autor: Gia
Potichu vejdu do světlého pokoje s pastelově modrými zdmi. Všechno je až nepřirozeně sterilní, skoro mám strach položit papírové nákupní tašky k nohám bratrovy postele. Byl od přírody hrozný bordelář a byl jsem si jistý, že v takhle uklizeném pokoji ještě nikdy nebydlel. Určitě by se mu ani trochu nelíbil. Opatrně se dotknu prsty jeho nepřirozeně bílých a popraskaných rtů. Překvapí mě jejich horkost, byl bych se byl vsadil, že budou studené. Nejspíš proto, že jak tu tak klidně ležel, připomínal všechno, jen ne mého bratra. Copak bych ho někdy dřív donutil k tomu, aby ve tři odpoledne jen tak ležel v posteli a odpočíval? I ve dnech, kdy byl nemocný, si do postele přitáhl svůj notýsek a něco hrozně důležitého do něj musel zapisovat. Neuměl odpočívat. Teplou hnědou mikinu odložím na jedno z malých křesel a dlouhé rukávy trička si vyhrnu po lokty.
„Takhle zarostlej vypadáš skoro jak nějakej Zz topák, s tím se musí něco udělat.“ Zakroutím hlavou a z jedné tašky vylovím jednorázovou žiletku na holení, gel a vlhčené ubrousky. Nakonec ta moje halucinace nemá zase tak špatné nápady. Jako by snad mohla tušit, co budu potřebovat. Nervózně rozpatlám silnou vrstvu chladivého gelu na Billovu otřesně zarostlou tvář. Čekal bych, že s tímhle několikadenním strništěm bude vypadat starší nebo alespoň dostane drsnější výraz v obličeji, ale vypadalo to spíš groteskně. Jako když pětiletému děcku přilepíte umělé vousy na karneval. Bylo až k nepochopení, že každá část jeho těla ve vás evokovala ten nejčistší porcelán. A přesto, že jsme si byli tak podobní, někdy byly chvíle, kdy jsem vážně pochyboval o tom, jestli jsme dvojčata. Jako by nás každého uplácali z úplně odlišné várky těsta. Všechen ten humbuk kolem nás zařídil, že jsem měl kolem sebe víc holek než bych kdy dokázal zvládnout, ale absolutně jsem netušil, co na mně vlastně vidí. Ne, že bych trpěl nějakými komplexy, ale sám sobě jsem se vůbec nelíbil. Snad tím, že jsem se narodil jako první, mě rodiče udělali jen tak halabala a záležet si dali až na Billovi.
„Přemýšlíš tady nad úplnými blbostmi.“ Zhodnotí zmatek v mé hlavě dvojník Billa, který se z ničeho nic objevil vedle mě. Naštvaně si odfrknu a žiletku znova spustím podél těla. „Kdyby ses někdy obtěžoval porozumět signálům, které Bill vysílal někdy až příliš okatě tvým směrem, pochopil bys, že pro něj jsi stejně dokonalý, jako je on pro tebe.“ Naštvaně po něm mrsknu velkou tubu gelu na holení, ale ten jím proletí skrz a zastaví se až o protější stěnu pokoje. Uvědomím si, že má oproti mně jednu obrovskou výhodu. Může říkat naprosto cokoliv a já nemám sebemenší šanci ho umlčet. Takhle jsem si vyrovnanou hru rozhodně nepředstavoval.
„Rozhodně jsem nepřemýšlel nad tím, že je dokonalý z mého pohledu nebo pro mě. Mělo to být všeobecné, zkrátka způsob, kterým to vnímají druzí lidé. A nevidím jediný důvod, proč by ses mi měl hrabat v hlavě. Alespoň tam bych mohl být sám!“ Snažím se na něj nekřičet, tohle bych asi nejspíš jen velmi těžko vysvětloval sestrám, které byly hned ve vedlejším pokoji.
