autor: tomgasm
Dnes zde máme překlad jednodílky, která se Lil.Katie po přečtení tak líbila, že neodolala, napsala autorce a hned ji přeložila. Nedivím se, je opravdu silná. Jak psala autorka v úvodu k povídce, je to sice m-preg, ale odehrává se prý v nějaké alternativní skutečnosti, kde je tohle naprosto normální, tudíž si s tím nelamte hlavu. Nejde o žádné detaily, je to spíš psychologický příběh o silném poutu mezi dvojčaty, tak doufám, že se vám bude líbit. Pusťte se do čtení. J. :o)
Tom pokračoval. „Ale řeknu ti, povedlo se ti vytvořit opravdu překrásnou holčičku.“
„Měl jsem pomoc,“ připomněl mu Bill.
Minulou noc opravdu hodně sněžilo, což znamenalo, že ráno bude mít krásný nádech zimního království. Sníh padal prostě perfektně, a pokrýval tenkou vrstvou zem, auta, lavičky a všechno, co bylo venku v jeho dosahu. Bylo to naprosto překrásné, a jak se Bill koukal ven z předního okna svého domova, a utahoval si kolem krku šálu, nikdy víc se necítil nadšenější, že mohl jít ven a užívat si čerstvé zimní ráno. Bylo mu jasné, že možná bude trochu těžké chodit ve sněhu, když bude mít jen tenisky, a tak si na sebe natáhl vysoké kozačky; studená chodidla byla zlo.
Zapnul si bundu, všechny knoflíčky odzdola až ke krku, stáhnul si ji až ke stehnům, bylo mu v ní krásně teplo. Dlaněmi se chvilku zastavil na svém břiše, nechal je dotýkat se pomalu rostoucí vypoukliny. Instinktivně se usmál, a byl rád, že už tak dlouho to nemusí potlačovat.
Maličký uvnitř něj byl také nadšený, že může jít ven; bylo mu to jasné po chvíli, co si mnul bříško, spokojeně vydechl pod těmi doteky.
Ještě jednou se podíval ven na sníh, pak na nebe a zapřemýšlel, jestli ještě bude sněžit. Samozřejmě, jít ven do už napadaného sněhu bylo dobré, ale nic nebylo takové, jako když se jdete projít a sníh vám padá na váš tmavý kabát a čepici. Bylo to naprosto překrásné.
Otočil se ke schodům.
„Julie!“ zavolal Bill směrem, kde před chvilkou zmizela. Ještě jednou si na krku upravil šálu, a udělal pár kroků ke schodišti, aby se podíval, kam zmizela. Byla stejně tak nadšená jako on, že může jít ven do sněhu, a tak byl překvapený, že ještě není u dveří. „Měla by sis pospíšit, než všechen sníh roztaje!“ zažertoval, doufal, že se tak rychleji navrátí.
A také že ano.
„Ne, to ne!“ zakřičela blonďatá holčička, když se přiřítila ze schodů. Měla bundu jenom z poloviny zapnutou, šála jí volně visela kolem krku a čepici měla nakřivo, takže jí koukaly copánky, které měla zapletené. Bill se na ni usmál a pomohl jí se upravit. „Sníh tak rychle nemůže roztát.“
„Nemůže?“ klekl si Bill, zapnul jí bundu a šálu dal navrch. „A proč ne?“
„Protože jsme si v něm ještě nehráli, tatínku!“ vysvětlila mu, jako by to byla ta nejjasnější odpověď na světě. Její hnědé oči ukazovaly všechno, co cítila, a Bill mohl s klidem říct, že to myslela smrtelně vážně.
Bill se zasmál. „To je pravda; teď tě musíme teple obléknout, abychom už mohli jít na procházku.“
„Dobře!“ souhlasila a poskočila mu v náručí, zatímco se ji snažil ještě obléknout; natáhl jí palčáky a ještě jednou upravil čepičku, aby ji nezábly uši. Kdyby jí Bill mohl obmotat obličej šálou, aby jí na něj nebyla zima, udělal by to, ale věděl, že stejně po chvíli uvidí červené tváře tak jako tak.
