autor: Mishka
„Jak už jsem říkal, uzdečku nasazujeme koni proto, aby držela v hubě udidlo a mohli jsme ho ovládat. Je složená z lícnic, nánosníku, čelenky, nátylníku, podhrdelníku a ještě jsou k ní připnuty otěže,“ vysvětloval Tom. Jen jsem kýval, jako že rozumím. Při tom jsem nevěděl, která bije. No nic. Když to udělám špatně, třeba Tom usoudí, že jsem fakt dřevo a na tohle se nehodím.
„Hej, poslouchej mě, nebudu to opakovat dvakrát. Nemáme na to celej den,“ zahulákal na mě Tom a vytrhl mě z mých úvah o tom, jak se zbavit ježdění na koni.
„Takže. Levou rukou si chytneš nátylník uzdečky a pravou rukou přetáhneš koni přes krk otěže. Takhle,“ řekl a názorně mi to předvedl. Kývl jsem.
„Pravou ruku prostrčíš koni pod bradou a uchopíš do ní uzdečku. Levou rukou mu do tlamy zasuneš udidlo,“ řekl a udělal tak. Zhnuseně jsem se oklepal.
„To mám jako tomu koni sahat do huby? To si děláš prdel, ne? zeptal jsem se se znechuceným úšklebkem.
„Ježiš, nebudeš mu strkat ruku do huby. Jen mu tam zasuneš udidlo. Bože, tohle je fakt peklo,“ zabědoval Tom. Ale já se nehodlal vzdát.
„Jenže to mě stejně oslintá. To prostě dělat nebudu. A tečka,“ řekl jsem a založil si ruce na prsou.
„Hele, teď se s tebou o tom nebudu dohadovat, nemáme čas. A stejně tě donutím, abys to udělal. Modelko,“ ušklíbl se a chystal se znovu otočit ke koni. Napřáhl jsem se, že mu dám další facku, ale moje ruka byla nemilosrdně zastavena tou jeho.
„Zkus tohle ještě jednou a přísahám, že ti taky jednu vrazím,“ sykl na mě. Kdyby mohly pohledy vraždit, byl by už aspoň stokrát mrtvej. Takhle to bylo pouze mé zbožné přání.
„Pust mě,“ kníknul jsem, protože jeho stisk bolel. Znovu se pohrdavě ušklíbl, ale pustil mě. Okamžitě jsem si začal třít bolavé zápěstí. Ublíženě jsem se na něj podíval. Sledoval mě tvrdým pohledem, ale zdálo se mi, že se v něm na chviličku mihlo i něco jiného. Snad lítost? Ne. To asi ne. Proč by mě taky litoval, že? Nebo spíš, proč by litoval toho, že mi tak trochu ublížil.
„Fajn. Bude lepší, když to pro dnešek zabalíme. Zítra budeme pokračovat,“ řekl a bez dalších slov se začal věnovat Nikovi. Hodil jsem po něm posledním nenávistným pohledem, a potom jsem rázně odkráčel. Znovu se mi chtělo brečet, ale podařilo se mi slzy zadržet, takže z toho nic nebylo. Úplně bez nálady jsem se vydal zpět k domu. Kolem pobíhalo pár lidí, ale naštěstí si mě nikdo nevšímal. Najednou jsem dostal nápad. Mohl bych si zajet do města a trochu se tam porozhlédnout. Teda jen v případě, že mi táta půjčí auto. S geniálním plánem jsem se rozběhl k velké dráze, kde otec od rána trénoval ty svoje koně na dostihy.
„Tati, můžu s tebou mluvit?“ zeptal jsem se, celý zadýchaný, když jsem k němu konečně doběhl.
„Co potřebuješ, Bille?“ zeptal se mě, sledujíc při tom koně běžícího po dráze.
„No, totiž… chtěl jsem se zeptat, jestli bych si nemohl půjčit auto. Potřeboval bych si zajet do města a koupit si aspoň pár věcí do školy. Přece jen, škola začíná už za týden a já nemám vlastně vůbec nic,“ vychrlil jsem to na něj mezi hlubokými nádechy a výdechy. Otec si mě změřil divným pohledem, ale potom přikývl.
