autor: LadyKay
„Co to jako děláš?“ vykulí na mě oči Bill usazený ve vaně, když si všimne, že jsem si svlékl triko a rozepínám si pásek u kalhot.
„Jdu za tebou, ne?“ Zavrtím hlavou, čímž mu naznačuji, že nechápu, jak se na něco takového může vůbec ptát. Následně si stáhnu džíny i trenýrky. Hnědé oči mého dvojčete se okamžitě zabodnou tam, kam jsem očekával, a malinko zrudne.
„Ehm,“ odtrhne pohled od mého penisu a vzhlédne ke mně. „Sem se nevejdeš.“ Věnuje mi lítostivý pohled. Mrška jedna rozčepýřená! Já mu ukážu, jak se tam nevejdu. Hned se bude moci přesvědčit o opaku.
„Ale vejdu.“ Namítnu a než se Bill naděje, vlezu si k němu, z ruky mu vezmu houbu, již smočím ve vodě, a zlehka s ní začnu omývat jeho záda. Spokojeně zamručí. Pomalu si jej na sebe položím a houbou začnu přejíždět po jeho hrudi. Vdechuji vůni jeho vlasů, které mě šimrají na tváři. Oba mlčíme a užíváme si blízkosti toho druhého. Billovy štíhlé prsty hladí moje nohy, sem tam mě na stehnech poškrábe nehty.
„Kdy že tam jdeš? Myslím do toho kurzu…“
„Pozítří,“ zašeptá a otočí ke mně hlavu a mně okamžitě dojde, čeho se dožaduje. Políbím jeho plné rty a upustím houbu, jeho hruď teď hladí moje ruce. Bříšky prstů laskám vlhkou sametovou pokožku a nenasytně líbám jeho ústa. Po chvilce se ode mě odtáhne a s hlavou opřenou o moje rameno se na mě slabě pousměje. Jak jen je nádherný!
„Sice jsem trošku nervózní, ale těším se tam.“ Přizná se mi a vtiskne mi houbu zpět do dlaně, vybízejíc mě tak, abych pokračoval, v čem jsem přestal.
„Stejně… Co tam budeš dělat? Je něco, co neumíš?“ Podle mě se nemá co přiučit. V porovnání se mnou je géniem. Na rozdíl od něj jsem umělecké vlohy do vínku nedostal a výtvarku jsem ve škole bytostně nesnášel. Pamatuji si dokonce, že mi Bill při hodinách pomáhal, abych dostal aspoň nějakou slušnou známku. Stejně. Takové předměty by se vůbec známkovat neměly. Každý nemůže být druhý Picasso jako můj brácha.
„Existují věci, v nichž bych se mohl zdokonalit.“ Odvětí mi s náznakem smíchu v hlase a hlasitě vydechne, když sjedu o něco níž než prve.
„Hloupost. Umíš všechno.“ Typický Bill. Věčně o sobě pochybuje a stále se mu něco nezdá. Přitom neznám nikoho, kdo by dokázal tak věrně zachytit aktuální chvíli. Když si například vezmu ty jeho kresby, na nichž jsme byli my dva v milostném opojení, tak jsem si jist, že bych nenašel nikoho jiného, kdo by to nakreslil lépe. Ani ti patlalové zvučných jmen by to nedovedli!
„Neumím.“
„Umíš.“
„Neumím.“
„Chceš se hádat?“
„To něco mě můžeš naučit jedině TY.“ Řekne tajemným hlasem a mě bodne ve slabinách, když mi dojde, co se skrývá za slovem něco. Když mě Bill políbí na bradu, přivřu oči a náhle před sebou spatřím výjev našich propletených těl. Vidím sám sebe, jak pronikám do Billa, a dokonce slyším, jak toužebně sténá.
„Tomi?“ Známý hlas mě přinutí otevřít oči a vrátit se zpět od snění do reality.
„Jak dlouho?“ Téměř až zavzdychám.
„Cože?“ Billův zmatený výraz mi napoví, že je krapet mimo a moje zvrhlé myšlenky očividně nesdílel. Zvláštní. Jak se mi zprvu hnusila jen představa, že bychom se mohli milovat, tak teď mě neuvěřitelně vzrušuje. Nedokážu sám říct, kde nastala ta změna, jak to Bill dokázal. Ono je to v podstatě jedno. Milujeme se? Ano, to stačí.
