autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Asi za dalších deset minut sem tiše přijde Bill. Posadí se na svoje lehátko, na kterém ještě před chvílí ležel a sleduje to. Ani si ho upřímně nevšimnu. Je teď vedlejší doplněk téhle místnosti, asi jako ten bambus támhle v rohu.
„Jak dlouho tu můžu být?“ zamručím vzrušeně a trochu se prohnu.
„Jak dlouho budeš chtít, ale v tom případě půjdu dál sám,“ řekne tiše Bill a usměje se. Zpozorním. No, to nezní marně…
„Dobře, to zní docela dobře,“ vydechnu a zas se klidně položím.
„Máme zamluveno ještě víc, víš?“ podotkne důrazněji. Nevšímám si jeho tónu.
„Mně se tu líbí… Moc líbí,“ usměju se zasněně. Slečna za mnou se zachichotá, nad čímž se usměju ještě víc.
„Tak tu klidně buď,“ usměje se Bill nuceně. „Mě čeká vířivka a kdo ví, co ještě,“ zasměje se. Vířivka? Tu mám i nahoře v koupelně. Na tu mě vážně nenalákáš.
„Okay, pak tě někde najdu,“ vydechnu a slečna mě pěkně popleská po zádech a pak zadku. Tiše zasténám. To je žůžo.
„Nemusíš,“ usměje se a tiše se zvedne. „Hezký zbytek večera.“ Opřu se na loktech a koukám za ním, jak odchází.
„Připadá mi, že váš bratr žárlí,“ šeptne mi ta holka.
„Taky mi to připadá. Ale on to přežije. Přece jen… tohle bylo překvapení pro mě. Jen pokračujte. Pěkně mě celýho projeďte,“ řeknu a ona se začne smát se mnou.
Po nějaké té čtvrt hodince se rozhodnu to ukončit. Cítím se celý rozlámaný. Musím se uvolnit ve vířivce.
„Děkuju, to stačí. Jsem hotovej,“ vydechnu rozlámaně.
„Dobře,“ usměje se ta slečna. „Ráda vás znovu někdy uvidím, pane Kaulitzi.“
„Oh, a já znovu rád někdy ucítím vaše ruce… třeba i někde jinde,“ usměju se svůdně a skousnu si ret. Začne se chichotat a raději si odcupitá umýt ruce od toho krému. Tak se tedy zvednu, zabalím se do ručníku a odejdu se obléknout. Ještě jednou poděkuju a vydám se najít bráchu. Mám kurva co žehlit. Nejsem si jistý, jestli tohle vydýchá… No… uvidím. Až tak moc jsem přece neudělal, no ne? Dojdu se podívat do velké vířivky i do bazénu, ale Bill tam nikde není. Sakra…
Přijdu do pokoje a zavřu za sebou.
„Bille, jsi tu?“ zavolám po pokoji. Nic se neozve, ale dveře od jeho pokoje jsou zavřené. Tak k nim dojdu a chvíli před nimi přecházím, přičemž si nacvičuji omluvnou řeč. Snad to bude okay… Znovu se zhluboka nadechnu a po zaklepání vejdu.
„Bille?“ rozhlédnu se po ložnici. Vidím pootevřené dveře na terasu a tam světýlko z cigarety. Pomalu tam dojdu a tiše si odkašlu. Raději zůstanu stát u dveří. Co kdyby mě chtěl shodit dolů.
„Ahoj,“ hlesnu nejistě a s obavami si ho prohlížím. Ani se na mě neotočí.
„Zdravím,“ řekne a kouří dál.
„Promiň,“ skousnu si omluvně ret. „Já vím, že to není žádná omluva proto, jak jsem se choval, ale… mrzí mě to. Ale přísahám, že jsem s ní nic neměl. Vždyť byla hnusná, fuj.“
„Nezajímá mě to,“ řekne. Všimnu si, jak si zaryje nehty do dlaně.
„Omlouvám se…“ zašeptám a smutně ho pozoruju, sklopím hlavu. Jsem takovej kretén! Nemůžu ani jednou toho svýho ptáka uhlídat, kurva!
„Hmm,“ řekne a otře si rukou tváře a oči. Zřejmě pláče nebo plakal.
