autor: Rachel
Bill:
Pohodlně se opřu o opěradlo mého křesla a zastrčím své vlasy, neposedně spadající do mé tváře, za ucho. Tiše zívnu, ospale se schoulím do malého klubíčka a přehodím přes své tělo teplou deku.
Moji tvář rozjasní malý úsměv a já se jen nevědomky usměji, když se za mými přivřenými víčky objeví Tomova tvář. Přitáhnu si kolena blíž k bradě a zaposlouchám se do ticha, panujícího kolem mě. Před chvílí odběhl vařit večeři a přichystat pro mě překvapení, o kterém přede mnou básnil celý den, a ještě se nevrátil. Asi zase chystá něco speciálního z dílny mistra Toma Kaulitze, jak o sobě sám prohlásil, asi proto mu to trvá tak dlouho.
Usměji se a položím si hlavu zpět na malý polštářek, který jsem si tu položil. Sedím tu už pěknou chvilku… a přece se mi nechce věřit, že už je skoro večer a opět bude noc. Celý den mi v Tomově přítomnosti utekl až moc rychle, aniž bych si to stačil uvědomit. Skoro vůbec jsem tu nebyl sám, až na pár chvilek, kdy vždycky odběhl do kuchyně, aby mi připravil další jídlo. Nevím, co si to ten blázen vzal do hlavy, nejspíš to, že si mě chce vykrmit nebo ze mě udělat Otesánka, vůbec mi to však nevadí, naopak. Baví mě sledovat, jak se snaží, jak se zdokonaluje ve svém kulinářském talentu a jak je pyšný, když jej za něco pochválím. Nikdy by mě nenapadlo, že se kvůli mně bude učit vařit a bude mě svými specialitkami takhle rozmazlovat. Ale Tom mě překvapil. A nejen tímhle…
Vůbec jsem neočekával, že by za mnou po včerejšku přišel i přes to, že ve mně jeho slova zanechala něco zvláštního, malou naději, že se přeci jen vrátí. Nedůvěra však byla mnohem silnější než já, a ještě dlouho do noci mě trápila a nedovolila poddat moji zmatenou mysl spánku. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi to přišlo absurdní. Proč by za mnou měl Tom najednou chodit? Proč by se měl o mě starat? Naše životy byly oddělené už tak dlouho, proč by to mělo zničehonic být tak jako dřív? Proč by se ke mně měl Tom chovat tak jako tenkrát, když jsme ještě byli malými dětmi? Proč by mě měl chránit a opatrovat?
Ne, tomu jsem odmítal uvěřit. Bál jsem se… bál jsem se mu věřit, protože kdyby opravdu nesplnil, co mi včera slíbil, bolelo by to ještě víc než to, co jsem doposud prožíval. A to jsem nechtěl. Nechtěl jsem se znovu zklamat, nechtěl jsem znovu prožívat tu bolest, nechtěl jsem věřit čemukoli, co mi tu včera říkal… i přesto, že mi něco uvnitř mě říkalo, že jeho slova jsou čistá a pravdivá. Strach byl však mnohem silnější, než ten tichý, našeptávající hlásek, proto jsem jen zavřel oči a z posledních sil utekl přede všemi myšlenkami a otázkami do říše snů.
O to víc jsem byl překvapený, když mě ráno probudil právě on. Když to první, co jsem ucítil na své tváři, byl něžný dotyk jeho hřejivé, měkké dlaně. Když to první, co jsem uslyšel, byl jeho tichý, medový hlas, šeptající mi přání dobrého rána. Ten hlas, který na okamžik úplně zastavil tlukot mého srdce. Nedokázal jsem před ním potlačit překvapení, které ve mně jeho příchod vyvolal. Bylo to něco, s čím jsem vůbec nepočítal, i přesto, že mi včera svůj slib několikrát opakoval… můj strach z dalšího zklamání byl až příliš velký na to, abych mu mohl opravdu věřit.
O to více jsem si užíval jeho blízkosti, která mi byla nablízku těch několik dlouhých hodin.
Celý den jsme strávili spolu, od rána až doteď, kromě několika okamžiků, které Tom strávil v kuchyni přípravou dalšího jídla. Nejdřív jsem se jeho pochoutkám bránil a odmítal je, nakonec však zvítězilo Tomovo přemlouvání… a já se v jednom okamžiku přistihl, že jsem vlastně rád, že je tu. Den, jindy zdlouhavý a nekonečný, mi v jeho přítomnosti uběhl úplně jinak než obvykle. Aniž bych počítal hodiny či minuty, najednou opět přišel večer a Tom mi oznámil, že musí jít uvařit večeři. Vůbec jsem netušil, kolik času uplynulo. Když byl tady se mnou, úplně jsem zapomněl sledovat čas. Vlastně jsem úplně pozapomněl na všechno, co mě až dosud trápilo, na všechny mé myšlenky, otázky a starosti. Jako by se s Tomovým příchodem úplně vypařily… a celý den mi uběhl rychle, tak rychle, jako už dlouho ne. Asi to bylo tím, že jsem nebyl sám…
Líně se protáhnu v křesle a přivřu víčka nad příjemným teplem, jež sálá z topení nedaleko ode mě. Pohodlně se uvelebím v křesle… a jakmile se k mým uším doline jen tiché cvaknutí dveří, popaměti natočím tvář ke druhé straně pokoje.
