Eternity 29.

autor: Neilinka & Cerike

I´m sorry  

Tom  

Beze slova ke mně přišla a natiskla mě zády na zeď za mnou.

„Tome, nečekala jsem, že se vrátíš.“

„Nevrátil jsem se.“ Zřejmě ji můj argument nijak nebral a během chvilky jsem ucítil její horké rty na mých. Moje mysl byla mimo. A nějak si nejsem jist, jestli tím alkoholem, trávou, nebo polibkem.  

Bill! Proboha.

Prudce jsem ji od sebe odstrčil, načež tím odstrčil i sebe od ní a praštil se hlavou do dlaždiček za mnou. Kurva. Chytil jsem se za hlavu a dal tak Kristin příležitost k dalšímu útoku. Ten jsem ale výrazně zamítl a urychleně odešel ze záchodů.  

Proběhl jsem celým barem, ale nebyl tu ani Mark ani Bill. Do prdele.  

Vyběhl jsem ven. Netušil jsem, jakým směrem se vydat. Rozběhl jsem se někam, ani jsem nevěděl kam. Najednou mi to v hlavě začalo všechno docházet víc, než bych chtěl. I kdybych měl prohledat celej Berlín, najdu ho. 

První, co mě napadlo, byl Hotel. Ale tam nebyl. Nechal jsem mu tam vzkaz a zase odešel. Kde mohl být. Ani mobil jsem u sebe neměl. Kruci, já ho nechal na stole v baru, ten už tam stejně nebude.  

Procházel jsem snad celej Berlín a začínal se mě zmocňovat strach. Ochladilo se. Byla mi zima. Bill to tu přeci nezná. Až teď mi vlastně  něco došlo.  

Vždyť tam nebyl ani Markus, byl s Billem. Otočil jsem se a rozběhl se k Markusovi domů.

Hlava mi třeštila od tý rány, tělo se mi třáslo zimou. Když jsem procházel náměstím, můj pohled padl na hodiny. Tři ráno.  

Než jsem došel k Markovi, byly čtyři. Bylo pozdě. Zasekl jsem se přede dveřma. Vzbudím je. Je na mě naštvanej. Nebude mě chtít vidět. Třeba tu ani nejsou.

Otočil jsem se k odchodu. Co mám dělat. Nakonec jsem ten odchod taky zamítl, tak jsem si sedl na schody a dal hlavu do dlaní.

Až teď, když jsem měl čas to vnímat, jsem si uvědomil, jak moc ta hlava bolí. 

Nevěděl jsem, jak dlouho tam sedím, po chvíli už mi snad ani zima nebyla, nebo to byl jenom můj pocit. Proč jsem se nezvedl a nešel spát na hotel? Teď už jsem na to neměl sílu.  

Po chvíli jsem tam usnul.

Neměl jsem moc klidnej spánek. Schody nebyly nejměkčí, teplo tu taky nebylo. Hlava mi třeštila a myslela na to, co jsem udělal.  

……………………

Smích. To bylo všechno, co jsem slyšel. Bylo okolo mě moc lidí, lidí, co jsem neznal, nebylo jim možno rozeznat obličej. Bylo to jako v mlze, jako by měli obličej rozmazaný.

„Tome…“ naléhavej hlas, Billův hlas. Co se děje? Kde jsi? Běhal jsem všude. Hledal ho, ale nenacházel. Kde jsi, Bille.

Mezi lidmi nešlo procházet, nepustili mě za tím hlasem.  

Šlo to od záchodů. Rozběhl jsem se tam, ale bylo to daleko. Vzdalovalo se to.  

Oslepilo mě  světlo, najednou byly všude blikačky. Policejní, sanitky. Začal jsem vyšilovat.  

Dveře od záchodů  nešly otevřít. Lomcoval jsem s nima, ale nešly. Přišel ke mně policista a otevřel je.  

„Bille…“ Jeho tělo leželo bezvládně na zemi. Nepomohl jsem mu, nezvládl jsem to.  

„Miluju tě.“