Peklo v ráji na zemi 14.

autor: Áďa

Bill nechápavě vyběhl z pokoje a předklonil se přes zábradlí.

„Jak může hořet? Z čeho, símtě?“

Jenže tak jako Tomovi, i jemu byl důvod jasný hned poté, co doběhnul do obýváku. Oči se mu rozšířily, když viděl rudooranžové peklo.

„My jsme… nesfoukli svíčky,“ šeptnul úzkostně a bojácně ucouvnul.

Chvilku oba stáli v němém zděšení, neschopni jediného pohybu. Jediné, co dokázali, bylo zírat s otevřenou pusou, aniž by je cokoliv napadlo. Pak sebou ale Tom cuknul.

„Bille… asi bysme měli… hasit…“

„HASIČI!“ vřísknul náhle Bill. „Tome, musíme zavolat hasiče!“

„Vole… copak si pamatuju číslo?“ vyjeknul Tom a pádil do koupelny, kde první, co popadnul, byl kelímek na čištění zubů. Naplnil ho vodou, doběhnul zpátky a vylil ho, ale ten směšný obsah vody nebyl v ohni ani poznat. Ale aspoň něco dělal, kdežto Bill stál jako v tranzu a jen zděšeně koulel bulvami.

„To nemá cenu… tak někam zavolej!“ vypísknul zpěvák a rozkašlal se, když jeho plíce dostaly štědrou dávku kouře.

„A kam asi tak, ty chytráku?“

„Já nevím, třeba sto dvanáct, nebo jedenáct osumdesát osum nebo já nevím!“ hysterčil mladší z obou bratrů.  

Tom už vypadal, že se na něj ze vzteku vrhne a jednu mu snad ubalí, nicméně dřív, než se jejich incident stačil pořádně rozvinout, ozvalo se hlasité řinčení, jak se z okna vysypalo sklo, a Toma srazil k zemi silný proud vody. Bill zmateně vyjekl a jediné, co stihnul udělat, bylo to, že podvědomě po bratrovi chňapnul, než i jeho skolil zásah ledové vody. Ruku v ruce zůstali jen civět, mokří jako myši, jak zvenku pableskuje modrý majáček. Netrvalo dlouho a oheň podlehnul mase vody, kterou ho hasiči zalévali. Jediné, co po požáru zbylo, bylo značné množství popela, který se díky vodě změnil v mazlavé bahno, krapet přičmoudlá zeď, lemující teď už bývalé okno, a hlavně neuvěřitelné množství kouře, pro který nebylo vidět na větší vzdálenost, než pár decimetrů, a který nutil oči obou dvojčat slzet, v Billově případě i kýchat, jak ho to štípalo v nose.

Tom starostlivě přehodil svému dvojčeti přes hlavu mikinu, která se ještě od odpoledne válela na křesle kousek od nich, a s obavami si ho stáhnul do náruče. Vůbec se mu nelíbilo bratrovo sípání, a vše, co se kolem něj dělo, najednou ignoroval. Nevnímal hasiče, nevnímal nic. Probral ho až hlas jeho matky, která se děsila, co se to tu stalo, a to, že mu Gordonovy silné ruce jemně vzaly Billa z náručí a donesly ho ven. Tom okamžitě vycupital za nimi, a i když se do něj dala okamžitě brutální zima, jak se okolo něj sevřel mráz, setrval po Gordonově boku, dokud ledový noční vzduch Billovi neulevil.  

„No… to jsme to dopadli,“ zkonstatoval Tom, když Gordon Billa vynesl k nim do pokoje, pomohl mu ho převléknout (svou maličkost zvládnul Tom zatím ještě převléknout sám a Simone zatím dole vyřizovala škodu způsobenou ohněm) a přinesl jim horké lipové čaje s medem, přičemž při odchodu z pokoje se spikleneckým mrknutím sfouknul všechny svíčky v aroma lampičkách. „Takovej to měl bejt romantickej večer.“

„A – a – ale b – bylo to ro – romantický,“ zadrkotal Bill zuby. „Kdy – kdyby nám to ten – ten oheň… nezkazil… Ne – ne – není to tvo – je vina,“ pípnul.

„Ale je… měl jsem na to dohlídnout, aby se to tam sfouklo,“ povzdechnul si Tom, a protože už se jeho tělem rozlévalo příjemné teplo z horkého čaje, přiložil Billovi hrníček ke rtům a pomohl mu se napít. No napít… spíš hrníček jistil, aby ho Bill nepustil. Sice mu byla taky zima, ale jenom taková ta „normální“, kdežto Bill se klepal o sto šest. Počkal, než se zpěvák pořádně napije, a pak se vtěsnal pod jeho peřinu.

„Notak, miláčku…. neklepej se tolik… děsíš mě,“ šeptnul a stulil si Billa do náruče.

„Když ale… mně… je zima,“ zakoktal Bill.

„Neboj… za chvilku ti bude teplíčko, ten čajík ti pomůže…“ šeptnul Tom a konejšivě brášku pohupoval v náručí jako malé miminko. Když se však Billovi aspoň malinkato ulevilo, zajiskřily mu oči.

„Už je ti teplo, děvče?“

Billovi zčervenaly tváře.

„Je to lepší, dědečku Mra – Mrazíčku, ale furt je klemra jak v prd… prdeli,“ pousmál se maličko skrz cvakající zuby.

„Tak já tě zahřeju, co říkáš…“

Aniž by Tom čekal na odpověď, začal dlaněmi masírovat Billovo tělo. Vrstva oblečení  sice tlumila jeho doteky, ale o to víc prohřívala a Bill po chvíli dokonce přestal definitivně cvakat zubama.  

