autor: Áďa
Tak je to tady. Druhá verze toho, jak se naše twinsátka mohla dostat do řetězů (že to je celý jen fotoshooting, to je samozřejmě výmluva). Zlé tetě Ádě se rozzářila očička, pusinka se roztáhla od ucha k uchu… a tady máte výsledek! Docela i mě samotnou z toho mrazí snad ještě víc, než mráz venku, takže milovníci sadismu a krváků, tady máte předběžný dáreček k Vánocům, juchůůů! 🙂
Tom pomalu otevřel oči. Hrozně moc ho bolela hlava. Ani ty oči mu nešly moc dobře otevřít, povedlo se mu to až na nesčetný pokus. Bolelo ho i celé tělo, jak byl zkroucený v nepohodlné poloze. Pokusil se trošku natáhnout, ale do něčeho tenkého, tvrdého, jako by z kovu narazil.
Zaskučel, a konečně se mu podařilo se rozhlédnout. Byl v nějaké hodně temné místnosti, kterou chabě osvětlovala jediná žárovka, visící z nepříliš stabilně vypadajícího kabelu od stropu. Znovu se pokusil trochu víc se pohnout a znovu do toho tvrdého narazil. Zaostřil… a polil ho studený pot. Byl v kleci! Skutečně, to tvrdé, do čeho narážel, byly mříže. Ale co na té kleci bylo nejhorší… byla tak nízká a úzká, že se do ní vešel jenom v té poloze, v jaké se teď nacházel. Na boku, trochu schoulený. Neměl žádnou šanci, že by se mohl narovnat, ba vůbec zvednout o víc než o pár centimetrů. Přetočení na druhý bok nepadalo v úvahu už ani omylem.
Zasténal, a přitom cítil, jak se ho začíná zmocňovat panika. Jak se sem dostal? Co tady dělá, proč tu je? Jak dlouho tu bude? Navíc, nikdy sice netrpěl klaustrofobií, ale teď měl z tohohle, mřížemi ohraničeného prostoru hrůzu. Začal sebou zmítat jako šílený, ale docílil jenom toho, že své rozbolavělé tělo otloukal o nepropustné mříže. Jestli záchvat jeho děsu trval několik vteřin, minut nebo hodin, nevěděl, neměl vůbec přehled o čase. Když se uklidnil, zůstal bezmocně ležet a koukat do prázdna. Nejhorší bylo, že bok, na kterém ležel, už měl hodně otlačený, a jestli se to ještě bude stupňovat…
„Tomi?“
Tom ztuhnul jako solný sloup, když zaslechl ten tichoulinký hlásek, volající jeho jméno. Zdálo se mu to, nebo to opravdu slyšel? Když se hlásek znovu ozval, tak ho to ujistilo o tom, že ho smysly nešálí. Jak se mlha a rozmazanost kolem jeho očí rozestupovala, pomalu se zvětšoval prostor místnosti, který mohl shlédnout…
Krve by se v něm nedořezal, když se jen pár metrů od něj začala rýsovat postava. Postava, kterou moc dobře znal. Postava toho, jehož tak moc miloval, ale bál se mu to říct, protože moc dobře věděl, jak se jeho bratr bojí navazovat nové vztahy už jenom s holkama, jak by se asi tvářil na to, kdyby ho začal svádět jeho vlastní bratr. Nechtěl ho vyděsit. Tak moc doufal, že jednou přijde ta krásná chvíle, kdy si oba vyznají lásku, ale zatím se to pohybovalo pouze v mezích jeho snů a fantazie. Nahlas si netroufnul říct nic…
Bill vypadal, že se právě před chvilkou rovněž probral z bezvědomí. Ale oproti Tomovi nebylo jeho tělo omezováno mřížemi. Místo toho stál. Ruce nad hlavou měl upoutané v masivním řetězu, který visel od stropu, a který byl vytažený a pojistkou zacvaknutý tak, že Bill musel stát téměř na špičkách. Kůže se mu napínala na všech svalech, stékaly mu po ní krůpěje potu. Vypadal, že co nevidět znovu omdlí, a když koukal na Toma, jeho pohled byl plný bolesti a jeho tělo se chvělo jako osika.
