autor: LadyKay
„Co se ti stalo?“ Přiskočím k Billovi, vezmu jeho tvář do dlaní a starostlivě si ho prohlížím. Make-up má rozpatlaný po celém obličeji, přijde mi pobledlý, a to, že mi neodpovídá, mi na klidu moc nepřidává.
„Tobě je zase špatně? Tak mluv, proboha!“
„Jsem v pořádku. Klid, Tommy. Asi jsem jen přetažený.“
„Máš úplně ledový ruce a jsi bílý jako stěna.“ Vůbec se mi to nelíbí. Už když jsem ho našel v té ložnici, nezdál se mi úplně v pohodě. Ale přikládal jsem to tomu, jak se praštil do hlavy. Teď tohle.
„Tome, jsem…“
„Nic se nemá podceňovat.“ Namítnu. Může to být naprostá banalita, ale může to být něco vážnějšího. Kdyby to bylo obráceně, dokopal by mě tam. Na to ho až moc dobře znám.
„Je to od nervů, okay? Jsem pod tlakem, to je celé.“ Bill zkontroluje svůj vzhled v zrcadle, upraví si vlasy a vyhodí ubrousek do koše.
„Billy, měl by sis zajít k doktorovi.“
„Přestaň mi říkat, co mám dělat!“ Zařve a propálí mě očima. Když mě míjí, vrazí do mě ramenem a něco nespokojeně zamumlá. Naprosto ignoruje moje volání a práskne za sebou dveřmi. Vždyť jsem tak moc neřekl. Copak nechápe, že mám o něj strach? Odjakživa se o něj bojím víc než o sebe. Kdyby se mu něco stalo, nepřežil bych to. Bez něj bych žít nemohl a ani nechtěl. Umřel bych!
„Jestli mi chceš dělat kázání, tak šetři dech.“ Když vejdu do kanceláře, Bill sedí za stolem a prohlíží si nějaké papíry. Potichu za sebou zavřu dveře, dojdu ke stolu a posadím se na židli. Nejprve jej jen v tichosti pozoruju, ale moje starostlivost o něj mě přemůže. Musím se zeptat i za cenu toho, že ho znovu naštvu.
„Jak se to stalo?“ Svoji otázku vyslovím bojácným tónem. Bráška vypadá docela nasupeně, takže každou chvíli může znovu explodovat jako sopka.
„Co?“ Sice na mě zavrčí, ale vzápětí se trošku uklidní. „Rozčílil jsem se. Ti debilové jsou totálně neschopní. Dal jsem jim šanci ukázat, co v nich je. Co mi dokázali? Že jediné, co umí, je shrábnout prachy za nic!!! Nejraději bych je všechny vykopnul!“
„Co kdybychom se sebrali a šli domů? Něco bych uvařil, lehli bychom si k telce a mrkli se na nějakej film. Nebo můžeme jen tak relaxovat.“ Navrhnu mu a doufám, že mou nabídku přijme. Bill potřebuje odpočívat a ne se nervovat. Když se o mě staral, překypoval energií, na rtech měl permanentně úsměv. Sice mi lezl na nervy, ale byl šťastný. Jakmile se vrátil sem, začalo se s ním dít tohle. Stále více ve mně narůstá pocit, že ho ta práce vysává. Navrhuje sice dle slov kritiků jedny z nejlepších modelů, podle mě je to hnus, ale na úkor vlastního zdraví.
„Rád bych,“ konečně na rtech vykouzlí úsměv, „ale nejde to. Nemůžu odsud. Ztvrdnu tu do večera. Ale jestli chceš, tak můžeš odejít dřív a tu večeři uvařit.“ Jít domů dřív a nechat ho tady? Vyloučeno! I kdybych se tu měl unudit k smrti, tak se od něj nehnu ani na krok. Raději na něj dohlídnu. Co kdyby se mu udělalo zle?
„Zůstanu. Chceš pomoct?“ Moje otázka je asi zbytečná. Ale kdyby mi vysvětlil co a jak, třeba bych pobral co s tím a byl by hotov dřív.
„A víš, že bys mohl.“ Bill mi přisune jednu z hromádku, lépe řečeno pořádnou hromadu na stole, a okamžitě se vrhne do zasvěcování mojí osoby.