„Dobře, dojdu ti pro klíče,“ řekl a ještě než odešel, zavolal na jezdce v sedle toho koně, aby zastavil. Ten tak učinil a potom přiklusal až ke mně. S údivem jsem zjistil, že je to dívka. A hezká dívka. Ale u mě neměla šanci.
„Ahoj, ty budeš asi Jörgův syn, že?“ zeptala se a sundala si přilbu, kterou měla až doposud na hlavě, čímž se jí po ramenou rozprostřely její tmavé, kaštanové vlasy.
„Jo, já jsem Bill,“ řekl jsem bez zájmu a trochu se pousmál. Úsměv mi oplatila, jen s mnohem větší vervou.
„No, já jsem Sendy. Tvůj táta mě trénuje na dostihy. A samozřejmě taky trénuje tady Hektora,“ řekla a poplácala koně po štíhlém svalnatém krku. Při tom na mě rozpustile zamrkala. Oceňoval jsem její snahu, ale na gaye tohle prostě nezabere. Znovu jsem se na ni usmál a chtěl jsem něco hloupýho říct, aby mě nechala na pokoji, ale kdosi mě předběhl.
„Na toho to nezkoušej, Sendy. Ten už je zadanej. Nejspíš,“ uslyšel jsem Tomův výsměšný hlas za sebou. Prudce jsem se otočil a sjel ho nenávistným pohledem od hlavy až k patě. Začínal jsem toho mít právě tak akorát.
„Cože? Jak to myslíš, Tome?“ zeptala se Sendy.
„Říkám, že je nejspíš zadanej. Určitě si někoho našel v Berlíně. Myslím, že lidí jako on je tam víc,“ vysvětlil jí to. Ona ale jen pokrčila rameny. Zavrtěl jsem hlavou a otočil se zpátky k Sendy. Už jsem neměl sílu se s ním dál hádat. Rozhodl jsem se, že ho budu ignorovat. Ještě jsem slyšel, jak se za mnou pohrdavě uchechtl a potom si to odkráčel někam do pryč.
„Takže ty už někoho máš? No, ale vztah na dálku není zrovna dvakrát dobrá volba. Holka potřebuj mít kluka u sebe. A ne kilometry daleko,“ řekla a vrhla na mě rádoby svůdný pohled.
Potlačil jsem nutkání viditelně se oklepat a jen jsem se usmál.
„No, víš, až na to, že ten někdo je kluk,“ řekl jsem a pokrčil jsem rameny. Nikdy mi nedělalo problém otevřeně mluvit o své sexuální orientaci.
„Aha,“ řekla Sendy a na obličeji vytvořila zvláštní výraz nechuti a překvapení. Naštěstí mě od dalšího rozhovoru s tou vtíravou holkou zachránil táta.
„Tady máš ty klíče, Bille. Promiň, že mi to tak trvalo, ale nemohl jsem je najít,“ řekl a s vítězoslavným úsměvem mi je podal.
„Díky moc,“ vyhrkl jsem, chňapnul jsem po klíčích od auta a chvatným krokem jsem se vydal pryč od dráhy a pryč od otravné vlezlé Sendy.
Nedělalo mi problém najít auto. Jen stačilo obejít dům a spatřil jsem tmavě červeného Forda Focuse kombi, který stál hned vedle Tomova černého pick-upu. Pokrčil jsem rameny. Mámin Mercedes to sice nebyl, ale lepší, než jít pět kilometrů pěšky. Ještě jsem si v rychlosti zaběhl k sobě do pokoje pro svou novou černou kabelu od Diora a potom už jsem jen nastartoval auto a vyjel směrem do města.
