autor: Bubbly
Když se za Tomem zamkly dveře, zůstal jsem zírat do tmy, jako kdybych z ní mohl něco vysledovat. V celém srubu bylo ticho, snažil jsem se zachytit jakýkoliv zvuk, který by odněkud vyšel. Chtěl jsem slyšet, o čem si dole budou povídat. Doufal jsem, že si ho BJ nezavolal jenom proto, aby mu upravil obličej.
Déšť vytrvale bubnoval do okenních tabulek. Alespoň se už přestalo blýskat. Přes šumění deště neslyšel nic. Déšť a do něho ticho. Kombinace, která byla doslova vražedná. Zavřel jsem oči a převalil jsem se pomalu na bok. Snažil jsem se nepřemýšlet nad tím, co se tam dole mohlo dít. Čím víc jsem se snažil soustředit na něco jiného, tím víc mi v hlavě bušil vlastní tep, až jsem sám sebe přistihl, že mám o Toma větší strach než sám o sebe.
Dveře se zase otevřely. Sednul jsem si tak prudce, že mi polovinou těla projela ostrá bolest. Zakňučel jsem jako raněný pes a stiskl si zraněné rameno. Tom seděl okamžitě u mě a jednou rukou mě držel za rameno. Druhou rozsvítil malou lampičku na nočním stolku a upřeně se na mě podíval.
„Bolí to moc, Bille?“
Pokusil jsem se o slabý úsměv.
„V životě jsou horší věci,“ snažil jsem se ho odvést od tématu, abych nemusel mluvit o tom, že mám dojem, jako kdyby mi někdo ruku násilím rval od těla.
Tom se zamračil.
„Pokud se mnou chceš být za dobře, přestaň mi lhát. Takže, ještě jednou – bolí to moc?“ podíval se na mě a plnou silou na mě upřel tíhu čokoládového oceánu v jeho očích.
Polkl jsem. „Bolí to,“ odvětil jsem.
Ukázal na moje tričko. „Svlíkni to.“
„Co?“ zvedl jsem obočí a vytřeštil oči. Proč po mně proboha chce, abych si sundal tričko?
Tom vydechl, jako kdyby sám sebe uklidňoval.
„Bille, potřebuješ se umýt a ta rána potřebuje vyčistit, nebo se ti to nikdy nezahojí. Ale jestli chceš mít infekci a přijít o ruku…“ Jeho věta vyzněla do prázdna. Věděl jsem, kam přesně tím míří. Ale netušil jsem, co všechno se mu honí hlavou. Byl jsem ještě pořád unavený a myšlenka na sprchu mě jenom pohladila po duši. Bez dalšího odmlouvání jsem si, s jeho pomocí, svlékl tričko a Tom mi opatrně sundal obvaz. Na zranění jsem se ani nepodíval.
Tom mě vzal za ruku a vyvedl mě z pokoje. Přes krátkou chodbu jsme přešli do malé koupelny. Kachličky a podlaha byly vyvedené v bílé a světlince modré. Bylo překvapivé, jak se do tak malé místnosti vtěsnala vana a prostorný sprchový kout. Umyvadlo a záchod byly v jiné místnosti vedle mého bývalého vězení. Sledoval jsem, jak Tom pustil sprchu, aby se voda ohřála během toho, co se budu svlékat. Najednou mi bylo nepříjemně. Měl jsem se celý svléknout před Tomem?
Bez nějakých dalších řečí mě vzal za paži a strčil mě do sprchového koutu. Teplá voda začala dopadat na moje ztuhlé tělo. Svaly se mi postupně uvolňovaly, ale místo příjemného pocitu, jsem zasyčel, když se mi voda dostala do rány. Mokré vlasy se mi v pramenech přilepily k obličeji a částečně zakryly ten výraz křečovité bolesti. Stáhl jsem se do kouta mimo dosah proudu a sedl jsem si na podlážku. Schoulil jsem se do klubíčka a potichu jsem trpěl.
Tom vlezl za mnou. Opatrně se dotknul mojí ruky, čímž mě donutil, abych se na něj podíval. Když jsem k němu zvedl oči, všiml jsem si, že je stejně jako já bez trička. Překvapeně jsem zamrkal. Sledoval mě, jako kdyby mě viděl poprvé.
