Riots 8.

autor: Vanity

Bylo okolo půl jedné, když  Bill s Jonathanem opouštěli kino. Oba rozesmátí se blížili k Joovu autu. Jonathan se zastavil u auta a opřel se o dveře spolujezdce. Počkal, dokud k němu usmívající se Bill nepřišel a za ruku si jej přitáhl k sobě. Bill stačil jen tak tak zabrzdit, aby na něj nedopadl celou svou vahou. Jonathan jej dvěma prsty chytl pod bradou a zvedl k sobě Billův obličej. Nechtěl na něj naléhat, nechtěl nic uspěchat, a proto se mu jen mile zadíval do očí a vyčkával, zda Bill jeho nabídku přijme, či odloží třeba na později. Bill párkrát krátce zamrkal. Nečekal tak rychlý pohyb, dlaně měl položené na Joově hrudi a zmateně hleděl do jeho usměvavé tváře.

Jonathan ani na okamžik neuhnul pohledem. Ruce položil Billovi na boky a jemně jej pohladil. Příjemnou odpovědí byl Billův nejistý a rozpačitý úsměv. Sám své ruce pomalu přesunul Jonathanovi na ramena a nejistě jej objal. Mírným pohybem dopředu naznačil Jonathanovi, co se chystá udělat.

„Nenutím tě.“

„Já vím,“ špitl Bill těsně předtím, než  spojil své rty s Joovými. Byl to jen nepatrný dotek. Jen zlehoučka přiložil své rty k Jonathanvým. Byly tak měkké, tak hebké.

Na malý okamžik se od něj odtáhl. Nemohl uvěřit, že to udělal. A dokonce sám. Nesliboval si od tohoto večera mnoho, ale Jonathan byl tak milý a laskavý, nemohlo to skončit jinak.

Jonathan prolomil nastalé ticho.

„Odvezu tě domů, ano?“

„Dobře,“ usmál se Bill a nechal si otevřít dveře spolujezdce. Zatímco Jonathan obcházel auto, zapnul si pás a zkontroloval se v kapesním zrcátku, které měl v tašce.

Jonathan si sedl za volant, věnoval Billovi jeden ze svých krásných úsměvů a rozjel se směrem k Loitsche.

Zapnul topení, protože auto poněkud vychladlo, za tu dobu, co byli v kině, a počasí také zrovna nepřálo. Na polovině cesty začalo hustě pršet.

Když dorazili před dům, ve kterém Bill bydlel, Jonathan vypnul motor a zaposlouchal se do bubnování deště.

„Leze mi to na nervy…“ zamumlal Bill.

„Co prosím?“

„Myslím ten déšť. Nenávidím ho. Stejně jako bouřku. Je děsivá.“

Jonathan nechtěl Billa rozezlít, a tak se neptal. Avšak bylo více než jasné, že se Bill bouřky bojí. Doufal, že se o něm brzy dozví mnohem víc.

„Takže, co děláš zítra?“ optal se potichu Jo a pohlédl do Billovy tváře.

„Ještě nevím.“

„Takže ve tři tě vyzvednu a zajedem třeba do parku, ano?“

„Dobře.“

Jo se usmál a sledoval Billa, jak v dešti běží k domovním dveřím pod malou stříšku. Tam se otočil, zamával mu a díval se, jak odjíždí.

„Bille!“

Jmenovaný se otočil po hlase a spatřil u branky svého bratra. Byl promáčený na kost a nejspíš neměl klíče, protože bylo vidět, že si velmi oddechl, když jej uviděl.

Bill počkal pod stříškou a zatím potichu odemkl dveře.

„Dík,“ řekl Tom a proklouzl do domu, kde ze sebe shodil mokrou mikinu a nechal ji válet se po zemi. Odkopnul boty někam do prostoru a odešel k sobě do pokoje, kde se zamkl.

Bill nevěřícně zakroutil hlavou. A to si naivně myslel, že by se mohl Tom změnit? Změnit v co?

Sundal ze sebe mokré oblečení, ze země sebral Tomovu mikinu a odešel s tím vším do koupelny, kde to pověsil nad vanu, aby mohla voda stéct. Došel do kuchyně a uvařil si velký hrnek čaje, a poté s ním odešel k sobě do pokoje. Ještě než stačil zavřít dveře, vykoukla z protějších dveří Tomova hlava.

„Tos mi taky nemohl uvařit čaj? Je mi hrozná zima,“  řekl Tom vyčítavým hlasem.