Autem se to tak daleko nezdálo, ale pěšky bych tam teda jít nechtěl. Vůbec nevím, jak to budu dělat, až budu chodit do školy. No, nejspíš budu muset přemluvit máti, aby mi k devatenáctým narozkám pořídila tu Audinu, kterou jsem tak chtěl. A samozřejmě pořád chci. Asi na ni půjdu s kecama, že na mě vůbec nemá čas a teď jsem ještě u táty a jí nevidím vůbec, a ona potom povolí. Ozve se v ní její špatný svědomí a první den do školy pojedu v nové černé Audi R8. Nicméně teď jsem to nehodlal řešit. I když do začátku školy zbývá pouhý týden, napíšu jí třeba dneska večer a jsem si jistý, že maminka to zařídí tak, že tu své autíčko budu mít do druhého dne.
Ani jsem si nevšiml, že vjíždím do města, jak jsem byl zahloubaný do svých myšlenek. Opustil jsem tedy své úvahy o Audi R8 a začal jsem se věnovat městu, které ubíhalo kolem mě. Čím hlouběji do města jsem zajížděl, tím zoufalejší jsem si připadal. Byl to absolutní zapadákov. Cestou jsem zahlédl pouze obchod s jezdeckými a zemědělskými potřebami, papírnictví, samoobsluhu a hospodu.
„To je teda bída,“ šeptl jsem si pro sebe a zajel jsem na parkoviště. Vystoupil jsem, přes paži jsem si přehodil kabelku a zamkl jsem auto. Potom jsem se vydal o pár ulic zpět a zapadl jsem do malého papírnictví. Nebylo tam moc lidí, jen pár dětí a dvě asi patnáctiletý holky, který mě samozřejmě hned začaly sledovat a něco si špitaly. Zavrtěl jsem hlavou, i když jsem na podobné chování byl zvyklý. Přestal jsem si jich všímat a začal jsem se rozhlížet po obchůdku.
Do ruky jsem vzal pár sešitů, tužku a propisku, a vydal jsem se k pokladně. Slečna, která tam obsluhovala, si mě změřila udiveným pohledem, ale naštěstí nic neřekla. Nerad bych se tu s ní hádal. Zaplatil jsem a vyšel jsem ven. Najednou mi zakručelo v žaludku a já jsem s údivem zjistil, že mám fakt velký hlad. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem absolutně netušil, kde bych se tady mohl najíst. Do tý hrozný hospody teda nepůjdu. S povzdechem jsem se vydal zpět k autu a nastoupil do něj. Nastartoval jsem a rozhodl jsem se, že zajedu trochu víc do centra města, tedy jestli se tomu vůbec město dalo říkat, a poohlídnu se po nějakém slušnějším stravovacím zařízení.
Vyjel jsem z parkoviště a pomalu jsem jel po hlavní silnici, která vedla městem, a poohlížel jsem se po okolí. Chtěl jsem trochu zrychlit, abych stihl zelenou, která svítila na semaforu vzdáleném jen pár metrů. Trochu víc jsem přidal plyn, ale v tu chvíli na semafor skočila červená a já musel prudce sešlápnou brzdu, abych nevlítl rovnou pod kola náklaďáku, který tudy zrovna projížděl. Vteřinu na to se ozvala ohlušující rána a moje auto popojelo o pěkný kus dopředu, jak do mě zezadu někdo narazil. Neměl jsem samozřejmě pás, nikdy jsem se nenaučil je používat, a tak mě tlak, který se tím nárazem vytvořil, vymrštil vpřed, a já se bouchl do obličeje o volant. V hlavě jsem ucítil nesnesitelnou bodavou bolest a zatmělo se mi před očima. Špatně se mi dýchalo. Zkusil jsem se napřímit, ale tím jsem docílil jen toho, že se mi zatočila hlava a já jsem přestával vnímat svět. Na chvíli, jako bych usnul.
„Hej, pane! Slyšíte mě? No tak, pane. Proberte se!“ křičel mi někdo u ucha a silně se mnou třásl. Narovnal jsem se a zkusil otevřít oči. Bolest v hlavě se znovu ozvala, ale snažil jsem se to ignorovat. Chvíli jsem se rozkoukával, načež jsem spatřil bledý obličej nějaké mladé blonďaté dívky. Vyděšeně se na mě dívala a pořád na mě mluvila.
„OK, jsem v pohodě,“ řekl jsem. Cítil jsem, že mi něco teče z nosu. Hřbetem ruky jsem si ho tedy utřel a s údivem jsem zjistil, že to byla krev.