„Bille, mě to opravdu mrzí,“ řeknu tiše. „Ona mě prostě začala masírovat a ono to bylo tak příjemný. Nedokážu toho svýho ptáka prostě ovládat,“ povzdechnu. „Hlavní je, že se nic nestalo a jsem tady, ne?“ šeptnu nejistě. Chvilku sedí, pak prudce vstane z malé židličky a otočí se na mě.
„Klidně si za ní jdi. Jdi si za kterou chceš. Kurva!“ křikne naštvaně. On takhle běžně ani nemluví. „Je mi to už jedno, úplně jedno. Ty neumíš hlavně ovládat sám sebe. Chtěl jsem, aby tohle byl náš večer. Měli jsme jít na masáž, do vířivky, kde…“ jeho tón hlasu klesne, je mu do breku. „…kde na nás čekalo šampaňské, jahody a měli jsme být spolu, chápeš?! Spolu!“
V očích mě začnou štípat slzy, tak sklopím hlavu ještě víc a zavřu oči. Ucítím, jak se mi slzy roztečou po tvářích.
„Já…“ hlesnu a otřu si tvář. „…nevím, co na to říct. Pro… tohle neexistuje omluva,“ zavrtím hlavou a snažím se nerozbrečet jako malé dítě. Jsem takový idiot! Takový kretén! Imbecil, debil, zmetek a hajzl! Jsem svině a největší čůrák na světě, co umí všechno jenom zkurvit. Nejradši bych si dal pořádnou nakládačku.
„A vůbec, neřeš to. Měl jsi tam zůstat. Sám jsi říkal, že je to super a zůstal jsi tam,“ řekne a jde do pokoje. Jdu pomalu za ním.
„Bille,“ chytím ho prosebně za ruku a otočím ho k sobě. „Mě to vážně mrzí. Prosím, odpusť mi to,“ rozbrečím se. Skvěle. A je to tu zas. Zas brečím jak malá děvka… Můžu si za to stejně sám. Jenomže jsem svojí demencí ublížil i Billovi.
„Nech mě,“ vytrhne se mi a odejde s brekem a křikem pryč. Zničeně si sednu na postel a schovám si obličej do dlaní. Jsem takový idiot, takový debil… Bože můj! Jak jsem kurva mohl?! Nemůže přece jenom tak odejít.
Ihned za ním vyběhnu.
„Bille, mě to vážně mrzí! Nic jsem s ní neměl a miluju jenom tebe! Zkazil jsem nám večer, ale klidně to napravím! Udělám ti nějaký krásný překvapení. Udělám cokoliv!“ brečím. Jenom ať neodchází, ať mě tu nenechává. Ale já si to vlastně zasloužím. Jsem debil, debil, debil! Pro mě asi neexistuje nadávka. Zaběhne do koupelny.
„Já ti na všechny překvapení už seru!“ třískne za sebou dveřmi od koupelny a zamkne. Pomalu k nim dojdu a s pláčem si o ně opřu hlavu. Slyším ho, jak pláče, jak přímo hystericky brečí. Stále vidím ten jeho pohled. Tak strašně to bolí.
„Bille, prosím…“ zavzlykám a zoufale zavřu oči. Ozve se jenom jeho hlasitý pláč. Vyčerpaně sjedu po dveřích na zem, opřu se o ně a brečím. Tohle je jak nějaký pitomý romantický drama. Jenomže tohle tak zasraně bolí. Nejradši bych se na všechno vysral.
„Mě to tak strašně mrzí. Odemkni, prosím… Bille…“ bouchnu do dveří s brekem.
„Jo, jasně. A kolikrát tohle ještě uděláš? Kolikrát se mi budeš omlouvat za to, že ona ti sáhla támhle a tobě se to líbilo? Kolikrát mi ještě ukážeš, jak moc jsem ti u prdele?!“ řekne dost nahlas, ale není mu moc rozumět, jak brečí.
„Sakra Bille, já tě miluju!“ bouchnu bezmocně do dveří. „Vzal jsem nás sem, abychom byli spolu a já věděl, že jsi v bezpečí. Netušil jsem, že se tohle stane. Kdybych to věděl, raději bych zůstal v Německu a vydal se tomu psychopatovi. Nechtěl jsem ti ublížit!“ začnu brečet doslova hystericky.
„Nemluv o něm,“ řekne a zaslechnu malou ránu.
