autor: firelucy
Lobo
~*~
Tom pozoroval Billa ze dveří. Byl úplně potichu, jen tam tak stál. Nevěděl, kolik je hodin, ale byl si jistý, že zase zaspal. Byl vzhůru skoro celou noc, pozoroval z okna oblohu, zatímco jeho mladší bratr spal vedle něj.
Sledoval, jak blikaly hvězdy. Měsíc, který byl v úplňku, se mu zdál snad ještě bělejší, než kdy předtím viděl. Obrátil se a začal pozorovat namísto toho své dvojče. Až do té chvíle si neuvědomil, jak moc je Bill podobný noční obloze.
Billovy černé vlasy byly stejné jako hedvábné noční nebe, působil tak lahodně. Billovy oči, když byly otevřené, se mu v mnoha směrech podobaly. Tom věděl, že je poněkud sentimentální, ale prostě si nemohl pomoct. To byly Tomovy hvězdy, ty oříškové oči jeho bratra. A zářily úplně stejně jako ty venku.
Ale o čem Tom nikdy neuvažoval, byl měsíc. Měsíc s mlhou, bílé světlo a skoro až vzhled nějakého ducha. Toma nikdy nenapadlo, že je měsíc přímo vedle něj, v Billově bledé kůži. Nikdy mezi ním a měsícem neviděl podobnost, ohromilo jej to. Copak si tuhle podobnost, jakou září Billovo tělo, nikdy neuvědomil? I když měl tolik možností to vidět?
Tom se vrátil zpět do reality, jeho oči se zastavily na Billově značce ze včerejší noci. Seděl na sedačce před zrcadlem. Miloval tam sedět.
Tom se odstrčil od dveří, obdivoval, jak se Billovy černé a bílé vlasy na šíji lehce kroutí. Bill vzal do ruky hřeben a jemně si jím pročesával vlasy. Tom si přál, aby tohle mohly dělat jeho prsty.
„Tome, vyděsils mě!“ Bill na židličce trochu povyskočil, když se Tom pohnul a tak oznámil svou přítomnost. Přešel ke svému mladšímu bratrovi, jeho pohled hledal v zrcadle ten Billův.
„Nebyl jsi tam, když jsem se vzbudil.“ Tomův hlas nebyl vyčítavý, nebyla to ani otázka. Bylo to jen jednoduché vysvětlení, proč tam Tom byl a proč Billa hladil po vlasech.
„Kdy jsi v noci usnul?“ Bill se lehce zaklonil proti bratrovu břichu a Tom jej po vlasech pohladil znovu.
„Pozdě.“ Pravda byla, že Tom vlastně přesně nevěděl. Nikdo si nevzpomene, kdy usnul, ale Tom si myslel, že to mohlo být až v ranních hodinách. Vzpomínal, že obloha se začala rozednívat, když se přitulil ke svému dvojčeti a konečně usnul.
„Mm, to je tak dobré.“ Bill tiše zahučel. Zvuk projel Tomovou páteří a dal obě svoje ruce do Billových vlasů, láskyplně jej mazlily. Tom se usmál. Cítil, jak se Bill uvolňuje a pomalu propadá do židle.
„Jo?“ Sjel prsty dolů a začal Billovi masírovat spánky.
„Jo!“ Bill vydechl, zavřel oči. Tom v zrcadle sledoval důvěrně známý obličej svého dvojčete. Jeho lícní kosti byly o něco více rozpoznatelné než ty Tomovy. A bledost té krásné kůže. Tomův pohled sklouznul na bratrovy rty. Našpulené a skoro jako plyšové, přesně takové, jaké se k Billovi hodily. Je vtipné, jak se Billův vzhled odráží i v jeho osobnosti, stejně jako Tomův.
Toma začalo v jeho břiše lehce šimrat, někde. Neznámý pocit, který jej nutil přivírat oči. Billovy rty vypadaly tak měkce.