„Lepší, miláčku?“  šeptnul Tom a dal si přitom záležet, aby svým horkým dechem fouknul  do bratrova obličeje a aby mu dechem zahřál taky krk.

„Jo… o dost,“ šeptnul Bill a po dalších pár minutách mu už začínalo být neuvěřitelně příjemně, díky čemuž se mu pomaloučku začala vracet rozverná nálada.

„Tomi, dávals na základce pozor o fyzice?“

„Na fyzice?“ nazvednul Tom obočí. „Ses posral, ne? Co by mě tam asi tak mohlo zajímat?“

„Mno… třeba to, jestli doopravdy, jak říkala ta bábrle, třením dvou těles o sebe vzniká teplo,“ zamumlal Bill a tázavě se na Toma podíval.

„No… asi jo, když to všude říkaj,“ pokrčil Tom rameny. Nechápal, proč Billa zajímá zrovna nějaká fyzikální píčovina, když si měl užívat toho, že se konečně zbavil zimnice.

„Ale Tome, ty to nechápeš!“ namítnul Bill. „Když trošku upravíš tu definici, tak mi ji budeš moct dokázat!“

„Ježkovy voči, co ti mám dokazovat z fyziky? Dyť víš stejně dobře jako já, že jsem na to byl dycky totální vemeno!“

„Notááák, nezlob se hned,“ mňouknul Bill milým hláskem. „Mě spíš zajímalo, když z těles uděláš odebráním některých písmen těla, tak jestli i v tom případě platí, že se síla tření zvyšuje v souladu s tím, jak dlouho a intenzivně se jedno tělo dotýká toho druhýho…“

Dovykládal svou teorii a Tomovi se výraz posléze měnil z nazlobeně otráveného na dokonale pobavený.

„Ty, Kaulitzi mladší… kde bereš tyhle znalosti, když jsi z fyziky prolezl s odřenejma ušima?“

„No,“ pokrčil Bill rameny. „Ono nejde ve škole o to, se ty blbosti naučit, ale použít je v praxi… tak se o to snažím, no…“

„Hmmm, ale docela ti to jde,“ pokýval Tom uznale hlavou a využil uvolněného smíchu k tomu, aby z bratra stáhnul všechno oblečení. „V tom případě si tě vyzkouším z lidský anatomie, když ti jde ta škola tak báječně, jo?“

„Ale já… já jsem se na dnešek neučil,“ pípnul Bill provinilým hláskem.

„Nezájem!“ štěknul Tom s naoko těžce přísným výrazem. „Takže dnes si zopakujeme anatomii spojenou s fyzikálním třením. Kdo mi poví, co je tohle?“ zeptal se a palci přitom začal mnout Billovu bradavku. „Kaulitz!“

Bill s rozpustilým úsměvem pokrčil rameny.

„Brada… toooo, tamtooo… bradavice!“ vyhrknul vítězně. „Malá bradavice!“

„Hmmm, těsně vedle, bradavka,“ opravil ho Tom. „Takže za pět, teď bude druhá otázka. Když budu svou dlaní intenzivně třít vaše tělo, co bude cítit v místě tření? Zima nebo teplo?“

„Hmmm… myslím, že hlavně vzrušení,“ šeptnul Bill, když se odevzdaně podřizoval Tomovu třivému doteku, zanechávajícímu příjemné teplo v oblasti podbřišku.

„Žákovskou!“ křiknul Tom. „Máme anatomii a fyziku, ne sexuální výchovu!“

„Ebebebebebebéééééé“ vyplázl Bill na Toma jazyk. „Copak, nelíbí se ti pravda?“

„Kaulitz, nebuď drzej, nebo dostaneš důtku třídního učitele! Radši řekni, co je tohle!“ okřiknul ho Tom rázně, i když už předstírání přísnosti rozhodně dlouho ovládat nedokáže, jak moc mu cukalo v koutcích, a stisknul rukou jeho penis, který se pod peřinou už hrdě vypínal k nebesům.

„Tohle? Hmmm…“ zapřemýšlel Bill. „Tohle je sexuální obtěžování, ale mně to vůbec nevadí.“

„Správně!“ kývnul Tom a náhle zcela změnil tón, už zase mluvil normálně. „Tohle jsem chtěl slyšet, miláčku…“

Párkrát zapohyboval zápěstím a naoko ustaraně se na Billa podíval.

„Mám pocit, že mu taky byla ještě před chvílí zima… to musíme napravit.“

Zajel pod peřinu jako had do díry a vzápětí už jeho rty něžně obemkly to, co jim patřilo. Snažil se, jak jenom mohl. Střídal letmé ožužlávání, dlouhé, vášnivé sání a nenápadné pogribávání a do toho ještě na pulzující orgán vypouštěl svůj horký dech. Pousmál se, když poznal, že Bill už je těsně před výstřikem, a zvednul se na lokty.

„Teď už je ti teplo, děvče?“

„Teplo, dědečku… teplo, Mrazíčku,“ nasadil Bill andělský úsměv a v jeho hlase zněla neskutečná úleva, když Tomovi nahodil celý obličej. „Pardon, ale pletl ses tomu do cesty…“

Tom se rozesmál.

„To já schválně… mít obličej doběla a trošku lepkavej je totiž pro tuhle zimu in… to ti uteklo, co?“

„Samozřejmě… já jsem totiž v tomhle směru krapet zaostalej,“ pokrčil Bill rameny a přetočil se na Toma. Drobnými polibky zlikvidoval to, čím Toma zaprasil, načež si ustlal na jeho hrudi a i přes šílené události dnešního dne poměrně rychle usnul.