„Tomi…“
„Billí! Co – jak-„
„Na to jsem se chtěl zeptat tebe,“ zasípal slabě Bill. Marně se pokusil cuknout rukama, dosáhnul akorát palčivého zabolení v ramenních kloubech. Tichoulince fňuknul a upřel na Toma pohled.
„Já chci domů,“ špitnul tichým hláskem. „Tomi… já mám strach-„
„A bojíš se správně!“ ozval se ode dveří jeduplný hlas.
Tom sebou cuknul, Bill vykřiknul a uskočil o krok zpátky, čehož vzápětí zalitoval, když mu do ramen vystřelila nová várka bolesti, a řetězy ho opět strhly na původní místo. Strachy se rozklepal ještě víc a při každém výdechu mu unikaly tiché bojácné steny v nepřirozeně vysokých oktávách, zatímco místností pomalu, možná až děsivě pomalu, zněly blížící se kroky.
Cizí muž vyšel ze stínů a na tváři mu pohrával vítězoslavný, zlý úsměv. Kráčel schválně pomalu, věděl, že v Billovi graduje hrůza do závratných výšin a on ji chtěl pokud možno co nejvíce zintenzivnit.
„Tak konečně spadla klec, ptáčci,“ zasyčel, a když došel až k Billovi, zlomyslně se uchechtnul.
„Kdo… kdo jste?“ špitnul Bill a bojácně polknul.
„Však vy moc dobře víte, kdo jsem,“ šeptnul téměř až vábivě ten cizák a stáhnul si z hlavy kapucu.
Nebyl zas tak o tolik starší, než oni. Vlasy mu spadaly kousek pod ramena, ofinu měl stupňovitě sestříhanou. Světle zelené oči vítězně pomrkávaly, a kdyby se dvojčata nenacházela v takovéhle situaci, do níž je podle všeho nejspíš dostal právě on, tak by vypadal jako bezvadný sympatický pohodář. Tomovi nic neříkal, ale Billovi byl povědomý. Teda aspoň jeho hlas. Zmateně nakrčil obočí. Znal ho. Ale odkud?
„Ano… ty víš moc dobře, kdo jsem…“ zašeptal ten muž trochu zpěvavým tónem… a Bill si vzpomněl. Už věděl. Před mnoha lety, když si je vzal pod svá ochranná křídla David, tehdy stál jejich manažer před těžkou volbou. Už dělal manažera jednomu klukovi. Tehdy mu bylo sedmnáct a vypadalo to, že jeho kariéra je slibně našlápnutá. David byl jediný, kdo se ho ujal, nikdo jiný z manažerů neměl o nějakého téměř neznámého Tobiase Morretiho zájem. Jenomže dva závazky mít David nemohl, už jen proto, že už tenkrát to, co nebylo nijak zvlášť akutní, řešil přes telefon nebo své zástupce, a osobně řešil jenom toho, v kom viděl skutečný talent. A i když Tobias vypadal, že si hudební průmysl dokáže v solidně krátké době podmanit, pokud zůstane pod Jostovým vedením, zvolil čtyři malé magdeburské chlapce. Sice byli mnohem mladší, ale David z nich cítil, hlavně z té energie, co z Billa čišela, že má před sebou něco naprosto jedinečného. Něco, co všechny hudební společnosti odmítaly, a něco, o čem instinktivně věděl, že když odmítne, tak udělá tu největší možnou chybu a připraví hudební průmysl o hodně. Proto, i když to pro něj bylo těžké, dal Tobiasovi padáka.
Flashback
„Davide… to nemyslíš vážně, že ne?“ vydechl mladý kluk a nevěřícně na manažera kulil oči. Nemohla to být pravda, nemohla! Vždyť David mu slíbil, že ho dostane až na samý vrchol, měli k tomu tak báječně našlápnuto! A teď, zrovna teď, když už to začalo vypadat tak nadějně…
„Nemůžeš mě přece opustit, když tě potřebuju nejvíc…“
„Promiň, Tobi… ale nejde to jinak,“ povzdychnul si David.
