autor: Neilinka & Cerike
Boj
Bill
Šouravým krokem jsem společně s Markem došel zpátky k našemu stolu. Byl prázdný. Jen pár Markových a Tomových věcí se tu válelo spolu s nedopitými sklenkami. Pohlídal jsem to tu a Mark se šel podívat na záchody. Vrátil se sám. Oznámil mi ale, že Tom tam nebyl. Bylo mi to divné. Prohledali jsme celý bar, ale nikde nebyl k nalezení. Nezbývalo nám, než jít domů. Samotnému na hotel se mi nechtělo, i když mohl být Tom právě tam.
Vzali jsme si taxíka a vystoupili před tím omšelým panelákem. Zalezli jsme do teplého bytu a udělali si kafe. Mísily se ve mně všemožné pocity. Přehrával jsem si celý můj „společný život“ s
Mark mě nechal asi tak hodinu být. Pak jsem za ním přišel sám. Dal jsem mu všechny drogy, co jsem u sebe měl a přikázal mu, ať si s tím dělá, co chce, jen ať to nenajdu. Šel a naprosto bezostyšně to přede mnou spláchl do záchoda. Možná měl strach, že by to sám znovu zkusil, kdo ví.
Každopádně vypadal dost překvapeně, jak rychle a hlavně za jakých podmínek jsem se k tomu odhodlal. Věděl ale, že nepřežiju do rána, pokud neseženeme něco jiného. Šli jsme nakupovat. Věřil jsem, že Mark má stále, i když zaprášené, kontakty a ví, kdo je dobrý dealer a kdo ne. Nechal jsem ho, aby mi koupil, co uznal za vhodné, a nakonec jsme se vraceli s dvěma plnými igelitovými taškami.
Asi po dvou hodinách už do mě nalil celé víno. Nenechával to náhodě. Věděl, že i s takovouhle prevencí budu trpět. Moc dobře to znal. Sám jsem si nebyl jistý, jestli jsem se nezbláznil. Ale s Markovou přítomností jsem se cítil nějak líp. I když jsem pořád při myšlenkách na Toma dusil var ve svých žilách, snažil jsem se přemýšlet, kde je. Myšlenku, že s tou zrzkou odešel si zašukat, jsem raději okamžitě zapudil, protože to ve mně vyvolávalo záchvaty zuřivosti.
Prostě jsem mu věřil. Pořád dokola jsem si opakoval Markova slova v hlavě. Uklidňovalo mě to. Tom mě nikdy nezradil, proč by to měl dělat teď? Když to konečně vypadalo nadějně? Musel jsem mu věřit, nic jiného mi nezbývalo. V Berlíně nemůžeme být věčně a doma nikoho jiného nemám.
Byl jsem vzhůru. Nedokázal jsem usnout, když jsem očekával, že mi bude zle a Tom tu nebyl. Prostě to nešlo. Podle Markových instrukcí jsem si dával dávky na příděl. Chtělo to obrovské sebezapření. Každá dávka jen trochu ztlumila nejhorší příznaky, ale nezmizelo to úplně. Bylo to všudypřítomné. Cítil jsem, jak mi ty jedy kolují v žilách. Musel jsem je nejdřív trochu vypudit, nahradit něčím slabším, protrpět si to a pak začít ubírat. A hlavně se mentálně léčit.
Cítil jsem, jak je mi k ránu hůř a hůř. Sebezapírání mi bralo pořád víc energie. Byl jsem vyčerpaný a toužil zhltnout všechny prášky najednou a zapíjet to pořád dokola vínem. Ale nemohl jsem, kvůli Tomovi. Přesně, jak to říkal Mark.
Bylo půl páté ráno. Tomův mobil jsme měli my, ale z hotelu by mi přece mohl zavolat, ne? Byl jsem nervózní jako pes a nemohl jsem dál jen nečinně čekat. Zvedl jsem se a s díkem odcházel od toho milého blonďáka. Jen co jsem zabouchl dveře, mě ale čekalo obrovské překvapení. Na schodech seděl Tom.