„Tady máte kapesník,“ řekla a podala mi ho. Přitiskl jsem si ho k nosu. „Zavolám záchranku,“ řekla potom a chystala se vytáhnout mobil z kapsy.
„Ne!“ vykřikl jsem. Vyděšeně se na mě podívala. „Teda, to je v pořádku. Nic mi není. Jen jsem se bouchl do hlavy, nic to nebude,“ ujistil jsem ji. Sice se mě ještě asi desetkrát zeptala, jestli opravdu nechci tu záchranku zavolat, ale když jsem jí po desáté se zaťatými zuby řekl, že ne, tak už mi konečně dala pokoj.
Mezitím přijela policie. Ze zelenostříbrného Porsche Carrera vylezli dva policisté.
„Tak, copak se to tu stalo?“ zeptal se jeden z nich, ten starší.
„No, víte, ona byla zelená a auto přede mnou se rozjelo, tak jsem jela taky, ale potom tam skočila červená a auto přede mou zabrzdilo a já jsem to neubrzdila a skončila jsem v něm,“ začal drmolit ta blonďatá holka páté přes deváté a pomalu se rozbrečela. Jen jsem nad tím protočil oči. Ta toho nadělá.
„Tak se uklidněte, slečno, není to snad tak vážné. A co vy, pane…?“
„Kaulitz,“ dopověděl jsem za něj. Když teď mluvil ten mladý, bylo to trochu uvolněnější.
„Moment, vy jste odtud?“ zeptal se mě.
„Jo, jsem. Teda nejsem, ale jsem tu teď u otce na farmě,“ řekl jsem.
„Ach tak, že mě to nenapadlo dřív. Vy budete asi Bill, že?“ zeptal se a uvolněně se zasmál.
„Jo, jak to víte?“ zeptal jsem se podrážděně. Neměl jsem náladu na žádná tajemství a překvapení.
„Znám tvýho tátu. Můj táta je jeho dobrý přítel. A Jörg o tobě hrozně hezky mluvil. Má tě moc rád,“ řekl, usmál se a sjel mě divným pohledem, který jsem nedokázal identifikovat.
„Aha. Takže budu dělat, že vám věřím,“ řekl jsem pořád trochu nemile. Nemohl jsem si pomoct, ale ten člověk mi prostě nějak neseděl.
„To klidně můžeš. Jo a tykej mi, vždyť takovej věkovej rozdíl mezi náma zase nebude. Já jsem Lukas,“ usmál se na mě znovu. Pokusil jsem se mu úsměv oplatit.
Až teď mi došlo, že si u nosu stále držím kapesník. Trochu jsem si ho poodtáhl od nosu, abych vzápětí zjistil, že už mi žádná krev neteče.
„Nestalo se ti nic vážného, Bille?“ zeptal se a propaloval mě pohledem. Teď bych dal cokoliv za to, aby se mnou mluvil ten starší z policistů. Ale ten bohužel promlouval se stále vyděšenou blondýnkou.
„Já… budu muset zavolat tátovi, aby pro mě přijel,“ řekl jsem místo odpovědi.
„Jasně, jen běž,“ přikývl. S úlevou jsem se rozběhl k autu, odkud jsem si vzal svoji kabelku a vyndal z ní svůj nechutně drahý mobil s dotykovým displejem. Ještě, že jsem měl číslo na telefon k tátovi domů. Vytočil jsem ho tedy, telefon si přiložil k uchu a čekal jsem. Pár vteřin to jen zvonilo a pak se konečně někdo ozval.
„Ano? Tohle je telefon pana Kaulitze. Chcete mu nechat vzkaz?“ zeptal se hlas, který jsem v poslední době vídával docela často.
„Tome, to jsem já, Bill, prosím tě, je tam táta?“ ohlásil jsem se.
„Není, proč? Potřebuješ něco?“ zeptal se docela tvrdým tónem. Trochu mě to zamrzelo, že jsem v takovéhle situaci a on je na mě takový.
„A kde teda je? Musím s ním nutně mluvit,“ řekl jsem znovu.
