autor: Deni & Sajü
Tom
„Kôji?“ otočím se na něj. Nechal jsem jej, aby si na chvíli odpočinul, zatímco jsem nám skládal oblečení na kupičky do malých přihrádek. „Kôji,“ zopakuji znovu, tentokrát s větší něhou. Leží schoulený na přikrývce, tiskne si nohy k tělu, mezi prsty svírá ložní prádlo a poklidně oddechuje. Přikleknu si vedle postele, na jejímž kraji klidně spí můj malý Kôji. Vypadá tak křehce. Neumím si představit, že by se měl sám bránit před světem. Je tak bezbranný, tak překrásný.
Dlaň vztáhnu ke Kôjiho bledé tváři, po které přejedu bříšky prstů.
———————-
„Kôji?“ hlasitý vyspělý hlas dozní až do samého středu pokoje, ve kterém se nachází malý Kôji. Okamžitě nechá ložní prádlo být ložním prádlem, a rozhlédne se okolo sebe, než si upraví jasně bílé kimono podél svého těla. Cupitavými kroky, při nichž se ozývá hlučné klapání o tvrdou zem, se vydá směrem, odkud onen hlas přichází.
„Přál jste si mne, m-můj pane?“ černovlasý chlapec se uctivě pokloní před T’chi-morou, který na něj se zájmem hledí z horké lázně.
„Ano, potřebuji společnost,“ mrkne na něj a beze studu, s úsměvem na tváři, si jej změří pohledem. „Přestaň se klanět, Kôji,“ zasměje se. Jeho zvučný smích se rozezní celou místností, až k chlapcovým uším, pro které je T’chi-morův smích jako rajská hudba ze samotných nebes.
Odvážně zdvihne pohled ke svému pánovi, jenž se na něj stále usmívá. „Pomůžeš mi, Kôji?“
„Můj pane,“ stydlivě přejde až k mladému císařovu ‚synovi‘ a natáhne se pro tenký župánek, který slouží na spaní. Omámeně přivře víčka, jakmile se mladý muž s černými copánky postaví. Natáhne ke Kôjimu ruce, aby mu pomohl obléci župánek, a znovu si s jeho rty začne pohrávat úsměv, jakmile jej mladý Kôji sjede pohledem, a s rudými tvářemi se zaměří na hladinu čiré vody. Nakonec mu však pomůže třesoucími se dlaněmi župánek obléct.
———————-
Pousměji se nad tou sladkou vzpomínkou, znovu jej pohladím po bledém líci, a na čelo mu přitisknu své rty v drobném polibku, a než se opět postavím na nohy, pramen jeho vlasů, jenž mu stále padá do tváře, mu zastrčím za ouško. Naposledy se na něj zahledím, na mého malého Kôji, a vyjdu z pokoje, ze kterého automaticky zamířím do kuchyně. Znám zdejší palác téměř tak dobře jako svůj domov v Zakázaném městě; trávil jsem zde mnoho letních měsíců, když jsem byl ještě malým chlapcem.
„Můj pane, T’chi-mori,“ usměje se na mne Ju, a se dvěma šálky čaje na malém podnosu mne pobídne, abych se usadil, když jen netrpělivě přešlapuji na místě. „Kde jste nechal svého služebného?“ znovu na mne spiklenecky mrkne. Proč? Snad něco poznala?
Zatřepu hlavou, jemně se na ni usměji a než se posadím, přijmu šálek jasmínového čaje, jehož vůně mne udeřila přímo do nosu. Jak já miluji jeho nezaměnitelnou vůni, a chuť především.
Skloním tvář víc k němu a s přivřenými víčky si vůni vychutnám.
