autor: Mishka
Povzdechl jsem si. Tak ze sprchy nic nebude. Otráveně jsem si znovu povzdechl a loudavým krokem jsem se vydal dolů, do kuchyně. U stolu už seděl táta a Tom a oba mlčky jedli. Na jednom z volných míst na mě čekal talíř špaget. Když mě konečně zaregistrovali, oba ke mně vzhlédli. Táta se usmál.
„Tak pojď, Bille, máš tu jídlo, doufám, že ti to bude chutnat, chtěl jsem na tvojí počest uvařit něco slavnostnějšího. Obyčejně totiž tak dobře nevařím,“ vysvětloval, zatímco jsem se usazoval ke stolu.
„Díky, tati,“ řekl jsem a pustil jsem se do jídla.
„Tak co, Bille. Jak ses měl v Berlíně?“ zeptal se.
Lhostejně jsem pokrčil rameny, i když mi vzpomínka na moje rodné město způsobila bolestivý záškub v těle.
„Je to město. Nic zvláštního,“ zahuhlal jsem s plnou pusou a skutečnost, že mi skoro nebylo rozumět, jsem ignoroval. Tom si mě změřil divným pohledem, ale nevšímal jsem si ho.
„No a co holky, už sis nějakou našel?“ zeptal se znovu a pohlédl na mě. Na chvíli jsem přestal žvýkat sousto ve svých ústech a zděšeně jsem se na něj podíval. Věděl jsem, že tahle chvíle jednou přijde, ale netušil jsem, že to bude tak brzy. Až po hodné chvíli jsem konečně spolkl zbytek jídla, který mi zůstal v puse, a zhluboka jsem se nadechl. Otec se na mě tázavě zadíval a čekal na odpověď. Sklopil jsem oči.
„Víš, tati… já… já… jsem gay,“ zašeptal jsem, ale byl jsem si jistý, že to slyšel i můj otec i Tom. Uslyšel jsem, jak tátova vidlička spadla zpět do jeho talíře a odhodlal jsem se na něj pohlédnout. Měřil si mě šokovaným, znechuceným pohledem a já měl co dělat, abych hned teď neutekl někam pryč.
„Ty… ty jsi… gay?“ zeptal se mě nevěřícně. Jen jsem přikývl. Koutkem oka jsem zahlédl Toma, jak se snaží zadržet smích. Povzdechl jsem si a vstal jsem od stolu.
„Díky, už nebudu jíst,“ s těmito slovy jsem odešel do svého pokoje, plácnul jsem sebou na postel a rozvzlykal jsem se. Tohle na mě prostě bylo moc. Matka to aspoň pochopila, ale on? Už jsem nemohl dál. Netušil jsem, že hned první den tady bude tak stresující a komplikovaný. Překulil jsem se na bok a nechal jsem slzy volně téct po tvářích. Potřeboval jsem jimi ze sebe vyplavit všechny ty pocity. Stýskalo se mi po Andym. Moc se mi po něm stýskalo. Chtěl jsem teď být v jeho hřejivé náruči, která mě vždycky dokázala uklidnit. Znovu jsem se hlasitě rozvzlykal.
Nakonec se mi ale přece jen podařilo dostat pláč pod kontrolu. To už jsem jenom ležel na posteli, zíral jsem do prázdna a občas jsem popotáhl.
Po nějaké době zírání na jedno místo ve stěně, jsem ztěžka vstal a rozhodl jsem se, že si konečně dám tu sprchu. Z tašky jsem si vyndal čisté boxerky, volné triko na spaní a svůj sprchový gel, a vydal jsem se do koupelny. Zamkl jsem dveře a vysvlékl jsem se ze svého oblečení. Zatím jsem ho hodil na podlahu. Vlezl jsem si do sprchového koutu a nastavil si příjemně teplou, až horkou vodu, která postupně smáčela celé mé tělo i vlasy. Zavřel jsem oči a vychutnával si ten pocit. Na chvíli jsem zapomněl na všechny starosti, na můj zpackanej život, i na to, že už možná nikdy neuvidím Adrease.