Dredáč sledoval, jak jeho vlastní prsty hladí Billovy vlasy a snažil se soustředit jen na ten hedvábný pocit, který cítil proti svým dlaním. Hladký a jemný a tak perfektní.
„Uh, proč jsi přestal?“ Billův omámený hlas protnul ticho.
Tomovy ruce byly na jeho ramenech, snažil se uklidnit žaludek. Cítil se, jako by měl zvracet, ne úplně stejně. Jakože to, co by chtělo vyjít, není včerejší polévka, ale nějaký druh emoce.
Jako by to byli motýli.
„Bože, to bylo tak dobrý!“ Bill se protáhnul na židli a pootočil se na Toma. Tom svému žaludku rychle přikázal, aby se uklidnil, a potom se usmál na své dvojče, ochotný zbavit se svého bolestného výrazu. „Chceš, abych to udělal taky?“
Tom pokrčil rameny. „Jasně.“
Za okamžik se Billovy prsty dotkly jeho pokožky na hlavě, nevolnost byla zpět. Tom si nebyl zcela jistý, jestli by to mohl označit za nevolnost, ve skutečnosti se necítil nemocný. Dlouhé pěstěné prsty se pohybovaly po jeho čele a zajížděly až do dredů. Tom se cítil trochu malý.
„Mohl bych si vzít vosk, už to bude nějakou dobu, co jsme to dělali naposled, že?“ Billův hlas byl trochu zastřený. Tom si nebyl jistý, jestli to dělá schválně, anebo jestli za to může jeho sluch. Přikývl a poslouchal, jak jeho dvojče přehrabuje věci, aby našlo vosk.
Vonělo to jako ostružiny.
Ani jednou Toma nezatahal za dredy, lehce do nich vmasíroval vosk. Zachycoval jemné nové vlasy a přidával je k dredům. Dokonce ani máma nebyla schopná to takhle dělat, vždycky Toma lehce tahala.
Bill byl jiný. Bill byl Bill. A Bill nikdy netahal.
To byl důvod, proč bylo tak lehké si teď zdřímnout. Těžce dýchal nosem a Billova péče byla pohodlná, tak přirozená.
Tom si ani neuvědomil, když Bill přešel z obyčejného voskování dredů a začal si s nimi hrát. Ne dřív, než mu sladký hlas zašeptal do ucha, jestli usnul nebo ne. Zamrkal, otevřel oči a podíval se do zrcadla na Billův odraz.
Billova hlava byla těsně nad tou jeho; tak podobné.
„Andy chce přijít, aby viděl, jestli jsi v pořádku.“ Bill opřel svou tvář o Tomovu a dredáč se divil nad tou jemností. „Už je to dlouho, co jsme ho viděli naposled.“
„Jo.“ Tom otočil hlavu, čímž se přestal dívat na Billa v zrcadle a začal se dívat na Billa, který byl sotva centimetr od jeho tváře. Sledoval, jak vypadá Billův nos z perspektivy, sladké. Tomův nos byl jen nos. Ale Billův nos byl sladký, protože to byl Bill.
„Takže to nevadí?“ Bill se stále díval do zrcadla.
„Mhm.“ Tom lehce strčil svým nosem do Billovy tváře. Dredáč se zajímal, jestli kdyby měl menší nos, mohl by teď Billa políbit. Lehce se naklonil a jeho rty jemně přejely po Billově kůži.
„Co to děláš?“ Bill se na něj usmíval. Tom věděl, že to dělá, i když to nemohl vidět.
„Myslíš si, že je můj nos příliš velký?“ Byla to divná myšlenka. Pokud by byl Tomův nos velký, musel by být velký i Billův. A Billův nos byl perfektní.
„Ne, nemyslím si, že je tvůj nos velký!“ Bill otočil hlavu. Otřeli o sebe nosy. Eskymácký polibek, jak jim vždycky říkala babička.
