autor: Cinematics
Billovi se líbí Tomova píseň, Tomovi se líbí Billův dárek
Celou cestu zpátky domů si Tom posouval brýle po nose; snažil se přijít na to, jestli v nich vůbec nějaké dioptrie jsou. Po tom, co se dostal domů, svalil se na postel a pokračoval v činnosti, aby zjistil, jak to s dioptriemi je. Tom došel k závěru, že ne, nebyl žádný rozdíl v tom, jestli se kouká přes brýle nebo ne. Sám pro sebe se usmál, sundal si je a položil je na noční stolek na hromádku knížek o oceánu. Po tom, co strávil nějaký čas tím, že se na ně jen koukal, nandal si je znovu na nos a připadal si víc snaživý. Tom uslyšel, jak někdo zaťukal na dveře a zavřel knížku, položil si ji na klín a zavolal, ať jde dotyčný dál.
„Ahoj, Andy,“ řekl Tom nepřítomně a položil knížku na stolek.
„Pěkný brýle,“ zasmál se Andreas a Tom se na něj zvědavě podíval, až pak mu došlo, že má na sobě Billovy falešné brýle.
„Oh, jasně…“
„Takže proto jsi přišel tak pozdě na náš pizza večer?“ ušklíbnul se Andreas. „Musel sis koupit brýle?“
„Vlastně, šel jsem na pouť.“
„Cože?“ zeptal se Andreas a Tom se musel zasmát tomu, jak šokovaně vypadal.
„Jo, ve městě je nový kluk a prosil mě, abych s ním šel, takže…“
„Takže sis hrál na uvítací výbor? No, dobře pro tebe, prcku. Už bylo na čase, abys šel.“
„Jo, no…“
„Předpokládám, že tohle jsou jeho brýle, ne?“ zeptal se a posadil se na kraj postele.
„Jo, nechal si je u mě… Po tom, co mi ukradl mušle a utekl pryč…“
„Divný…“
„Jo, pěkně divný.“
„Pořád zbyla nějaká pizza, chceš nějakou přinést?“
„Ne, to je v pohodě. Nejspíš budu hrát,“ řekl Tom a ukázal na piano.
„Oh, vím, co to znamená,“ mrknul na něj Andreas a Tom se začervenal.
„Tak to není…“
„To samé jsi udělal, když jsi potkal Georga,“ pokračoval a Tom se začervenal.
„Neudělal,“ protestoval Tom, ale Andreas mu to nežral.
„Zamiluješ se rychleji, než dokážeš říct ‚ahoj‘.“
„Oh, to není pravda,“ snažil se ho přesvědčit, ale Andreas odmítal.
„Jasně, jasně. No, chceš, abych si to poslechnul?“
Tom měl vždycky rád, když ho jeho starší bratr sledoval, jak hraje na piano. Byl perfektní publikum. Andreas se totiž nebál říct mu, co se mu nelíbí, a taky ho moc rád chválil, ale tentokrát tu Tom nikoho nechtěl. Jen chtěl hrát, jak se cítí ohledně toho divoko-vlasého chlapce. Ve vyjadřování byl špatný, proto si nikdy nepsal deníček. Hudba byla lepší.
„Ne, to je v pohodě. Nechám tě si pak poslechnout finální verzi, až to bude hotové, když budeš chtít.“
„To zní dobře, prcku,“ pohladil Andreas Toma po hlavě a ušklíbnul se; vždycky se k němu choval, jako kdyby byl o hodně let mladší než jen o dva roky.
Tohle byla výjimka v Tomových pravidlech. Rodina byla bezpečná zóna. Nikdy mu nevadilo je objímat, nebo když mu sahali na vlasy, přeci jen, Andreas Tomovi pomáhal o dredy pečovat; to jen cizí lidé mu dělali problémy.
Tom zaúpěl a zatahal za bratrovy hnědé vlasy, čímž si vysloužil ránu do ramene. Andreas se zvedl, třikrát zavřel Tomovy dveře a odešel (přesně, jak to měl Tom rád), nechal svého mladšího bratra o samotě v jeho podkrovní ložnici, jen s jeho múzou a pianem po ruce.
