autor: Neilinka & Cerike
Láska
Tom
Víkend se blížil konci a já měl z Billa radost. Postupoval přímo úžasně. Bylo to úžasné, ale pořád mě něco trápilo. Byl to ten sen, ne ten sen jako takový, ale to, co jsem řekl. Myslel si. Nevím. Zdálo se to být tak živé.
Seděli jsme s Billem na hotelu. Obědvali jsme a po obědě jsme měli jet zpátky do Magdeburgu. Nemohl jsem se zbavit těch myšlenek na ten sen.
„Bille, já potřebuji s tebou mluvit.“ Vstal jsem a posadil jsem se vedle něj.
„Já… dlouhou dobu přemýšlel, co k tobě vlastně cítím. A teď mám v hlavě zmatek. Jde o to, co se stalo v tom baru. Ta holka byla moje bejvalka, rozešel jsem se s ní, když jsem odjížděl do Magdeburgu.
Začala mě líbat, já netvrdím, že se mi to nelíbilo, ale měl jsem v hlavě zmatek. Pak jsem tě hledal úplně všude, všude po Berlíně. Utekl jsem k Markovi a napadlo mě, že mě nenávidíš a nevěděl jsem, proč bys měl. Ale moje srdce vědělo proč. Sedl jsem si na schody a usnul.
Zdál se mi sen. Byl jsem v baru a ty jsi zakřičel. Hledal jsem tě a našel. Stejně jako jsem našel Dominika. Ležel jsi tam, bez dechu.“ Do očí se mi začaly hrnout slzy, bylo mi úzko.
„Ten sen byl tak živej a já řekl, řekl jsem větu, kterou jsem v životě nevypustil z pusy. A pak jsi mě vzbudil. Byl jsem tak rád, tak šťastnej a došlo mi, jak moc si tě vážím. Ta věta byla…“ Můj mobil začal zuřivě poskakovat po stole a zvonil.
„Promiň.“ Došel jsem k němu. Georg, já ho jednoho dne zabiju.
„Ano? Jo děkuju. V kolik? Už? Nemohl jsi zavolat dřív? Ok, uvidíme se, jo dík.“ Položil jsem telefon.
„Musíme si pospíšit, za chvíli nám jede vlak.“ Začal jsem si spěšně balit věci. Tu větu jsem nechal nedokončenou. Neřekl jsem mu to. Neřekl jsem svou větu ze snu. A vůbec, bylo správné mu ji říci?
Před cestou jsem mu ještě dal prášky. Zavolal jsem taxi, které nás následovně dovezlo na nádraží.
Ve vlaku jsme si posedali. A chvíli jsme oba mlčeli.
„Jak zněla ta slova?“ Billův krásný hlas prořízl ticho. Pousmál jsem se, čekal jsem to.
„Zněla: Miluju tě.“ Podíval jsem se mu do očí. Nevím, jak moc jsem se v nich viděl, viděl jsem v nich Billa. A jeho veškerou krásu.
„A myslel jsi je vážně?“ Zlatíčko, to kdybych věděl. Zapřemýšlel jsem, co mu odpovědět.
„Billi, já jsem pořád zmatený, ale vzhledem k tomu, že jsem to nikdy nikomu neřekl, muselo to mít svůj význam.“ Už se nadechoval k další otázce, musel jsem ho umlčet. A jediný způsob, jak umlčet tohle černovlasé stvoření, je…
Polibek.
Celý zbytek cesty jsme strávili přituleni k sobě. Mlčeli jsme a jen vnímali sebe navzájem. Svlékl jsem si mikinu a zabalil do ní Billa, bylo mu chladno.
„Jsem ti vděčný za to, jak se teď snažíš. Bál jsem se, že budeš naštvaný, že jsem to Markovi řekl. Že jsem mu řekl o tobě a o tvém životě. Já pořád nevím, jak dalece mám tvou důvěru. Známe se chvíli a já tě strašně moc toužím poznat. A důkladně, a mně se zdá, že stále nemám klíček od tvé duše.
Víš, napadla mě šílenost. Já nechci pořád být u Georga, měl jsem u něj zůstat jen dočasně a pak se postavit úplně na vlastní nohy, najít si byt a práci. A mě napadlo, jestli bys nechtěl bydlet se mnou. Změnit prostředí, mohli bysme tak být pořád spolu a začít nový život.“
Než Bill stihl odpovědět, vlak už stavěl na nádraží Magdeburg a my byli nuceni vystoupit.
Vyndal jsem naše zavazadla a odcházel z nádraží, kde už čekal Georg. Trochu jsem se toho bál, protože Georg netušil o mém vztahu s Billem, ani o tom, že byl se mnou v Berlíně.
Jeho vytřeštěný pohled mluvil za vše a Billova nejistota také.
„Ahoj, Georgu, tohle je Bill. Bille, tohle je můj bratranec Georg.“
Čekal jsem, až se pozdraví a pokračoval dál.
„Geo, hodíš nás pls s těma věcma k Billovi?“
Georg jen mlčky přikývl a začal dávat naše věci do kufru.
Bill má před sebou ještě dlouhou cestu a jedna věc bude stejně složitá jako odvykání. Lidé okolo něj.
On potřebuje společnost a společnost okolo něj ho zavrhla. Měl jen rádoby přátele, kluky, co po něm jeli a dealery.
Jemně jsem ho chytil za ruku, aby se zbavil té nejistoty a dal mu potáhnout z cigarety. Típnul jsem cigáro a naskládali jsme se do auta, které nás přivezlo až před Billův dům.
„Děkuju, Georgu, já se možná pozdějc stavím doma a promluvíme si.“
Georg jen přikývl a rozloučil se s Billem.
Geo nebyl z těch lidí, kteří by někoho odsuzovali, a Billovi se zjevně ulevilo, že začínal být milejší.
Společně s Billem jsme odnesli kufry do jeho pokoje, Bill si začal vybalovat.
„To počká.“ Došel jsem k němu a chytl ho za ruku.
„Já čekám na odpověď, jestli se ke mně nastěhuješ a budeš ochoten tohle všechno opustit kvůli mně.“
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
Bille, řekni ANO, musíš říct ANO!!!
Tom je úžasný, kvůli Billovi riskuje všechno…a to svou lásku teprve tuší ♥
Doufám, že si Bill jeho důvěru i lásku zaslouží a že Tom nebude litovat, že mu je nabídl…=)♥
Verim, ze to dobre dopadne:) a v pristich dilkach bude aspon viice akcee, co se tyka jejich osobniho zivota…:D jinak uzasne napsany..vazne nechapu kde berete tu fantazii…jsem rada za takove lidi, vazne moc dekuju:)