„Hm, kdy Andy přijde?“ Tom zašilhal dolů na jejich nosy, s největší pravděpodobností to vypadalo dost směšně.
„Po večeři.“ Bill se na něj znovu usmál, pravděpodobně kvůli tomu, co Tom dělal.
„Dobře.“ Tom začal znovu přemýšlet. Jestliže je jeho nos menší, mohl by teď Billa políbit?
~*~
„Bille, nakrájíš pro mě mrkev?“ Simone ho ledabyle pohladila po hlavě a prakticky přeskočila k troubě, kde vesele bublala omáčka s červeným vínem. Billovy oči se setkaly přes stůl s těma Tomovýma. Tom krájel za stolem brambory na kostičky.
„Když jsme konečně doma, tak musíme pomáhat v kuchyni.“ Bill hravě zanadával, takže se jeho starší bratr usmál. „Už se mi stýská po těstovinách a mražený pizze.“
„Oh, vážně?“ Simone podotkla a otočila se na něj s pánví, několik kapek husté hnědé omáčky se ocitlo na podlaze. „Buď hodný, dokud ti nedám zástěru.“
Tom se štěkavě zasmál, Bill nemohl nic dělat, jen se otřásl. Tyhle Vánoce byly peklo. Ta zástěra byla červená s bílými srdíčky, proboha.
„Drž hubu.“ Bill kopnul svého bratra pod stolem do nohy. Tom se jen usmál.
Dredatý chlapec byl roztržitý hned potom, co Simone vyndala steak z lednice. Bill pozorně sledoval, jak Tomovi spadla pusa při pohledu na ten velký kus masa. Dredáč prakticky slintal.
Simone párkrát do masa řízla, aby ho naplnila bylinkami. Tom nedokázal odvrátit pohled, jak nůž přejíždí po červeném povrchu a mizí uvnitř části mrtvého zvířete.
„Tome.“ Bill své dvojče kopnul znovu. Žádná odezva. „Tome!“
„Co?“ Dredáč zavrtěl hlavou a obrátil svůj pohled na Billa.
„Seš divnej.“ Bill křiknul s úsměvem. Tom trochu ztuhnul, když se dvířka od trouby zavřela.
Netrvalo dlouho, co dvojčata nakrájela i zeleninu a utíkala do obývacího pokoje. „Chtěl jsi to sníst!“
„Co?“ Tom se na něj divně podíval, zřejmě nepochopil, co Bill myslel.
„Ten steak!“ Bill strčil prstem do Tomovy hrudi, stál tak blízko, že z Toma mohl cítit vůni brambor.
„Bille.“ Tom se na něj podíval a pohladil Billa mateřským způsobem po tváři. Vůně brambor teď byla mnohem víc zřejmá, jak měl Tom ruku na Billově obličeji. „Půjdeme jíst!“
A potom už Bill nemohl nic říct, protože Tom odešel do koupelny a nadával nad tím, jak páchne. Dredáč tam chvíli stál a nad něčím dumal. Steak určitě musí jít na seznam!
A byla tu i další věc, která Billa trápila a nezahrnovala syrové maso. Proč se jeho žaludek choval tak zvláštně? Bill si položil ruku dolů a krouživými pohyby si mnul svůj podbřišek. Zamyslel se, o kolik lepší by bylo, kdyby mu to dělala Tomova ruka. Jeho žaludek se znovu protočil.
Co to, sakra?
Billa z jeho myšlenek vytáhnul až zvonek a náhle si vzpomněl, že je cítit po mrkvi. Černovlasý chlapec položil ruku na záclonu, když šel po chodbě, a zajímal se, jestli ty záclony vůbec někdo pere.
Tvář, která ho pozdravila, když otevřel dveře, byla jeden velký úsměv. Bill uslyšel známé zavřeštění a hned potom se mu nejlepší přítel omotal kolem krku. Bill se smál a Andreas ho šťastně objímal.