„Usnul na mém lůžku. Byl nejspíš moc unavený. Jeli jsme přeci jen příliš daleko a příliš dlouho,“ odpovím, než usrknu ještě horkého čaje. Zkřivím obličej, když si spálím špičku jazyka a zanaříkám svým rodným jazykem. „Nechám jej spát, vezmi si jeho čaj. Máme si toho tolik co vyprávět, Ju,“ natáhnu k ní dlaň a prsty ji pohladím po hřbetu ruky. Vždy jsem ji měl rád a nikdy jsem neměl možnost s ní být příliš často. Když jsme byli s Li Wangem ještě děti, vyprávěl mi o tom, že Ju kdysi pracovala v paláci, v Zakázaném městě, než ji císař nechal přesunout sem. Ani jeden z nás neví proč.
„T’chi-mori, pověz mi, stalo se něco vážného? Vždy, když chcete přijet, necháte zaslat týden předem poslíčka, abych věděla, že máme vše připravit. Narychlo se sem vracíte jen ve chvílích, kdy se něco děje,“ ustaraně se mi zahledí do očí.
Sklopím pohled. Zaposlouchám se na pár chvil do zvuků, jež vydávají malí ptáčci venku. Slabě přikývnu hlavou, než se jí znovu zahledím do očí. Smím jí vše říci? Smím jí říci i o tom, jakou podlost udělali na mého malého? Co když to nepochopí, stejně jako by to nemuseli pochopit ostatní?
„Víš, že mi můžeš svěřit všechna svá tajemství,“ opět mne pohladí po konečcích prstů. Vždy se starala a vždy chtěla vědět, když se dělo něco zlého, aby mi mohla pomoci.
„Ach, kdybys jen věděla, Ju, co zlého se stalo. Mám strach o mého malého Kôji, neboť je ve velikém nebezpečí. Mám o něj strach, neboť na něj někdo nastražil špatnou léčku a já se obávám, že i on bude muset být potrestán. Ale co když to nespáchal, Chan Ju? C-co když…“ otočím se na ni od výklenku, kam jsem mezitím přešel, a kde jsou jen silné závěsy, které nás mají chránit před zimou.
Vše ve mně znovu vře, ruce se mi potí nervozitou z té zlé představy. „Nedovolil bych, Chan Ju, aby se ublížilo mému Billovi,“ zašeptám do ticha, panujícího v kuchyni. Mé splašeně bijící srdce musí být jistě slyšet všude okolo, když se mi před očima míhají zlé obrázky toho, co by se stalo, kdyby mne císař neupozornil na to, co se děje a co se dít bude s Li Xuejian a jejím bratrem.
V zápalu své vlastní zlosti a strachu jsem si ani nevšimnul, jak Ju zbledla.
———————-
„Je to chlapec.“
„Chlapeček? Mám syna?“
„Ano,“ usmála se vlídně stará žena, a novorozeně, zabalené jen v tenké dečce, předala jeho matce. „Jak mu budete říkat?“
„Bill…“
———————-
„Chan Ju, jsi v pořádku?“ Pomalu jsem přešel ke služebné, která jen prázdnýma očima hleděla před sebe.
„Ano, T’chi-mori, v pořádku,“ odpověděla mi po krátké odmlce. „Vypijte si svůj čaj, můj pane,“ pousmála se na mne a přirozená barva se jí opět vrátila do tváří. Přikývnul jsem a usadil se zpět před ní.
„Řekni mi, Ju, co mám dělat, abych mého Kôjiho ochránil?“
Prsty jsem přejížděl po okraji malého šálku, a už ani vůně mého oblíbeného čaje mne nedokázala uklidnit. Tak moc se o svého maličkého bojím. Co všechno se může stát, pokud Li Xuejian a Kinay budou mluvit? A oni určitě mluvit budou. Mají však nějaké důkazy? Nebo jsme si je všechny vzali s Kôjim s sebou? Existuje něco víc, než jen svitek pergamenu, jenž leží na dně mé truhličky, a plánek města?
Leknutím nadskočím, když se Juiny ledové prsty dotknou mé dlaně. Až příliš jsem se ztratil ve svých myšlenkách.