Chlapec chvíli koukal do prázdna.
„Kdo to je. V čem je lepší než já?“
„Promiň, ale tohle ti už nemůžu říct,“ utnul hovor rázně David. „Těšila mě spolupráce s tebou, ale už musím jít.“
Tobias strnule hleděl do prázdna a z jeho jasných očí se ronila jedna slza za druhou. Tohle nečekal, že mu bude vražena kudla do zad. Bolelo ho to, hodně moc. Pro svou kariéru žil, udělal by pro ni cokoliv. A oni mu to takhle zničí…
Lítost se pomalu, ale jistě začala měnit v nenávist a zášť, zejména když ho už ani na těch nejpodřadnějších vystoupeních nechtěli. Nebyl problém si na internetu zjistit, pro koho David začal dělat. A čím víc rostl úspěch Tokio Hotel, tím víc rostla Tobiasova nenávist, zejména vůči frontmanovi. Už mu bylo jasné, proč se David rozhodl pro ně. Protože to, co z tý retardovaný klukoholky sálalo, tak jako z druhého hlavního tahouna TéHáček, jeho bratra…
„Zabiju tě… zabiju vás oba, ale tebe si vychutnám… za to všechno, cos mi způsobil,“ zaťal ruce v pěst a třísknutím zaklapl notebook tak, až mu rozbil monitor.
Konec flashbacku
Bill zalapal po dechu, když se mu vybavilo, jak jim jednou David říkal, že kvůli nim opustil nějakého slibně vypadajícího talenta jen proto, že vycítil, že oni budou lepší. Pustil jim dokonce i nějakou jeho demo verzi. A vzpomínal si, že David říkal, že ten kluk strašně zuřil a plánoval něco jako pomstu. Jenomže s postupem času se na to všechno tak nějak zapomnělo…
„To – to tebe David opustil kvůli nám,“ šeptnul a jeho hlas jen stěží pronikl přes chvějící se rty.
„Bingo!“ tlesknul Tobias. Chvilku vítězně mhouřil oči a pak se k Billovi naklonil.
„A copak myslíš, že hodný strýček Tobi udělá s těma, co mu zničili život a rozbili sen, hmmm?“
Šeptal relativně potichu, ale tak, aby to slyšel i Tom. Billovi se rozšířily zorničky, když viděl, že Tobias vytahuje injekci s nějakou zvláštní náplní.
„Ne… prosím, to ne…“
„Ale ano,“ vydechl Tobias a ostřím jehly přejel Billovi po tváři. „Víš… po tomhle okamžiku jsem toužil tolik let… po momentě, kdy se přede mnou budeš plazit po kolenou a žebrat, abych tě už konečně zabil!“
Poslední dvě slova vykřikl tak mocně, až se chvíli nesla ozvěnou, a Billovi se z tváře vytratily poslední zbytečky barvy.
„NE! Ne… pro – prosím!“ vyjekl a znovu sebou začal škubat, i když kdesi uvnitř věděl, že to je k ničemu a že si jenom zbytečně přivádí další bolest. Z očí mu vytekly nové slzy, když prosebně pohlédl na Tobiase. „Prosím… ne – nech nás jít… prosím… dáme ti tolik peněz, kolik budeš chtít…“
„Hmmm, to zní lákavě,“ zapředl Tobias a ušklíbnul se, když viděl, jak Billovi do očí vstoupila naděje. „Jenomže mně jsou nějaký peníze k hovnu… vydělal jsem si i bez vás… ale ne prací svých snů, ale jako obyčejnej tuctovej dělník! Mohl jsem mít pohodovej, bezproblémovej život a místo toho dřu jak idiot celejch sedum a půl hodiny denně za stupidních patnáct hadrů čistýho!“
Ztlumil hlas a naklonil se až k Billovi.