„Nejprve zkontroluješ, zda souhlasí všechny údaje. Odběratel jsem já. Takže se mrkneš, jestli souhlasí název, adresa a ostatní údaje. Podle tohoto,“ strčí mi do ruky další papír, „si najdeš dodavatele. Zase se podíváš, zda je všechno správně. Pak zkontroluješ datum, spisovou značku a částku. Toť vše. Nějaké dotazy?“ Dotazy? Cože to mám vlastně dělat?
„Ne,“ zavrtím hlavou a zahledím se na seznam. To si dělá srandu! Tady tečou prachy proudem. Bill by z fleku mohl firmu používat jako pračku špinavých peněz. Při jeho štěstí by se na to nikdy nepřišlo. Čekal jsem obrat, ale takový rozhodně ne. A takových blbostí, co nakupuje. Z toho by se jeden zbláznil.
„Jak to, že tohle nedělá agentka?“ Podle mě bere slušný prachy, a přitom většinu času jen hlídá přede dveřmi. Tohle by klidně mohla udělat, však by jí neubylo a aspoň by se na mě pořád tak neksichtila, jako bych se chystal firmu kousek po kousku rozkrást. Bill by měl aspoň o starost míň, mohli bychom vypadnout a zalézt si společně do postele.
„Protože si to raději zkontroluji osobně.“ Ano, můj bratr prostě nikomu nevěří a na svoje penízky si dohlíží sám. Podle mě by se tak moc nestalo, kdyby přišel o pár set tisíc. Ani by to nepocítil.
***
„Už to mám.“ Protáhnu se a otočím se ke křeslům, do nichž se Bill asi před půl hodinou usadil. Už nikdy víc tohle nechci dělat! Ze všech těch čísel mi jde hlava kolem. Oči mě pálí a málem jsem u toho usnul.
„Billy?“ Oslovím jej a vstanu. Když dojdu k němu, ujistím se, že se mi to nezdálo. Skutečně spí. Přidřepnu si a lehce ho pohladím po tváři. Chudinka, musí být z toho všeho unavenej. Asi bych se mu měl omluvit. Pořád jsem si z něj utahoval, že si jen čmárá a nijak se nepředře. Teprve dneska, když jsem ho našel rozklepaného u umyvadla, mi opravdu došlo, že to není sranda. Vyčerpává ho to psychicky, což je nejspíš mnohem horší. Když člověk maká rukama, je sice unavenej, ale vyspí se a načerpá síly. Jenže jakmile pracuje hlavou, má ji neustále přeplněnou myšlenkami a občas to nejde vypnout. Přestože se snaží sebevíc, tok myšlenek se nedá zastavit nějakým tlačítkem. Billův problém je i to, že neumí odpočívat. Workholik. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle slovo použiji ve spojitosti s jeho osobou. A v poslední době je toho na něj moc. Kromě starostí s firmou má i starosti v osobním životě.
„Co… Já jsem…“
„Usnul.“ Potvrdím mu s úsměvem, když nečekaně otevře oči a nechápavě jimi těká kolem sebe. Znovu ho hřbetem ruky pohladím a vstanu.
„Kam to mám dát?“
„Nech to na stole. Marion to uklidí.“ Zívne a protáhne se.
„Půjdeme domů, hm?“ Čekám, že začne se starou písničkou, že odsud nemůže odejít, ale jen přikývne a vstane. Asi si konečně přiznal, že je toho na něj příliš. Pomalu se sune ke stolu, odkud si vezme kabát a tašku, a rozhlížeje se kolem sebe, opět zívne a povzdechne si. Následován mnou, vyjde ze dveří a zastaví se u stolu té jeho hlídací feny. Oblékaje si na sebe kabát, mele nějaké nesmyslné zkratky a čísla, zní to jak nějaký tajný šifry. Marion ale pochopí správně, jen přikývne a popřeje Billovi hezký zbytek dne. Sice mluvila v množném čísle, ale pochybuji, že by to směřovalo i ke mně.
Sotva se zavřou dveře výtahu a ten krám se rozjede, vrhne se mi Bill kolem krku. Hlavou spočine na mém rameni, nechává se konejšivě hladit po zádech. Je jak hadrová panenka na hraní, taky bych si s ním teď mohl dělat, co se mi zlíbí. Musím ho nějak pár dní udržet doma, jinou možnost nevidím. Pokud to neudělám a bude dál vystaven tomu tlaku, jeho organismus řekne ‚STOP‘, a on se mi zhroutí. To nechci! Nic na světě nestojí za to, aby si člověk ničil zdraví. Nic.