Přejel rukou po hladkých klávesách, stisknul lehce vysoký tón a tiše odpovídající nižší. Vždycky se mu trochu motala hlava, než začal skládat hudbu. Nejdřív jen zkoušel, jen zmáčkl pár tónů, které protančily pokojem, sám pro sebe se usmál, a pak se přemístil na druhou stranu pokoje, kde se střecha zešikmovala dolů, a kde byla na zdi přidělaná polička.
Zpoza spousty sklenic s mořskými mušlemi, oblázky a mořskými koníky, Tom, který měl místo pro každičkou věc, vyndal pár prázdných notových papírů; prázdné linky, které chtěl zaplnit písničkou o zvláštním chlapci; písní napsanou jen pro Billa.
Otevřel dveře na balkon, šikmé bledě modré dveře, které vedly na malý balkónek, na kterém byla jen židle a stolek. Nechal dovnitř vklouznout chladný letní noční vánek a posadil se před své piáno, aby se dal do práce. Tóny mu tančily ušima a přímo ven ze dveří; rozpouštěly se v nočním vzduchu.
Mezi hraním melodie si Tom zapisoval noty, aby si dokázal celou písničku plně pamatovat; strkal stránky zpátky do předtím prázdné sklenice a vyndával a zandával korek, jak měl ve zvyku. Venku za jeho balkonovými dveřmi, někdo seděl a zamiloval se do té hudby; sám hrál svůj doprovod k ní na čelo, zatímco seděl na svém balkoně, z kterého byl perfektní pohled na ten Tomův.
Chvilku si jen tak hrál, naprosto okouzlený svou novou písní, dokud nenechal své prsty konečně zapsat zbytek not, přes které se právě přenášel, když v tom uslyšel čelo, chvilku po tom, co dohrál poslední notu. Znělo strašně blízko, jako by soused vyšel na balkon a hrál společně s ním. Cítil, jak se mu žaludek převrátil, a tak rychle zatočil poslední stránku do sklenice, než se vydal na průzkum.
Venku byla tma jako vždy, miliony hvězd svítily přímo nad jeho hlavou. Tom vždycky miloval, jak v Tichém Údolí bylo málo lamp, protože pak mohli lidé lehce vidět jasné nebe plné hvězd. Tom by to nikdy jinak nechtěl. Venku pod hvězdami, vzduch voněl sladce a vlhce a on byl vděčný za vánek, který foukal.
„Hraješ překrásně,“ řekl ten člověk a Tom cítil, jak se mu žaludek opět zamotal do mixéru. „Doufám, že nevadí, že jsem poslouchal a hrál s tebou. Mám čelo moc rád, nikdy jsem v pianu nebyl dobrý. Nedokážu dostatečně roztáhnout prsty. Chci říct, mám dlouhé prsty, jen nejdou směrem, kterým bych chtěl, aby šly. Čelo je lepší, pro mě. Rád bych tě znovu slyšel hrát.“
Tom nebyl nejlíp na tom, držet krok se svým novým zvláštním kamarádem, ale byl za něj vděčný. Byl v Tichém Údolí závan čerstvého vzduchu.
„Oh, d-díky,“ začervenal se Tom, měl v sobě pocit smíšeného křičení a červenání se, a Bill spokojeně nadskakoval, i když to Tom neodkázal skrz tu tmu říct.
„Počkej chvilku, jo?“
„Dobře.“
Tom se zamyslel, že má nějaké bláznivé štěstí, že se Bill přestěhoval přímo vedle něj, vskutku šílené štěstí; ale nechtěl si stěžovat. Byl vlastně nadšený, že může bydlet vedle kluka jeho věku; kluka, který chtěl být jeho přítelem. Vlastně, u Billa nikdy nemůžete vědět, co se to děje, pořád totiž skákal sem a tam a dopředu a dozadu, to vše mezi pocity a tématy.
Bill se vrátil a hodil něco na Tomův balkon, strefilo ho to přímo do hrudníku. Trošku zakašlal, pak poslepu našel to, co ho uhodilo.
„Natáhni nitku a pak si to dej k uchu,“ zavolal Bill a Tom udělal, jak mu bylo řečeno, stál tak daleko, jak to šlo, aby se strunka natáhla.