„Jörgen tu není, přesunuli mu jedny dostihy, který měli bejt až příští týden, na dnešek, takže musel narychlo odjet. Co potřebuješ?“
„No, víš, měl jsem menší bouračku, ale je to v pohodě, nic vážnýho. Jen bych potřeboval, aby pro mě někdo přijel,“ vysvětlil jsem mu.
„Cože? Jsi v pořádku? Jak ti je?“ začal se okamžitě ptát. Po zlobě nebylo v jeho hlase ani stopy. Až mě to zarazilo.
„Ne, jsem v pohodě. Nic mi není,“ ujistil jsem ho.
„Dobře, hned tam přijedu,“ řekl. Potom už jsem mu jen stručně vysvětlil, kde jsem a on zavěsil. Z ničeho nic mi začalo být nějak divně, když jeho hlas ve sluchátku utichl. Z přemýšlení o tom, čím by to mohlo být, mě vytrhl protivný hlas, otravného policisty Lukase.
„Tak co, Billy? Co říkal táta?“ Billy? To si snad ze mě dělá prdel, ne? Co to tu na mě jako zkouší? Dělal jsem, že to oslovení jsem neslyšel.
„No, je na nějakých dostihách. Takže není doma a…“ začal jsem, ale on mi skočil do řeči.
„Klidně tě domů odvezu, to není problém. Jen sepíšeme protokol a potom tě tam hodím,“ začal se nabízet.
„Ne, děkuju, ale přijede pro mě Tom,“ řekl jsem a uhýbal před jeho pohledem.
„Tom? Tom Trümper?“ zeptal se a svraštil obočí. Po tváři mu přeběhl výraz vzteku, ale hned na to se tam znovu objevil jeho úsměv.
„Jo. Tom. Vy se znáte?“ zeptal jsem se ledabyle, ale v hloubi duše jsem byl silně nedočkavý, co odpoví. Velmi mě zajímalo to jeho chvilkové zamračení nad Tomovým jménem, kterého jsem si nejspíš neměl všimnout. Ale já jsem všímavý člověk, takže má smůlu. Už ,už se nadechoval, že řekne něco dalšího, ale v tom se za námi ozval zvuk brzdícího auta. Otočil jsem se právě včas, abych uviděl Toma vyskakujícího z jeho pick-upu a běžícího ke mně.
„Bille, jsi v pořádku? Není ti nic? A co ta krev?“ chrlil na mě jednu otázku za druhou a oběma rukama mě chytl za ramena. Nevím proč, ale zachvěl jsem se.
„Klid, Tome, nic mi není, jsem v naprostém pořádku. Jen mě trochu bolí hlava, protože jsem se bouchl o volant a od toho je taky ta krev. Tekla mi z nosu,“ vysvětlil jsem mu všechno a snažil jsem se ignorovat fakt, že mi jeho silné ruce stále tisknou ramena. Tom jenom dlouze vydechl a pustil mě. Potom se zadíval na Lukase. Oba si vyměnili tvrdé pohledy. Teď už jsem nepochyboval o tom, že ti dva si něco udělali.
„Nabízel jsem Billovi, že bych ho klidně odvezl, ale řekl, že pro něj přijedeš,“ řekl Lukas a podíval se na Toma. Ten jenom zatnul ruce v pěsti.
„O to se TY vůbec nemusíš zajímat. Já se o něj postarám,“ vypálil na něj Tom a na slovo „ty“ dal zvláštní důraz. Situace se začínala přiostřovat.
„A ty na něj máš patent, že si na něj děláš nárok?“ zeptal se Lukas naštvaně.
„Ani ne, ale rozhodně bych ho nenechal o samotě s takovou sviní, jako seš ty,“ křikl Tom. Takhle naštvanej nebyl ani tehdy, když jsem mu poprvé vrazil facku.
„Hej, pánové, děje se něco?“ zeptal se starší z policistů, který k nám zrovna přišel. Všichni tři jsme se na něj otočili. Oba dva účastníci hádky byli rudí vzteky, ale postupně se začali uklidňovat. Já jsem pořád jen tiše stál a sledoval zajímavé dění kolem sebe.
