autor: Tessyna
Zvon kostela zrovna odbíjel jedenáctou večerní a černovlasý chlapec seděl natisknutý na tabulce skla a vyhlížel auto svého přítele, které se ještě nevrátilo. Měl hrozný strach, jestli se mu něco nestalo a jeho strach umocňoval fakt, že ono se něco vážně stalo. Ne sice Tomovi, ale Kathrin, která byla pro jeho miláčka momentálně důležitou osobou. I když se s tím jen těžko smiřoval, musel uznat, že to tak bylo. On mu miminko dát nemohl, a pokud ho to udělá ještě šťastnějším, tak mu nebude bránit. Měl dost času na to, aby o tom mohl přemýšlet, a došel k tomu, že pokud bude Tomi šťastný s ní a s tím malinkým, tak ho nechá jít. Sice mu potom pukne srdíčko a jen těžko se s tím bude vyrovnávat, ale radostný úsměv na tváři jeho brášky mu za to stojí. Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že do místnosti vstoupil ještě někdo. Až když mu Tom poklepal na rameno, tak si ho s úlekem všiml.
„Tomi, ty už si doma…?“ zeptal se s úsměvem chlapce s copánky, který se ale netvářil nikterak starostlivě. „Co se stalo?“
—–
Právě jsem zastavil s autem před nemocnicí, a co nejrychleji spěchal dovnitř. Na recepci jsem se zastavil a zeptal se sestry na Kathrin. Dřív, než mi ale stihla cokoli říct, objevila se za mnou mladá doktorka.
„Vy jste pan Kaulitz…?“ zeptala se.
„A-ano… co je s Kathrin…?“ okamžitě jsem se tázal zpět.
„Vaše přítelkyně měla těžkou nehodu a její stav je velmi vážný. Ale je stabilní.“ Mluvila klidně, tichým, uklidňujícím hlasem.
„A miminko?“
„To je také v pořádku, ale záleží na stavu vaší přítelkyně, jestli to tak zůstane i dál.“
Takže jsou v pořádku. Aspoň že tak. Celou cestu sem jsem měl hrozný strach, co s nima může být. Modlil jsem se, aby to nebylo nic vážného, a ten nahoře mě vyslyšel.
„Můžu za ní?“ Poslední otázka, na kterou jsem měl v plánu se zeptat mladičké, pohledné doktorky.
„Ano, jistě, ale jen na chvilku, potřebuje odpočívat.“ Řekla mi s úsměvem. Když mě zavedla před bílo – modré dveře s číslem 27, tak jsem jí poděkoval a ona s úsměvem odešla. Zhluboka jsem se nadechl a vešel dovnitř.
Ležela tam na velké bílé posteli, její blond vlasy téměř splývaly s barvou povlečení. Byla bledá celá, jen její tvářičky měly lehce narůžovělý nádech. Byla nádherná. Tahle osoba teď prostě patří do mého života víc než kdokoli jiný, krom Billa samozřejmě. Přisunul jsem si židličku blíž k posteli a posadil se na ni. Mezi své ruce chytl tu Kathrininu a konečky prstů ji začal hladit.
„Kat, spíš?“ zašeptal jsem spíše pro sebe a nečekal žádnou odezvu.
„Ne, nespím,“ zavrtěla se osůbka přede mnou.
„Jak ti je? Bolí tě něco? Nepotřebuješ něco?“ vyvalil jsem na ni spoustu otázek a ani si neuvědomoval, že na ni nemůžu tak rychle. Ona se ale jen přívětivě usmála a povídá: „Tome, klid… je mi dobře.“
„A nic nepotřebuješ?“ ptal jsem se dál.
„Ne, jen… mám trošku žízeň, bodlo by něco k pití,“ odpověděla mi a hlavou pokynula k nedalekému stolku, na kterém stála sklenice s nějakou divně červenou tekutinou.
Zvedl jsem se a přešel k tomu, chytl to do rukou a přičichl k tomu, abych zjistil, co to je. A ona se mi smála.
„Ty trdlo, co k tomu čicháš? To je jenom brusinkový džus.“ Smála se dál.
„Ou… promiň… ono to vypadalo nějak divně,“ řekl jsem jen a s výmluvným úsměvem jsem jí sklenici podal.