„Posloucháte mne, můj pane?“
Jen omluvně zavrtím hlavou a usrknu již chladného čaje. „Omlouvám se, Chan Ju, zamyslel jsem se. Tolik se o něj bojím.“
„Je pro vás důležitý,“ vlídně se na mně podívá Ju. „Proč je pro vás tak důležitý, můj pane?“
Zamračím se. Proč je pro mne vlastně Kôji tolik důležitý? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, tenhle malý chlapec zaujal místo nejprve v mé hlavě, následně i v mém srdci, aniž bych si toho pořádně všimnul. Stal se pro mě důležitým už tu první noc, tenkrát, vprostřed léta.
„Je to milý, nevinný chlapec. Je bezbranný, Ju, sám by se neubránil,“ odpovím vyhýbavě. Copak jí mohu říct, že je pro mne svou existencí stejně důležitý jako samotný vzduch, který dýchám? Že když jej nemám při sobě, bojím se o něj, mé tělo se třese a hrdlo stahuje? Copak jí mohu říct, že jeho polibky ve mně probouzejí novou, nepoznanou touhu? Touhu po životě s ním?
„Je vám drahý,“ usměje se spiklenecky Chan Ju, a já poprvé mohu cítit, jak mé tváře hoří červení. Jistě, že je mi drahý. Neznám jej déle než pár úplňků, a přesto bych pro něj dýchal, bylo-li by to nutné. Je to můj Bill, wú chì.
„Smím-li vám radit, můj pane, ukryjte jej jinde než tady. Naše Výsost, císař Jung-le jistě ví, kam jste jeli, bude vás hledat. Tady ten maličký nebude v bezpečí příliš dlouho. Možná pár dní, s trochou štěstí,“ dodá se smutným výrazem ve tváři a do chladných dlaní uchopí prázdné šálky.
„Ale kam, Chan Ju, kam? Není místo, kde by jej císař nehledal. A pokud bude utíkat, jistě mu pak již nikdo neuvěří, že jeho jméno bylo jen hanebně pošpiněno, že s tím Kôji nemá nic společného.“
„Pak možná…“
„Co? Co možná, Chan Ju?“ vyhrknu, když se odmlčí, a rychlými kroky dojdu až k ní. „Dopověz to, co možná?“
Jen zavrtí hlavou. „Zapomeňte na to, můj pane, tohle by vašemu služebnému nepomohlo.“
Povzdechnu si. „Cokoliv víš, Ju, řekni mi to.“
„S odpuštěním, pane, tohle vám říct nemohu.“ Hluboce se mi ukloní a drobnými krůčky odcupitá z kuchyně, do které se nahrnulo další služebnictvo, které se hbitě pustilo do příprav večeře.
Povzdechnul jsem si a s hlavou svěšenou mezi rameny jsem se vydal zpět do pokoje, kde poklidně podřimuje můj maličký. Možná bych jej mohl provést po zahradách, abychom na chvíli zapomněli na vše, co se teď děje kolem nás.
Musel jsem se pousmát, když jsem jej viděl, jak spokojeně leží ve středu postele, se rty lehce vyšpulenými a jemně se chtějícími řasami. Vypadal tak sladce, dokonale.
„Kôji?“ zašeptal jsem tak tiše, abych jej snad doopravdy nevzbudil. Příčilo se mi rušit jeho poklidný spánek. Zaslouží si pořádně odpočinout.
„Hm?“ ozve se z postele tichounké zamručení, a jeho drobné tělíčko se propne, jak se ladně, jako kočka, protáhne. „Stalo se něco, T’chi-mori?“ zašeptá, když se jeho hnědé duhovky zabodnou do těch mých. Pousměji se.
„Vůbec nic, maličký,“ přisednu si na kraj vedle něj a pramen vlasů, jenž mu opět spadl do očí, přesunu za jeho ucho. Tváře zrůžovělé spánkem dostanou ještě sytější nádech, když plaše sklopí pohled ke svým dlaním, v nichž sevře své kimono.
„Nechal jsi mne spát,“ zašeptá, když si všimne šera, jež panuje za oknem. Přikývnu a konečky prstů přejedu po jeho tváři.