„Ne, nic se neděje, Arthure. Všechno je v pořádku,“ řekl Lukas. Měl jsem sto chutí začít křičet, že se teda něco děje, ale udržel jsem se. Nevím, kde se to ve mně bralo, ale najednou jsem cítil potřebu Toma bránit.
„Dobře. Tak tedy ještě sepíšeme protokol a potom můžete odjet,“ řekl policista Arthur a začal vytahovat příslušné papíry. Po chvilce se k nám také přidala blonďatá slečna, která do mě vrazila svým stříbrným Lexusem. Jen jsem přikývl a začal zodpovídat zdlouhavé a často nesmyslné otázky policajtů.
Když jsme konečně skončili, už se stmívalo a já jsem měl děsnej hlad.
„Bille, vážně nechceš zajet aspoň k doktorovi?“ zeptal se Tom, když už všichni odjeli. Jen jsem zavrtěl hlavou.
„Ne. Ale mám hlad,“ šeptl jsem. Byl jsem unavený, a tak jsem ani neměl náladu být na něj naštvaný. A ani jsem vlastně nechtěl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a zadíval se mi do očí.
„Jo. Jen… jen jsem unavený,“ řekl jsem.
„Dobře. Tak si zajdeme do pizzerky na jídlo a potom pojedeme domů. Co říkáš?“ zeptal se mě mile. Divil jsem se, kde se v něm tohle bere, ale rozhodně jsem si neztěžoval.
„Fajn,“ přikývl jsem. Proti jeho plánu jsem v žádném případě nic nenamítal. Mlčky jsme tedy nasedli do Tomova auta. Bylo tam teplo a vonělo to tam kůží a taky trochu senem. Kupodivu jsem se tam cítil docela pohodlně.
Bohužel jsme za chvilku museli vystoupit, protože Tom zastavil před malou pizzerií. Ani se mi z toho auta nechtělo, ale přece jen jsem se přinutil. Zase mlčky jsme šli dovnitř, kde jsme si sedli ke stolu. Hned k nám přiběhla servírka.
„Dobrý den, co si dáte?“ zeptala se mile. Oba jsme si s Tomem objednali jídlo a pití a čekali jsme, než nám to přinesou.
„Tome?“ protrhl jsem ticho, které mezi námi panovalo.
„Ano?“ zeptal se.
„Co jste si s tím Lukasem udělali?“ zeptal jsem se. Trochu si povzdechl.
„Bille, nechci to tady řešit. Řeknu ti to někdy jindy, ano?“ snažil se z toho vykroutit.
„Dobře. Ale řekneš, že jo?“ potřeboval jsem se ujistit.
„Řeknu,“ přikývl a potom už nám donesli naše jídlo.
Najednou mi v kapse zavibroval mobil. Rychle jsem ho vyndal a podíval se, kdo mi volá. Byl to Andreas.
„Promiň, Tome. Je to důležitý. Hned jsem zpátky,“ omluvil jsem se. Jen kývl hlavou, jako že rozumí, a potom se znovu začal věnovat svému jídlu. Vyšel jsem ven s pizzerie a hovor přijmul.
„Ahoj, Andy,“ snažil jsem se říct s nadšením, ale můj pokus vyšel na prázdno.
„Ahoj, lásko. Proč si mi tak dlouho nezavolal, měl jsem o tebe strach,“ řekl Andy vyčítavě.
„Promiň, broučku, ale víš, dneska se mi stala taková menší nehoda s autem a já jsem byl trochu vyděšený a úplně jsem na to zapomněl,“ řekl jsem.
„Panebože, jsi v pořádku, není ti nic? Okamžitě za tebou přijedu, lásko…“ začal Andy drmolit jedno přes druhé, ale zastavil jsem ho.
„Ne, ne, Andy, je to v pořádku, nic se mi nestalo. Jsem v pořádku,“ uklidnil jsem ho. Fakt, že jsem si dal pěknou ránu o volant auta, jsem jaksi vynechal. Ale bylo to v jeho zájmu a v zájmu nás všech, protože jsem rozhodně nestál o to, aby mezi tím vším chaosem na farmě, s autem a s mým učením na koni, ještě pobíhal Andy. Samozřejmě, že jsem ho miloval, ale on byl vždycky hrozně zbrklý, a kdyby tu teď měl být, asi bych to s ním nevydržel.
