback. Dokonce je už napadaly inspirace na nové songy…
Katy nervózně přešlapovala v čekárně gynekologické ambulance. Nikdy neměla návštěvy doktorů tohohle typu ráda, ale teď sem jít prostě musela. Už přes čtvrt roku nedostala měsíčky, a to se jí vůbec nelíbilo. Vždyť prášky přece brala poctivě, tak jí bylo divné, co to je za problém. Jestli bude mít nějakou vyrážku nebo vnitřní hnisání, plíseň nebo podobný kentus, tak se teda nasere. Měla mnohem důležitější starosti na práci než tohle. Jenže nakonec ji kamarádka ukecala, ať si radši zajde, protože tohle nebylo normální. Nazlobeně si bručela něco pod vousy, dokud se konečně neotevřely dveře.
„Slečno Perry?“ oslovila ji mile sestřička. Katy se k ní otočila. „Tak máme konečně výsledky… blahopřeju vám, budete maminkou… jste přibližně v polovině čtvrtého měsíce.“
Katy vytřeštila oči. Jak, že bude maminkou? Co to ta bloncka plácá za kraviny?
„Dyť já ale… jak to…. já přece… nemůžu!“ začala divoce vrtět hlavou a začala od sestřičky odstupovat. „Vždyť já přece… přece…“
Najednou ztuhla jako solný sloup a vytřeštila oči do prázdna. Co do prázdna. Ona neviděla prázdno. Viděla jeden zážitek z minulosti…
Flashback
„To by mě zajímalo, kam jsem to zas dala,“ mumlala si Katy. Zrovna vybalovala, i když tuhle práci moc nemusela, ale v malajském vzduchu asi bylo nějaký kouzlo, že jí to vehnalo do žil energii k vybalování. Zjistila ale přitom jednu nepříjemnost. Cestou někde, nejspíš na letišti, ztratila jednu tašku. A v té měla platíčko antikoncepčních pilulek. Ale nedělala z toho žádné drama. Dyť tady stejně s nikým spát nehodlá a holt se jí to celý o pár dní posune. Čert vem nějakou ztracenou tašku, co ona se kvůli tomu bude nervovat…
Konec flashbacku
Jenže tehdy ještě netušila, jak nakonec dopadne její plán na ublížení dvojčatům Kaulitzovým. Vytřeštila oči ještě víc a začala lapat po dechu. Neslyšela, jak se jí sestřička ptá, jestli je v pořádku a jestli nechce napít. I když se tomu vzpírala jako blázen, musela uznat, že ta šance na to, aby měla dítě, v Malajsii byla. A všechno by se tím vysvětlovalo, veškeré nesrovnalosti posledních pár měsíců…
„Doprdele,“ šeptla předtím, než se v bezvědomí skácela na podlahu.
autor: Áďa
betaread: Janule
Ajaj ta tohle není moc dobrá zpráva. Takže Tom bude tatínek. No to je perfektní.Jsem zvědavá, jak tohle vezme Bill
A je to tady!!!
Já jsem to věděla, bože, vždyť to dítě bude napůl po matce, tudíž retardovaný a ohavný spratek, chudák Tom, chudák Bill…
Ale to, jak Bill Tomovi hned odpustil, to mi přijde trochu přitažené za vlasy a jestli se mi zdálo, že když se předtím maskoval, tak ze sebe udělal zrůdičku, tak to nevím, co ze sebe udělal teď. A ten permanentní make up na oči, fujtajbl xD
Ale když se Bill vrátil domů, tak to bylo krásné, jak pili čaj a jedli cukroví, nádherná předvánoční idylka, škoda, že nepotrvá dlouho… ♥
[2]: to říká kdo, že idylka nepotrvá dlouho? teď budou mít ještě chvilku klid, než se to dozvědí, aspoň teda myslím, pokud si to správně pamatuju 😀
no to Billovo šílenství jsem si nemohla odpustit, já ho v tom úplně vidím… a permanent je super, taky ho mám, jen teda na linkách, ale nemůžu si ho vynachválit 🙂
[3]: Já jsem si živě představila, jak Katy hned žhaví telefon a hystericky ječí na Toma =D
A s tím permanentem jsem myslela na to, že Bill je kluk a že budou v jeho životě chvíle, kdy bude chtít někam jít nenamalovaný =)
Dúfam že sa zjebe zo schodov 😀
ja nevim ale v minulem dilu bylo napsamo jsou od sebe ctyri mesice takze tam je dva tejdny nejakej vpadek,ale jinak je to vazne dobra povidka