Otevřel jsem lahvičku se sprchovým gelem, který voněl po kokosu smíchaným s citronem. Ta vůně mě vždycky dokázala uklidnit. Začal jsem mydlit svoje tělo a ta opojná vůně se začala mísit s párou, která se tvořila pomocí mojí horké vody, a naplnila celou koupelnu. Ještě chvíli jsem si užíval relaxaci v podobě sprchy, když někdo hlasitě zaklepal na dveře a nejspíš se tak dožadoval uvolnění koupelny. Jedna koupelna v tak velikém domě byla učiněné zlo. Povzdechl jsem si a vypnul jsem vodu. Rychle jsem se utřel do bílé osušky a trochu jsem si vysušil vlasy. Potom jsem na sebe hodil své „pyžamo“, posbíral jsem si svoje věci a vyšel jsem ven. Leknutím jsem nadskočil, když jsem přede dveřmi koupelny uviděl stát Toma. Na chvilku jsem se mu zahleděl do očí, potom jsem ho však obešel a co nejrychleji jsem se snažil zmizet v pokoji. Bohužel, ne dost rychle.
„Bille?“ zavolal za mnou. Váhavě jsem se otočil. Jeho výraz a tón hlasu nevypovídaly o zrovna přívětivém rozhovoru.
„Co je?“ zeptal jsem se nevrle. Byl jsem unavený a nejradši bych byl v posteli. V posteli s Andreasem, který by mě pevně objímal a nikomu by nedovolil ubližovat mi. Bolestná vzpomínka na chvilku zachvátila mou mysl a ten známý tlak se zase dostavil. Musel jsem na Andyho pořád mysle, ať to bylo v souvislosti s čímkoliv.
„Hej, na něco se tě ptám!“ zahulákal na mě Tom. Kývnul jsem na něj, jako že teď už poslouchám.
„Ty seš vážně gay, Bille?“ zeptal se s pohrdavým úsměvem na tváři. Chtělo se mi znovu začít brečet, ale ovládl jsem se.
„Idiote!“ sykl jsem na něj a rychle jsem zapadl do svého pokoje, než stačil říct cokoliv jiného. Povzdechl jsem si, jako už dneska po několikáté, a svoje hadry jsem hodil na zem. Neměl jsem náladu to uklízet. Ze stolu jsem sebral mobil, který jsem tam předtím položil a lehl jsem si do postele. Měl jsem pět nepřijatých hovorů od Andyho a dvě nové smsky. V té první stálo:
Ahojky lasko, zkousel jsem ti volat, ale nebral si to. Prosim zavolej zpet. Pa Andy.
Povzdechl jsem si a otevřel druhou zprávu. V té se psalo:
No tak, broucku, co je s tebou? Bojim se o tebe. Prosim odepis, az budes moct.
Rychle jsem naťukal odpověď:
Ahoj Andy, promin ze jsem nezavolal, ale nemohl jsem. Je to hruza. Moc te miluju a slibuju ze zitra zavolam. Bill.
Odeslal jsem to a mobil hodil někam na noční stolek. Už jsem chtěl jít spát, když najednou někdo zaklepal. Pohled jsem stočil na dveře a zavolal jsem: „Dále!“
Dveře se otevřely a do pokoje vešel táta. Přišel mě vyhodit? To by přece neudělal, byla noc. Tázavě jsem pozvedl obočí ozdobené piercem a čekal jsem.
„Můžu… s tebou mluvit, Bille?“ zeptal se nesměle. Přikývl jsem.
„Posaď se,“ pobídl jsem ho a rukou jsem pokynul k sedačce. Přikývl a sedl si.
„Víš, Bille… to, cos mi tam dole řekl… “ odmlčel se a já sklopil oči „…byl to pro mě trochu šok. Ale nic to nemění na tom, co k tobě jako k synovi cítím.“
Plaše jsem se na něj zadíval. Opravdu mi právě řekl, že mu nevadí to, že jsem gay?
„Vážně… ti to nevadí?“ zeptal jsem se. Jen zavrtěl hlavou.
„Díky, tati.“
„Nemáš za co děkovat, Bille. Uvědomil jsem si, že vlastně nezáleží na tom, jestli se ti líbí holky nebo kluci. Hlavní je, že budeš šťastný,“ řekl a usmál se na mě. Váhavě jsem mu úsměv oplatil.
„A teď mi jenom pověz. Ty… v Berlíně jsi si našel přítele?“ zeptal se mě.
„Já… jo, mám přítele, jmenuje se Andreas. Chodil se mnou do školy,“ vysvětlil jsem mu.
„Dobře. Jsem rád, že jsi šťastný. Ať už je to s kýmkoliv. No a já už půjdu. Nechám tě si odpočinout. Jistě to pro tebe byl těžký den. Tak, dobrou noc, Bille,“ řekl a chystal se k odchodu.