„Dovolíš mi, abych tě umyl? Slibuju, že budu opatrný,“ zavrněl potichu a přejel mi prsty po klíční kosti, pod kterou se skvěl ten dokonalý průstřel.
Prohlížel jsem si jeho obličej, abych zjistil, jestli si ze mě dělá legraci, nebo to myslí smrtelně vážně. Jeho výraz se ale nezměnil. Pořád se na mě díval a dychtivě čekal na odpověď. Pohled jsem mu oplácel a v tu chvíli jediné, co se v koupelně hýbalo, byla padající voda z hlavice, můj a Tomův hrudník, zvedající se v rytmu našeho dýchání.
„Strašně to bolí,“ snažil jsem se ho odradit, ačkoliv jsem nevěděl proč. ¨
„Budu hodně opatrný,“ přesvědčoval mě. Sledoval jsem, jak bere do ruky měkkou žínku a pomalu mi s ní přejel po zdravém rameni, zatímco jeho druhá ruka přejela po koženém pásku na mých džínech. Postavil jsem se a zády se opřel o zeď. Jeho dotek mi brněl na kůži, jako kdybych dostal ránu od elektrického vedení. Bylo to zvláštně příjemné.
Zavřel jsem oči a vnímal jsem, jak mi Tomova dlaň přejížděla po těle. Vnímal jsem, jak mě svléká. Jeho tělo se přitisklo na moje. Opatrně mi přejel prsty po ráně. Ozval se tichý výkřik a mně chvíli trvalo, než mi došlo, že patřil mně. Vyšel z mých úst.
Tom mi přitiskl rty k uchu. „Omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit.“
„Nenávidím bolest,“ zaskučel jsem.
„A já nenávidím, když tě vidím trpět,“ odvětil a pozoroval mě.
Když jsem po několika dlouhých vteřinách otevřel oči, a když bolest trochu odezněla, zjistil jsem, že se na mě dívá tak ustaraně, jako snad nikdy nikdo. V jeho očích už nebyl ani člověk, který má city. K vlastnímu překvapení jsem v jeho očích viděl něco, co jsem nečekal. Byl to pohled někoho, kdo miluje.
Přiblížil obličej k mému a chvíli to vypadalo, že se mě chystá políbit. Jeho oči těkaly z mých očí na moje rty a zase zpátky. Byl tak blízko, že jsem cítil jeho dech jako pohlazení na tváři. A pak se sklonil až úplně ke mně a přitiskl mi rty na krk. Nebyl to přímo polibek, jen letmý dotek, ale bylo to příjemné a uklidňující. Potichu jsem vydechl a přimhouřil oči.
Tom mě opatrně celého omyl a pak mě zabalil do ručníku a odvedl zpátky do pokoje. Chvíli mě nechal o samotě, abych se mohl obléknout, a sám se převlékl do suchého a přinesl z koupelny lékárničku. Zatímco byl pryč a já si oblékl spodní prádlo a džíny, podíval jsem se na svoje zranění v zrcadle. Nebyl to zrovna příjemný pohled. Rána vypadala jako čerstvá, její okraje byly rozedrané a kolem celého zranění se mi vybarvovala modravá ozdoba, jejíž střed přecházel do ošklivě žluté. Při tom pohledu jsem se myšlenkami vrátil do chvíle, kdy mě BJ postřelil.
Čas se zpomalil, a nebo já jsem vnímal všechno mnohem rychleji než obvykle. BJ na mě křičel a jeho slova byla ostrá jako břitva. Každou výhružku, kterou na mě zavolal, myslel vážně, ačkoliv já ji tak vážně nevnímal. Utíkal jsem dál, co mi síly stačily.
Ozval se výstřel. Neotočil jsem se, ale tušil jsem, že to budu já, komu se kulka zavrtá po kůži. Mohl jsem jen doufat, že to nebude v místech, která by mě po průstřelu mohla zradit a tím i zabít. Pořád jsem běžel, dokud se mi polovinou těla nerozběhla ta příšerná bodavá bolest. Nejsilnější byla v rameni. Pevně jsem si stiskl oblinu ramenního kloubu. Mezi prsty jsem ucítil něco lepkavého a horkého. Krev.
„Bille!“
Někdo na mě křičel.
„Bille!“
„Bille!“
Překvapeně jsem zamrkal a vrátil se všemi smysly do reality. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tom posedával vedle mě na posteli a díval se mi do obličeje. V rukou svíral malou lékárničku a čekal, až mu konečně budu věnovat pozornost.