„Tomuhle se dřív říkalo telefon milenců,“ zašeptal Bill do své plechovky a Tom ho perfektně slyšel přes vibrace, které se přenesly přes strunu až na druhý konec.
„Proč?“ zeptal se Tom, připadal si jako idiot, že mluví do plechovky. Ujistí se, že si desetkrát o sebe otřel ruce, až ji pustí.
„Já nevím,“ řekl Bill. „Možná lidi dělali přesně tohle, akorát si šeptali tajemství, jak moc zamilovaní jsou. Možná do někoho, do koho by zamilovaní být neměli. Není to ten nejlepší druh lásky? Já myslím, že ano. Tahle zakázaná, tajná láska… překrásné.“
„Taky se mi tenhle druh líbí.“
„Tajná láska… Myslím, že by se mi to líbilo, ale já se moc nezamilovávám. Vždycky se až moc zaměstnám ostatními věcmi, než abych to zvládal. Možná ne teď. Malé město, ne moc věcí, které by mě mohly rozptylovat, ale vždycky si něco najdu. Ty, ty jsi zaujal můj zájem. Líbíš se mi. Jsi divný.“
„Nejsem divný,“ zamumlal Tom a Bill se zasmál, pak si dal kelímek zase k puse.
„Já myslím, že jsi. To je dobrá věc. Hej, je fakt šílený, že jsme sousedi, co?“
„J-Jo… Řekl bych… Neviděl jsem žádné stěhováky…“
„No, nastěhoval jsem se k babičce, ne? Takže jsem si vlastně musel přivést jen svoje věci. Všechno se vešlo do dodávky mých rodičů, takže to nebyla nijak velká akce.“
„Proč ses sem odstěhoval?“
„Rodiče mě měli plné zuby. Hej, co děláš zítra?“
„Pracuju.“
„V neděli v malém městě?“
„Jsme místní podnik, musíme mít otevřeno co nejvíc, abychom to utáhli, řekl bych.“
„Oh, bezva. Hmm, měl bys mi ještě zahrát na piano. Bylo to opravdu dobré. Kdo to napsal? Připadalo mi, jako bys trochu tápal.“
„Um, oh… Já, já to napsal. Jen jsem, něco zkoušel.“
„Tys tohle jen tak napsal? To je fakt dobrý! Jsi určitě talentovaný. Hej, měl bych někdy přijít na návštěvu a můžeme něco naspat společně. Hrál jsem společně s tvojí písničkou, líbila se mi.“
„Oh, jo, možná.“
„Ty nechceš?“
„Ne, chci…“
„Nejsem infikovaný,“ našpulil Bill rty, měl dojem, že ho Tom k sobě nechce pozvat, aby mu tam náhodou něco nezničil.
„Jo, um, můžeš někdy přijít… je to v pohodě, opravdu.“
„Super! Musím z tebe sundat svoje brýle, bez nich nevidím.“
„To je lež,“ zasmál se Tom. „Je to jen sklo.“
„Máš mě! Ale vypadají na mně hezky, že jo?“
„Ano,“ vydechl Tom, ale Bill ho neslyšel.
„Už půjdu do postele,“ odpověděl Bill a Tom si povzdychl. „Taky mám pokoj na půdě! Jak divný to je?“
„Hej, Bille? Můžeš chvilku počkat?“ zeptal se Tom do malého kelímku a Bill neodpověděl, tak usoudil, že nejspíš čeká.
Rychle rozsvítil venkovní světlo, čímž vyzmizíkoval všechny hvězdy na nebi a osvítil Billovo tělo. Měl vlasy sepnuté na vršku hlavy, vůbec nebyl namalovaný, a měl na sobě světle modré tepláky a neměl tričko. Tom cítil, jak mu začal hořet obličej. Tom měl dojem, že je Billovi také sedmnáct, ale měl na sobě tetování, a tak si Tom nemohl pomoci a musel přemýšlet, jestli třeba není starší.
„Kolik ti je?“ zeptal se Bill najednou do kelímku a Tom se zasmál nad tou ironií; jako by mu Bill viděl do hlavy.
„Sedmnáct.“
„Neslyším tě.“
„Sedmnáct,“ řekl Tom hlasitěji, ale Bill na něj jen zíral.