„Co mám udělat, abys mi odpustil? Abys viděl, že mě to opravdu mrzí,“ vzlyknu.
„Rozhodně mi to nedokážeš tím, jak budeš bouchat do dveří a brečet. Před chvílí jsi byl ještě chlap, to ses jim rád ukazoval, viď?“ řekne a zase zaslechnu ránu. Pak už zase jen tichý pláč. Pevně stisknu oční víčka k sobě.
„Měl jsem odejít a skončit to ještě, dokud to nezašlo tak daleko,“ zašeptám tiše. Zvednu se a jdu do pokoje. Věděl jsem, že tohle nemůže dopadnout dobře. Bill to taky musel tušit. A i přesto jsme si dávali naději. Naději na co? Na co jsme vůbec čekali? Na první příležitost, dokud ho nepodvedu? Co jsme od toho vlastně očekávali? Co si od toho sliboval Bill? A co teprve já? Možná doufal, že kvůli němu budu jiný, že jsem jeho bratr a že se kvůli němu změním. Ale copak můžu? Nejde udělat takový skok během týdne. To prostě nelze…
Měl jsem včas odejít, měl jsem včas přestat s tím, co mezi námi je… vlastně, teď už bylo. Znám Billa a tohle mi neodpustí, ne jenom tak. Možná už nikdy a vůbec. Možná jsem tímhle zkurvil i náš bratrský vztah, ne jenom tenhle vztah.
Vezmu si jen bundu a odejdu z pokoje. Otřu si tváře, vlezu do výtahu a jedu dolů. Projdu kolem recepce a vyjdu z hotelu. Rozejdu se někam po ulici a ani nevnímám cestu.
Já bych se s tím dokázal srovnat, jsem silnej, překousnul bych to, i když to bolí a bolet bude. Ale Bill? Ano, on je silný, ale tohle? Tohle je moc. Vím, že jsem to přehnal, ale uvědomil jsem si to celkem pozdě.
Zalezu do prvního klubu, který mi přijde do cesty, zasednu na bar a objednám si vodku. Začnu se utápět v alkoholu a svých pomatených myšlenkách.
Věděl jsem, proč to skončit, proč odejít z jeho života. Věděl jsem, že by to pro něj bylo nejlepší. Odešel bych, a i když by mě postrádal, už bych mu neubližoval. Byl by to čistý řez a on by to vstřebal… časem, možná. Ale takhle? Takhle dělám tolik chyb. Denně se proviním vůči němu tolika chybami, i malými blbostmi. Není dokonalý, nikdo není, ale já jsem kretén. Jsem svině, ano svině, co jenom ubližuje. Bill je důležitý člověk v mém životě a já se k němu chovám takhle. Miluju ho a copak to něco mění? Jsem pořád stejný, pořád hrozný hajzl, co jenom a jenom ubližuje. Místo toho, abych si ho vážil, abych si vážil toho úžasného stvoření, tak ho od sebe věčně odstrkuji a zraňuji ho a jeho city.
Položím si hlavu na bar a rozbrečím se. Je mi jedno, jak na mě koukají lidi kolem, jestli mě znají nebo ne. Mně už je to všechno jedno.
Neměl jsem tohle nikdy dopustit. Nikdy jsem mu neměl takhle ublížit. Bylo by nejlepší, kdybychom se vrátili do Německa, postarám se o toho magora a pak se od Billa odstěhuji. Bude to těžký, ale bude to tak lepší. Konečně mu přestanu ničit život. On si zaslouží něco lepšího, někoho lepšího. Tohle není pro něj, rozhodně ne. On má právo být šťastný s někým, kdo ho bude schopný milovat a bude schopný mu tu lásku stejně oplácet. Není stvořený pro zrůdu jako jsem já… Už se nazývám stejně jako toho magora z Německa, skvěle. To už jsem zašel opravdu daleko. Tohle musí skončit.
Vytáhnu iPhone, otřu si slzy z tváří a než se mi podaří naťukat roztřesenými prsty celou sms, několikrát to musím mazat a upravovat, dokud to není celé.
„Mrzí mě, co jsem udělal, ale je pozdě. Nedá se to napravit a vzít zpátky. Až budeš moct a budeš připravený, sbal si věci. Poletíme domů.“
Odešlu to Billovi, iPhone vypnu a schovám do kapsy. Znovu si otřu několik slz z tváří a objednám si další alkohol.