Neskutečně se mi ulevilo. To bylo první, co jsem pocítil, když jsem ho viděl. Ne zloba, zlost, hněv, nebo výčitky, ale úleva. I když zkroucený do divné polohy a s výrazem, jako by ho vraždili, sladce spinkal. Vypadal roztomile a nevinně. Klekl jsem si na schod před něj a jemným polibkem ho vzbudil.
Když otevřel oči, vypadal neskutečně vyděšeně a hned na to mně objal tak pevně, že jsem skoro nemohl dýchat.
„T-Tome… du-dusíš mě.“ Zakašlal jsem a on mě pustil. Prohlížel si mě jako svatý obrázek a v jeho očích jsem spatřil slzy. Pohladil jsem ho po tváři a sedl si vedle něj.
„Omlouvám se, Bille, já ti to vysvětlím, nebylo to tak, jak to vypadalo, víš, ona…“
Zarazil jsem ho. Dlaň na jeho ústech mu nedovolovala pokračovat. Chvíli jsem mlčel a pak se nadechl.
„Věřím ti, Tome. Nemusíš mi to vysvětlovat. Věřím, že bys mi nikdy takhle dobrovolně neublížil. Dnes pozdě v noci jsem díky Markovi začal odvykat, teď je mi špatně, že bych pozvracel celé tyhle schody. Potřebuju tě.“
Nic jiného slyšet nepotřeboval. Bez dalšího vysvětlování objednal taxi do hotelu a uložil mě do postele. Dodržoval plánek napsaný Markem, a i když ta bolest byla ohromná a pořád jsem měl tendenci vzít si nůž a drbat se s ním, v Tomově náručí se to zdálo být jaksi snesitelné.
Musel jsem uznat, že Markův plán byl dobře promyšlený. Celý den jsem měl poslušně snižovat dávky, a pak jsem měl dostat uspávací prášky, aby si Tom mohl odpočinout a vydržel celé to šílené tempo. Nikdy, ať se dělo cokoliv, jsem neměl vynechávat dávku, i kdyby šlo o jeden blbý prášek. Příznaky by pak byly mnohonásobnější, a to by mě vykolejilo. Bylo to jako striktní dietní plán. Jedna chyba a nezhubnete ani deko.
I když já jsem potřeboval opak – přibrat. Při svých 180 centimetrech jsem měl 42 kilo. Až teď jsem si při pohledu do zrcadla uvědomil, jaká jsem kostra. Ale příliš jsem do svého stáhnutého žaludku vtlačit nedokázal. Muselo se to dělat stejně postupně jako s drogami.
Víkend v Berlíně se rychle krátil. Abychom v hotelovém pokoji nezcvokli, občas jsme se šli podívat ven, třeba na nějakou tu památku, nakoupit suvenýry nebo tak. I přes obrovské tělesné vyčerpání a psychickou námahu jsem se cítil neskutečně šťastný.
Tom se mi hrozně smál, když jsme byli v Zoo a on mi zaplatil jízdu na ponících. Ten můj byl sice vyšší než ostatní, ale stejně jsem na něm vypadal přerostle, a kdybych vyndal nohy ze třmenů, šoural bych nohy po zemi. Ale byla to legrace. Zážitky, které se mi vrývaly do paměti, mě naplňovaly touhou.
Touhou zbavit se drog, abych vydržel víc. Abych se mohl s Tomem vydat třeba na dlouhou procházku lesem, sbírat houby, pořídit si psa, nebo se něco naučit.
Ta touha být s ním, stačit mu a v něčem ho přechytračit, mě hnala dál.
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
je strašně hezký, že si Bill konečně uvědomil, že si odvyknout chce… a Mark je super kluk… jsem ráda, že se s Tomem usmířili… snad jim to vydrží, vyadá to docela nadějně 🙂
Vypadá to tak nadějně, že je mi jasné, že to dlouho nevydrží a něco se stane. Mark je skvělý a začínám věřit, že je schopný Billovi pomoct =)
A jak se kluci potkali ráno na schodech, Tom tam tak sladce spinkal a Bill ho ještě sladčeji probudil =D♥