„Lepšího učitele sis vybrat nemohl.“ Prohlásím sebevědomě.
„Hele, trocha skromnosti by neškodila.“ Plácne mě do stehna a oba se začneme smát. Zničehonic však oba zmlkneme. Přihlížím tomu, jak mě Bill uchopí za dlaň a začne si hrát s mými prsty, dlouze si je prohlíží, jeden po druhém osahává, až je nakonec proplete s těmi svými.
„Dokonalý, viď?“ Otáži se tlumeným hlasem a bráška jen přikývne.
„Líbím se ti?“ I on rozmlouvá šeptem a tiskne si mou ruku na prsa.
„Líbíš. Jsi nádherný.“
„Jak?“
„Moc.“ Přitisknu ústa na jeho ucho a pevněji jej obejmu.
„Jak?“ Aha, tak mladý pán bude náročnější a očekává originálnější vyznání. To si ale nevybral moc dobře, tohle mi moc nejde.
„Neexistuje nic, co by se ti krásou mohlo jen přiblížit, natož vyrovnat.“ Opřu se tváří o tu jeho a pousměji se. Nic není hezčí než on. A kdo tvrdí, že je, lže.
„Jaké to je, Tomi?“
„Co?“ Zachraptím a mazlivě se otírám rty o jeho líčko.
„Ty víš… Tamto.“ A jsme u toho zase. Opět nenazývá věci pravými jmény. Stydlivka! Člověk by si myslel, že si už zvykl a ono ne. Zbožňuji, když je v rozpacích. Vždycky těká očima všude možně a jeho tváře mají růžový nádech.
„Nevím.“ Pokrčím rameny.
„Ale víš.“ Pohodí hlavou a zakaboní se.
„Vím, co myslíš, ale nevím, jaké to je.“ Objasním mu, jak jsem to myslel a Bill okamžitě zpozorní.
„Počkej, ty jsi…“
„No, tak to fakt nejsem,“ zasměji se jeho úvaze o tom, že jsem stejně neposkvrněný jako on. Pro tak romantickou duši, jakou je Bill, by to jistě bylo krásné, ale pravda je jiná.
„Tak jak to…“
„Bude to jiné. S tebou to bude jiné.“ V první řadě bude vůbec prvním klukem, s nímž se takhle sblížím. Za druhé to bude poprvé z lásky. Když nad tím tak přemýšlím, zatím jsem nikoho nemiloval. Dříve šlo jen o tu fyzickou přitažlivost a touhu ukojit tělesné potřeby. Mezi námi jde však o něco víc. To pouto, jež nás spojuje, se nedá slovy popsat, a nelze je ani pochopit. Podle mě na světě nejsou jiní dva lidé, jejichž láska by se té naší podobala. Naše láska je výjimečná, nepopsatelná a pro okolí nepochopitelná. Několikrát jsem slyšel, že sex je něco jiného než milování. Vysmíval jsem se tomu, a z těch, co mi to říkali, jsem měl akorát tak legraci. Dnes jsem však nucen uvažovat nad tím, že přece jen mohli mít pravdu. Svou myšlenku si budu moci snad brzy potvrdit.
Bill
„Potřebuji toho tolik.“ Prohlásím rezignovaně, když se zahledím na seznam, který jsem si sestavil. „Dívej…“ Strčím mu jej pod nos a zakousnu se do jednoho z toustů, které Tom připravil.
„Koupím to.“ Nabídne se a přisune se blíž ke mně. Popsaný list odloží na stolek a hlavou spočine na mém rameni. Dneska má nějakou mazlivou náladu. Nejprve se ke mně tulil ve vaně, ze které jsme vylezli před chvilkou, a to až tehdy, kdy byla voda skoro jako led, a oba jsme div nedrkotali zubama. Teď se ke mně lísá znovu. Mazel! Kdo by to byl do něj řekl?
„Jsi hodný, ale já bych si to raději obstaral sám…“
„Máš strach, že nekoupím správně, viď?“ Ušklíbne se, ale vím, že se nezlobí. Sám o sobě prohlásil, že se v těch věcech na patlání, jak malování nazývá, nevyzná. Takže by na mě nemohl být naštvaný. „Tak vyrazíme společně, hm? Zítra odpoledne, co ty na to?“ Když kývnu, rozzáří se mu oči jako pokaždé, když se dožaduji vyrazit mezi lidi. On je šťastný. Ale co teprve já!