Stále vidím před očima Billův pohled, byl tak moc plný bolesti. V hlavě mám zaryté každé slovo, co vyslovil, stejně tak v srdci. Dokázal bych to téměř odrecitovat. Každá slabika byla nasáklá bolestí. Bylo to, jako by do mě někdo zabodal tolik nožů, kolik řekl slov. S každým slovem, další nůž přímo do srdce. Láska je kurva, ano, teď už to vím jistě.
Možná je láska hezká. Je hezká, dokud je všechno správně a dobře. Ale když přijdou problémy nebo se do lásky naženou debilové jako já, dopadá to takhle. Dvěma zlomenými srdci.
Popotáhnu a vypiji další sklenku, objednám si další. Znovu se chci ponořit do svých myšlenek, ale někdo do mě vrazí.
„Ty zmrde!“ vyjedu ihned po něm, otočím se a dám mu pěstí. K zemi spadne nějaký opilý chlap a zaraženě zamrká, poté se mu spustí krev z nosu. Do prdele, zas ty moje nervy.
„Co děláš, vole?!“ zařve na mě anglicky a začne se zvedat.
„Co do mě kurva strkáš?!“ oplatím mu. Ano, cítím alkohol, cítím své nervy totálně v prdeli a bolest. Nějak to ze sebe dostat musím.
„Sorry! Ale tímhle sis to posral, chlapečku!“ zakřičí a najednou mi dá pěstí. Normálně bych asi uhnul, ale ne v tomhle stavu. Naletím na bar a ucítím v puse krev, také hnusnou bolest ve rtu. Určitě jsem si ho prokousnul. Vrhnu se na něj a oba spadneme na nějaký stůl mezi sklenice a flašky. I přes bolest a zakňučení mu dám pěstí. Začne se se mnou prát a snaží se mě ze sebe dostat, ale marně. Potřebuju to ze sebe všechno dostat. Ubalím mu další a on si prokousne taky ret. Natéká mu taky oko. Najednou mi nečekaně taky vpálí a já z něj spadnu. Hned mě někdo zvedne.
„Na mýho kámoše si nedovoluj, ty buzerante!“ zařve na mě ten chlápek, je aspoň o hlavu větší než já a svaly má jako pneumatiky. Otočí si mě k sobě a ubalí mi takovou, až spadnu na vedlejší stůl a padnu do bezvědomí.
Jsem já to ale omezenec. Nestačí, že si poseru život a ublížím bratrovi. Teď už řeším své problémy chlastem a násilím. Kam jsem se to kurva dopracoval? Tohle dělá láska? Tak to potěš prdel!
„Tak vstávej,“ probudí mě něčí hlas. Otevřu oči a zakňučím. Chvíli si přivykám světlu. Vidím nějakou siluetu. Když zaostřím, zjistím, že se nade mnou sklání nějaká mladá servírka, celkem pěkná.
„Díky bohu, nejsi mrtvej,“ zasměje se. „Ty jsi tomu tady včera dal.“
„…já? Co jsem udělal?“ zamumlám a pomalu se zvednu. Ležím na stole a u mě stojí ta holka.
„Popral ses tu s tím starým bláznem,“ zasměje se a věnuje mi pokřivený úsměv.
„Ah, už si vzpomínám,“ pousměju se a promnu si oko. Hned mě to zabolí. „Au.“
„Dávej pozor, jsi docela zraněný,“ podá mi led a opatrně mi ho pomůže přiložit k oku. „Ošetřila bych tě, ale ten druhej na tom byl včera dost špatně, takže v lékárničce skoro nic nezbylo,“ řekne mi omluvně.
„To je v pohodě… Kolik je?“ povzdechnu a rozhlédnu se. Na zemi se válí plno střepů a pití.
„No… už je 10 ráno. Nechala jsem tě tu včera spát. Vypadal jsi dost tragicky,“ zachichotá se.
„…ah tak, díky,“ pousměju se a konečně ucítím, jak mám bolavý a nateklý ret.
„No, hlavní je, že žiješ. Já se pustím do uklízení,“ usměje se a začne uklízet ten všechen bordel. Hryže mě svědomí. Já zničil málem celý bar nebo… je to alespoň moje vina a ona je ještě tak milá.