„Ne… mou největší touhou je vidět, jak světla ve vašich očích zhasínají… jak slábne a ztrácí se dech… jak přestávají bít vaše srdce,“ vydechl a bez jakéhokoliv varování znenadání zabořil injekci až po plastovou rukojeť zpěvákovi do boku. Bill zakřičel bolestí, jak se do něj zabodla jehla po celé své délce, a reflexně se předklonil, brutálně ho ale zapálilo v obou ramenních kloubech a přísně utažené řetězy ho vytáhly zase zpět na špičky, pokud nechtěl riskovat, že si obě paže vyhodí z klubů, k čemuž měl už tak dost blízko.
„Ale ale… přece nás to nebolí,“ zamlaskal Tobias a posměšně vypláznul jazyk na Toma, který spustil všechno, co šlo. Od nadávek, rozkazů, přes prosby a nešťastné nářky. „Vypadá to, že to tvého bratříčka bolí,“ podíval se na něj se zdviženým obočím. „Co s tím uděláme?“
Vytáhnul injekci, odhodil ji na zem a chvíli hypnotizoval pramínek krve, který se Billovi spouštěl z rány a máčel mu tričko na rudo.
„Co… co v tom je?“ kníknul Bill a i když ho to bolelo, o krůček ustoupil, když se Tobias natiskl až k němu.
„No, sám nevím, co přesně to je… ale řekněme, že to je něco, co ti zabrání omdlít, takže tu bolest, kterou ti teď budu dopřávat, si budeš moct vychutnat až do konce,“ zašeptal a vytáhl nůž.
Bill vykřiknul, když se ostří dotklo jeho kůže, ale nůž jenom rozerval jeho tričko a Tobias ho z něj tak mohl sundat.
„A teď si budeme hrát…“
Krutě pomalu si došel na druhý konec místnosti, kde v krbu zapálil oheň a nechal v něm nahřívat železnou tyč. Uchichtnul se pod vousy a vzal dlouhý bič s kovovými kuličkami na konci.
Když to Bill uviděl, začal křičet ještě víc. Čím víc jeho hlasivky nabíraly na intenzitě, tím pomaleji se Tobias blížil. Tomovy prosby, ať Billa nechá být a vezme si radši jeho, přecházel s pohrdavými pohledy určenými kytaristovi, a postupně došel až ke zpěvákovi.
„N – ne,“ zaštkal Bill a chvěl se, jako snad dosud nikdy v životě. „P – prosím… u – udělám cokoliv…“
„To bude na řadě za chvíli, maličký,“ zapředl Tobias a něžně Billovi přejel rukojetí biče po obnažené hrudi, která už se celá leskla potem a divoce se zdvihala a zase klesala v mělkých nádeších plných strachu. „Copak? Snad se nebojíš bolesti…“
„Prosím… prosím, neubližuj mi! Prosím, já-„
Billovy i Tomovy prosby byly nekompromisně umlčeny ostrým prásknutím biče. Při zvuku, který následně opustil Billovo hrdlo, se Tomovi zmrazily snad všechny jeho vnitřnosti. Ten zvuk, ten nářek mu trhal srdce na tisíce střepů. Jenomže nebyl poslední. Práskání biče a vítězný šílený smích Tobiase se nesly vzduchem čím dál častěji a Billovy výkřiky bolesti, spojené s prosbami, byly vteřinu od vteřiny horší a horší. A nejhorší na tom bylo, že mu Tom nemohl nijak pomoct. Chvíli se snažil o něco jako vylomení mříží, ale nebylo to k ničemu. A prostor v kleci byl tak malý, že si nedokázal ani zacpat uši, aby ten děsivý zvuk, který ho spolu s bezmocí mučil víc, než cokoliv jiného, aspoň trochu utlumil. Nemohl dělat vůbec nic, než sledovat to krvavé divadlo, které se před ním odehrávalo, a nechat volně téct slzy, kterých bylo během pár minut víc, než kdykoliv v jeho životě.