Vzal své klíče a byli připraveni odejít. „Dobře, beruško, půjdeme do parku.“
Ruku v ruce šli společně po ulici, svými kozačkami kopali do sněhu. Smáli se a usmívali, zatímco šli k jejich oblíbenému parku. Viděli kolik rodičů a dětí bylo venku, kolik seniorů chodilo po chodnících. Nikdy nebylo přelidněno, ale nikdy tu nebylo až moc prázdno; bylo to prostě tak akorát.
Přešli přes ulici, a prošli okolo cedule, které na sobě nesla název parku, oči děvčátka se okamžitě rozzářily nadšením, skousla si ret a Bill cítil, jak nadskakuje nedočkavostí, aby si mohla jít hrát ve sněhu. Určitě chtěla jít a klouzat se na klouzačce, aby mohla spadnout do velké hroudy sněhu, která byla dole.
Bill si tím byl dostatečně jistý, obzvlášť když se k němu otočila a vyhrkla ze sebe. „Tatínku! Vidím Ashley; můžu si s ní jít hrát?“ poprosila, a Bill si uvědomil, že to znělo jako velká prosba; nikdy by jí nemohl říct ne.
Usmál se, ještě jednou jí upravil čepičku, aby jí nespadla z hlavy. „Samozřejmě, jen si nesundávej čepici a rukavice. Nechci, abys nastydla.“
„Ano, tati,“ souhlasila a utíkala pryč sněhem. Sledoval ji, dokud nedoběhla ke své kamarádce ze školky, a pak se otočil, aby našel něco, na co by si mohl sednout.
Chodili do tohohle parku celkem často, a Bill byl většinou ten, který si s ní chodil hrát na klouzačku nebo houpačky, což byly její oblíbené atrakce, ale když tu měla kamarády, nebylo potřeba, aby jí asistoval i on.
Ne že by mu dnes vadilo, že bude jen sedět; miminko se učilo, jak správně kopat, a tak ho celou noc drželo vzhůru.
„Nemůžu vyhrát, když jde o klouzačku,“ řekl si tiše sám pro sebe a odhrnul sníh z lavičky, aby se mohl posadit. Usadil se a koukal se na svou dceru a její kamarádku, jak si nadšeně povídají a hrají na hřišti. Vypadala šťastně a bezstarostně, a Bill se lehce usmál.
„Opravdu má tu klouzačku radši než tebe?“ ozval se hlas zpoza Billa, a on ztuhnul. Nemusel se otáčet, aby věděl, kdo to je, ale stejně trochu natočil hlavu na stranu, když postava přešla před něj. Muž s černými cornrows a hlubokýma hnědýma očima se posadil hned vedle Billa, poničil sníh, na který si sedl.
„Ahoj, Tome,“ řekl Bill tiše, očima neopouštěl Julii, zatímco se jeho bratr vedle něj posadil.
„Ty jsi v tomhle parku? Bill Kaulitz, nejslavnější oboupohlavní zpívající chlapec z Německa, prodávající miliony a miliony nahrávek, a lamač srdcí spousty dívek, teď tráví své dny v tomhle parku? Jak… pedofilní,“ pověděl Tom, zatímco sledoval, jak si děti hrají.
„Vždycky jsme chodili do tohohle parku,“ poznamenal Bill. „Mimochodem, taky tě rád vidím.“
„Jo, když nám bylo pět.“
„Pořád to tady mám rád.“
„No, ještě aby ne, že?“ mrknul na něj Tom.
Bill si odfrknul. „Přestaň, Tome, nemám na to teď náladu. Jsem tu se svou dcerou.“
„Jsi si jistý, že je to ten důvod?“ zeptal se Tom, stále se snažil dostat se Billovi pod kůži, aby ho rozhněval. Nebylo to nic nového, dělal to už od té doby, co byli malí, Tom vždycky hledal tlačítka, která zmáčknout, a jelikož se znali tak moc dobře, nebylo těžké je najít.