„Co?“
„Vnímáš mě?“ zeptal se Tom.
Přikývl jsem a pohled mi padl na lékárničku. Vzpomněl jsem si na to, kdy mi Tom ošetřoval zranění poprvé. Nejen, že to neuvěřitelně bolelo, ale a vzpomínka byla tak čerstvá, že se mě nemusel ani dotknout, aby se mi obličej zkroutil bolestí.
Tom si toho evidentně všiml. „Musíš to vydržet. Bude to jen chvilka.“
Ušklíbl jsem se. „Chtěl bych vidět tebe na mém místě,“ odsekl jsem skoro uraženě. Nelíbilo se mi, když mi někdo říkal, co musím a nemusím dělat. Jenže Tom to dělal pro moje dobro. Což možná bylo ještě horší, protože jsem to pořád odmítal.
„Hele, nebuď zase jako malej umanutej kluk,“ pokáral mě a položil lékárničku vedle sebe na matraci. Otevřel ji, vyndal z ní gázu a desinfekci a já už jsem se ani nemohl dívat na to, co dělá. Místnosti se roznesl ten nepříjemný štiplavý pach. Udeřil mě do nosu jako rána pěstí. Začal jsem mělce dýchat pusou a přimhouřil jsem oči.
Tom si prohlédl moje zranění.
„Můžu?“
Zatnul jsem zuby. „Neptej se a prostě to udělej!“
Zamračil se, ale přiložil mi k oběma stranám ramene gázu se štiplavou tekutinou. Jakmile se dostala do rány, začalo to pálit jako čert. Zatnul jsem nehty do prostěradla a hryznul se do jazyka tak moc, až mi začala téct krev. Ale to bylo to nejmenší proti tomu, jaká bolest mi projela celou paží.
Zbytek toho, co se mnou Tom prováděl, jsem už ani nevnímal. Čím víc jsem se snažil potlačit křečovité cukání svalů, tím víc jsem se cítil unavený. Necítil jsem ani hebkost měkkého obvazu, kterým mu Tom nakonec rameno převázal. Až když mi Tom položil dlaň na tvář, uvolnil jsem ztuhlost celého těla a podíval jsem se na něj pohledem mučeného člověka.
„Už to máš za sebou,“ podotkl potichu.
Vydechl jsem. „Řekni mi, že to bylo naposledy.“
Tom zakroutil hlavou. „Je mi líto, ale zítra to budeme muset zopakovat, pokud se chceš opravdu uzdravit.“
Potichu jsem zakňoural a lehnul si na matraci. Tom přese mě přehodil měkkou deku a přikryl mě až pod bradu. Pod hlavu mi dal polštář, abych neležel tak zlomeně.
„Budeš spát?“
„Zůstaneš u mě?“
„Samozřejmě,“ usmál se letmo.
„V tom případě budu spát,“ odvětil jsem a zavřel oči.
autor: Bubbly
betaread: Janule
Som zvedava čo chsel B.e Tomovy. Je mi lúto že Bill musí trpieť ale som aj rada 6e je tam Tom aby sa o Billa postaral aby sa mu nič nestalo. Rychlo ďalej.
Upravit Tommymu obličej? Vždyť ho má dokonalý :-D♥
Tento díl byl moc krásný. Líbilo se mi, jak se Tommy o Billa staral, jak ho ošetřoval. Je krásné, jak mu na Billovi záleží.
A Bill? Myslím, že ta jeho poslední věta musí Tommyho zahřát u srdíčka 🙂 ♥
[2]: Že jo, na tom přece není co upravovat =)♥
Nádherný díl, je vidět, že Tomovi na Billovi opravdu záleží, ošetřoval ho obětavě =)
A nádherné bylo, kdy Bill uviděl v Tomových očích pohled někoho, kdo miluje ♥
A scéna ve sprše, Tom zacházel s Billem jako s panenkou, a ten skoro polibek, jedním slovem nádhera =)♥♥♥
Těším se na jejich další zbližování, zatím to jde pomaloučku, ale to je na tom právě to nejhezčí…♥
oh… dokonalej dílek… myslím, že víc, než jsem si mmohla přát…=) doufám, že BJ nebude už dělat probémy… krásný, těším se dál =)
to bylo dokonalý 🙂 Jak se o něj staral.. ťutíí xD