Takhle jsem u ní zůstal asi další dvě hodiny. Skvěle jsme si popovídali o různých věcech. Zjistil jsem, že naše miminko má být holčička a po dlouhém dohadování jsme se shodli na jménu. Naše dcera se bude jmenovat Temprance Samantha Kaulitzová. Ještě teď po cestě domů se tím jménem nemůžu nabažit. Opakuju si jej pořád, pořád dokola.
——
„Kathrin měla nehodu, ale jsou oba v pořádku,“ shrnul jsem to jednou větou a dál se tím nemínil zabývat. Už kvůli Billovi, protože je mi jasné, jak tím trpí. Vždyť já jej miluju, ale musí chápat, že tu není jenom on. I ta maličká má na mě právo a s ní i Kat.
„To je všechno? Nic víc mi k tomu neřekneš?“ seskočil Bill z okna a mířil za mnou do kuchyně.
„A co víc chceš slyšet?“ On se snad zbláznil, on si tu se mnou chce povídat o Kat? Buď začíná hrabat mně, anebo jemu. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
„Tak třeba můžeš začít tím, co se vlastně stalo…“ odvětil mi a zezadu mě objal, hlavu pokládajíc na mé rameno.
„Bille, nezbláznil ses? Ty chceš rozebírat Kathrinin zdravotní stav?“ prudce jsem se k němu otočil a pohlédl mu do těch jeho nádherných očí. Hledal jsem v nich něco, co by mi pomohlo rozluštit tenhle jeho výjev, ale zračila se tam jen totální vyrovnanost a láska. Nic, co by naznačovalo, že hledá důvod k hádce, důvod k tomu, aby mi ji opět vyčetl.
„Ano, to chci. Ať už chci nebo ne, ona teď patří do našeho života.“ Odpověděl mi klidně a usadil se na židli k jídelnímu stolu.
„Ehm… aha no… teď… teď jsi mě docela zaskočil, miláčku…“ usmál sem se a sedl si naproti němu.
„Tak povídej,“ vyzval mě.
„No… Ona šla prý nakoupit a na přechodu ji srazil nějaký řidič transitu, který to nestihl dobrzdit. Je celá nějaká pochroumaná, ale ona i miminko jsou v pořádku. A už i víme, co to bude,“ zakončil jsem svůj proslov nadšeně.
„Jo? To je skvělé. Tak povídej,“ usmíval se na mě. Já tomu ale pořád vůbec nevěřil. Jak to, že ještě před pár hodina byl naštvaný jen za zmínku o Kat, a teď si tu se mou o ní povídá? A ještě se usmívá? Co má jenom ten kluk za lubem.
„Bude to holčička a bude se jmenovat Temprance. Temprance Samantha Kaulitzová. No není to nádhera?“ dožadoval jsem se schválení. Ale místo toho se mi ten můj brouček začal smát. „Co je ti k smíchu?“ opáčil jsem.
„Promiň, miláčku, ale… když tys vypadal tak komicky, tak… natěšeně…“ dořekl a znova se začal chichotat.
Vstal jsem od stolu a se slovy: „No počkej, já ti dám komicky,“ jsem mířil k němu. Přišel jsem do jeho těsné blízkosti a začal ho lechtat.
„Néééé… Tomííííí… prosííím… chacha… Já se poč… počůůráám… haha chichi…“ kroutila se ta moje žížalka na židličce. „Tomíí… chich… prosíím… milááčkůů…“ pokračoval dál.
„Jen když se mi přestaneš smát a dostanu pořádnou pusu.“ Nadiktoval jsem si pravidla.
„J-jooo, dobřéé… chachacha…“
„Slibuješ…?“ dotíral jsem na něj dál a nepřestával ho lechtat.
„Slibujůůůů… chich… jen… jen už toho nech… hahahehe…“ A tak skončilo naše hraní. Od Billího jsem dostal pusinku a dalších tisíc potom ve sprše. Teď už oba ležíme spokojeně v posteli a já pomalu usínám.
„Tomi, spíš?“ zeptal se nevinně Bill.
„Teď už ne, co potřebuješ?“ zavrtěl jsem se a rozespale zazíval.
„No… víš… potřeboval, no…“ zavrtěl se i on a pohladil mě. Jeho ruka jela přes hrudník až dolů k mému rozkroku a v tu ránu mi bylo jasné, co „potřebuje“.