„Bože, byli jste pryč snad věčnost!“ Bill ustoupil stranou, aby jeho přítel mohl vejít dovnitř. Jakmile byl Andreas uvnitř, Bill dveře zavřel. Nemohl si pomoct, ale usmíval se ještě víc, když uviděl, že má jeho kamarád svítivě žluté tričko.
„Víš, že se ta žlutá opravdu nehodí k tvým vlasům, že?“ Andreas si vždycky dělal srandu z toho, když mu Bill dával módní tipy. Blonďák jej hravě plácnul, předtím, než si trochu vyhrnul kalhoty a odhalil tak otřesně žlutou ponožku. „Oh, prostě skvělý!“
„Drž hubu, aspoň nevypadám jako šílený vědec.“ Andreas se zasmál, když na něj Bill vypláznul jazyk. „Takže, Einsteine, kde je Medúza?“
„Hey, neříkej mi tak!“ Zašklebil se Tom, když přišel ke dvojici. Bill se až divil, jak se Tom v poslední době usmívá. Bylo hezké vidět, že se starý Tom navrací v plné síle. Možná, že se věci vrátí do starých kolejí dříve, než si myslel.
„Medúza byla hustá, chlape, nedělej si z jejího jména srandu!“ Andreas chytnul Tomovu nataženou ruku a podivně napůl se objali, Bill nikdy ten význam nechápal.
„Medúza byla ošklivá holka a měla hady ve vlasech.“ Tom šel do obýváku.
„No, ta část s holkou je pořádku, pokud vím.“ Andreas vzal polštář a hodil ho po něm. Bill se smál Tomovu pohledu. „Ale víš co, už je to dlouho, co jsi nebyl ve škole a ve sprchách, takže kdo ví, co se schovává pod tim tvým vytahaným oblečením.“
„Víš, měl bys být milý.“ Tom padnul do křesla, kývnul na Billa, aby si sednul k němu, když si Andreas sednul na židli. „Hadí kousnutí je jedovatý!“
„Cítím večeři.“ Andreas rychle změnil téma. Nikdo nechtěl štvát Toma a jeho záhadné hrozby. „Myslel jsem, že jíte dřív.“
„Jíme, Andreasi, ale dneska jsem kluky požádala, aby nakrájeli zeleninu, zřejmě to bylo příliš těžké.“ Simone se objevila v obývacím pokoji, usmála se na Andrease a začala se smát dvojčatům, když viděla jejich uražené pohledy. „Dáš si steak a omáčku z červeného vína?“
„Velmi rád, paní K.“ Andreas jí oplatil úsměv a Bill se zasmál, každá večeře v domě Kaulitzů byla blonďákovo oblíbené jídlo.
„Takže připravím stůl pro čtyři!“ Simone zmizela ve dveřích.
Zbytek večera chlapci strávili tím, že se navzájem předháněli. Andreas vyprávěl o tom, jak byl jeho život nudný mezitím, co tu nebyli. Zatímco Tom a Bill vyprávěli o jejich turné. Andreas ani jednou nenarazil na to, proč jsou doma. Nejblíže se k tématu dostali, když se Tom Andyho zeptal na novinky. Andreas se zmínil o tom, jak všichni reportéři říkají, že úspěšný kytarista Tom Kaulitz byl nalezen svým dvojčetem na Berlínském letišti na záchodech zraněný.
Bill se jen tiše zajímal, co všechno by mohli říct světu, kdyby něco vypátrali. Právě teď nebyl žádný podezřelý, žádná stopa, ani nejmenší kousek DNA, který by mohl policii pomoct s pátráním. Bill ucítil známý pocit strachu v žaludku, jen trochu.
~*~
„Proč jsem nemohl Andyho obejmout na rozloučenou?“ Bill se ptal Toma, když šel před ním po schodech. Tom zamumlal něco, o čem si byl jistý, že jeho mladší bráška nemůže rozeznat. „Co?“
„Nic.“ Tom sledoval Billa do jeho pokoje. Nechápal, proč stále chodí spát k Billovi. Nebo spíš, proč s Billem sdílí jednu postel.