„Ukaž, pomůžu ti,“ slezu ze stolu.
„To je dobrý. Nalij si támhle vodu z lednice a dej se do pořádku,“ řekne. Uznám, že v tom má pravdu. Tak tedy dojdu k baru a naliju si do sklenice čistou vodu. Není mi nejlíp a všechno mě bolí. Chvíli piju a sleduju tu pohromu tady.
„Nechce se mi věřit, že tohle všechno jsem vážně udělal já,“ řeknu ohromeně.
„Ne, ty jsi s tim chlapem porazil támhlety dva stoly a pár sklenic a pití. Ale pak se tu začali rvát i ostatní. Byl to masakr,“ povzdechne.
„Je mi to líto. Všechno uhradím,“ posmutním.
„To si piš, že uhradíš,“ zasměje se, nad čímž se usměju. Dojdu se podívat do zrcadla. Dělá se mi monokl, mám nateklou rudou tvář, prokousnutý ret a roztrhnutý obočí. Nic hroznýho. Bolí mě zápěstí, záda a to je asi tak všechno. Snad si Bill nedělá zbytečný starosti. Ale ten má určitě teď svých dost. Je rád, že na mě nemusí koukat. Hned mi nálada klesne ještě níž, než už je a povzdechnu. Raději jdu té holce pomoct to tu uklidit. Jen se na mě pousměje a dál uklízí.
Úklid trval dobré dvě hodiny, ale už se cítím i o něco lépe. Hlavně jsem se i zasmál a ta holka, teď už vím, že Amy, mi docela dobře odvedla myšlenky. Na to, že jsem jí zničil bar, se ke mně chová dost mile.
„Tak kvůli jaký slečně to bylo?“ zeptá se pobaveně a otře bar.
„…kvůli bráchovi,“ povzdechnu a počítám peníze, co jí hodlám dát.
„…Billovi? Stalo se mu něco?“ zpozorní.
„Jsi fanynka?“ zasměju se.
„…bývalá,“ začervená se a skloní pohled. To dává smysl, proč je tak milá a nechala mě tu.
„Ne, neboj. Nic mu není…“ Jak se to vezme… „Jen takový… bratrský problémy.“
„Teď mi lžeš,“ měří si mě pohledem.
„Je to hodně poznat?“
„Já to poznám,“ zasměje se a já s úsměvem položím peníze na pult.
„To je jedno,“ řeknu nakonec.
„Dobře, nic mi do toho není,“ pousměje se. Přikývnu a podívám se na hodiny nad barem. Už bude skoro jedna. Docela mi to s ní uteklo.
„No, je načase jít,“ usoudím. „Snad to bude stačit k úhradě škody.“
„Určitě bude, neboj,“ usměje se. „Doufám, že se zase někdy zastavíš a dopadne to lépe než včera,“ rozesměje se.
„Taky doufám,“ přidám se k ní.
„Tak jo, hlavně si leduj ten obličej,“ řekne pobaveně.
„Budu, neboj.“ Jdu ke dveřím a otevřu. Jde se mnou.
„Tak se měj.“
„Ty taky. A díky,“ usměju se. Amy se postaví na špičky, dá mi malou pusu na tvář a já s malým úsměvem odejdu. Tak to by bylo. Teď jdu čelit bratrovi. Možná už bude mít sbaleno.
Po cestě do pokoje vytáhnu iPhone. Mám křupnutý displej. Skvěle. Zkusím ho zapnout, ale nic. Dokonalý. Fakt!
Odemknu dveře od pokoje a vejdu. Vydechnu a zavřu na chvíli oči. A je to tady…
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Tu holku už teď nemám ráda… chudák Bill, chudák Tom… je mi jich líto, moc se těším na pokráčko
Toma snad někdo vyměnil, ne? V minulém díle byl na Billa hnusný jak nevím co a dneska už ho zase miluje…=(
Každopádně Amy se mi rýsuje jako nebezpečná osoba, pozor na ni. Jinak myslím, že Tom už Billa v pokoji nenajde, mám takový divný pocit, že se k němu dostal ten úchyl…doufám, že to tak není =)
ježiiiš to byl ale díl:-( doufám,že vše dopadne dobře…
Pane bože! jsem teda zvědavá,jak to bude pokračovat,ted je to useknutý v tom nejnapínavějším…