„Ano, to je ten jediný důvod.“ Bill vypadal, že ho to nezajímá. „Co tady děláš?“
„No, pro tvou informaci, jen jsem se tak procházel po sousedství, a najednou jsem tě viděl, jak tu slintáš nad dětmi. Ale ale ale, co by na to asi řekl tvůj manžel?“
„Tome,“ řekl Bill se znuděným výrazem. „Neslintám tu nad dětmi. Jen koukám na svou dceru.“
Otočil se zpátky k holčičce, Bill sledoval, jak zrovna sjela po klouzačce, smála se se svými kamarády, kteří seděli dole na hroudě sněhu. Bill koukl trochu do strany a viděl, jak ji i Tom sleduje; oba na ni jen zamilovaně zírali, i když se to Tom snažil skrývat, u Billa mu to neprocházelo.
„Ona… vyrostla.“
„Zrovna jí bylo pět.“
„Pět? Opravdu?“ zopakoval Tom, podíval se na Billa pro potvrzení a skousl si ret. Opravdu to už bylo tak dlouho od té doby, co se skupina rozpadla a všichni šli svým směrem, aby žili svůj život. Vychovávat dceru definitivně nebylo to samé jako zpívání a tancování na jevišti, ale ničeho nelitoval; Bill ji miloval. „Je… páni.“
„Jo,“ přikývl Bill. „A je opravdu chytrá. Její učitelka říká, že je moc dobrá žákyně.“
„Je ve škole?“
„Minulé září začala chodit do školky.“
Tom vypadal ohromeně, sledoval každý její pohyb, jak si hrála s kamarádkou a pobíhala nadšeně po hřišti. „Už jí je pět…“
Bill přikývnul.
Druhý muž pokračoval v mluvě, i když opravdu nedokázal uvěřit tomu, co právě viděl. „Stojí a běhá… Už jí vypadly nějaké zuby?“
„Jo, nedávno…“
„Nenáviděl jsem, když mi padaly zuby. Bolelo to jako kráva,“ zasmál se Tom, pamatoval si ten strašlivý zážitek, když mu přední zuby padaly z dásní, ale on se až moc bál na to, aby si je vytrhnul. Jasně, prosil Billa o pomoc, a nakonec to všechno dobře dopadlo; po hodině brečení a naříkání to pak pár facek všechno vyřešilo.
Bill se na něj usmál. Ten den si až moc dobře pamatoval; obzvlášť protože Tom ho nechal, aby si jeho první zub ponechal namísto toho, aby ho dal zoubkové víle. Nechal si ho v bezpečí po dlouhou dobu, ale nakonec ho ztratil, stejně jako spoustu dalších věcí v jeho pokoji.
„Vždycky jsi byl jak malej, i když já byl ten mladší.“
„Ne, nebyl.“
„Jo, byl,“ argumentoval Bill, olízl si své suché studené rty a cítil, jak mu zajel studený vzduch do úst, když je otevřel. „Mezi námi jsi byl dítě vždycky ty.“
„Možná tenkrát,“ pokrčil Tom rameny, zpola souhlasil s tím, co Bill říkal. „Ale už nejsem ten, co je dítě. Myslím, že jsem zmužněl dost rychle, na rozdíl od tebe.“ Zasmál se Tom. „Ty jsi jen každým rokem víc a víc zženštilý. Mělo mi být jasný hned, že budeš rodit, jak jsem tě poprvé viděl s linkama kolem očí.“
Bill protočil oči a falešně se zasmál.