Najednou bylo ticho. Tobias se ztratil někam do stínů. Jediné, co ticho přerušovalo, byl Billův pláč a zakuckávání se. Tom plakal s ním, měl pocit, že tu samou bolest, jakou zažil Bill, prožívá i on sám. Zaostřil uslzeným pohledem na své dvojče a málem se ho zmocnily mdloby nad tím hrůzným výjevem. Billovo tělo bylo celé pokryté stékající krví, která se v nižších místech vsakovala do kalhot. Krví byla postříkaná i kamenná podlaha. Bill vyčerpaně visel v okovech. Nohy pod ním poklesávaly a vypadalo to, že jedno rameno už má vyhozené. Oči měl křečovitě sevřené, slzy mu z brady a tváří kapaly na podlahu a tvořily už docela dobře znatelnou kalužku, a kůži v místech, kde ji proťal bič, měl ošklivě rozšklebenou.
„Bi – Billí-„
Jeho slova byla přerušena, když se Tobias začal vracet. Tom ho s obavami sledoval. Muž přešel k místu, kde byl na kličku namotaný zbytek řetězu. Uvolnil pojistku a povolil řetěz. Zvednul se, došel k Billovi a podražením nohou ho strhnul na podlahu. Zkontroloval délku řetězu, znovu ho zacvaknul do pojistky a přešel k Tomovi. V ruce měl přitom tyč, kterou používají policajti na odchyt toulavých psů.
„Tak a teď si teprve konečně pořádně užijem… teda, spíš vy dva si užijete,“ rozchechtal se a pohodlně se opřel o klec tak, aby viděl Tomovi do očí. „Víš… už dlouho mě fascinovala představa twincestu… nesnáším vás, co si budem namlouvat… ale tohle chci vidět.“
Tom zmateně polkl.
„Co – co chceš vidět?“
„Hmmm… to, jak spolu šukáte,“ ušklíbnul se Tobias. Otevřel klec, obratně Tomovi navlékl smyčku kolem krku, utáhl ji a vyvlekl ho ven. Tom se okamžitě začal zmítat, ale Tobias smyčku utáhnul ještě víc, a navíc mu uštědřil kopanec do břicha, přičemž délkou tyče si kytaristu udržoval bezpečně daleko od těla.
„Tak na to zapomeň… toho se nedočkáš!“ prsknul Tom, a když už nemohl nic jiného, aspoň po tom hajzlovi plivnul. Ale netrefil se.
„Tak to si jenom myslíš, chlapečku,“ syknul Tobias a cukavými pohyby dovlekl Toma až k napůl bezvědomému Billovi, kterého při vědomí udržovala jenom pořádná dávka chemie, která mu proudila díky injekci v krvi. „Ty ho teď tady pořádně vomrdáš… nebo to mám udělat já?“
Po té větě se rozhostilo hluboké ticho. Tom jenom nevěřícně kulil oči. To nemohl ten sráč myslet vážně! Tohle ne! Nemohl… nedokázal by spát s Billem proti jeho vůli. Věděl moc dobře (jednou se o tom v mírně podnapilém stavu bavili), že jeho bráška má ze sexu s klukem strach. Strach z bolesti, kterou by mu penis toho druhého udělal během průniku. To prostě nemůže udělat. Prostě ne.
Z myšlenek ho ale probral nářek, který protnul vzduch. Tom sebou trhnul akorát včas, aby viděl, jak Tobias strká Billovi mezi půlky svoje prsty. Kalhoty měl Bill už někde pohozené a Tobias na Toma vrhal jeden pohrdavý pohled za druhým.
„Čubka jedna… i z prstů se může zbláznit… mám pocit, že při samotným sexu se posere bolestí, co říkáš?“
Tom si bleskově strhnul tyč z krku. Rozběhl se a Tobiase z brášky srazil. Okamžitě se postavil mezi ně, aby Billa chránil, byť vlastním tělem.
„No vida, jak to jde!“ ušklíbnul se Tobias. Vzal do ruky tyč, protože to byla jediná věc v okolí, kterou Tom mohl použít k útoku, a vytáhl pistoli. Odjistil ji a zamířil Billovi na hlavu. Zpěvák zasténal strachy a Tom klesnul na kolena.