***
„Billy, lásko,“ zavolám, jakmile za sebou zaklapnu dveře od bytu. Zajímalo by mě, jestli jsou ti dva už vzhůru. Když jsme se včera vrátili, Bill se osprchoval a hned si zalezl do postele. Ani nevečeřel, bylo mi ho líto budit, když tak spokojeně spal. Ale teď by už mohl být probranej.
„Milá… Áááá!“ Zaječím, když hodím salto přes něco u dveří a skončím na zemi. Zatímco ležím polomrtvý na zádech na podlaze, uslyším, jak se otevírají dveře, a hned na to i Billův nadšený hlas.
„Tommy, ty jsi už… Tommy, co to provádíš?“
„Žiju nebo ne?“ Zaskučím.
„Jak ses tam dostal?“ Podiví se a přidřepne si ke mně. Společně s Absinthem se nade mnou sklánějí a vyměňují si nechápavé pohledy. Jak bych se tam asi tak dostal! Naprosto normálně. A dám ruku do ohně, že v tom má prsty on.
„Co to je?“ Zeptám se, když se konečně zvednu a ukážu prstem na to, dík čemu jsem před pár minutami málem přišel o život.
„Nábyteček.“ Bill si nadšeně zatleská a rozzáří se jako sluníčko.
„Čí?“ Vyslovím otázku a doufám, že odpověď bude jiná než ta, kterou očekávám. Bill mi ale s úsměvem oznámí, že nábyteček je náš. Dýchej, Tome, dýchej! Nechceš ho zabít, nechceš! To je jen dočasné zatmění tvojí mysli.
„My jsme si koupili nábytek?“
„Jasně! Tome, byla to výhodná koupě. Jediný kus na světě, unikát. To jsme prostě museli mít. Koupil jsem ji před týdnem.“ Ne my, ale on to musel mít. Já bych se spokojil s něčím normálním. Zašel bych do obchodu s nábytkem a vybral si tam.
Zhluboka se nadechnu, otočím se na patě a chystám se urychleně opustit tenhle byt. Pokud bych to neudělal, minimálně bych ho přizabil. Projdu se na čerstvém vzduchu, zapálím si a uklidním se. Pak se vrátím a pokusím se zjistit, proč mi to neřekl, když už nám ten krám týden patří. Tak já se strachuji o jeho zdraví, a přitom bych se měl starat spíš o to svoje a jeho bych měl vzít urychleně k psychiatrovi, aby se na něj podíval, protože tohle není normální. Člověk ho nemůže nechat pět minut bez dozoru, aby něco nevyvedl. Udělal jsem to několikrát a mám barák, kterej jsem nechtěl, nábyteček, o kterej jsem se neprosil a raději nebudu domýšlet, co přijde jako další.
Bill
„Miláčku,“ oslovím Toma opatrně, když se asi po půlhodině vrátí zpátky. Mne si naražená záda, prochází se po místnosti a prohlíží si kus nábytku, o nějž zakopl. Má se rozhlédnout a ne sem vletět. Pořád mu to říkám. Ale on ne, pán je chytrý až až. Lítá dál a pak shazuje vinu na mě a na tu němou tvář, když se mu něco stane. Přitom všechny újmy na svém zdraví může přičíst jen sám sobě.
„Můžeš mi říct, kam to dáme?“ Promluví konečně a upře na mě pohled.
„To se někam šoupne.“ To jsou otázky. Kam bychom to asi dávali. Necháme to tady.
„Šoupne.“ Zopakuje po mně a kývne hlavou. Rezignovaně se posadí na zem a vrtí hlavou. Co mu je? Místo aby byl rád, že se starám a koupil jsem něco do našeho domu, tváří se, jako bych spáchal nějaký zločin. „Tak si to hoď na záda a někam to šoupni.“
„Tommy, tak to dáme zatím ke stěně, a pak se to převeze, ne?“
„Cože?“ Vykulí oči a zalape po dechu. „Do domu? My nemáme ani opravený schodiště, koupelna…“
„Je už skoro hotová.“ Vyvedu ho z omylu, že na ni nikdo ještě ani nesáhnul. Volali mi z té firmy, že ji co nevidět dokončí. Bude krásná! Všechno jsem si to sám navrhnul, Tom bude nadšený, až ji uvidí.
„Vymalováno není, podlahy taky nejsou vyměněný, ale hlavně že máme nábyteček. My holt máme patent na blázinec, co?“
„Já to dělám pro nás.“ Kleknu si naproti němu a položím mu dlaň na koleno. Chci, abychom to tam měli hezký. O nic jiného mi nejde. Nedělám mu naschvály, jak si možná myslí. „Zlobíš se?“
„Jo.“ Políbím ho na tvář.