Tom pokračoval. „Ale řeknu ti, povedlo se ti vytvořit opravdu překrásnou holčičku.“
„Měl jsem pomoc,“ připomněl mu Bill a nálada se hned drasticky změnila. Vítr jako by ztuhnul a Bill cítil, jak se jeho svaly stáhly. Uslyšel vedle sebe zakašlání a odkašlal si, oběma z dvojčat z obličeje zmizely úsměvy. „Vypadá jako ty, víš.“
„Ještě aby ne. Jsme dvojčata, takže máme ty samé geny, takže je jasné, že mi bude také podobná.“
„Víš, že takhle jsem to nemyslel.“
Tom si odkašlal. „Tak… A jak se má Andy? Už jste ženatí nějakou dobu, ne?“
„Je skvělý,“ podíval se Bill dolů, okamžitě si položil ruku na břicho, když pomyslel na Andyho a jeho nenarozené dítě. Bylo to Andreasovo dítě, a z nějakého důvodu se Bill cítil špatně, že to Tomovi během jejich krátkého rozhovoru neřekl. Ale z nějakého důvodu, měl dojem, že to už Tom stejně ví. „Je to dobré. Je… skvělý.“ Nevěděl, co víc říct. Nechtěl nic víc říct.
Tom přikývl a podíval se tam, kde si hrála Julie, povzdychl si a chvilku se zakoukal do svého klína, pak se podíval zpátky na Billa. „Myslí si, že je Andy její otec?“
Bill si povzdychl. „Tome…“ bylo to tvrdé téma, a on o tom opravdu nechtěl mluvit zrovna v parku.
„Myslí?“
„Je to… Bylo to jednodušší, nechat ji, aby si to myslela. On tam byl, Tome.“
„Já vím.“
„Jednou jí to řeknu, ale je jí pořád jen pět let. Nechci to všechno říkat pětiletému-„
Tom ho přerušil. „Říká mu tati?“
„Já jsem pro ni tatínek.“
„Jak mu teda říká?“
„Andy.“
„Neoslovuje ho tati, i když si myslí, že je její otec?“ podíval se na něj Tom zmateně, opřel se lokty o nohy. Očima těkal od Billa k blonďaté holčičce, která lezla po provazové dráze.
Bill zavrtěl hlavou. „Jsem tak trochu rád, že to nedělí. Mám malou naději, že ví, kdo je její opravdový otec.“
„Stejně jí asi nemůžeš říct pravdu…“
„Jednou bude vědět-„
„Že ses vyspal se svým dvojčetem?“
Bill ho rychle opravil, rozhořčeně se na Toma otočil. „Že jsem byl zamilovaný do svého dvojčete. Je to naše dcera, Tome, a já se za to nestydím. Jsem jen… rozladěný, že my dva nemůžeme být ti, kdo ji vychovávají.“
Tom po této větě chvilku nemluvil, nechal, aby ve vzduchu vládlo napětí – sledoval, jak si spolu ostatní děti hrají, a Bill si byl jistý, že neví, co na to říct. Samozřejmě, že to nebyla jeho vina, že společně nemohou vychovávat jejich dceru, a Bill za to Toma ani vinit nechtěl; jen říkal, že mu vadí, že nemůžou.
Bylo to to, co tak strašně moc chtěl.
Povzdychujíc si, Tom konečně promluvil. „Ale Andreas dělá svou práci ohledně vychovávání dobře.“
„To ano,“ přikývl Bill. „Také ji miluje.“
„Podporuje svou rodinu, a já jsem opravdu hrdý, že je tady pro tebe, a že jste do sebe zamilovaní. Vždycky byl dobrý kluk, a já jsem rád, že je to on, kdo je otcem tvého dítěte,“ řekl Tom upřímně, podíval se Billovi do tváře se vší vážností.