„Prosím… nezabíjej ho…“
„V tom mi už může zabránit jediný,“ syknul Tobias a od stěny si přitáhnul křesílko, do kterého se pohodlně usadil. „Uděláš, co jsem ti nařídil. Vojedeš ho jako tu nejlacinější kurvu. Pořádně, tvrdě, rychle… a já ho nechám bejt. Ale chci, aby to bylo opravdu kurevsky dojemný, tak, jak se to o twincestu říkává, rozumíš?“
„A – ale…“
„ROZUMÍŠ?!“ zaburácel Tobias. Vyskočil, prudce Billovi škubnul za vlasy a zaryl mu zbraň do spánku. „Dělej, co jsem ti řekl… nebo sleduj, jak tý čubce vystřelím mozek!“
Nemusel to říkat dvakrát. Okamžitě poznal, k čemu se Tom rozhodl. Znovu se pohodlně uvelebil v křesle, pistoli však držel v pohotovosti. Však on ji brzo použije. Naivové, když si myslej, že jim po tomhle úkolu dá pokoj. Jo, dá – ale ten věčný. O tom ale dopředu nic vědět nemusejí.
Tom se slzami v očích překulil Billa na záda. Jen stěží dokázal čelit tomu pohledu, ve kterém byla vrytá bolest, beznaděj a panika. Na chvíli si dlouze hleděli do očí a Tomovy slzy se na Billových tvářích mísily se slanými krůpějemi jeho dvojčete.
Bill se je ani nesnažil tlumit. Z toho, co slyšel, mu bylo jasné, že ho to čeká tak jako tak. Měl brutální strach, ale nekladl sebemenší odpor. Věděl, že Tom to udělal proto, že mu chtěl co nejméně ublížit. Kdyby nechal Tobiase – bolestně sevřel oči a znovu je vzápětí otevřel. Cítil v sobě neskutečný vděk… ale ještě neskutečnější strach.
„To – Tomi…“
Dech se mu zrychlil ještě víc a Tom měl pocit, jako by ten hlas patřil někomu úplně jinému. Položil mu obě své dlaně na tváře.
„Billí… Billí, neboj… já… budu se snažit, aby… aby… aby tě to pokud možno nebolelo…“
„ŽÁDNÝ TAKOVÝ!“ zahřměl Tobias ze svého křesla. „Říkal jsem snad, jak to bude silný, ne? Mám ti to zopakovat? Mám ti to na tom chcípákovi předvýst?!“
Zůstal ale v klidu sedět a jen se usmíval pod vousy. Viděl, že jeho zaburácení bohatě stačilo na to, aby je oba k smrti vyděsil ještě víc, než už byli.
„A varuju tě, neprotahuj to, nebo mi dojde trpělivost, a to pak uvidíš, co všecko ta tlama dokáže vydržet!“
Tom bolestně sevřel oči. Věděl, že nemá na vybranou a musí do toho jít. Pokud nechce, aby ten hajzl ublížil Billovi ještě víc, než už mu stačil ublížit. Věděl taky, že Billa nesmí uklidňovat, jinak by taky mohl přilít olej do ohně. Sklonil se tedy k němu a poprvé v životě se dotkl jeho sametových rtů. Jejich chuť kazila slanost od slz a kovová příchuť krve, ale Tom se snažil aspoň takhle, nonverbálně, své dvojče aspoň malinkato uklidnit.
Poznal, že Bill jeho myšlenky pochopil. Dokonce zůstal na chvilku v malém překvapení – Bill své rty trošku pootevřel a polibek mu oplatil. Neodolal a ještě jednou ho co nejněžněji políbil, než dal hlavu pryč, aby to nebylo až moc podezřelé. Co podezřelé – aby si Tobias nemyslel, že si tu pusu dávají už nějak moc dlouho a aby mu nebouchly nervy, což se mohlo velmi snadno stát.
Jemně sjel svými rty Billovi až na krk, který něžně laskal mazlivými polibky a dlaněmi se snažil konejšivě hladit každý centimetr bráškovy kůže tak, aby se přitom pokud možno nedotýkal krvácejících zranění.
