autor: Rachel
Step into to my world
Tom:
Tiše vydechnu a jen jemně do své náruče přivinu hubené, třesoucí se tělo, které se v mém objetí otřásá vzlyky. Opatrně vztáhnu dlaň a jen nesměle se dotknu jeho uhlově černých vlasů.
„Ššš, klid… klid, bráško. Všechno bude zase dobré… už neplakej, prosím,“ zašeptám konejšivě a dlaní něžně hladím jeho záda, naslouchajíc jeho tichým vzlykům, které se mi zarývají do srdce jako ty nejostřejší střípky, a působí mi tak bolest stejně, jako každá jeho slza, vpíjející se do látky mého trička. Pomalu skloním tvář a vtisknu malý, lehký polibek do uhlově černých vlasů, s nimiž si právě pohrávají mé prsty a jemně po nich přejíždějí. Jako by každé, byť nepatrné zatahání či prudké chování, mohlo způsobit mému malému bráškovi bolest. A já už mu nechci ubližovat.
První slza se skutálí po mé tváři a vpije se do těch černých, havraních vlasů. Nechápu, jak jsem jej tu mohl nechat samotného, po tom všem, co se stalo. Jak jsem vůbec mohl dopustit, aby se trápil, aby každý den trávil jen tady, za zavřenými dveřmi a úplně o samotě. Až teď, když slyším jeho vzlyky, které se mi odráží v uších, když cítím každou novou slzu, stékající po jeho jindy tolik šťastné a usmívající se tváři, a v mé náruči se chvěje jeho křehké, bezbranné tělo… teprve teď si uvědomuji, jak velký hlupák jsem byl. Jak se asi Bill musel cítit, když tu byl celé ty dny sám… a já, ačkoli jsem byl nablízku, jsem za ním přišel až teď. Až po několika dnech, kdy jsem otálel a myslel jen sám na sebe. Proč jsem si to uvědomil až teď? Možná… možná ještě ale není tak pozdě, jak si myslím. Ne tak pozdě na to, aby se některé věci nedaly změnit.
Pousměji se a bříšky prstů jen jemně odhrnu pár pramínků vlasů, spadajících do Billova čela. Chvěje se v mé náruči, jeho tvář je vlhká od horkých slz, jež ji skrápí, a jeho slabé, hubené paže mě jen z posledních sil, jež v nich zbyly, objímají. A přes to všechno je mi o tolik líp… mnohem líp, než mi bylo ještě před chvílí, když jsem se chystal k odchodu. Teď jej mám u sebe, v bezpečí, a vím, že se mnou mu nic zlého nehrozí. Že se o něj už nemusím obávat. Teď, když jsem s ním, už nikdy nedopustím, aby zůstal sám a trápil se. Už nikdy jej nepustím ze své náruče, protože vím, že je pro něj jediným bezpečím. Už nikdy.
Bill:
„Ššš, klid… klid, bráško. Všechno bude zase dobré… už neplakej, prosím,“ tichý, něžný hlas se ke mně doline skrz clonu mých tichých vzlyků a jen mírně zastaví slzy, volně stékající po mé tváři. Roztřeseně se nadechnu a slabými pažemi jen z posledních sil obejmu Tomovo tělo, které si mě tulí k sobě stejně, jako jeho měkká, hřejivá náruč.
Pomalu přivřu víčka a nechávám se jen unášet jemnými doteky jeho citlivých prstů, jež hladí mé vlasy a lehce si s nimi pohrávají. Vnímám každý jeho malý pohyb či jen slabý dotyk, který mě stále více a více ujišťuje o jeho přítomnosti. A přesto stále nemohu uvěřit skutečnosti, že je tady. Že na mě nezapomněl. Že sem přišel za mnou a svůj čas, strávený tady, obětoval kvůli mně. Že mě svírá ve své náruči, šeptá konejšivá slůvka a něžně laská pramínky mých vlasů, do kterých vtiskávají jeho rty malé, drobné polibky.
A já… já se jen tiše oddávám jeho nesmělým dotekům a lehkému třepotání a chvění, jež nyní prostupuje celým mým tělem, zatímco nebráním dalším slzám stékat po mé, jistojistě už ošklivé tváři. Bojím se, že je to jen krásný sen, který se každým okamžikem rozplyne jako mýdlová bublina. Jen nádherné snění, ze kterého se za chvíli probudím a opět budu v tom tmavém, černém pokoji a stále houstnoucí tmě tak sám.