„Dobrou, tati,“ odpověděl jsem a potom už jsem v pokoji osaměl. S dalším, tentokrát už posledním povzdechem tohoto dne, jsem zhasnul lampičku na nočním stolku, která až dosud zalévala místnost slabým světlem a ponořil jsem se do bezesného a hlubokého spánku.
*** *** ***
Netušil jsem, jestli sním nebo bdím a bylo mi to v celku jedno. Ale něco mě přece jen štvalo. Mým pokojem se rozléhalo hlasité bouchání na dveře. Přetočil jsem se na druhý bok a otráveně jsem zakňoural. Bouchání ale nepřestávalo. Znovu jsem unaveně zakňučel.
„Co je?“ křikl jsem rozespale směrem ke dveřím. Ty se s mírným vrznutím otevřely a dovnitř nakoukla copánkatá hlava. Nejdřív jsem si to neuvědomil, ale potom mi došlo, že je to vlastně Tom.
„Tvůj táta mě pro tebe poslal. Prej máš okamžitě vstát, vzít si něco k snídani a potom přijít do kruhovky. Dneska tě čeká první lekce jízdy na koni,“ škodolibě se usmál a potom zabouchl dveře, než jsem stačil cokoliv říct.
Rezignovaně jsem se rozvalil po celé posteli. Vůbec nic se mi nechtělo dělat. Chtěl jsem se jenom znovu zachumlat do teplých peřin a spát, spát, spát a spát. To se mi ale bohužel nepodařilo, tak jsem se tedy neochotně vyhrabal z postele. Rovnou jsem se vydal do koupelny, kde jsem se samozřejmě zamkl. Pohled do zrcadla mě málem porazil. Včera večer jsem se zapomněl odlíčit, a tak jsem teď měl řasenku rozmazanou po celým ksichtě. Povzdechl jsem si a rychle jsem si došel zpátky do pokoje pro odličovací mléko a tampónky. Ještě jsem s sebou vzal líčení, abych se mohl znovu namalovat. Když jsem byl konečně hotový, sešel jsem dolů do kuchyně, držíc v ruce krabičku cigaret a zapalovač. Jestli otci bude vadit, že kouřím, tak má smůl. Navíc, cigarety nejsou jediné, co kouřím, ale o tom se asi raději zmiňovat nebudu.
Najednou mi zakručelo v žaludku. Asi bych se měl najíst. Otevřel jsem lednici a popadl jsem jogurt. To zatím bude muset stačit. Vzal jsem si lžičku a usadil se ke stolu. Pomalu jsem začal jíst svoji snídani. Chvilku jsem tam tak o samotě seděl, přemýšlel a nepřítomně se nimral v jogurtu, když do kuchyně najednou vlítnul Tom.
„Kde seš, k sakru! Už dávno máš bejt u kruhovky!“ vypálil na mě. Jen jsem se na něj pobouřeně podíval.
„Prosím tě, uklidni se, ne? Vidíš, že snídám. Se nezblázním kvůli těm vašim pitomejm zvířatům.“ Odpověděl jsem mu s klidem. Úplně jsem viděl, jak ho to vytočilo.
„Tak laskavě pohni!“ syknul a opustil místnost.
„Tsss…debil,“ ulevil jsem si a dál jsem nerušeně jedl svůj jogurt.
Bohužel, moje snídaně byla brzy v tahu a já jsem se prostě musel zvednout a jít za tím idiotem. Hned jak jsem vyšel ven z domu, vytáhl jsem z krabičky cigáro a zapálil jsem si ho. Labužnicky jsem vsál kouř do plic, chvíli jsem ho v sobě zadržel a potom ho pomalu vyfoukl. Tohle mě dokáže vždycky stoprocentně uklidnit. Klidným krokem jsem se vydal za dům, při tom jsem každou chvilku potáhnul z cigarety. Za okamžik už jsem stál u kruhovky a pohledem spočinul na Tomově štíhlém těle, které bylo dneska opět bez trička. Na okamžik jsem ho sjel až lačným pohledem, ale potom jsem si uvědomil, co to vlastně dělám a okamžitě jsem se vrátil do přítomnosti. Teď už jsem zase viděl jen toho otravného kluka, který stál uprostřed kruhové jízdárny a volal nějaké pokyny na plavého koně, který klusal dokola, podél hrazení.
Tom si mě všimnul a zavolal na koně něco v tom smyslu, aby zastavil. Potom k němu došel, k ohlávce mu připnul vodítko a vyvedl ho ven z jízdárny. Šel s koněm směrem ke mně. Když se u mě kůň zastavil, ucouvnul jsem.