Andy mluvil po celou dobu mého přemýšlení a já jsem jen v těch správných momentech přitakával svými oblíbenými slovy hmm a aha.
„Dobře, Andy, už musím končit, lásko, tak se měj krásně a doufám, že za mnou brzy přijedeš,“ řekl jsem, abych už konečně mohl hovor ukončit.
„Tak fajn, Billí, moc tě miluju. Určitě přijedu co nejdřív. Tak pa, moc mi chybíš. Miluju tě,“ řekl s velkou dávkou něhy a mně v tu chvíli přišlo líto, že ho takhle odbývám. Ale opravdu už jsem musel končit.
„Taky tě moc miluju. Tak se měj. Pa, lásko,“ řekl jsem a hovor ukončil. Ještě jsem se na okamžik zadíval na ztmavlý displej mobilu, ale potom jsem ho uklidil zpátky do kapsy a vydal jsem se zpátky za Tomem.
autor: Mishka
betaread: Janule
Tahle povídka už patří k mým oblíbeným =)♥ Hrozně jsem se těšila na tenhle nový díl =)
Líbí se mi, jak ti dva do sebe zatínají drápky xD Ale že Tom obrátil, když slyšel, že Bill měl nehodu, tomu říkám změna názoru a taky Bill, jak cítil potřebu se Toma zastat před Lukasem =) Zajímalo by mě, co je Lukas zač, zatím se jeví jako pořádný padouch a to přesto, že je policista, tak doufám, že nechá Billa na pokoji, protože mám takový nepříjemný pocit, že mu Bill nějak moc padl do oka…
A taky doufám, že se kluci v té pizzerce trošku poznají a Tom tak zjistí, že Bill přece jenom není až takový náfuka z města a Bill zase pozná, že ani Tom není žádný buran z vesnice, že je ten druhý vlastně docela fajn kluk =)
Těším se na další díl =)♥
Moc krásný díl, opravdu. Nejdřívě mě modelka sice naštvala (v tomto příběhu se to Billovi hodně daří), ale nakonec jsem měla o Billa strach a jsem ráda, že se mu nic nestalo. Alespoň doufám, že mě nečeká překvápko v dalším díle.
Modelka chce jen pořád bulet a nemá sílu se hádat?? A kdo se tady, Billí, hádat chce? Jenom ty máš pořád nějaký problém. Běž raději nakupovat a hlavně nezapomeň doma novou tašku od Diora. To by byla katastrofa. 😀 Minule byl otravný Tom, dnes chudera Sendy. Hlavně, že ne ty, Billí…! A se slečnou v obchodě ses taky málem chtěl hádat. Brzdi, broučku.
Tommy je tak starostlivý, jak se hned bál, jestli se Billovi něco nestalo. Opět nádherně napsaná postava. Skvělá postava ve skvělém prostředí… Awww, povídka je celá skvělá!♥
tahle povídka si mě získává díl od dílu čím dál víc. autorka skutečně ví, o čem píše, at už se jedná o koně, typy aut, atd… moc jsem s tímhle výtvorem spokojená.
jsem ráda, že kluci k sobě trošku nachází cestu, a už se moc těším na chvíli, kdy si ti dva spolu vyjedou na romantickou vyjíždku. bez sedel, za horkýho letního dne, jen v plavkách, plavit do nějakýho jezírka… moc se těším 🙂 nebo až Bill pro Toma a Jörga vyhraje dostih… no, budu nadále snít a nechám se překvapit, věřím, že autorka mě mile překvapí až do samého finále 🙂
[2]: Ještě jsem zapomněla – že Tom a Lukas spolu něco měli, že jo? 🙂
Týýýjofka…to zas byl dílek…další povídka,která se mi začiná dost líbit…no uvidíme jak se k sobě kluci budou mít ;)…zatím moc hezký
další =)