„Ne, ne nic.“ Bill se k němu otočil, tvářil se vážněji. „Tome, není tohle jedna z těch tvejch nálad, že ne? Protože jestli jo, tak budeme muset říct doktorce Cameronové, aby ti předepsala jiný prášky.“
Objevilo se to tak náhle, to Tomovo nestabilní chování. Ostře se nadechoval, cítil, jak se jeho hruď plní vzduchem a bolí jej, když ho zadržuje. Odmítal, aby znovu ztratil kontrolu nad svými emocemi. Bill přešel k němu. Tom si pozoroval nohy.
„Tome?“ Billův hlas zněl znepokojeně, možná i trochu vyděšeně. „Tome, jsi v pořádku?“
„Bille, já…“ Tom nemohl vydechnout, pálilo ho v krku.
Za okamžik ho Bill objal. Tom ho zoufale sevřel. Konečně začal dýchat, uvolněně. „Nechci to, Bille, nechci, aby se mi tohle dělo!“
„Oh, Tome.“ Bill ho třel rukama na zádech, aby jej uklidil a utěšil zároveň. „Bože, broučku, já vím, že nechceš. Je mi to líto. Kurva, nevím, proč to říkám, Tome. Je mi to… tak moc líto.“
Skutečnost, že ho Bill nazval broučkem, si uvědomil až později, když Bill usnul a Tom se znovu díval na hvězdy. Právě teď přemýšlel, že jediné, co může udělat, je držet své dvojče jako o život a udržet si alespoň kousek své normálnosti.
„Ale co kdybys to byl ty…“ Jeho vlastní šepot nebyla otázka, věděl, že Bill to věděl.
„Tomi…“
„Billi, kdybys to byl ty…“ Tom zalapal po dechu, když ucítil, jak se jeho hruď bolestně zkroutila. „Kdybys to byl ty, kdybys zemřel, tak bych s tebou zemřel i já.“
„Ale Tomi, nezemřel jsi. Jsi stále tady.“ Bill ho políbil na krk a to Toma uklidnilo víc než cokoliv jiného.
Tom se zhluboka nadechl. Ten pocit ještě úplně neodešel, ale blokovalo to trochu jeho myšlenku. Cítil každou část svého malého brášky, jak se důvěrně tlačí proti němu. Bylo to tak uklidňující.
„Víš, jen to tak říkám.“ Dredáč už ho nedržel tak moc pevně, ale nedovolil mu, aby se oddálil. Nikdy to nedovolí.
„Tomi.“ Billovy rty se znovu dotkly jeho kůže. „Jen pro pořádek, taky bych pro tebe zemřel.“
autor: firelucy
překlad: Larkys
betaread: Janule
Oh bože, už tam byl úplněk a Tom se chová čím dál divněji a ten vlkodlak jej ještě nenašel. Mám pořád divný pocit a čekám, kdy se něco stane. A ty poslední slova, prostě roztomilé:) Ten vztah mezi nimi je opravdu hezky popsán a už si začínají něco uvědomovat. Jsem zvědavá na další díl:)
to je krásný, jak se k sobě chovaj… hlavně Bill k Tomovi, jak moc ho podporuje… tahle povídka je suprová, mám ji moc ráda… ale též čekám, až se stane něco špatného… těším se dál =)
Jsem zvědavá, jak se Tom bude chovat dál. Ten, co Toma kousl, měl Toma najít do úplňku (nebo se pletu?) a to se nestalo, takže …
Jejich vztah je tu krásně popsaný a oba si začínají uvědomovat, že se mezi nimi něco mění.
Ta poslední věta… 😀
to je opravdu úžasný Billí se k Tomíkovi chová opravdu moc hezky a moc pěkně se o něj stará sem zvědavá jakto bude dál