„Jo tak chlapeček by se chtěl milovat… Ale to si musíš zasloužit…“ zvedl jsem se na loktech a skrz tmu se na něj uculil.
„Jo…? A jakpak bych si to mohl zasloužit… hm…?“ Bill také zvedl hlavu a hrál mou hru.
„No… tak pro začátek bys mi mohl dát pusu,“ určil jsem si. MLASK. Zaznělo celou místností a v tu chvíli mě to vážně začalo bavit.
„Tak a teď by si mně mohl začít líbat,“ sotva jsem to stihl doříct, a už jsem jej měl na sobě přisátého. Líbal mě jemně a něžně, a já se pod jeho doteky položil zpátky do peřin. Takhle jsme se líbali ještě notnou chvíli, než jsem vydal další pokyn.
„Pokračuj s líbáním na krk a pak níž… ááách ááno… přesně tak… mmm…“
Tak tohle se mi vážně líbilo. Žádné starosti, žádný Billův naštvaný pohled, jen jeho horké tělo tisknoucí se na to mé. Jak já jej zbožňuju.
Bill mě zrovna líbal na podbřišku a chystal se vrátit zpátky nahoru, když jsem ho zastavil dalším požadavkem. „Néé, nepřestávej, jdi ještě níž…“ zasténal jsem a nechal Billa, ať dělá, co chce. Ten jen spokojeně zamručel a jal se mi stahovat trenky. Po tom, co doletěly na zem, jsem ucítil Billův jazyk ve svých intimních partiích. Jezdil mi kovovou kuličkou po stehnech, varlatech a tlačil mi ji na žalud. On prostě věděl, jak mě dostat do stavu totální nepříčetnosti. Ležel jsem na posteli a křičel slastí, když si jej strčil celého do pusy a začal mě kouřit.
Chvilku jsem se ještě nechal, ale pak jsem ho zastavil. Nechtěl jsem se udělat do jeho pusinky ale do jeho rozkošného zadečku. Bill přestal a vrátil se k mým rtům a začal je líbat.
„Tak co, už si to milování zasloužím…?“ zašeptal mi svůdně do ucha a olízl mi ho.
„No, já nevím. Možná by to ještě chtělo…“
autor: Tessyna
betaread: Janule
Ahoj všichni, jen vám chci říci, věřte či nevěřte, splnilo se mi přání, které jsem měla, a znám další lidi, kterým se to též splnilo, takže nic neztratíte tím,že to zkusíte. Nevěřím na čáry, ale…………..pracují se mnou dva kolegové, kterým se to přání splnilo, takže vám přeji hodně štěstí. Hodně lidí si není jistých, co by v životě chtěli. Dostal jsem tento list přes přítele, udělal jsem, co mi řekl a po týdnu se stalo skutočností to, co jsem si přál. Tady je přesná kope, takže: funguje to ! Řekni si pro sebe jedno jméno chlapce nebo děvčate, s kterým by jsi chtěl-a být (3x). Mysli na něco, co by jsi chtěl-a dosáhnout v průběhu příštího týdne a řekni si to pro sebe (6x). Kdybys si měl něco přát, co by to bylo? Řekni si to pro sebe! (9x). Mysli na něco, co by jsi chtěl aby se událo mezi tebou a osobou na kterou jsi myslel-a při prvním obrázku a řekni si to pro sebe 12x. Teď je tu náročná část, vyber si jedno přání z těch na které jsi už myslel-a, zkoncentruj se na to přání jak jen můžeš a nemysli na nic jiného jen na to přání. Teď řekni svoje poslední a konečné přání vzhledem k přání, které jsi si vybral-a. Teď když jsi toto dočetl-a, máš hodinu na to, aby jsi to poslala 15ti lidem a Tvoje přání se stane skutočností do týdne. Čím víc lidem to pošleš, tím plněji se zrealizuje tvoje přání. Kdyby jsi chtěl-a ignorovat tento list, opak sa ti stane skutečností. Nebo se to nikdy nestane..
[1]: Že to někoho ještě baví…=(
Koukám, že Bill se nám polepšil a to je jenom dobře =)
Tom se tak krásně radoval z dcerušky ♥ I když Kathrin je mi docela líto…