Bill odpověděl skoro okamžitě. „Ale Tome, ona je tvoje dcera! Jen to, že jsme já a Andreas manželé, nemění fakt, že mi Julie byla dána tebou!“
Tom zavrtěl hlavou. „To není to dítě, o kterém jsem mluvil, Bille…“
Bill sklopil hlavu a podíval se na své břicho. Když zvedl pohled, věděl, že se tam Tom také díval. Tom věděl, že má v sobě Andyho dítě, a Bill mu to ani nemusel říkat. Byl tak nějak rád, protože by nevěděl, jak mu to říct. „Tomi…“
„To je v pohodě, Bille. Nemusíš se stresovat.“
Bill si tvrdě skousl ret a snažil se nebrečet, zatímco se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Omlouvám se.“
„Není nic, za co by ses měl omlouvat, Bille. Byli jsme spolu před lety, a je v pořádku, že jsi šel dál. Je to dobrý kluk, a bude tu pro tebe. Jsem šťastný, že jste byli schopni založit tuto rodinu, Bille; jsem za tebe šťastný. Je to to, cos vždycky chtěl.“
Bill přikývl a utřel si obličej. Tváře mu rudly z naprosto jiného důvodu, než je zima. „To chtěl.“
„Stále chceš.“
„Jen mi tak moc chybíš, Tomi,“ zvedl Bill pohled, oči se mu leskly slzami, které chtěly stékat po jeho tvářích, udělat z jeho černě orámovaných očí šmouhy. Nedokázal unést tlak toho, že se mu po jeho dvojčeti tak stýská, když byl o samotě, ale když Toma viděl, bylo to ještě těžší. „Chybíš mi.“
Tom se zamračil a sledoval, jak se jejich dcera v dálce směje, jak seskočila z houpačky a zatahala za ruku chlapečka, který za ní okamžitě vyběhl. Jeho ruka sklouzla na Billovu dlaň a jemně mu ji stiskla, Bill cítil tu blízkost, kterou k sobě jednou měli. Bill s ním propletl prsty, koukal na jejich ruce, jako by takhle byli stvořeni. Chyběl mu ten pocit cítit jejich kůže se dotýkat.
„Bože, tak mi chybíš,“ zašeptal Bill, když se mu na obličeji objevilo pár vrásek. Věděl, že si po tomhle nejspíš bude muset upravit make-up; stále ho nosil, i když se Tokio Hotel rozešli. Prostě se nemohl vzdát svých černých očí; plus, Julie to milovala.
„Ty mně taky, Bille…“ řekl Tom stejně tak tiše, nespouštěl oči z Julie. Když uviděl, jak pobíhá nadšeně po hřišti, otočil se k Billovi, byli u sebe tak blízko. Opřel se čelem o Billovo a vydechl. „Ty mně taky.“
„Pojď se mnou domů. Je to tam tak osamocené, když tě nemám u sebe,“ poprosil Bill; v očích jako by byla schována modlitba, aby byla nějaká možnost, jak by se s ním Tom mohl vrátit domů. Nedokázal trpět tohle odloučení od něj, a chtěl ho tak moc zpátky. Chtěl, aby se všechno vrátilo do starých kolejí, aby všechno bylo jako dřív, před tím, než zjistil, že je těhotný, před tím, než se skupina rozpadla, a předním než…
„Já vím, já vím, ale víš, že nemůžu. Máš Andyho a za chvilku přibude další člen, Bille.“
Bill zavrtěl hlavou a trochu zanaříkal. „Andy není ty, Tomi. Není to to samé a-„
Tom Billa přerušil a změnil téma, chtěl, aby se Billova mysl vydala jiným směrem. Bill věděl, že není žádný způsob, jak Toma získat zpátky, ale nechtěl si to přiznat. „Vidím, že pořád nosíš ten prsten.“
„Já…“ zakopl Bill o svůj vlastní jazyk, cítil prsten na své pravé ruce. „Nikdy si ho nesundávám.“
„Proč ne? Už nemá žádný význam,“ řekl Tom deprimovaně, stále se koukal na prsten, který Billovi dal k jejich 21. narozeninám, tu samou noc, co se spolu milovali bez ochrany a počali Julii, tu samou noc, kdy Tom řekl, že si Billa chce vzít, a že to nějak zařídí, a tu samou noc, která se mu stále přemítala v hlavě znovu a znovu, kdykoliv se na ten prsten jen na okamžik podíval. Nezůstal sice na levé ruce, kam ho Tom nasadil, protože Bill nechtěl ranit Andyho city tím, že by odmítl nosit snubní prsten; ale Bill ho měl i během svatby, na svém pravém prstě.