„A teď?“
„Pořád.“ Přitisknu tedy své rty na jeho. Když se odtáhnu, podívám se na něj a znovu se zeptám, zda je na mě naštvaný.
„Hm, ještě trošku.“ Lačně se vrhne na moje rty a pomalu mě pokládá na zem. Dlouho mu ta jeho naštvanost nevydržela. Tom holt miluje usmiřování.
Tom
„Pomoc! Tome!!!“ Billův hlas se nese bytem a dolehne až ke mně do koupelny. Hodím na sebe župan a i přes ukrutnou bolest zad se rozeběhnu do ložnice, odkud si myslím, že výkřik zazněl.
„Co se ti stalo?“ Zeptám se, když si ho důkladně prohlédnu a neshledám na něm žádné známky zranění.
„Co se mi stalo? Co se mi stalo? Tohle se mi stalo!“ Škubne za kalhoty, do nichž je napůl oblečený a div se nerozbrečí. „Jsem hnusnej a tlustej.“
„Tlustej?“ Pod pojmem tlustej si představuju něco naprosto jinýho, a ne Billa. Vždyť má jen malinko kulatější zadeček a boky! Sluší mu to tak rozhodně víc, než když neměl daleko do těch chodících věšáků na hadry.
„Ty to nevidíš, nezapnu je! Tyhle kalhoty nejsou vůbec elastický. Nepřizpůsobí se tvýmu tělu, neroztáhnou se ani o milimetr. Nedopnu je, takže jsem musel přibrat.“ Vykřikne hystericky a znovu se pokusí je dopnout. Jenže opět marně. Co je to za šmejd? Všechny hadry, co se dneska dělají, jsou aspoň trošku pružný. Tyhle hnusný ale zřejmě ne.
„Proč sis nekoupil o číslo větší?“ Vzápětí zjistím, že jsem měl raději mlčet. Bill na mě vyvalí oči a hned začne s tím, že on si nemůže koupit o číslo větší kalhoty, že jsem se musel zbláznit, a nezapomene mi zdůraznit, že nosí ještě o číslo menší velikost, než je ta nejmenší pánská, kterou jeho firma vyrábí a prodává. Že jsem raději nedržel hubu! Mohl jsem se toho ušetřit.
„Bille, nech toho. To já.“ Abych učinil přítrž jeho vyšilování, rozhodnu se vzít vinu sám na sebe. „Vypral jsem ti je a asi se srazily.“
„Ty jsi pral tyhle kalhoty?“ Každé slovo vyslovuje s přehnaným důrazem, a jak pozoruji jeho výraz, začínám mít dojem, že nad tím jen nemávne rukou, jak jsem si naivně myslel.
„No. Pral.“
„A mohl bys mi říct, na kolik jsi je pral?“
„Normálka na čtyřicítku. Všude to píšou, ne? Akorát asi byla chyba v tom, že jsem použil běžnej prací prostředek a ne ten jejich, no.“
„Na čtyři…“ Bill zalape po dechu a posadí se na zem. „Dlužíš mi čtrnáct stovek.“
„Za co?“ Přidřepnu si k němu.
„Za ty kalhoty, a to to máš ještě se slevou. Nový stojí tisíc osm set euro. Jenže ty jsi můj bratr, takže jsem ti slevil dvě stovky a další dvě za to, že jsem je měl už na sobě.“ Jak milé! Dělá si prdel? Takovej kus hadru, teda takovej nepraktickej kus hadru a tolik prachů? I když že mě to překvapuje! Bill za hadry vždycky vyhazoval majlant. Kdyby to aspoň bylo hezký, ale za tohle bych nedal ani cent.
„To je dobrý, no. Můžu si to odpracovat?“ Optám se s úsměvem. Bill se zvedne ze země, asi ten šok už rozdýchal, serve ze sebe kalhoty a se zájmem se na mě podívá.
„Odpracovat? To ale budeš dřít od rána do večera. Je ti to jasné?“ Doufejme, že to pochopil, jak to bylo míněno, a nevyložil si to tak, že bych chtěl skutečně manuálně pracovat. Ale ten úsměv na jeho tváři mi napovídá, že myslíme oba stejný způsob. A když jsme u toho, mohl bych si to odpracovat hned teď.
autor: LadyKay
betaread: Janule
V prvé řadě netuším, zda můj komentář dorazí. Dnes jsem si povídku našla přes Googla. Kdyby nepřišel, ozvu se nejspíš zítra, snad už to půjde.