„Tome?“ šeptnu tázavě a očekávám odpověď v podobě nějakého z jeho obvyklých vtípků. Dostane se mi jí hned vzápětí… avšak úplně jiné, než jakou jsem ji očekával.
„Bille… tobě je špatně? Bolí tě něco? Není ti dobře?“ vychrlí na mě dřív, než stačím zareagovat a podle jeho kroků a rychlé chůze se ke mně okamžitě vrhne. Poplašeně zamrkám… jakmile však ucítím jeho dlaň, hladící tu moji, položenou na mém bříšku, rychle mi dojde, co jej tolik vylekalo. Rychle zatřepu hlavou.
„Ne, jsem v pořádku, jen… jen se cítím trochu plný z těch tvých dobrůtek, co jsi mi ukuchtil,“ odpovím, abych jej uklidnil, Tomova odpověď však na sebe nenechá dlouho čekat.
„To máš z toho, že jsi týden nic nejedl,“ pokárá mě opět svým přísným hlasem a vyvolá tak na mé tváři slabý úsměv. V přísnosti a výchově by klidně mohl konkurovat naší mamce.
„Náhodou… dnes jsem snědl všechno, co jsi mi přinesl, snídani, svačinu, oběd i druhou svačinu. Měl jsi to opravdu moc dobré,“ usměji se a nezapomenu jeho kulinářské snaze složit malý kompliment, hladíc tak jeho ego, stále rostoucí až do nebe. Vím, jak moc má rád, když jej někdo chválí. Jeho odpověď je však úplně jiná, než jakou jsem ji očekával.
„Samozřejmě, že jsi musel sníst všechno… jinak bys nedostal překvapení,“ opět mě popíchne, ví, že mi tím dělá naschvály a zřejmě si to užívá.
„Právě jsem jej připravil,“ dodá a opět tak vyburcuje moji zvědavost. Tázavě zamrkám.
„A co to je?“ optám se bez obalu, aniž bych chodil kolem horké kaše a zaposlouchám se do Tomova hlasu vedle mě.
„Horká koupel, plná tvé oblíbené pěny a voňavých olejíčků,“ prozradí mi po celém dni napínání a já jen z tónu jeho hlasu můžu rozpoznat, jak se usmívá. Nemohu uvěřit vlastním uším, zcela určitě si ze mě dělá srandu. Ne, tohle nemůže být pravda.
„Vážně?“ špitnu nedůvěřivě… lehký stisk mé dlaně mě však jen ujistí v tom, že tohle není ani jeden z těch krásných snů, které tvoří má fantazie a promítá je do mé mysli.
„Ano, právě jsem ji pro tebe připravil. Jen… myslíš, že to zvládneš sám, bráško? Ještě dole vařím večeři a mohlo by se mi to připálit, víš?“ odvětí rychle a z naléhavého tónu v jeho hlasu můžu rozpoznat, že pospíchá. Rychle, souhlasně přikývnu hlavou.
„Jistě… samozřejmě…,“ odpovím tiše… a zatímco se Tomovy kroky jen rychle vzdálí zpět ke schodům, opřu se o měkký polštářek a se zasněným úsměvem, pohrávajícím na mé tváři, jen uvolněně přivřu víčka. Nemohu se dočkat té horké, voňavé nádhery.
autor: Rachel
betaread: Janule
to jsem teda pěkně zvědavá, co se bude dít… že by mu tom pomáhal ve vaně?O:)) nebo tam byl přímo s ním, aby tam nebyl sám?
a upřímně řečeno, ani trošku by mi nevadilo, kdybys ty díly psala delší… mě přijde, že je to strašně krátký :((( 😀
Bože, to je tak nádherné…♥
Billův strach, že Tom svoje sliby nesplní, jsem tak ráda, že byl zbytečný =) A Tomi se o Billa tak krásně stará, rozmazluje ho a hýčká, jako když byli malí, jako by si vzpomněl…
Bill je znovu šťastný, alespoň pro tuto chvíli ♥
Rachel, tahle povídka je skvost =)♥
bože, Tom se tak nádherně stará! Takového Toma miluju… 🙂 Málem jsem se rozplynula nad tou jeho péčí 🙂
úžasný díl :))
Mám na tvári úsmev, ktorý asi nezmyjem ani do zajtra. Je to neskutočne nádherné. ale mám strach, že to Carol celé zničí a Tom zase Billimu ublíži 🙁 ale toto je šialene pekné.