Tom nad tím jen zakroutil hlavou.
„Tak, teď odvedeme tady Mirandu do druhé stáje a já ti tam vyberu koně. Naučíš se o něj starat a doufám, že se dneska dostaneme taky do sedla. Jo a jen tak pro pořádek, já tohle nedělám z vlastní vůle, ale kvůli tomu, že mě o to Jörgen požádal. Tak se laskavě zkus chovat trošku jako normální člověk a ne jako nějakej rozmazlenej parchant,“ řekl. Zůstal jsem na něj nenávistně hledět.
„Ty si jako myslíš, že budu dělat to, co mi řekneš? To teda ne. Takže, když tě budu chtít prudit, tak tě prostě prudit budu a nikdo mi v tom nezabrání,“ řekl jsem bojovně.
„Fajn. Já si s tebou teda nějak poradím,“ řekl a vydal se směrem ke stáji. Podrážděným krokem jsem šel za ním.
Za chviličku jsme došli k na červeno natřené budově. Tom otevřel velká vrata a zavedl plavou klisnu dovnitř. Dovedl ji k jednomu prázdnému boxu, na kterém byla kovová cedulka s klisniným jménem a vpustil ji dovnitř. Poté jí sundal ohlávku i s vodítkem.
„Tak pojď. Vyberu ti koně,“ řekl a vydal se chodbou mezi boxy. Z každého na mě koukala jedna koňská hlava. Tedy kromě těch prázdných. Opatrně jsem šel za Tomem a při tom jsem si od koní udržoval bezpečný odstup. I přesto se ke mně natahovali, ale já jsem se jim úspěšně vyhýbal. Tom s nimi naopak žádný problém neměl, protože na ně tiše mluvil a občas některého z nich pohladil.
Došli jsme až na konec chodby. Tom se zastavil před boxem, z kterého na nás vykukovala hlava světle hnědého koně s krémovou hřívou. Nevypadal nijak zle, ani rozzuřeně, ale raději jsem nic neriskoval.
Kůň si nás prohlédl svýma černýma očima a potom jemně zafrkal. Tom zvířeti věnoval láskyplný, měkký úsměv. Musel jsem se taky pousmát. Ačkoliv jsem toho kluka nemohl vystát, nepřestávala mě překvapovat ta láska a oddanost, s jakou se na všechny koně díval.
„Tohle je Niko. O něj se budeš ode dneška starat, a taky na něm budeš samozřejmě jezdit. Ale uvědom si jedno. Slovo „koně“ nejsou jenom vyjížďky a podobný věci. Je to hlavně dřina a tvrdá práce. Doufám, že je ti to jasný. Ale nemusíš se bát. Niko je valach a je velmi vhodný pro začátečníky, jako jsi ty. Je klidný, trpělivý a velmi přizpůsobivý. Takže, teď tě naučím, jak si máš koně připravit na jízdu. Chci totiž, abychom se dneska k nějaké jízdě vůbec dostali. To, jak se máš o koně postarat, ti ukážu, až přijdeme z jízdárny,“
Během jeho dlouhého monologu jsem na něj jen vyděšeně koukal a s každým jeho dalším slovem jsem byl stále ztracenější. Nedokázal jsem si představit, že bych vůbec na koni seděl, natož abych se o něj staral. Začal jsem odmítavě kroutit hlavou.
„Tohle nezvládnu,“ pípnul jsem a můj hlas zněl teď opravdu vystrašeně. Měl jsem sto chutí vzít nohy na ramena, zamknout se u sebe v pokoji a dobrých pár dní nevylézat.
„Ježiši Bille,“ povzdechl si Tom. Asi poznal, že mám opravdu strach, protože jeho tón teď zněl docela smířlivě. „Hele. Já ti s tím pomůžu, ale musíš chtít ty sám,“ řekl.
Nedokázal jsem si to představit. Jen jsem pokrčil rameny.
„Tak co, zkusíš to? Nemusí ti to hned perfektně jít. Ale můžeš se to začít učit,“ řekl Tom.
„Já nevím. Tak… tak teda jo. Zkusím to,“ připustil jsem.
Tom se usmál. „Tak fajn,“
Sledoval jsem ho, jak otevřel dveře boxu a vešel dovnitř. Kůň se k němu hned začal natahovat a očichával mu ruce. Tom se jen zasmál, z kapsy vytáhl kus mrkve a podal ji koni. Ten mu ji jemně sebral z natažené dlaně a začal ji chroupat.