Bill je správný šílenec. Tommy se o něj strachuje a on už má zařízené práce i v jejich domě. (Chodící věšák na hadry – to mě dojalo. Najednou jsem nevěděla, koho autorka myslí. Ono by se to hodilo i k Tommymu 🙂 )
A musím říct, že je Bill horší jak já… Já jsem se tak nasmála, když nedopnul ty kalhoty. Normálně z Billa je hysterická manželka, ale opravdu!!! Tady chybí už jen mimi. Vím, mají Absíčka♥ Strašně se mi líbilo, jak je Tommy chytrý. Hned vymyslel tu výmluvu s praním. Jinak bych dala ruku do ohně za to, že by Bill okamžitě začal hubnout. Bože, už tak nic nejí!
Jani, vymyslela jsi něco? Myslím, že je docela důležitý 29.díl, tam Pete mluví s Tommym a "varuje" ho před Billem.
[1]: A ještě jsem zapomněla napsat, jak bylo dojemné a krásné, když si Tommy přidřepl k Billovi a pohladil ho po tváři, když spal a ty Tommyho myšlenky ve výtahu. Tommyho salto a následný pád… pokoukáníčko pro Absíka s Billem…
Najednou jsem zjistila, že si děj vůbec nevychutnávám, soustřeďuju se tak na detektivní pátrání, že normální děj ani nevnímám xD
Tááákže, máme tady Billovo absolutní psychické vyčerpání, myslím, že to nebude jenom z přepracování, za tím bude něco víc…Někdy mi přijde, že Bill trpí nějakou maniodepresí, to jeho věčné střídání nálad, chvíli řádí jako čert a za chvilku je jako med, to není normální. A jak to, že přibral, vždyť už tak skoro nic nejí, tak z čeho by přibral? Ale to Tomiho vysvětlení nemělo chybu, chudák, v první chvíli jsem myslela, že ho Bill na místě zabije xD Ona se mu ta malinká lež nakonec vyplatila, myslím, že si to odpracování parádně užije xD
A "nábyteček"…xDDD Taky perfektní =)♥
[1]: Ondi, nepřišla jsem zatím na nic nového, jenom jsem tak trošku popřemýšlela, a říkám si, jestli on Pete není až moc na ráně, jestli to nebude spíše někdo víc "maskovaný" =) Na ten 29. díl se ještě mrknu, to nezaškodí a taky kouknu znovu na začátek na Gea, ten se mi taky nezdá, je nutné prověřit jeho alibi xD
[3]: Jani, už mě to taky napadlo. Podívej, na TWC blog chodí lidi, co milují TH… žádní přeborníci přes klasiku. Takže, buď to bude někdo, kdo nás vůbec nenapadl (nakonec sám Tommy a mám své teorie, proč by tomu mohlo i tak být) nebo i ten Bill (tady mi to přijde, že každý z nás může mít toho svého Romea, někoho, kvůli kterému děláme zakázané věci, protože milujeme. Třeba to není správné, ale pro lásku ty zákony společností dané porušíme…). Těch Romeů může být několik. Jsou indície, které ti řeknou – je to jasně Pete viz seznámení Peta s Billem. Bylo to na afterparty (ples u Kapuletů – spojitost), pak ho Bill pozval do hotelu, kde ale k ničemu nedošlo přesto, že Pete zůstal do rána. Stejně jako Julie pozvala Romea po plesu – taky se nic nestalo a Romeo odešel až ráno…
Na to, že je Bill "Julie" – to je blbý, co? ukazuje i fakt, že starý Kapulet ji nazval "lehkou dívkou" a fňuknou a tak nazval Billa Pete.
Jenže, jsou tu momenty, kdy je Bill Romeo jak vyšitý: Tom je můj, jenom můj. Přesně tuhle vůni jsem cítil ve svém snu (sen se zdál Romeovi, to zlé proroctví). Přísahám, že nikdy nepřipustím, aby mě opustil (míní Tommyho). Ani smrt nás dva nerozdělí!!!
Takových vět je v příběhu spousta. A Tommy? Bill je můj a nikdo ho nikdy nebude milovat jako já… Přísahal, že spolu s Billem bude napořád. Na svět přišli spolu, vyrůstali, zestárnou a zemřou společně.