„Zasloužil sis to, Kôji,“ usměji se na něj a vstanu. „Chtěl by ses trochu projít? Zdejší zahrady jsou tisíckrát krásnější než ty, které jsi mohl vidět v našem paláci.“
Jen plaše přikývne a postaví se vedle mě. Rozhlédnu se po pokoji a pár kroky přejdu ke křesílku, kam jsem prve odložil naše cestovní pláště. Jeden podám Kôjimu, druhý si sám přehodím přes ramena a vezmu jej jemně za ruku, vedouce jej k zadnímu východu ze sídla; vedoucímu do samého srdce zahrad.
Bill
Připadám si hloupě, že mne T’chi-mora nechal spát téměř celé odpoledne, zatímco sám vyskládal naše zavazadla. To je přeci moje práce. Ale jakmile jsem se pokusil namítat, chytil mne za ruku a dlouhou chodbou vedl k jakémusi zadnímu východu.
Sice jsem říkal, že zdejší sídlo je mnohem menší nežli náš palác, ale přesto jsou zde chodby dlouhé a řada domků okolo sídla se táhne daleko do ztracena. Rozhlížím se všude kolem sebe; i přesto, že zima není daleko a podzim halí krajinu do svého pláště velmi udatně, tady jako by stále panovalo léto. Květiny jsou stále barevné, stromy mají pořád plno listí a vše tu vypadá, jako by to bylo pokryto nějakým zaklínadlem.
„Líbí se ti tu, maličký?“ otočí se na mě T’chi-mora se sladkým úsměvem na rtech. Cítím, jak mi opět zrudly tváře, ale nemohu to ovládat, jeho pohled, úsměv, i doteky na mě mají přesně takovýto vliv.
Plaše přikývnu a drobnými krůčky docupitám až k němu. Když se chystám pokračovat v cestě, jemně mne zastaví jeho ruka, jež zlehka stiskne mou dlaň.
Celým mým tělem projede zvláštní třas, špičkou jazyka si navlhčím rty a nejistě, s chvějícími se víčky, se na něj pootočím.
„Nespěchej tak, wú chì,“ pousměje se a mně se opět při tom krásném oslovení rozbuší srdce jako divé. Je to tak krásné, tak jemné a láskyplné oslovení. Nevím, čím jsem si jej zasloužil, ale jistě mi nikdo nikdy neřekl krásněji.
„Omlouvám se,“ špitnu a nepatrně sklopím hlavu mezi ramena. Očima ji následuji, dokud se nezastavím na slaměných sandálkách, jež opět zdobí T’chi-morovy nohy.
Tiše se zasměji.
„Copak je tady k smíchu, maličký?“ zeptá se pobaveně a prsty mi nadzvedne bradu. Stále ještě se musím usmívat.
„Tvé boty,“ špitnu tiše a opět se rozesměji, když roztomile nakrčí čelo a cvrnkne mě po nose.
„Nesměj se, potvůrko,“ zasměje se a přitáhne si mě blíže ke svému tělu, až na dřeváčcích lehce zavrávorám. „Nemám ty ošklivé boty rád; bolí z nich nohy a sotva udržím rovnováhu,“ zašeptá a prsty mi odhrne vlasy z čela.
Je mi zase tak neuvěřitelně blízko. Tiskne mne těsně na sebe, téměř mezi námi mohu cítit jeho divoce tlukoucí srdce. Dech se mu proplétá s tím mým a naše oči jsou spojené pohledem tak intenzivním, až mne z něj mrazí v zátylku.
„Jsi tak krásný,“ zašeptá, když mi opět poodhrne vlasy, které mi neposedně s lehkým větříkem kolem nás stále spadají do očí. „Tak krásný. Jako bys vůbec nebyl pozemská bytost, můj malý Kôji. Jako by tě na zem seslali andělé, abys mi mohl neustále krást dech,“ šeptá dál a jeho rty jsou stále blíž a blíž k těm mým.