Tom hravě protočil oči a dal si plechovku k puse, čistě do ní řekl ‚sedmnáct‘. Bill jen přikývl a zaradoval se.
„Mně taky. No nic, půjdu spát. Dobrou noc, Tome!“ zavolal Bill, položil kelímek, struna stále visela z jednoho balkonu na druhý, zatímco on utíkal zpátky do domu, a párkrát zablikal venkovním světlem; asi aby dal Tomovi svou finální dobrou noc.
Tom venku ještě chvíli stál, snažil se posbírat si myšlenky. Připadalo mu skoro nereálné, že se Bill přestěhoval přímo vedle něj, ale nějako to vypadalo jako něco, co by Bill udělal; úmyslně či ne. Bill byl přesně jako břečťan, nebo možná vrbina penízková, obmotával se kolem Toma a všech jeho myšlenek. Byl jím tak zaujat, tak upoutaný do každičkého Billova vtípku. Rychle si desetkrát otřel ruce a odešel zpátky k sobě do pokoje, zahrál si svou novou píseň znovu, notu po notě.
Dnes v noci nechal dveře na balkon otevřené, jen doufal, že se Bill vrátí a nechá ho tentokrát poslechnout si jeho čelo. Předtím zaslechl jen tichou notičku, a teď měl pocit, že touží po něčem víc, v bříšku jako by měl ohňostroj. Bill měl talent na to, aby v Tomovi rozpaloval jiskřičky.
Nandal si Billovy brýle na obličej, a otevřel si knížku, Tom se vrátil zpátky ke čtení, ale postupem času začal přemýšlet, co asi Bill dělá. Došel k závěru, že Bill nejspíš spí, ale ve skutečnosti Bill nedělal nic tomu podobného. Ne, Bill opatrně něco vytvářel; něco, co v sobě zahrnovalo to něco dalšího, co Tomovi ukradl. Byla to hrstka věciček, ale tyhlety měly nějaký cíl.
Tom usnul ve své malé posteli, aniž by si uvědomil, že je unavený. Probudil se s Billovými brýlemi na nose, knížkou na hrudníku a Andreasem, který ho prstem píchal do boku. Tom zabručel a nakopnul narušitele jeho spánku, a Andreas se mu zasmál.
„No tak, šprte, vstávej. Za hodinu musíme do práce.“ Andreas vždycky pracoval od neděle do čtvrtka s Tomem. Pátky a soboty strávil se svou partou kamarádů.
„Nechci jít,“ zabručel Tom a Andreas švihnul Toma knížkou přes kolena.
„Vstáááveeej!“
„Ty vstávej,“ zasténal Tom a Andreas zabručel.
„Tome. Nebuď otravnej. Mamka udělala borůvkový palačinky. Je tam taky limonáda.“
„Fajn,“ zasyčel Tom, někdy nebyl schopný odmítnout dobré borůvkové palačinky. „Jsem vzhůru. Teď vypadni.“
„Bručoune.“
Andreas třikrát zavřel Tomovy dveře a odešel dolů po schodech, přidal se ke své matce a otci u stolu. Tom byl za chvíli také dole, dredy měl svázané v ručníku, jelikož se rychle sprchoval. Rodina jedla rychle, společně hovořila o včerejším dni.
„Tom je zamilovaný,“ popíchl Andreas a Tomovi se rozhořely uši.
„Nejsem!“
„No, tvůj otec a já jsme tě slyšeli, jak jsi včera v noci hrál na piano…“ mrkla na něj matka a Tom chtěl umřít hanbou.
„A co byl ten doprovod čela?“ připojil se jejich táta a Tom pokrčil rameny.
„Možná. Nevšiml jsem si toho. Náš soused hrál se mnou…“
„Je to ten člověk, po kterým možná letíš?“ zeptal se Andreas a Tom ho probodl pohledem; ale malý plachý úsměv neopouštěl jeho obličej.