„Děkuji.“ Stisknu jeho dlaň a přidám úsměv.
„Nemáš zač.“
„Ale mám. Dík tobě jsem začal znovu žít. Bez tebe by to bylo těžké.“ Když má člověk pro koho a s kým žít, je život nádherný. V opačném případě je pouhopouhou nutností, marností. Ve dvou jsou starosti a problémy snesitelnější, protože se rozloží na dvoje bedra. Pokud je na všechno člověk sám, je jeho soužení větší. Nikdy mu za to nepřestanu být vděčný. Kdyby tu nebyl, utápěl bych se dál v depresích. To Tom mi vrátil chuť do života. Sice mi párkrát ublížil, opravdu mě ranil, ale tyhle jeho prohřešky byly smazány. Vsadím se, že kdybych mu to dovolil, nosil by mě nepřetržitě na rukou. Splnil by mi i to nejnesmyslnější přání jen kvůli tomu, aby vykouzlil úsměv na mých rtech. Za nic na světě bych ho nevyměnil. A existuje-li ráj, je jím Tomova náruč. O tom nemůže být pochyb. Někomu by naše láska mohla připadat zvrácená, nechutná, protože jsme bratři. Pokud by se to někdo dozvěděl, stihnul by nás trest. Není však láska nejčistším citem? Je. Jak můžou být potrestáni lidé za to, že se milují? Tento cit přece nemůže být hříchem. A je-li jím, pak jsem vinen. Oba jsme vinni.
„Tomi,“ uchopím jej za bradu a přiměji jej pohlédnout mi do očí. Ty jeho se lesknou slzami.
„Je ze mě sentimentální stará baba.“ Zaksichtí se. Tenhle výraz znám. Tom není člověkem, co rád mluví o svých citech. Nikdy mu to moc nešlo. Skrze slova je vyjadřovat dvakrát neumí. V tomhle jsem byl vždycky lepší. Jakmile se začne takhle šklebit a vtipkovat, snaží se zlehčit situaci. Ne protože by mu byla nepříjemná, spíše proto, že neví co říct.
„Pako.“ Strčím do něj a vzápětí jsem stažen do jeho náruče. Tím řekne víc než tisíce slovy. Přesto mě však vzápětí připraví o dech…
„Miluji tě.“ Zašeptá mi do vlasů. Jeho hlas je tak tichý, že jde sotva slyšet. Ta dvě slůvka přesto k mým uším dolehla. Moje srdce se rozbuší tak prudce, až se začnu obávat, že dostanu infarkt. No, aspoň bych umřel jako nejšťastnější ze všech lidí na tomhle světě. Poprvé za svůj život slyším vyznání lásky adresované mojí osobě. Nikdo mi nikdy neřekl, že mě miluje. Až dnes patřila ta slova mně. A vyslovila je osoba, pro niž bije moje srdce a od níž jsem to chtěl slyšet nejvíce. Tak dlouho jsem na ně čekal, toužil po nich a jedno z mých největších přání se splnilo.
***
„Fakt tu nemám zůstat s tebou?“ Tom se mě asi popáté zeptá na tu samou otázku a starostlivě se na mě zahledí. A to jsem si myslel, že neexistuje ustaranější člověk než naše máma. Právě tu mi teď bráška silně připomíná.
„Prosím tě, běž už. Nemohl bych se soustředit. Stačí, když mě pak vyzvedneš, hm?“ Mrknu na něj. „Ehm, Tomi, tady…“ Zarazím ho, když si ke mně dřepne a pravděpodobně se chystá ukrást mi polibek. Kolem je několik lidí, podoba mezi námi je víc než zřejmá, takže by se asi nestačili divit, co to tu provádíme.
„Jasně.“ Místo políbení se musí spokojit s objetím. Přitiskne si mě k sobě tak silně, až se bojím, že mě udusí. Jsem nucen ho od sebe dokonce odstrčit, jinak by mě tu objímal do skonání světa.
„Jdi už.“ Přikážu mu a ukážu na dveře. Neochotně se zvedne, dvakrát mi přislíbí, že tu bude včas, a konečně zmizí. Stejně si myslím, že nepojede domů a celou dvouhodinovku prosedí v autě. Nesměl bych ho znát. I kdyby se jen o minutu zpozdil, vyčítal by si to.
„Ahoj, jsem Mell,“ ozve se vedle mě dívčí hlas.