„Stále má smysl, Tome,“ ujistil ho tiše Bill. „Je tu.“
Jak si položil ruce s prstenem na srdce, podíval se na Toma očima, které křičely ‚Miluji tě‘. Srdce se mu znovu rozpadalo na kousíčky, a doufal, že mít tenhle malý kousek Toma mu srdce znovu zpátky slepí, i když možná jen trošku. Stále ho bolelo, a nedokázal zastavit tu bolest, která ho v hrudníku píchala jako ostří dýky.
Podíval se Tomovi do očí, slza mu stekla po tváři. „Polib mě, Tome… Prosím.“
„Bille,“ řekl smutným hlasem.
Bill jen zopakoval svá slova s bolestivou dohrou. „Prosím.“
Zhluboka vydechl, Tom se naklonil a jemně Billa políbil na rty, nebyl u něj moc dlouho, po mžiku sekundy se odtáhl se smutným výrazem. Nechtěl, aby se Bill až moc připoutal k tomuto momentu, ale na to už bylo trochu pozdě.
Tom věděl, co by teď měl udělat. „Už bych měl jít, Bille…“
„Neopouštěj mě,“ začal Bill panikařit, prosil a natáhl se, aby chytl Toma pevně za zápěstí, aby ho udržel. Nemohl si dovolit své dvojče zase ztratit, ne po tom všem, co se stalo. Nebyl si jistý, jestli by to zvládl. „Neodcházej. Prosím, neopouštěj mě.“
„Budeš v pořádku, Bille. Miluji tě.“
„Ne, počkej-“ Bill byl přerušen, když otočil hlavu na stranu, jelikož za sebou uslyšel vysoký hlásek. Otočil se a podíval se na ni, stála u něj jeho dcera.
„Tatínku!“ vypískla Julie, na tváři měl šťastný úsměv, vypadala, že nemůže popadnout dech.
Bill se na ni plně otočil, trošku vyděšený, protože ji neslyšel přicházet. „A-Ano, zlatíčko?“
„S kým to mluvíš?“ zeptala se a nakrčila obočí.
Bill se vedle sebe podíval, ale on už tu nebyl, a místo vedle něj vypadalo naprosto neposkvrněno někoho bytím. Sníh na lavičce vedle něj byl nedotčený. Nedotčený. Skousl si spodní ret, aby zadržel další slzy, otočil se na Julii, usmál se na ni, ale jedna slza mu přeci jen vyklouzla.
„Tatínku co se děje?“ zeptala se s obavami.
„Nic, lásko, nic,“ řekl, zatímco se dál snažil falešně usmívat, i přesto, že se celé jeho tělo uvnitř bortilo a chtělo znovu být s Tomim. Nemohl se s ním nadobro rozloučit, a kdo ví, kdy bude další čas, kdy ho zase uvidí. Nerozloučil se se svým bratrem teď, a nerozloučil se s ním ani tehdy, když byl před pěti lety sražen autem a zabit; Bill si přál, aby tenkrát v tom autě byl s Tomem i on.
Julie vzala Billovu ruku do své vlastní, maličké, podívala se mu do jeho stejně tak hnědých očí a usmála se na něj. „Neplakej, tatínku. Bude to zase dobré.“
Bill se malinko udýchaně zasmál, věděl že jeho -jejich- dcera měla pravdu. Měla Tomovy geny, a ten obvykle vždycky věděl, kdy říct, že všechno bude dobré. Věděl, že se z toho bude muset vzpamatovat, ale ten pocit toho, jak moc mu chyběly Tomovy doteky, tu s ním bude napořád. Nikdy nepředpokládal, že tohle ztratí, a ani nechtěl. Nechtěl ztratit svého bratra, i když mu byl smrtí odepřen.