„Tome,“ špitnu tiše a přisunu se blíž do té měkké, příjemně teplé náruče, jako bych chtěl zabránit jen té ošklivé myšlence, která však s každým Tomovým objetím a něžným pohlazením, jež mi věnují jeho měkké prsty, začíná pomalu ustupovat. Silně přivřu víčka… všechny mé ošklivé myšlenky a můj strach však zmizí v okamžiku, když na svých zádech ucítím malý, nesmělý dotek Tomovy dlaně.
Tiše vydechnu… a přes mou tvář jen na okamžik přelétne malý úsměv, když do mého nosu přilétne ta tolik milovaná, podmanivá vůně. Lehce se nadechnu toho sladkého oparu a nechávám se unášet lehkými tóny Tomovy vůně. Připadám si tak slabý a bezbranný… a přesto v jeho náruči nacházím to, co jsem celé ty dny postrádal. Teplo, něhu… a něčí blízkost. To je to, co mi tolik chybělo. Vědět, že je tu někdo se mnou. Vědět, že tu nejsem sám.
„Odpusť. Odpusť mi to, prosím,“ tichý hlas protrhne ticho v pokoji a přeruší tok mých myšlenek, které mi až dosud proudily v hlavě. Pomalu se od Toma odpojím. Nedokážu potlačit zvědavost, kterou ve mně jeho slova vyvolala.
„Co ti mám odpustit, Tome? Neudělal jsi nic, co bych ti měl odpouštět,“ namítnu tiše, odpovědi na mou otázku se mi však dostane hned vzápětí.
„To, že jsem nejel s tebou. To, že jsem tě nechal jet samotného. Já měl v tom autě sedět, ne ty. Tohle by se nikdy nestalo a pokud ano… byl bych to já,“ zašeptá v odpověď a opět se odmlčí. V jeho hlase můžu nalézt stopy po pláči… i přesto však nesouhlasně zavrtím hlavou.
„Nemám ti co odpouštět, Tome. To, co se stalo, vůbec není tvoje vina,“ odvětím a sklopím tvář. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl mít výčitky, že by za to, co se stalo, mohl vinit sebe. Byla to moje chyba, za kterou jsem zaplatil, nebylo to nic, za co by měl nést následky Tom. Ani mě nenapadlo, že by to mělo být jinak.
„Je, Bille, a já to vím. Proto jsem sem za tebou přišel. Chci ti pomoci… pokud mi to tedy dovolíš…,“ zašeptá téměř neslyšně a já jen cítím jeho blízkost, která mě teď obklopuje ještě víc, než před chvílí. Vím, co má na mysli… vždyť ještě před chvílí o tom mluvil.
„Já nevím… nevím, jestli… jestli je zrovna tohle dobrý nápad, Tome,“ zašeptám tiše a jen z posledních sil polykám slzy, které se mi opět hrnou do očí. Vím, co v něm nejspíš má slova vyvolala, cítím jeho překvapený, a zároveň i trochu zklamaný pohled, jenž na mě upírá. I přesto, že jej nemůžu vidět, nikdy se nic nezmění na tom, že je moje dvojče. Vím, nebo alespoň cítím, jaké pocity se v něm odehrávají.
„J-já nechci… nechci, aby ses… aby ses kvůli mně nějak omezoval. Nechci tě otravovat a… být ti na obtíž,“ promluvím šeptem a přivřu víčka, když se z mých očí opět vykutálí několik dalších slz. Vím, že jej to bolí… o to víc to však bolí mě. Ale nemohu přijmout to, co mi ještě před chvílí řekl. Nemohu mu zasahovat do života a kazit mu jej, když ten můj už zničený je. Byl bych sobec, kdybych chtěl zničit i ten Tomův… a to já nejsem. Nemůžu tohle dopustit. Na to jej mám moc rád.
„Tohle není pravda, Bille. Kdybych si opravdu nebyl jistý… kdybych opravdu neměl jasno v tom, co dělám, nikdy bych sem za tebou nepřišel. Tohle je můj život… a já ho můžu strávit jak chci a s kým chci… a to už vím, Bille,“ zašeptá a jeho prsty se dále probírají v mých vlasech. Jeho slova mi nedávají smysl, jsou až příliš pro mou pomatenou mysl, která se jen marně pokouší pochopit jejich význam.
„Záleží mi na tobě a mám tě rád… copak tohle nestačí jako odpověď? Opravdu si myslíš, že jsi mi na obtíž a ničíš mi život? Jak vůbec můžeš něco takového říct?“ jeho hlas se ke mně line přes tu tmavou, černou clonu a jen slabě doznívá v mé hlavě, která se jen úporně snaží vnímat Tomova slova. Cítím, jak se mé oči opět zalévají slzami, a mé tělo se z neznatelného důvodu začíná chvět. To, co říká, je tak jednoduché a lehké, jako by neviděl všechny ty překážky, stojící v mé cestě. Je jich tolik… a já přece nemám dost síly na to, abych je všechny překonal. Vždycky jsem byl ten slabší, ten, který vždycky prohrál.