„Neměl by si už začít? Takhle se mu ten gel za chvíli odpaří z obličeje.“ Uchichtne se a posadí se do křesla hned vedle postele, aby měl co možná nejlepší výhled na mé počínání. „Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Nikdy jsem nikoho cizího neholil.“ Připustím nervózně a nechápu sám sebe, proč s ním vůbec konverzuju, a navíc očekávám radu.
„No, počítej s tím, že jestli uděláš na jeho dokonalém obličeji sebemenší jizvičku, jakmile vstane, zabije tě.“ Směje se znovu jako naprostý blbec a mně se rozklepou ruce.
„Fakt díky za pomoc, věř mi, že to poslední, co bych chtěl, by bylo, aby můj brácha vypadal jako střihoruký Edward.“ Zuby se zakousnu do spodního rtu a skoro nedýchám, když napoprvé přejedu přes Billův sněhobílý obličej. Kupodivu se nekonají žádná krvavá jatka a já můžu pokračovat. „Buď tak hodnej, a když už jsi tady, napusť mi do téhle misky teplou vodu, jo?“ Kývnu směrem k jedné nákupní tašce a pomalu mi dochází, že ho vlastně vůbec nemusím navigovat. Vždyť tohle všechno přece nakoupil on. Jako by všechno nějakým způsobem předvídal nebo ještě hůř, řídil. Skutečně mě beze slova poslechne a na noční stolek u bratrovy hlavy položí naplněnou misku.
„Vlastně jsi pořád ten hodnej brácha, jako jsi býval,“ prohodí spíš sám pro sebe, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. „Proč jsme se vůbec museli takhle odcizit?“ Vykřikne naštvaně, když už mám hotovo a své dílo si skeptickým okem prohlížím z potřebné dálky. Znovu se prohrabu taškami a na bílé prostěradlo naskládám vatové tampóny, odlakovač a nůžky na nehty. „Proč jsi připustil, aby zapomněl na všechno to dobré, co mezi vámi kdy bylo?“ Rýpne si znovu vyčítavě a já se snažím soustředit jen na bratrovy přerostlé nehty. Děkoval jsem všem svatým, že alespoň na chvíli upustil od svých dlouhých nehtů, protože ty bych nejspíš upravit nedokázal. Proč mě prostě ten idiot nenechá být? O co mu vlastně jde? Bill mě přece zná lépe než kdokoliv jiný, ví, jaký jsem doopravdy.
„Bill ví akorát to, že mu ustavičně ubližuješ a zraňuješ jeho city. Myslím, že už ani dost dobře neví, jaký je Tom, ten skutečný Tom tam uvnitř. Mnohem jasnější a uvěřitelnější se mu určitě jeví ten děvkař, který si to rozdá s každou, která se mu zrovna zdá sexy. Brácha, který místo toho, aby se snažil pochopit jeho pocity, uteče jako ten největší zbabělec a nechá ho samotného.“ Zhluboka se nadechnu a další nehet zastřihnu do úhledného obloučku.
„Buď už prosím zticha.“ Skoro šeptám a doufám, že mě slyší, nemám už dost síly na to, abych to opakoval. Připadám si jak špinavá vyždímaná houba, která je úplně k ničemu. Z ničeho nic ucítím Billovo objetí, rukama mě zezadu svírá tak silně, že mám pocit, že mi musí zákonitě rozdrtit hrudník. Bradu mi opře o rameno a téměř neznatelně mě líbne za ucho.