„Ne…“
„No nic,“ řekl Andreas, když dojedl poslední palačinku. „Musíme jít, Tome. Mokré dredy nebo suché dredy, musíme jít.“
„Dobře.“
Dnes do práce řídil Tom, jeli jeho otlučeným bledě modrým Fordem Mustang. Byl to narozeninový dárek od jeho rodičů, když mu bylo šestnáct, a on se do něj okamžitě zamiloval. Tom nikdy nebyl na příliš honosné věci, připadaly mu falešné a jako by chtěl pozornost. Zatímco samozřejmě někdo by se mohl hádat, že mít Mustanga je dobrý způsob, jak si zajistit pozornost; si Tom myslel, že je to auto až tak moc otlučené, že nikdo by se na něj nikdy s obdivem nepodíval; spíš jen šokem. Tom to auto miloval.
Andreas odemknul dveře do krámku a Tom se rozhlédl, usyknul trochu při pomyšlení, kolik bakterií je teď na sladkostech. Setřásl to ale ze sebe; alespoň to nemusel jíst. O chvilku později se Tom posadil za pult a otevřel si knížku o konchyliologii, když do obchodu vběhnul ohýnek s vysoce vyčesanými vlasy. Zastavil se na místě, zíral na Andrease a pak mu podal rychle ruku.
„Já jsem Bill!“
„Andreas,“ odpověděl, potřásl Billovi rukou a podíval se letmo přes rameno na Toma. V obličeji měl zmatek.
„Ahoj, Tome!“
„Ahoj. Bille, tohle je můj starší bratr.“
„Oh,“ odpověděl Bill, naklonil hlavu na stranu a odtáhl svou ruku.
Z nějakého důvodu si Bill myslel, že možná Tomovy návyky jsou v celé rodině, a tak mu připadalo divné, že mu Andreas rukou potřásl. Měl trochu starosti, že teď kvůli němu možná Andreasovi nebude dobře, ale hned tyto myšlenky odhodil, když si uvědomil, že by měl lidi dělat méně ustaranými z tělesného kontaktu. Dávalo to smysl. Lidé byli plní nervů, které přenášely dobré a špatné pocity, tak proč nenechat své tělo přinést jinému tělu dobré pocity; jako třeba potřást rukou?
„Není tak divný jako ty,“ zašeptal Bill, když přišel blíž k Tomovi a horce mu vydechl do ucha.
Tom nakrčil ramena a zíral na zem; culil se na Billovy neonové tenisky. Svítivě modré a svítivě zelené, stejně jako kresba na Billově černém triku. Tom si myslel, že je to opravdu moc rozkošné a byl kvůli tomu nervózní.
„Jsem špatně divný?“
„Jsi perfektně divný,“ řekl Bill tiše, malinko se zasmál. „Něco jsem ti vyrobil.“
„Huh?“
„Chceš to, co jsem pro tebe vyrobil nebo ne? Zabralo mi to hodně času, a musel jsem to stále předělávat, protože jsem pořád kousíčky rozbíjel… bylo to vážně otravný. Hej, nosíš náramky a tak? Chci říct, nevypadáš na druh člověka, který by nosil to, co jsem ti vyrobil, ale-„
„J-Jo,“ přerušil ho Tom. „Chci to. Co je to?“
„Podívej,“ zajel Bill rukou do své kapsy a vyndal malý magický náramek.
Bill vzal mušle, které Tomovi ukradl, a udělal do nich malé dírky. Za každou tu dírku mušle přidělal na úzký řetízek. Náramek cinkal jako závěs ve větru, zařinčel, když rychle zvedl ruku.
„Můžu ti ho nandat? Je to složitý…“ řekl Bill a Tom se začervenal. „Nejsem infikovaný.“
„Um… Možná by mohl Andreas…“ řekl Tom. Opravdu nenáviděl, když na něj někdo sahal.
„To je v pohodě! Andreasi?!“ zavýskal Bill zpěvným hláskem. „Potřebujeme pomoct.“
„Oh?“
„Jo. Vypadá to, že by si Tom měl nandat ten náramek, ale já mu nemůžu pomoct. Můžeš to pro mě udělat?“
„Oh, jasně.“
Andreas rychle zaklapnul zapínání a Tom opatrně koukal na svoje zápěstí, zkoumal každou mušličku, jako by se měla přeměnit na něco jiného. Zkoumal mušle a všiml si, že každá má na sobě napsané jedno písmenko.
Myslím, že jsi fakt divný. Chceš být můj kamarád? ANO. NE.
„Zakroužkuj jeden,“ zaradoval se Bill, po nějaké době, když mu došlo, že Tom došel na konec a všechno si přečetl.
