Save me from the dark 4.

autor: Anett483

Bill ležel ve své posteli a přemýšlel. Neustále myslel na ten incident, který se včera stal. Děsil se myšlenky, že by se za týden měl vrátit na místo, které mu po včerejším dni připadalo tak zatraceně nebezpečné. Nečekal, že zrovna on bude ´objektem´. Na druhou stranu se neměl čemu divit. Několikrát se mu stalo, že byl osloven slečno, děvčátko a nebo ´čičinko´. Od jeho spolužáků a  cizích kluků na ulici to ale rozhodně neznělo tak nebezpečně a vážně.  
Konečně mu došlo, proč dávala paní Weissová takový důraz na to, aby dívky chodily minimálně ve dvojicích, a pokud se jedna z nich rozhodne navštívit toaletu, aby jí ta druhá bez reptání hlídala dveře. Tyhle kluci byli prostě jako zvířata.  
Neměl nejmenší tušení, kdo to včera byl, a sám nevěděl, jestli se po dotyčné osobě má pídit, a nebo radši ne. 

Polekaně sebou trhl, když byl vyrušen tónem přicházející zprávy. Posadil se a otevřel ji.  

´Ahoj, Bille. Nezasel bys na kafe? Gustav´  

Gustav byl student z vyššího ročníku. Menší kluk s blond vlasy byl snad Billův jediný skutečný kamarád.  
Neměl na nic náladu, ale podvědomě tušil, že Gustav je jediný, s kým si může popovídat a přijít na jiné myšlenky. Bleskově nacvakal odpověď, ať na něj za půl hodiny počká u parku. Zvedl se z postele a přemístil se ke skříni, aby se mohl převléct a nachystat.

********* 

Bill se spokojeně usmál a napil se horké kávy, kterou před něj servírka postavila. Svými štíhlými prsty obejmul obrovský bílý hrnek, a konečně se podíval na Gustava.  

„Promiň, dneska se mnou asi moc velká řeč nebude. Jsem hrozně utahanej.“ 
„Z čeho prosím tě? Vždyť nemáte skoro žádné učení.“ Bill přestal počítat počet sáčků s cukrem, které si Gustav dával do čaje. Měl pocit, že Gustav je po tomhle množství kompletně celý z cukru. 
„Já vím, o učení nejde. Spíš praxe.“ Povzdechl si a podepřel si rukou hlavu. Druhou rukou si nervózně hrál se lžičkou v hrnku. 
„Ta se přežije. Kde jsi?“  
„VÚčko pár ulic od školy.“ Gustav upustil svoji lžičku, která se zařinčením dopadla na zem. Nenamáhal se pro ni sehnout. Opřel se lokty o stůl a naklonil se k Billovi. 
„Děláš si srandu?!“ Bill se poplašeně stáhl a opřel se o opěradlo židle.  
„Ne.“ 
„Byl tam Georg, to je můj spolužák. Určitě ho znáš, občas s ním chodím na oběd. Víš kterej, ne?“  
„Asi jo…“ Po pravdě, Bill viděl s Gustavem na obědě vždy jen jednoho kluka, takže bez problému odhadl, o kom Gustav mluví. Gustav byl totiž něco podobného jako Bill – samotář. Nepotřeboval kolem sebe tlupu kamarádů, kteří vás stejně hned za rohem pomluví – v pohodě si vystačil jen s několika. 
„Řeknu ti, že tam zažíval peklo. Nebyl den, kdy by si nestěžoval a nežadonil u Langový, aby ho přeřadila jinam. A to sám musíš uznat, že Georg je korba a jen tak něco ho nerozhází.“ 

Bill se zmohl jen na přikývnutí a následně sklopil hlavu.  
„Ty se tam prostě nehodíš. Nechci tě nijak srážet, ale ke klukovi, jako jsi ty,“ Gustav rukou ukázal na Billovo hubené tělíčko, „si budou dovolovat a ne ho poslouchat. Měl bys, co nejdřív zajít za Langovou, aby tě přeřadila jinam…“ 