„Bill,“ přestavím se na oplátku a prohlédnu si ji. Tipoval bych, že bude mladší než já. Vlasy má stažené do ohonu, líčení je spíše decentní, i přesto je hezká. Mně osobně se líbí, Tom by měl na věc jistě jiný názor. Jak baba nemá mini, vlasy do pasu a minimálně trojky, nemá šanci, aby si jí všiml. Budu doufat, že se se mnou nedala do řeči, aby vyzvídala, kdo byl ten, co se mnou přišel. Nepřekvapilo mě to. Holky na škole se se mnou bavily, jen aby se dozvěděly něco o Tomovi. Já nikdy žádnou nezajímal.
„Jsi tu nový, že jo? Minule jsem tě tu nezahlédla a věř, že tebe bych si pamatovala.“ Plaše se na mě usměje. Aha, tak to nebude Tom, kdo jí učaroval. Díky Bohu, že ji neslyší ten můj žárlivec! Ten by jí dal!
„Jo, nestihl jsem minulou hodinu. Zapsal jsem se později. Naštěstí bylo volné místo a vzali mě. Jinak bych musel čekat na další termín.“ Potvrdím jí její domněnku a usměji se. „Kdo ty kurzy vede?“
„Nějaká holka, ale minule tu nebyla. Prý byla nachlazená. Gerhard, ten tu za ni zaskakoval, říkal, že dneska už ale dojde. Prý studuje nějakou uměleckou školu. Jako ta holka. Gerhard ji moc chválil.“ No, tak snad slečna skutečně přijde, jsem na ni opravdu zvědavý.
„A co jste dělali?“ vyptávám se dál a ani na okamžik nezmizí úsměv z mých rtů. Zatím jsem totiž nepostřehl, že by na mě nějak divně civěla. Baví se se mnou naprosto normálně. Přece jen existují lidi, kteří chápou, co chci, a že nestojím o lítost, ale o to, aby mě brali takového, jaký jsem a jednali se mnou jako se zdravým jedincem.
„Jen nám říkal nějaké organizační věci a vyprávěl, co budeme dělat. Tady,“ Mell mi přistrčí svůj blok s poznámkami, abych si mohl přečíst, co mě čeká a čemu se budu moci přiučit. Jak se vzápětí dozvídám, nebudeme jen malovat, ale dozvíme se i něco z teorie.
„Dobrý den,“ ozve se opodál povědomý hlas a šum kolem utichne. Okamžitě zvednu hlavu, abych se ujistil, že slyším dobře a netrpím nějakými halucinacemi. Před sebou spatřím osobu, kterou jsem dlouhé týdny neviděl. Pro jistotu ještě několikrát zamrkám, abych se ubezpečil, že se mi to všechno jen nezdá a ona skutečně stojí přede mnou.
„Jmenuji se Violett Schneiderová a…“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Ano, další pokračování oblíbené povídky od mé oblíbené autorky♥
"Tam, kam jsem očekával… a zrudne", to je rozkošný moment. Teda ale jak já tentokrát Billímu tu koupel závidím… (A Tommy, ty to sice tady v povídce nevíš, ale normálně jsi do vínku dostal výjimečný hudební talent…♥) Jinak s Billem naprosto souhlasím… (:-DDDDDDD "No to fakt nejsem." *směje se*)Ale je krásné, jak Tom uvažuje, že to je poprvé z lásky. A pak, že není romantický♥. A místo, které je pro Billa rájem – s tím naprosto souhlasím. Krásná představa. A Tommyho vyznání "miluji tě" podtrženo tichým hlasem – tady mě dnes autorka chce zabít…:-) To je nádherné!
Panejo, co ta tu dělá? Bille, čeká tě asi pokec… Tohle bude ještě hodně zajímavé. Těším se na další díl.
LadyKay, ty mě nezklameš nikdy!♥♥♥
A je to v háji…
Violett určitě Billovi řekne pravdu a bude to hodně bolet…co na tom, že Tom se do Billa opravdu zamiloval, ten už mu věřit nebude, doufám, že Violett Billovi přece jenom nic neřekne, jinak to bude katastrofa…
Ale byl to krásný díl, zamilovaný a něžný, ta scéna ve vaně byla úžasná a když Tom Billovi řekl "Miluju tě", ani jsem nedýchala =)♥♥♥
Nádhera ♥