autor: Áďa
„Doprdele, Davide, udělej s tím přece něco!“
„A co jako? Bille, takhle nám to řekl Universal,“ snažil se manažer uklidnit po telefonu svého svěřence.
„Jenže mně je jedno, co řekl Universal!“ prsknul Bill rozčileně. „Tohle prostě neudělám!“
Na chvilku se na druhé straně telefonu rozhostilo ticho.
„Bille,“ promluvil po chvíli znovu David. „Já vím, že tohle nemáš rád. Jenomže podívej se, jaká je situace! Nahrávek se prodává čím dál míň, všichni si to radši stáhnou! Musíme to něčím ozvláštnit, jinak tam na nás krom pár skalních zarytců nepřijde ani noha!“
„Jenže-„
„Bille, takhle to udělat musíme. Nejsem to já, kdo to navrhl.“
„Ale-„
„Hele musím končit, musím ještě zavolat pořadatelům, že to je takhle. Drž se.“
„Ale Davide, já…“
Odpovědí mu bylo zapípání na druhé straně telefonu, jak manažer svůj mobil vypnul.
Bill tupě koukal do prázdna. Odmítal tomu všemu uvěřit. Strnule držel telefon a jeho křehká duše se modlila, aby to, co slyšel, že mají v Japonsku udělat, byl pouze scestný vtip. Jenže to vypadalo, že to bude pravda. Universal jim tam domluvil rozhovor s něčím, co mělo být tamní Kerner nebo tak nějak. A aby jejich první návštěva v zemi roztomilých šikmoočků byla opravdu nářez, dostal Bill, jakožto frontman, za úkol mít aspoň po část rozhovoru s tou úžasnou moderátorskou kreaturou kolem krku hada a dělat, jak má tahle zvířata taky rád, když už se s Tomem akčně angažovali do boje proti otročení divokých zvířat v cirkuse. Že prej to bude vypadat naprosto úžasně.
Jenže nikdo už nehleděl na to, že má Bill z těchhle plazů strach. Proč by se tím taky kdo měl zabývat? On byl jen loutka, fabrika na peníze, které tekly Universalu, a protože si hudební společnost teď nemohla nijak zvlášť vyskakovat, když neměla kvůli tý dementní krizi moc nazbyt, těžila, kde se jenom dalo, a Bill byl k tomu úplně ideální záležitostí. A že se mu to mnohdy nelíbilo? Smůla. Nahrávací společnost klukům umožňovala relativně pohodový život, a pro to je třeba i něco vydržet.
„Tomi,“ pípnul Bill plačtivě poté, co odhodil mobil na stůl.
„Copak, broučku?“ šeptnul Tom a ihned k němu přiběhl a konejšivě sevřel jeho hlavu do svých hřejivých dlaní. Stačil mu jediný pohled k tomu, aby věděl, co se stalo. „Další nesmyslný požadavky, viď…“
Bill jen němě přikývnul a z jeho krásných velkých očí se začaly kutálet slzy.
„Já… já už to dlouho takhle nevydržím… já to nedokážu,“ kníknul, prudce Toma sevřel kolem krku a zoufale se mu rozbrečel do ramene. „Tomi, proč zase já? Proč my? Proč? Vždycky nám nechávali v rozhodnutí svobodu a – a teď…“
„Já vím, broučku, já vím,“ šeptnul mu Tom do ucha a přes bráškovu hlavu se zadíval do prázdna. Ničilo ho, když viděl, jak Bill poslední dobou trpí. Navenek se zpěvák sice snažil tvářit, že to zvládá (ono jen tak mezi námi, co jinýho mu zbejvalo, že?), ale Tom byl první, kdo spatřil, jak se zpěvákovi kolem očí rýsují malinkaté, ale hluboké vrásečky smutku, že kruhy pod očima začínají být výraznější, celkově jeho obličej den ze dne sinalejší a pohled že je už absolutně bez života. Ostatní si toho začali všímat později. Jenže nikdo proti tomu nemohl nic dělat. Doba je teď těžká, a jestli oni chtěli přežít, což chtěli za každou cenu, jak to jednou neprozřetelně řekli (a Universal toho teď podle, zákeřně a pěkně sprostě využíval), tak museli slevit ze své nezávislosti a museli začít tancovat, jak vedení pískalo.