******** 

Středa. Billa čekaly další hodiny praxe. Přemýšlel nad tím, co mu říkal Gustav. Gustav se totiž nikdy nemýlil a Billovi připadalo, že o něj někdy má dokonce… strach? Proto si to radši rozmyslel a neřekl Gustavovi o ´panu Tajemném´, který s ním zřejmě měl v kumbálu na košťata úplně jiné plány, než si povídat o počasí… Nechtěl se ale vzdát. Zažil toho na svůj mladičký věk opravdu dost a tohle ho nemohlo jen tak rozházet. 

Polekaně sebou trhl, když mu někdo položil ruku na rameno. Pomalu se otočil a setkal se s párem čokoládově hnědých očí. 
„Ahoj. Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit nebo tak něco.“ Bill se přistihl, že na něj civí s otevřenou pusou. Poplašeně zavřel pusu a sklopil oči. Pohled toho snědého muže ho nutil se až nepřirozeně červenat a jeho plné rty, které se každou chvíli zvlnily do úsměvu, ho nutily myslet na ty nejhříšnější věci, které mu prolétly myslí.  
„Ne, to je v pořádku, jen jsem se vás nenadál…“ 
„Jsem Anis. Jsem tu na záskok, protože Angela onemocněla.“  
„Aha, tak dobře.“ 
„Snad to tady těch pár dní spolu zvládneme… Mimochodem… můžeš mi tykat.“ 

******** 

„Tak to je všechno, bando. Díky za spolupráci.“ Anis se naposledy rozhlédl po místnosti a pokynutím hlavy klukům dovolil odejít. Bill byl myšlenkami úplně jinde. Praxe s Anisem se mu zdála záživnější, rozumnější a rozhodně ne tak ´o ničem´ jako s Angelou. Ovšem si nepřipustil, ani si nechtěl připustit, že to bylo spíše jen kvůli Anisovi. Zaujal ho a zdánlivě mohl říct, že ho dokonce i přitahoval. 

„Copak?“ Bill se probral ze svých myšlenek a zvedl svůj pohled k Anisovi, který stál před ním. Nejistě se rozhlédl po místnosti a až teprve teď mu došlo, že tu zůstali sami dva.  
„Ehm… nějak jsem se zamyslel, pardon,“ zahuhlal Bill a rychle se zvedl a vydal se ke dveřím, s myšlenkou ´co nejrychleji odsud zmizet´. 
„Však to nevadí, nevyháním tě odsud. Vlastně… chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ Bill se jako na povel otočil a podíval se mu zpříma do očí, jako by na tuhle chvíli čekal celou věčnost. 
„A-ano?“  
„No, víš, tak mě napadlo,“ Anis sklopil svůj pohled k zemi a podrbal se na hlavě, „jestli máš teď čas a nezašel bys někam,“ dokončil svoji větu a tázavě se na Billa podíval. 
„Jo, mám čas.“  
„Dobře, tak já si skočím pro bundu a můžeme vyrazit. Počkej na mě.“  

Bill se pro sebe usmál a šel pomalu k východu, kde čekal na Anise a spokojeně si pobrukoval nějakou neznámou melodii, která mu zněla v hlavě, a zářivě se usmíval. Nikdy předtím by nikam nešel s člověkem, kterého znal pár hodin, ale Anis byl jiný. Neměl z něj špatný pocit nebo něco podobného, co by ho odrazovalo od toho, aby s ním někam šel. 
„Jsem tu. Můžeme jít.“ Bill se otočil na Anise, který si právě dopínal černou koženou bundu.  
„Fajn.“  