„Pojď sem, hm?“ zavolal na mě, když jsem se k ničemu neměl. Váhavě jsem vešel za ním do boxu. Niko ke mně hned natáhl hlavu, ale já jsem ucouvl.
„Nic ti neudělá,“ řekl Tom mírně. Po nějaké bojovnosti nebylo v jeho hlase ani památky. Znovu jsem to tedy zkusil a tentokrát jsem přišel až ke koni. Jeho nozdry se mi lehce otřely o ruku, jak mě očichával. Ztuhl jsem, ale nechal jsem ho.
„Vidíš, nic ti neudělal. Jen si tě chce očichat, protože tě nezná. Koně si nepamatují lidi podle tváře nebo oblečení, ale podle pachu. Ten tvůj si teď Niko uloží do paměti a až za ním zase přijdeš, bude vědět, že jsi to ty,“ vysvětlil mi Tom. Jen jsem němě přikývl.
„Tak fajn. Dáme se do toho. Teď půjdeme do sedlovny, kde ti najdeme přilbu a vezmeme tam všechnu potřebnou výstroj,“ řekl Tom a vyšel ven z boxu. Následoval jsem ho.
„Ale já si nemůžu vzít přilbu. Zničí mi to vlasy. A všechna moje práce přijde vniveč,“ kňoural jsem cestou do sedlovny.
Tom se plácl do čela. „Přilba je v tvém případě nutná. Kdyby se ti něco stalo, mám za tebe zodpovědnost jako tvůj trenér. Tak mě laskavě pochop. A tvoje vlásky to taky přežijou,“ řekl úplně s klidem. To už jsme vcházeli do malé budovy. Všude po stěnách byly police a různé věšáky, na kterých byla pověšena a naskládána spousta věcí. Jediné, co jsem z toho poznal, bylo sedlo.
Tom bez jakýchkoliv řečí sundal jedno černé sedlo z věšáku a přehodil si ho přes paži. Potom sundal něco jako ohlávku, ale bylo to mnohem složitější.
„Na, pomoz mi,“ řekl a hodil po mně nějakou modrou deku, či co to bylo. Jen tak, tak jsem ji chytil. Nakonec už se jenom sehnul k velké bedně, ve které byly naskládané přilby různých velikostí a barev. Chvilku se v nich přehraboval, než našel tu, kterou hledal. S lehce posměšným úšklebkem mi ji podal.
„Tak tohle si teda na hlavu nedám,“ zatvrdil jsem se a jednu ruku jsem si dal v bok. V té druhé jsem pořád držel ten pitomej kus hadru. V Tomových očích se zase objevila tvrdost.
„Fajn. V tom případě jdu za Jörgem,“ řekl a už se chystal jít ven. Nevěděl jsem, co dělat. Na jednu stranu jsem nechtěl do Japonska, ale na stranu druhou se mi nechtělo poslouchat jeho rozkazy. Ale musel jsem se rozhodnout.
„OK. Vezmu si tu idiotskou přilbu. Stačí?“ křikl jsem na něj podrážděně. Spokojeně se usmál a podal mi ji. Naštvaně jsem po ní chňapnul a potom jsem vyšel ze sedlovny. Tom mě následoval. Mlčky jsme se vrátili do stáje. Tom cestou odložil všechnu výstroj k uvazišti. Potom jsme došli znovu před Nikův box.
Ten se právě věnoval senu, které měl v držáku připevněném na zdi, a nás si vůbec nevšímal. Tom otevřel dveře boxu a znovu vešel dovnitř. Nasadil koni ohlávku a připevnil k němu vodítko. Udělal jsem mu místo a Tom Nika odvedl před stáj k připraveným věcem. Uvázal koně k ohradě a otočil se ke mně.
„Tak začneme. Nejdřív se musíš naučit, jak se nazývají jednotlivé části výstroje a k čemu se používají,“ řekl docela s klidem a do ruky vzal to něco, co bylo podobné ohlávce. „Tohle je uzdečka. Nasazuje se koni na hlavu podobně jako ohlávka. To kovové, co tam vidíš, je udidlo. To se koni vkládá do huby a kůň se jím prakticky ovládá,“ vysvětlil mi. Jen jsem na něj vyděšeně zíral.
„Tohle si absolutně nemůžu zapamatovat. Všechny ty názvy. Oh mein Gott!!!“ zanaříkal jsem a zamítavě jsem kroutil hlavou, jako že tohle fakt ne. Tom si pouze hluboce povzdechl.