Opět si přejedu špičkou jazyka po rtech a nepatrně tak zavadím o ty jeho. Je tak blízko, tak blizoučko. Už jen kousek a opět ucítím jeho hebké rty laskat ty mé.
Nepatrně zakloním hlavu, když mi prsty proplete do vlasů a přitiskne se rty k mým. Vydechnu a něžně mu vyjdu vstříc. Naše rty se o sebe jen něžně otírají, laskají se, dokonale do sebe zapadají.
Ani jeden z nás nepřemýšlí, zdali je to, co děláme, správné nebo ne, prostě jen prožíváme ten intenzivní okamžik.
Když mezi zuby zlehka skousne můj spodní ret, z hrdla se mi vydere podivný, přidušený zvuk a já se instinktivně natisknu ještě více k jeho hřejivému tělu. V prstech silně stisknu jeho volnou, evropskou košili a vytáhnu se na špičky, jako bych se snažil schovat přímo do něj.
„Můj pane?“
Prudce se od T’chi-moryho odtrhnu leknutím, a na vratkých nohách udělám pár krůčků vzad.
„Kôji!“
Vykřiknu, když ztratím rovnováhu. Další, co cítím, je příšerné mokro a chlad.
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Já jsem to věděla, já jsem to říkala!!!! Chan Ju je Kojiho matka a má ho s císařem, teď už mi to nikdo nevymluví =)
Napadlo mě to už v minulém díle, kde bylo napsáno, že když uviděla Kojiho a uslyšela jeho jméno, tak náhle zbledla, ale nebyla jsem o tom úplně přesvědčená. Dneska, když jsem si přečetla, že Chan Ju sloužila v pláci a pak ji císař poslal pryč bez udání důvodů, tak už jsem si byla jistá =)
Povídka je prostě úžasná a já nemůžu jinak než chválit =)♥
ehhh ten konec… taju jak sněhulák v léťe :)) miluju tu povídku 😀
[1]:podle mě ho nemá s císařem, ale s Tomovým otcem! Takže bratřííííčci….ááááách…♥
No, tak se nám to krásně začíná zamotávat…
Musím dát za pravdu Janči, Chan Ju v tom určitě hraje nějakou roli, vůbec bych se nedivila, kdyby byla Billovou matkou, protože už dřív jsem pochybovala, že je jí opravdu Simone. Těžko říct, jestli je jeho otcem Jung-le nebo Tomův otec, každopádně zamotaly jste to krásně, to musím uznat. V tomto díle bylo tolik něžností, tajil se mi dech, když spolu ti dva blázínci byli v parku a smáli se Tomovým sandálkům. Neuvěřitelně dokonalá, tahle povídka, vždycky, když ji čtu, říkám si, jak vás strašně musím pochválit… a pak, když mám napsat komentář, zanechává ve mně ten díl tolik pocitů, že nevím, co psát dřív. Jste úžasné, a vy to víte, na málokterou povídku se těším tak moc, jako na tu vaši. To, co jste se mnou udělaly vy dvě, Koji a T'chi-mora, to se mnou udělal opravdu jen málokdo. Proto si vás a vaší povídky cením ♥
No a jinak myslím, že Bill leknutím spadl do nějakého rybníčku, pokud tam je… takže T'chi-mori, rychle za ním ♥
[3]: To mě nenapadlo, ale to je taky možné =)
[3]: Teď mě napadlo, že kdyby Chan Ju měla dítě s Tomovým otcem, proč by to císař tutlal, poslal ji pryč a dítě jí vzal, vždyť si ji Tomův otec mohl vzít, když se měli rádi a čekali rodinu, to nemá logiku.
[3]: Chan Ju nemůže mít dítě s Tomovým otcem :)) Vždyť ti dva jsou od sebe o 4 roky věkově, a Tom s tatínkem přijeli do Číny až když bylo Tomovi 6 let :)) Takže to nejde… ale typujete hezky 😀