„Já nevím… bojím se. Nevidím nic… a nikdy už nic vidět nebudu. Myslíš, že je to tak lehké, Tome? Tohle nemůže být jednoduché. Nikdy to nebude jednoduché,“ namítnu tiše a nebráním slzám, tvořícím si cestičku po mé tváři. Jak mám mít naději, když vím, že už nikdy nic jiného, než tuto černou tmu neuvidím? Jak mám věřit, když vím, že proti tomu nic nemůžu udělat? Jsem až příliš slabý a bezmocný, než abych se tomu dokázal postavit.
Tichý výdech protrhne ticho v pokoji… a já jen můžu naslouchat Tomovu hlasu, který ke mně šeptem promlouvá. Cítím, jak opatrně vezme mé dlaně a něžně je stulí do těch svých.
„Bille… já tě chápu, vím… vím, že máš strach a… a já ho mám taky, bráško. Jenže když budeme jen sedět, přemýšlet a užírat se tím, tak se nic nestane. Pořád budeme tam, kde jsem teď a nic z toho se nezlepší. A já už se nechci dívat na to, jak se trápíš. Vím, že se toho bojíš a že je to pro tebe velký risk, ale… jsme na to přeci dva, nikdy na to nebudeš sám, Bille, nikdy. Prosím, důvěřuj mi. Dovol mi to alespoň zkusit, prosím. Spolu to zvládneme, slibuji,“ zašeptá a na důkaz svého slibu stiskne moji dlaň v té své tak, jako jsme to dělávali, když jsme byli malými dětmi.
Cítím, jak mě jeho teplá, hřejivá dlaň něžně hladí po tváři, zatímco v mé zmatené mysli víří tisíce myšlenek. Mám nebo nemám?
autor: Rachel
betaread: Janule
😉
chjoo 🙁 ja chci aby viděl 🙁
Rachel, je to úžasné. Krásná kapitolka, opravdu úžasná, jen mi je hrozně líto Billa, opravdu moc…
Tuhle povídku jsem začala číst včera a musím říct, že mě naprosto okouzlila. Nejprve jsem byla hrozně naštvaná na Toma, že si nechává svůj život takhle řídit Caroline. Nechápu, jak tohle může vydržet!(a musím přiznat, že jsem pasáže, kde se vyskytovala jen ona a Tom, statečně vynechávala :D) 🙁 A doufám, že jí brzo už nadobro řekne sbohem.:) Když jsem si přečetla, jak Simone řekla Tomovi, že Bill přišel o zrak, koukala jsem na ty slova s otevřenou pusou a nemohla se odtrhnout od monitoru. Nikdy by mě nenapadlo, že se v téhle povídce něco takového stane. Čekala jsem, že to bude jako obvykle, Bill vyzná lásku Tomovi, Tom zas Billovi, Caroline tím pádem odstrčí a konec, happy end jako vyšitý. :D:D No, vidím, že jsem tenhle děj hoooodně podceňovala.:) Kdybych mohla, seděla bych u toho celý den a četla to pořád dokola, bohužel, povinnosti volají. 😀
Takže to shrnu asi takhle: Naprosto úžasná povídka, nádherně napsaná, zajímavý děj, který mi nedovolí od monitoru odtrhnout oči. Prostě vše, co v takové povídce musí být, abych si jí přečetla. A tenhle díl prostě neměl chybu. Musím přiznat, že jsem se přitom rozbrečela tak, že jsem musela na několik minut přestat číst, protože jsem nic neviděla. 😀
Napnutá jako kšandy budu vyhlížet další díl.
[4]: jéžiš marjá to je zas dlouhé!!! 😀 😀
Já jsem absolutně unesená ♥
Rachel, to bylo překrásné…já vždycky přemýšlím, jak to autoři jako ty dělají, že dokážou něco tak krásného napsat, tak nádherně vyjádřit všechny myšlenky a pocity.
Dneska byly obě postavy napsané tak úžasně, tak skutečně, já jsem prostě seděla u Billa v pokoji a dívala se na ně…
Tahle povídka se ti celkově strašně moc povedla a já se těším na každý díl, až dostanu svoji dávku emocí, něhy a lásky ♥
Och dokonalí smutný díl! A měla jsem při něm popcorn, sýroví xD Takže jsem si to vychutnala se vším všudy, teď už jen čekám na to kdy se ti dva spolu k sobě to… zblížej!