„Bille. Není to nic těžkýho. Jen prostě musíš chtít. Nic víc, nic míň. Uvidíš, že ti to půjde,“ snažil se mě uklidnit, ale moc mu to nešlo. „Dobře. Půjdeme dál,“ rozhodl, položil uzdečku a do ruky vzal sedlo. To jsem naštěstí poznal.
„Tohle je sedlo, ale to asi víš. Pod něj se pokládá podsedlová dečka, to aby koně sedlo nedřelo. A teď ti ukážu, jak se kůň nauzdí a osedlá,“ řekl nekompromisně a rovnou začal jednat, než jsem stačil cokoliv namítnout. Jen jsem si něco nesouhlasně zamručel, ale docela ochotně jsem ho sledoval.
„Pokud chceš tedy koně nauzdit, musíš koni nejdřív rozepnout ohlávku. Potom ji takhle stáhneš…“ řekl a názorně mi to předvedl na Nikovi, „…a nakonec mu ji zapneš kolem krku. Nemůžeš mu ji sundat, kdyby se ti pokusil utéct.“ Přikývl jsem. „Pojď si to zkusit. Hmm?“ mrknul na mě.
„Já… radši ne,“ ohradil jsem se a skousnul jsem si dolní ret.
„Bille. Musíš si to zkusit. Jinak se to nenaučíš,“ snažil se mě přesvědčit klidným hlasem, i když jsem tušil, že by mě nejradši zabil. Po dlouhém váhání jsem tedy souhlasil. Opatrně jsem přistoupil k Nikovi, ale ten mi nevěnoval sebemenší pozornost. Tom mezitím zapnul Nikovu ohlávku tak, jak byla původně. Přistoupil jsem ke koni ještě blíž a váhavě jsem natáhl ruku k ohlávce. Dodal jsem si odvahy a prsty jsem obratně rozepl přezku. Potom jsem Nikovi ohlávku stáhnul na krk, tak, jak to dělal Tom a znovu jsem přezku zapnul. Podíval jsem se na Toma.
„No vidíš, že to není tak hrozný. A teď ti ukážu, jak se nasazuje uzdečka,“ řekl a začal vysvětlovat.
autor: Mishka
betaread: Janule
Billí se učí uzdit a sedlat!!! nádhera!!! 🙂
ale chválím jeho otce, že nakonec akceptoval Billovu orientaci 🙂
Modelka je pořádná citlivka. A nevím, kdo je tady v příběhu otravným klukem! Být jeho otcem, sbalím mu kufr (ještě přibalím Andrease) a pošlu ho za maminkou do Japonska, když si koní neváží!!
"Zničí mi to vlasy"… – na tebe je, Bille, každý tak zvědavý.
Hrozně moc se mi líbí scény s koňmi, to je jedna velká krása. Těším se, až si na ně Bill zvykne – to bude konečně paráda. Je to už na dobré cestě, Naštěstí s ním má Tommy trpělivost. Jsem zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet dál.
I tento díl je super, těším se na další.
Ja mam síce kone rada a nebojím sa ich ale Billovy sa moc nedivím dúfam že si nato časom zvykne a nebude prúdiť Toma.
Musím říct, že tuhle povídku opravdu miluju a to je teprve druhý díl ♥
Billa je mi líto, myslím, že se chová úplně normálně na někoho, kdo je vytržený z jeho vlastního prostředí, je odloučený od svého přítele, s otcem, kterého vlastně vůbec nezná a Tomovo pohrdání nad jeho orientací mu taky nepřidalo, vůbec se nedivím, že brečel. A že se ráno ke koním zrovna nehrnul, to se nikdo nemůže divit, když je viděl poprvé v životě, mě kůň kousnul jednou a stačilo mi, ne, že by to tak bolelo, ale hrozně jsem se lekla =)
Jinak se už hrozně těším na to, až překonají takovou tu prvotní averzi a zjistí, že ten druhý je docela fajn =)
…moc bych vám všem chtěla poděkovat za komentíky a to i ty předešlé 🙂 moc si jich vážím a vždycky mě hrozně potěší… jinak doufám, že se vám bude povídka líbit i nadále, snad vás nezklamu …:) takže vám oprvadu moc moc děkuju 🙂
Wow! Takže si Nad stádem koní dala i sem? Super!
Úžasný, i když… vim, jak to bude dál…Muhehehe! :DDD