„Nemůžu jen na jedno ukázat?“ zeptal se a Bill přikývl.
„Ale musíš mi to ukázat. Aby to nebylo tajemství.“
Tom se musel usmát, koukal a zkoumal Billův obličej. Ukázal na ANO a Bill se zaradoval; tak moc šťastný z toho, že Tom vybral ano.
Plný radosti z toho, že se s ním Tom chce kamarádit; Bill mu poslal polibek, hodil po něm čtvrťák, vzal si ze sklenice gumového medvídka a šel ke dveřím. Musel jít domů.
„Musím jít,“ řekl a Tom se na něj divně podíval.
„Proč?“
„Musím jít brečet.“
„Brečet?“
„Ano. Brečet.“
„Proč?“
„Přetrhl jsem si dneska ráno strunu na čelu, protože jsem se snažil vzpomenout si na tvoji písničku a chtěl jsem k tomu přidělat svou část, a nemůžu si koupit novou strunu, dokud… Navždycky.“
„Proč ne?“
„Není auto. Nejsou tu ve městě hudebniny.“
„Mohl bych tě vzít… Po práci, chci říct. Jestli… jestli chceš.“
„To bys pro mě udělal?“
„Jo, jasně. Vím, jak ti je. Hraju taky na kytaru, a když si přetrhnu strunu, tak musím jet daleko, abych to mohl spravit… je to na prd.“
„Tak to je pak rande! Ahoj!“
A s tím Bill vyběhl ze dveří pryč.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Můj bože, tohle je tak šíleně rozkošné ^^
Musím říct, že tahle povídka je úplně jiná než všechno, co jsem zatím četla =)
Asi je to charakterem postav, které jsou naprosto skvělé, originální a taky neobvyklé. Hlavně Bill se teda povedl, to je normální skřítek z pohádky, třeštidlo jedno roztomilé, když si o něm čtu, představuju si Arthura z Minimojů xD Celý on xD
A představa, jak tahle živelná pohroma doprovází na čelo Tomiho klavír je absolutně nereálná, ale taky absolutně rozkošná…♥♥♥
Krásný díl ♥
Rande:)
Ten Bill je tak dokónale upřímnej,ňuňu^^:o)
ou, ten bil… ten je taaak neuvěřitelně rozkošnej! ^^ prej "Tak to je pak rande!" uáááá, říkala jsem už, jak je rozkošnej? xD a tomi taky… ty jeho úžasné úvahy a vůbec ten charakter tady… uaaaa, miluju tu povídku! xD
waw ostala som chvátené, tie postavy a všetko ako z iného sveta, som sa od začiatku do konca musela usmievať. Fakt krásne a rozkočné.
Ten kluk je vážně šílený. Já z Bila prostě nemůžu. To je jedna velká kupa energie.Skvěle se s Tomem doplňují. Mo se mi tahle povídka líbí díky Billovi, že je střelený a Tom je divný. Ale nejlepší je…
"Jsem špatně divný?"
"Jsi perfektně divný,"
prostě paráda, už se těším na další díl
Ja som tušila, že to bude riadne psychooo 😀 O to viac to milujem ♥♥♥ Zaujímavý príbeh, nič podobné som ešte nečítala. A tá posledná Billova veta 😀 oh…že rande 😀 A Tom je zamilovaný :))) ♥ to je krásne….milujem tento príbeh a to má zatiaľ iba dva diely! Som zvedavá, ako sa to ďalej vyvinie 🙂 teším sa na pokračovanie :)))
Bože, Bill je vážně praštěnej, v dobrém slova smyslu×DD A Tom je tak roztomilý ^___^ s těmi jeho zvyky, jako třikrát zavřít dveře a otřít si při kontaktu cizího tělesa 10x ruce. Akorát jsem se divila, že neměl problém s tím náramkem, když se ho předtím dotýkal Bill. A taky je pro mě trošku divné, když je Tom tak odtažitý k lidem, no myslím, že Bill se mu líbí a prostě… vzhledem k jeho návykům a stydlivosti jsem byla překvapená, když Andreas zmínil, že se snadno zamilovává. Nebo někdo takhle snadno utrhne jeho zájem. Uhm a ta zmínka o Georgovi byla zajímavá. Že by byl do něj Tom dříve zamilovaný? Každopádně se těším na další díl, tahle povídka je vážně super:) A překlad taky♥
Bože, Bill nikdy nebyl v žádný povídce TAK kouzelnej, jako právě tady. Druhej díl a já jsem do toho naprosto zamilovaná 😀 ♥
Jezuskote <3 A DOST!!! xD dostalo mě to, úplně mě to odrovnalo, nevím co napsat… sakra 😀 je to nádhera a s tím dneska končím 😀
"Musím jít domů."