Julie svého otce jednou pozná, tím si byl jistý. „Ano, zlato, bude to dobré.“
„Domů a horkou čokoládu?“
Bill přikývl, vzal ji za ruku pevněji a podíval se zpátky, kde ležel nedotčený sníh, tam, kde ještě před chvílí seděl jeho dávno ztracený milenec a bratr. Tak moc mu chyběl, ale věděl, že Tom je v pořádku. Sledoval úsměv na tváři jeho dcery a také se pousmál.
„Domů a horkou čokoládu.“
autor: tomgasm
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
moooc krásná ff..škoda jen že je tak krátká:(
=(( ♥ perfektní povídka, i když na mě moc zoufale smutná, což já ráda nemám :-/// ale ne… vážně dokonalé ♥
OMG!!! Já řvu jako blázen, nemůžu si pomoct…
Věděla jsem, že povídka bude skvělá, protože ji vybrala LilKatie, ale že bude tak úžasná, to jsem nečekala.
Překrásná povídka a nádherně a procítěně napsaná, jako bych Billův žal sama cítila…♥♥♥
Nádherná povídka. Celou dobu jsem čekala, co se z toho vyklube, ale takovýhle konec mě ani náhodou nenapadl. Až ke konci jsem začala tušit….
Moc smutné, ale nádherné… Děkuju
Ktásne ale veľmi smutné, škoda že to nie je dlchšie..
Excelentní, jednoznačně dokonalé. Originální příběh, úžasný nápad i propracování… všechno se vlastně odhalilo až ke konci, dokonce i význam názvu povídky. Nemám slov, opravdu dechberoucí a úžasně popsaná psychika. Děkuji autorce i překladatelce ;-)♥
pane bože! *stírá si z tváří slzy jako hrachy*
celou dobu jsem čekala, co to bude. co byl ten důvod, proč nemůžou být spolu. celou tu dobu mi to podvědomě vrtalo hlavou, ale tohle… tohle bylo moc… moc… krutý? možná ani ne. prostě jen moc… moc emotivní. moc smutný a přesto tak láskyplný. prostě… ach, tohle je nádhera!
tak toto mi vtislo slzy do očí!! nádhera. úplná nádhera.
Naprosto vyčerpávající…Tahle povídka mě dostala. Krásná, smutná a překrásně vyjádřená láska mezi Tomem a Billem. Splnila účel a rozplakala. Tleskám 🙂
překrásný…pláču <3
To je nádherný. =)
nádherná povídka… celou dobu jsem se snažila přijít na to, čím že to ten Tom Billovi ublížil, ale jakmile jsem si přečetla o nedotčeném sněhu na lavičce, všechno mi bylo jasný… bylo to krásný, dokonalý a já jsem se u toho také rozbrečela… nádherný ff zážitek, který si budu ještě dlouho pamatovat 🙂 a děkuji za dokonalý překlad 🙂
Na začátku tu mělo být upozornění, aby to nečetli citliví lidé…. TT___TT Nemůžu napsat, že to bylo úžasné, protože to mělo špatný konec, a špatné konce sakra nesnáším…
Každopádně tahle povídka byla hrozně procítěná, úplně jsem si dokázala Billa představit, jak Toma prosí,jak ho miluje… a už se mi spustily slzy 🙂
Nádherné…
oh moj bože, ja…. naozaj krásne…. druhá poviedka, čo ma dokázala rozplakať…. oh, bolo tak nádherné….. proste dokonalosť a všetko čo k tomu patrí…. jednoznačne je to moja najoblúbenejšia poviedka =)
ježiši to bolo aké smutné… Ale tak krásne precítené. Uplne užasne dojemný príbeh…
čekala jsem jako konec cokoliv ale tohle rozhodně ne … bylo to nádherný … plakala jsem u toho to ano ale s usměvem na tváři x)dokonalá to podívdka x)
Pohybuji se na twincest blogu relativně skrytě už nějaké roky (čtyři nebo pět) a za celou dobu jsem napsala jen pár komentářů. Dnes jsem se dostala do situace, kdy je mi velkou ctí, že mohu zanechat komentář pod touto povídkou. Je nádherná. Netušila jsem o co jde až do poslední chvíle. Normálně mám alespoň neurčitý pocit, že by to mohlo skončit tak a tak, přečetla jsem stovky povídek. Tetokrát mě takové zakončení ani nenapadlo. Jsem překvapená, dojatá a rozesmutňělá zároveň. Děkuji autorce za neuvěřitelný zážitek a překladatelce skládám poklonu. Untouched je jedna z nejlepších povídek, co jsem kdy četla.