Bill znejistěl. Měl divný pocit. Pocit, že je někdo sleduje. Nenápadně se otočil a přelétl pohledem celou chodbu. Zastavil se pohledem u schodů, které vedly do prvního patra a přimhouřil oči. Zaregistroval jen dredatou kštici a následně slyšel dusot, jak se dotyčný snažil co nejdříve dostat z jeho zorného pole.  
„Tak půjdeme?“ Anis nervózně přešlapoval a protestně našpulil rty, když zjistil, že Billa více než on zajímají staré bezvýznamné schody. 
„Jo, jasně.“ 

******** 

Pozdní odpolední  hodina zapříčinila to, že malá, zapadlá, ale útulná kavárnička, schovaná v malé uličce, byla téměř prázdná. Bill si nabral na lžičku šlehačku a labužnicky přivřel oči, když  si ji dal do úst. Snad všemi smysly vnímal tu dokonalou pochutinu a téměř si nevšímal Anise, který z pohledu na něj téměř explodoval. Vydal prapodivný zvuk a Bill automaticky odložil lžičku na stůl a svoje ruce složil do klína.  

Ovládej se, Bille! Nejsi tu sám!

„Takže… jak ti jde škola?“ Bill se mírně zašklebil. Vážně neměl náladu teď řešit školu. Navíc mu tenhle ´rozhovor´ až podezřele moc připomínal jeho matku. 
„Jo, celkem to jde.“ Bill opět vzal lžičku a ťukal s ní do stolu.  
„Víš, já nejsem ten typ, kterej jen tak někoho někam zve…“ Anis hypnotizoval lžičku, kterou Bill držel, a pokračoval: 
„Myslím to tak, že-“ 
„Já ti rozumím, vím, jak to myslíš.“  
Naprosto přesně věděl, co s ním Anis má za úmysly, a sám sobě se divil, že není proti. Naopak, ochotně mu vycházel vstříc. 

„Promiň, ale už bych asi měl jít.“ Anis zopakoval Billův pohled a stejně jako on zkontroloval čas na svých hodinkách, a poté souhlasně přikývl.  
„Doufám, že nebudeš proti, když tě doprovodím.“ 

…… 

Cesta, která se obyčejně  Billovi zdála neuvěřitelně dlouhá, mu nyní připadala strašně krátká. Povídali si a diskutovali tak, že si Bill téměř nevšiml, že už se dostali k jeho domu. Bill by rozhodně nebyl proti, kdyby si s Anisem mohl ještě minimálně dvakrát obejít celý blok ulice.  

„Díky, bylo to fajn.“ Bill předešel Anise a zastavil se u schodů, které vedly k domovním dveřím.  
„To spíš já děkuju, že jsi se mnou vůbec šel a neposlal mě rovnou do háje.“ Bill se zasmál a sklopil hlavu. Opřel se o malý plůtek předzahrádky a skousl si ret. Měl na jazyku jednu otázku, na kterou chtěl znát odpověď už při jejich dnešním prvním setkání. Konečně se odhodlal a zvedl hlavu, aby se mohl pohledem ponořit do těch neuvěřitelně krásných pomněnkových očí. 

„Můžu… můžu se tě na něco zeptat? Ale je to vážně blbost. Já jen, že mi straší v hlavě, ale nechci, aby ses urazil nebo tak něco…“ 
„Nemám důvod se urážet. Jen směle do toho.“ 
„Kolik ti vlastně je?“  
„Uf, bože. Přemýšlel jsem, na co se chceš zeptat, když se takhle tváříš, ale-“ 
„Promiň, byla to blbost se tě na tohle ptát.“ 
„Ale ne. Jen… čekal jsem o hodně horší otázku. Je mi 32.“ Bill se zarazil a jeho otevřená ústa se marně snažila vyslovit slova údivu. 
„Co? Vypadám snad na víc?“ 
„N-ne…“ 
„Asi… asi by si už měl jít.“ Anis mírně pokynul hlavou k oknu, kde se pohnula záclona a zpod ní se vynořila Simonina zvědavá hlava. 
„Jo, tak se uvidíme příště, hm?“ 
„Dobře, budu se těšit. Dobrou noc, Bille.“ 
„Dobrou.“