"Proč?"
"Brečet." <3
Och 😀 mňa to fakt baví :D… je to také zvláštne ale tým dobrým spôsobom strašne zaujímavé a naozaj dobré :D… och ten Bill je taký ukecaný 😀 a Tom sa doňho zamiloval… také roztomilé 😀 to je super ale to jeho otieranie rúk 😀 xD omg ja sa zbláznim z neho :D… och som zvedavá ako dopadne to ich "rande" 😀 to bude super :D… sa strašne teším :D… milujem to 😀 aj keď to je len 2. časť ale aj tak to milujem je to super a strašne moc ďakujem za preklad 😀
Super
No já se nestačím divit. První díl mi utekl, takže jsem teď oba dočítala naráz, ale tohle jsem vážně nečekala. Fobik Tom a naprosto střeštěný Bill, ten mě udivuje vším, co udělá, vypustí z pusy, navlíkne si na sebe. Vážně malej šílenec, ale přesně takovej je jako stvořenej k tomu, aby Toma vyléčil ze všech těch jeho strachů. Řekla bych, že s ním se za chvíli bude objímat docela rád. 🙂
Tohle bude moc zajímavá povídka… Dneska sem četla oba díly najednou a moc se mi zamlouvá představa "divnýho" a ušlápnutýho Toma, stejně jako střelenej Bill 🙂 (mimochodem Bill s brejlema vůbec nevypadá špatně 😉 ), takže myslim, že budu další pravidelná čtenářka 🙂
Docela mě zaujalo to: třekrát zavřel dveře, tak, jak to má Tom rád… to je víc než trochu divný 😀
A taky myslim, že je sice fajn, že má Tom rád malý děti a tak, ale vybral si práci docela blbě, vzhledem k tomu, že se bojí nákazy a fyzickýho kontaktu s cizíma lidma 😀 si vemte… malý děti co si kupujou bonbony sou ještě víc upatlaný než předtim 😀 ale třeba ho Bill vyléčí 😀 dobrý znamení, Tom si vzal náramek od Billa a ani se nesháněl po desinfekci nebo tak něčem 😀
teď mě napadlo, že mi tady Tom tak trochu připomíná dr. Monka, taky takovej cvok 😀 😀
Já tady z Billa nemůžu!!! Ty jeho brýle mě totálně dostaly… a potom taky nějaké jeho věty, třeba: Líbíš se mi. Jsi divný.:-D:-D:-D To byla prostě úžasná věta 😀
No, začíná se to pomaloučku vyvíjet. Líbí se mi Andreas, je to takový nezvyk, když jsou s Tomem bratři, ale příjemná změna. Z jejich rozhovoru a tohoto dílu jsem si nějak vyvodila a mám tušení, že Tomovi se nejspíš líbí kluci… ach, miluji ho v téhle povídce, jeho plachost a nesmělost, knížky o oceánech a o korýších… je tu tak jiný, ale ta změna je krásná. Jeho postava a charakter tady se autorce moc povedly… ♥
Těším se na další díl a už se nemůžu dočkat, Bill je prostě úžasný. Těším se, co udělá příště… :-D♥
to je tak krásná roztomilá povídka…=) sice mi nejde do hlavy, proč se Tomovi musí třikrát zavírat dveře, ale on je prostě, jak říká Bill, divnej…:D jinak, to Billovo "rande" bylo absolutně rozkošný…:D miluju tuhle povídku =)
Awww to je úžasný!
To je sladkýý….Dostalo mě to…Yeach :))
Perfektní. Jsem znovu unešená. Díky moc za to že to překládáte. Tohle je teĎ moje nejoblíbenější povídka.
Úža booža :))