„Máš ruce a přestaň si ze mě a z mamky dělat sluhy! Chováš se jako idiot, Tome. Ty se prostě nezměníš, co? Ani kvůli mámě. Vlastně mi je tě strašně líto,“ řekl Bill a zavřel dveře. Takhle zklamaný nebyl už dlouho.

Tom stál v chodbě jako opařený. Vykulené oči upíral na Billovy zavřené dveře a snažil se vstřebat všechno, co mu řekl. Chová se jako idiot. Bill jej lituje. Sakra, takhle to přece nikdy být nemělo. Nikdy. Ale bylo to příliš složité.

Tom se doploužil do kuchyně a dal vařit vodu. Už příliš  dlouho s Billem nemluvili. Tom se tomu bránil. Nechtěl být v jeho společnosti, protože nevěděl, jak se k němu chovat. Zároveň však netoužil po ničem jiném než po svém dvojčeti. Byl plný rozporuplných pocitů a nevěděl, co má dělat. Bál se říct pravdu. On, Tom Kaulitz, který se nebojí nikoho a ničeho, má strach z odmítnutí. Není to směšné?

Konvice dala svým cinknutím najevo, že nehodlá vodu vařit donekonečna, a vypnula se. Tom se probral ze zamyšlení a došel si připravit hrnek a vybrat si nějaký ovocný čaj. Vzal si z poličky cukřenku a sypal, sypal a sypal. Velmi si potrpěl na přeslazený čaj. Cukr mu dodával obrovskou energii a on se pak cítil mnohem lépe. Sebejistěji, odvážněji. To bude dnes večer potřebovat.

Chtěl už skoncovat s tou zdlouhavou lží, se kterou ubližuje své matce, a hlavně Billovi. Chtěl přestat klamat všechny okolo sebe, ale bylo to těžké rozhodnutí, a on se na to musí nejprve připravit. Musí promyslet, jak mu má všechno říct, a především musí vymyslet, jak to udělat, aby jej Bill po tom všem vůbec poslouchal.

Tom seděl v kuchyni dobrých dvacet minut, než se odvážil vstát a jít za Billem. Doufal, že ještě neusnul. Obával se totiž, že už příště nebude natolik odvážný, aby za ním šel podruhé.

Tiše zaklepal na bratrovy dveře a vyčkával. Strnule stál a naslouchal, zda jej Bill pozve dál, nebo mu odpovědí zůstane naprosté ticho. Tom se opřel o dveře, naslouchajíc tak zvukům v pokoji, jenže nic neslyšel. Najednou se prudce otevřely dveře a on, jak dlouhý tak široký, spadl na svého nechápajícího, polonahého bratra a celého jej zalehl mezi dveřmi.

Byl to zvláštní pocit, cítit Billovu nahou horkou kůži na své. Tomovy ruce se lehce opíraly o zem vedle Billovy hlavy, bratrovy ruce byly na Tomových bocích, jak se jej snažil zachytit. Jejich obličeje byly pár centimetrů od sebe a dvojčata na sebe kulila oči a ani jeden nevěděl, co říct. Tom byl vyveden z míry, protože by jej nikdy nenapadlo, že Billovo polonahé tělo jej dokáže rozpálit tak, že nebude schopen pohybu. Billova zaraženost spočívala v tom, že nedokázal přijmout fakt, že za ním Tom přišel. Tak dlouho už to neudělal.

Tom se pomalu přestával ovládat a moc dobře si uvědomoval, že jestli Bill nepromluví, nebo neudělá nic, co by Toma donutilo vstát, zahodí za hlavu všechny zábrany a vrhne se na Billovy rty. Měl je na dosah těch svých a bylo velmi těžké odolat. Zvláště, když Bill prudce vydechoval ústy a jeho dech se odrážel od Tomových rtů.

Tom zavřel oči a nechal své tělo, aby jednalo za něj. Sklonil hlavu a lehce přejel svými rty po těch bratrových. Lehce se jich dotýkal a vyčkával, kdy Bill tak nádherný okamžik ukončí. Čekal cokoliv, facku, nadávky, zavrhnutí. Co ale nečekal, byla bratrova reakce. Bill chytl Toma za týl a přitáhl si jej k sobě blíž a pootevřením svých rtů prohloubil jejich polibek.

Pokojem se nesly zvuky ze zapnuté televize a tiché mělké dýchání dvou chlapců, ležících na podlaze, líbajících se, jako by to bylo to poslední, co by měli v životě udělat.