„Billy, tak proč si nevezmeme pauzu? Víš přece, že David by nám ji domluvil… taky už si o tebe dělá starost-„
Jak ho ale varovala jeho předtucha, tak se i stalo. Bill se na něj i přes slzy šokovaně podíval.
„Tome, to ale nemůžu! Vždyť… by se musely odpískat nějaký termíny a menší akcičky, co nám údajně tak hoooorkotěžko domlouvali.“
„Jenže tvoje zdraví je přednější než nějaký hoooooooorkotěžko domlouvaný akcičky!“ zvýšil Tom hlas, Bill byl však ještě nekompromisnější.
„Ne! Je to domluvený! Musím to prostě zvládnout, prostě musím!“
„Vyser se na to, akorát si odrovnáš zdraví-„
„Neodrovnám, nejsem z cukru!“ skoro až zakřičel Bill a začal se třást jako osika.
„Hovno! Složíš se nebo tě klepne zubatá rovnou na podiu-„
„TAK MI ASPOŇ UNIVERSAL ZAPLATÍ RAKEV! A JESTLI NEBUDE ČERNÁ SE STŘÍBRNÝMI HVĚZDIČKAMI, TAK VÁS POSMRTNĚ ZABIJU VŠECKY!“
Tom zaraženě ustoupil, když Bill v amoku chňapnul dekorativní vázu na stole a třísknul s ní o zem tak, až se střepy rozletěly po celé místnosti – a vzápětí se ozvalo tiché zakvílení ve chvíli, kdy se jeden z nich zapíchnul přes ponožku do Billova chodidla. Bill klesnul na zem, přičemž se jen o chlup vyhnul dalšímu hrozícímu řezanci, a smutným pohledem hypnotizoval střep, trčící mu z nohy. Upřeně sledoval, náhle po tom nečekaném výbuchu až moc zkrotlý, jak vlákna světlé ponožky nasakují jeho krví a jeho mysl v tu chvíli byla jaksi mimo jeho tělo.
Překvapeně zvednul hlavu, když viděl, jak se k němu Tom sklonil a mlčky mu střep vytáhnul, zranění ošetřil a nohu jemně ovázal. Poté ji však nepoložil. Držel ji dál v rukou a jenom ji svými prsty hladil a laskal.
„Omlouvám se,“ šeptnul Bill tiše. Musel sebrat veškerou svou odvahu, jejíž ubohé zbytečky v něm ještě dřímaly, nerozbité tlakem posledních týdnů, aby se svému dvojčeti dokázal podívat do očí. „Tohle jsem nechtěl… nechtěl jsem to rozbít, nechtěl jsem na tebe křičet…“
„Vždyť jsi nic neudělal,“ namítnul Tom klidným hlasem. „Jenom ti ruply nervy…“
„To by se mi ale nemělo stát.“
„Mně by se to na tvém místě stalo už dávno,“ ujistil ho Tom a i přes pochmurnou atmosféru, která kolem nich panovala, se musel pousmát, když se Billovy oči překvapeně rozšířily. „Možná jsem fyzicky silnější než ty. Ale psychicky na tebe nemám, i kdybych chtěl sebevíc.“
Několik dlouhých chvil si hleděli do očí. Bill měl ve tváři vepsané překvapení a nejistotu, nevíru v sebe sama, Tomův pohled byl naopak jistý, pevný a uklidňující.
„Zvládneme to, Billy… dokážeme tyhle hrůzy přežít… a až potom nad námi vysvitne slunce, bude zářit o to jasněji. I přes tenhle děsivej chaos máme pořád ještě velkou naději, že všechno bude jako dřív…“
„Sám nemám žádnou,“ hlesnul Bill a stulil se k Tomovi jako zvířátko, které hledá u svého pána ochranu, teplo a bezpečí. „Jak by ještě někdy mohlo být něco krásné…“
„Miláčku,“ šeptnul Tom a konejšivě Billovi vsadil něžnou pusinku do vlasů. „Jestli už nevěříš ani sám sobě… věř aspoň mně. Věř nám… My to zvládneme. Zase bude dobře, zlatíčko… věř mi, prosím…“
„Já nevím,“ kníknul stěží slyšitelně Bill, hledíc do prázdna, naslouchajíc však přitom pečlivě každému úderu Tomova srdce a bratrově hlasu. „Přijde mi, že už nic nemá cenu…“
„Takhle nemluv, lásko,“ pokáral ho Tom.