„Proč jsi musel utíkat, Tomi? Proč si se to prostě nesnažil pochopit? Copak jsi necítil, jak moc jsem se tehdy bál? Bál jsem se sám sebe, toho, jak moc tě miluji a co všechno se mnou dokážeš udělat. Máš mi snad za zlé, že jsem hledal ochranu tam, kde jsem ji odmalička vždycky nacházel? Kam jinam jsem měl jít? Copak, ty mě nemáš ani trochu rád? Možná, kdybys přede mnou pořád neutíkal, neschovával se za všechny ty avantýry a vztahy na jednu noc, možná bychom teď byli úplně jinde. Spolu.“
Copak jsem doopravdy mohl jen já za to, že byl bratr teď tady? Myslí si snad, že si jen tak přijde do mého pokoje, řekne mi, že mě miluje, a já se s tím jakoby nic vyrovnám? Copak je natolik zaslepený, že nevidí, jak absurdní to celé je? Opravdu si myslí, že mi dělá potěšení ho trápit? Že je jediný, kdo má strach? Znovu se mnou cloumají všechny ty cizí pocity, které se dostavily kdykoliv jsem takhle začal přemýšlet. Cítil jsem se proti nim naprosto bezbranný a děsil jsem se jich. Když se k němu pomalu otočím, moje odhodlání už není tak velké, ale přesto vytrvám.
„Přál bych si, abys odešel, ano?“ Zaprosím tiše a vzlyknu bolestí, když si ostrou špičku nůžek zaryju do dlaně. Vůbec nereaguje na mé zoufalství a prostě jen zakroutí hlavou.
„Nemůžu odejít, protože jsem tady kvůli tobě, copak to nechápeš?“ Pomalu se mě začíná zmocňovat panika. Copak už se mnou opravdu zůstane napořád?
„To on je můj bratr, ne ty. Chci být s ním, ne s tebou. Chci, abys okamžitě vypadl a nikdy se nevracel!“ Křičím už docela nahlas a sevřenými pěstmi se snažím zasáhnout jeho bezchybný obličej. Vůbec mi nedochází, že je má snaha marná. Hrubě mi ruce zkroutí za záda a svým obličejem se přiblíží natolik, že mohu cítit jeho horký rozčílený dech. „Nenávidím tě.“ Hlesnu potichu a hnědé oči s panenkami ohraničenými rozzlobeným černým ohněm mě upřeně pozorují. Bill se na mě smířlivě usměje a konečky prstů jemně pohladí ustaranou a vztekem zkřivenou tvář. Jako by to byla, ta nejpřirozenější věc na světě, mě uchopí za krkem a přitáhne vší silou k sobě.
„Řekni upřímně, přeješ si teď stejně jako já, abych tě políbil?“
autor: Gia
betaread: Janule
Tak teď mi tenhle dílek zase udělal maglajz v tom, co už jsem měla jakžtakž ucelené×D ten duch či jak to nazývat se tam bavil o Billovi, jak kdyby to nebyl on. A následně zase mluvil jakoby o sobě. No nechápala jsem z toho trošku, ale to je u mě normální×D a ten konec… divila jsem se jak to, že ho ten duch může chytit, když přes něj lítaj věci a vůbec. No tohle bude ještě hodně zajímavý, na pokračování jsem upřímně zvědavá, protože si vůbec nedokážu představit, co se z tohohle vyvrbí. Dílek suprový:)
[1]: Duch může chytit Toma, ale Tom jeho ne 🙂 To už bylo řečeno někdy v dřívějším díle, tak pro pořádek.
Jinak to střídání osob … to neber nijak závazně, spíš jsem chtěla vyjádřit ten zmatek, že vlastně ani Tom neví s kým má tu čest. Ach, ale asi jsem to přepískla až moc a zmátla si čtenářku 😀 Omlouvám se.
Já se střídáním osob, když Billův duch mluví nemám, když mluví s Tomem, mluví o Billovi jako o "něm" a když si mluví sám pro sebe, říká "já" =) No, teď jsem se v tom taky pěkně zamotala xD
Jinak krásný dílek, Tom se o Billa opravdu hezky stará a ten duch mu pěkně komplikuje život. Nebude dlouho trvat a Tom z něj bude zralý tak akorát na psychiatrii =)
Ani se nedivím, že ho poslal pryč, bohužel neúspěšně, já si myslím, že až ten duch odejde, tak se Bill probudí, přijde mi, že vlastně brání Billovi v probuzení…ale třeba k němu pomůže Tomovi.
Úžasný příběh, moc se mi líbí ♥