krásný… vůbec jsem netušila, co bude na konci, je to nádherný
nádherné, smutné, plné lásky, chudák Tom T_T hltala som slovo za slovom písmeno za písmenom… nádhera <3 <3 <3
tohle je teda příbět jak želva no 🙁 😀 nádhera…odbiv Lil že to dopřeložila 😀 jelikož ten konec musel bejt hustej 😀
To bylo tak nádherné a tak smutné… Ale opravdu moc krásné. Lil, máš můj obdiv, že jsi to dokázala přeložit.
Taak tohlee nee…!!
*stírá slzy* Asi v půlce jejich proslovu jsem začala bulet a nepřestalo to až do konce… na chvíli jsem musela i přestat číct, jak se mi to mlžilo. Tleskám Autorce i překladatelce… *poklona* zase po dlouhé době mě někdo rozplakel pouhými slovy na obrazovce… ♥
panebože..
tak tohle bylo silné. od prvních slov jsem v sobě cítila napětí a věděla jsem, že něco není tak, jak to vypadá. s každým dalším písmenkem jsem zapomínala dýchat, mrkat. zírala jsem na obrazovku a hltala všechen ten smutek do sebe.
cítila jsem se hrozně.. nerada čtu o smrti, protože to je jediné, z čeho mám panický strach. a nechci si ani představovat, že by Bill nebo Tom nemohli v tomhle životé být spolu. 🙁
zmáčela jsem si tu tričko slzami. byla jsem dojatá už ve chvíli, kdy Julie poprvé oslovila Billa "tatínkem". tohle je slovo, které jsem si já sama nikdy moc neužila vyslovovat.
byl to šílené smutné. jiné slovo mě v tuhle chvíli ani nenapadá. 🙁
Oh bože. Mě úplně došla slova. Na konci jsem brečela tak, jak ještě u žádné jiné povídky. Opravdu je mi z tohohle smutno a cítím se i trochu zoufale. Špatně snáším povídky, kdy to klukům nevyjde, ale když jeden z nich umře…to prostě nezvládám. Ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla, tahle povídka je opravdu skvost! Sice je neuvěřitelně moc smutná, ael je nádherná! Nedokážu si představit, jak hrozně se Bill musí cítit. Co prožívá. Jak moc mu Tom chybí 🙁 Vážně Billa obdivuju, je to silný člověk!
Moc děkuji za překlad! 🙂
Povídka je smutná ale nádherně napsaná.
Bože, to bolo také… Najskôr som si myslela, že Bill a Tom sa spolu vyspali "náhodou" a že keď Tom zistil, že Bill je tehotných, nezvládol to a opustil ho. Ale potom to začínalo vyzerať, že asi ani nie. Že je za tým niečo iné. A ono bolo. A bolo to prekvapujúce a nečakané. A úžasne. Chudák Bill. Krásna poviedka. Ďakujem.
Puká mi srdce 💔💔💔… Nevim, co vic k tomu rict. Snad ani nechci, nekdy je lepsi zustat zticha s vlastními myšlenkami.
Dokonalý příběh, i kdyz taaak smutný… presto by si ho mel precist kazdy. 🕊