Zvedl se, vzal to křehké tělíčko do náruče a našlapujíc velmi opatrně, aby se vyhnul střepům, odnesl Billa do ložnice. Zachumlal ho do huňaté deky a navrch přidal i peřinu. Na okamžik brášku opustil, ale jen proto, aby vypnul oba jejich mobily, aby je nikdo nemohl rušit. Pak sběhnul do kuchyně, vytáhl dva veliké bucláčky a dal do mikrovlnky ohřát v každém z nich silnou dávku kakaa. Když hrnky vytáhl, přidal do každého pořádnou lžíci medu a odnesl lákavě vonící nápoj do ložnice. Svůj položil na noční stolek, volnou rukou nadzvedl Billa do polosedu a pevně ho podpírajíc, přiložil mu ještě teplý hrníček s omamně vonícím nápojem ke rtům a s úsměvem ho přiměl se napít. Jeho úsměv se ještě více roztáhnul od ucha k uchu, když viděl, jak Bill po polknutí hnědé tekutiny zavřel oči a pak je otevřel, hledíc jakoby skrz neprůhledný závoj.
„Takhle nám ho vždycky dělala maminka,“ šeptnul a do hlasu se mu vkrádalo dojetí nad vzpomínkami, tolik let už starými. „Takhle silné a s medem…“
„Ano,“ šeptnul tiše Tom. „Bumbej, zlatíčko…“
Nedal ruku pryč, dokud Bill nedopil. Pak ho opět až po krk zachumlal, vypil svůj, už vlažný příděl, a pak se vtěsnal pod deku i peřinu k bráškovi tak, aby ho mohl pevně obejmout. S potěšením zaznamenal, že se Bill přestal třást, a že mu dokonce na tváři poblikává blažený výraz. Jako by zapomněl na všechno, co ho v posledních týdnech tížilo.
Tulili se k sobě víc a víc, dokud nakonec Bill, zmožený starostmi a ukolébaný sladkým teplým nápojem a Tomovým hlasem, broukajícím In die Nacht, neusnul – po dlouhé době klidným, bezstarostným, posilujícím spánkem bez nočních můr.
autor: Áďa
betaread: Janule
Moc hezký dílek, když vzal Tom do klína Billovu pořezanou nohu, normálně jsem čekala, že se to zvrhne xD A ono nic xD Tom se o Billího teda krásně stará, ale je pravda, že ten to opravdu potřebuje, ještě, že má Tomiho =)♥
A vzít si volno? No, to jsem zvědavá, co na tohle řekne Univerzal, dovedu si to živě představit…
A nejlepší byla stejně Billova rakev =)
[1]: o tý rakvi se mi taky psalo nejlíp z celý tý kapitoly 🙂
Nechat si obmotat hada kolem krku? No nasrat, bych radši ukončila kariéru, než abych se nechala zabít šokem xD Přemejšlim, co by Bill dělal, kdyby neměl Toma…By byl ještě víc na dně, než je.
Achjo.
A "Tulili se k sobě víc a víc, dokud nakonec Bill, zmožený starostmi a ukolébaný sladkým teplým nápojem a Tomovým hlasem, broukajícím In die Nacht," mě naprosto dojalo ♥
Ty bláho, tak z tohohle budu mít depky jako svině. 🙁 Působí to opravdu extrémně autenticky. Bože můj, kdo by chtěl dávat Billovi kolem krku hada? O_o Leda nějakej pošahanec!
A doufám, že si v týhle povídce odpustíš rozhánět dvojčata od sebe. To by nepřežil Bill ani já. :-/ Buď hodná, Áďo. 😛
Brrrr hadaokolo krku ani za nič, chudák Bill, aspoň že má Toma, len aby onha nedočiel prosím. To by Bill neprezil.
úžasná povídka. Těšim se na další díl ^^
jej, tolik komentů jsem ani nečekala 🙂 no, můžu vás ujistit v jedné věci. dvojčátka neplánuju dát od sebe. ti budou spolu až do konce 🙂 ale jestli pozitivního nebo negativního, to už nepovím a ne a ne! jinak tahle povídka je jedna z mála, které nemám předepsané dopředu, tak když někdo napíšete, jak by se to mohlo rýsovat, tak i když už své záměry mám, tak nevylučuju možnost inspirace 🙂