Raději by nasadil svůj život než aby se stalo něco s Billovým. "Očividně se rozhodl se mnou zůstat až do smrti."
Když byli na procházce s Absíkem: "Musíme vypadat jako milenci…tohle si o nás musí myslet každý. Dokonalý páreček."
A to jsem vypíchla jen pár věcí.
Myslím, že Romeo není jen jedna osoba. Buď nám někde uteklo opravdu něco hodně podstatného a stát se to mohlo, nebo to není jednoznačně řečeno.
Ježíši, ty píšeš, že Bill nic nejí a přibral? Né, že je těhotný? No to snad autorka neudělá. Janí? Jak může přibrat, když nic nejí?? Tak tohle bych už nepobírala…
Ondi, já si rozhodně nemyslím, že by LadyKay napsala M-Preg, spíše jsem myslela na nějakou nemoc, jako, že se s Billem něco děje, myslím, že existují i nemoci, u kterých se přibírá =)
Na chvilku jsem se odtrhla od jednoho z dítek božské Syhy, abych se na vás mrkla, vy moje detektivky 😀 Jak vám to jde? Koukám, že pátrání i nadále pokračuje 🙂 Holmes s vámi může být jedině spokojen 😉
Jani, ty mi ale nějak věříš! 😀 Ale pro klid vašich duší – pan návrhář těhotný nebyl, není a ani nebude 🙂 Těhotná diva + děcko (při Tomově smůle by bylo celé po Billovi, takže taková diva v menším vydání) by byl příliš krutý životní úděl. To by se Tommy musel buď zbláznit nebo rovnou odstřelit… A já s ním mám jiné záměry, s nimi oběma 🙂
[5]: Snad máš pravdu, tohle by se sem opravdu nehodilo – těhotný schizofrenik. To opravdu ne. Ne, špatně – těhotný hysterický schizofrenik – pomóc!
Navíc mě štve, že tento díl nás neposunul dál. Já jsem trochu čekala, že najdem další stopu. Já jsem nakonec Tommyho zavrhla jen proto, že je literární ignorant (to jsi minule napsala nádherně), ale to přeci vůbec nevadí. Nemusíme se držet striktně klasiky. Tam půjde spíš o pocity než o ty citáty. Ty tady budou jen pro okrasu, uvidíš. Já osobně je miluju a jsem šťastná, že je tady nacházím, zkrášluje to tuto povídku, ale budou důležité? Kdo zná v dnešní době sonety? Jen zamilovaní…♥ Minule jsem si myslela, že je Romeem Pete, dnes Tommy. To přeci nemůže být tak složité, Jani. To by byli čtenáři předem vyoutovaní. Určitě to bude spíš hrozně jasné… Proč to nevidíme?
[6]: Právě jsem tě, Ladynko, minula. Uf, jsem si oddechla, že tam o těhotenství nejde. Pátrání ale pokračuje.
[7]: Já jsem se teď trošku zamýšlela nad názvem povídky. Já, mé druhé já a Romeo. Takže, kdo je já? Já je podle mě Bill nebo Tom, protože mé druhé já, to je dvojče, takže z toho by vyplývalo, že Romeo není ani jeden z nich. Ale ten název může být takhle podaný, aby nás zmátl xD
No, možná budeš mít pravdu s tím, že řešení nakonec bude prosté a do očí bijící a my za vším hledáme šíleně komplikované složité rébusy =)
[9]: On tam Bill dokonce v jednom z dílů říká, že co se ho a Tommyho týče jsou jedna duše rozdělená do 2 těl. Já jsem o tom názvu totiž taky uvažovala, proto jsem si tuhle větu ve spojitosti s příběhem zapamatovala. Pokud je to tak, je Romeem Pete. A v tom případě Peta budou mít oba (i Tom i Bill). Já pod tím názvem nemůžu přečíst, co je tam napsané dál, luštila jsem sen a noční můra?
Hele, ale pokud to tak je, tak já se osobně na románek Tommy + Pete těším! To bude sranda a chci vidět, jak se na to bude tvářit diva… 😀
[10]: Já ti to prozradím, chceš? 🙂 "Even the most beautiful dream can turn into the nightmare." neboli "I ten nejkrásnější sen se může změnit v noční můru." Což jsem vlastně napsala v úvodu k povídce. Pomohlo? Nepomohlo? :))
K vypátrání Romea to nepomůže. Já jsem tam nemohla vyluštit tu noční můru. No. Jasně, láska je nakonec zničí.
Pete je Romeo.