Bill se ze všech sil snažil se uklidnit a aspoň trošku uvolnit, aby to Tomovi celé co nejvíce usnadnil. Jenže ať se snažil sebevíc, vůbec mu to nešlo. Zůstal tedy odevzdaně ležet, a když ucítil, jak Tomova klepající se dlaň pomalinku sjíždí do jeho rozkroku a oddaluje mu od sebe nohy, zavřel oči, Hlavně proto, aby Tom neviděl slzy, které se mu i zpod zavřených víček vydraly na povrch. Po spáncích mu stékaly do vlasů, kde zůstaly zářit jako démanty, a když do něj Tom s těžkým srdcem začal po chvíli připravování pronikat, zatnul zuby, jak nejvíc jenom mohl.
Přesto mu neuniklo bolestné vyjeknutí, při kterém se prohnul jako luk. Veškeré Tomovy i jeho pokusy o uklidnění a uvolnění byly náhle ty tam. Napjal se jak struna a z jeho rtů unikaly tiché, ale velmi dobře slyšitelné nářky. Snažil se ze všech sil vyjít Tomovi vstříc, věděl, že Toma to bolí psychicky snad ještě víc, než jeho fyzicky, ale nedokázal to. Čím víc Tom do jeho těla pronikal, tím víc Bill začínal plašit. Byl sice už příliš slabý a vyčerpaný na jakýkoliv fyzický vzdor, ale slzy a žalostné steny zadržet nedokázal. Bolelo ho to, hrozně moc, a když se Tom s odvrácenou hlavou rozpohyboval, křečovitě zatnul prsty do řetězů.
Tobias byl na vrcholu blaha. Věděl, že jestli ty dva chtěl před smrtí vytrestat na maximum, tak to nemohl udělat jinak, aby jejich utrpení dopadlo podle jeho představ. Viděl, jak obě dvojčata trpí, jak je to navzájem mučí. Spokojeně se protáhl, a aniž by si ho ti dva všimli, zvedl se a pomalu přešel až k nim. Považoval jejich účty, to, co jim dlužil z minulosti, za vyrovnané. Už mu zbývalo jedno jediné. Definitivně to ukončit.
I když proces, který jim nařídil, ještě nebyl u konce, ušklíbnul se, a když byl přímo nad nimi, důrazně si odkašlal. Tom v Billovi strnul a s obavami se na něj podíval, a Billův pohled už ani nemohl být smrtelněji vyděšenější, než teď.
„Tak moc vám to spolu sluší… tak doufám, že se vyplněj ty vaše kecy o tom, že budete spolu pořád. Nevím, co se stane, až vás odbouchnu… ale třeba se spolu potkáte i po smrti, když jste došli až na její samotný okraj!“
Zamířil na Toma, a aniž by hnul jedinou brvou, stisknul spoušť.
Ozvala se hlasitá rána a Bill ucítil, jak sebou Tomovo tělo škublo. Tomova ústa se rozevřela, ale výkřik se v nich zaseknul a nikdy hrdlo neopustil. Tom chvilku setrval ve strnulé křeči, než se v ladném oblouku snesl na svého bratra, kterého svým tělem přikryl jako peřinou. Byl mrtvý během několika málo vteřin.
Bill zakřičel, jako dosud nikdy. Hystericky sebou začal škubat a představa, že z těla, které na něm leželo, z těla toho, koho niterně tak moc obdivoval a miloval, jen se mu to bál nahlas kdykoliv říct, vyprchává život, vlastně už vyprchal, ho vedla k naprostému šílenství. Ani si neuvědomil, že si k němu Tobias kleknul. Zjistil to až ve chvíli, kdy ho uchopil za bradu a přiložil mu ke spánku studenou hlaveň.
„Táhni za tím hajzlem… těšilo mě. Hvězdo.„
Ozval se výstřel a i z Billova těla začal vyprchávat život. Netrpěl dlouho, měl to rychle za sebou. A jestli se s Tomem na onom světě potkali nebo ne… to už nikdo neví.
autor: Áďa
betaread: Janule
Přiznávám, že po úvodu jsem si přečetla jenom kousek konce, abych věděla, jestli to kluci přežijí a kdy jsem viděla, co jsem viděla, rychle to zavírám…
Omlouvám se, ale když umřou, tak to číst prostě nemůžu…
Já už jsem na tyhle sadismy zlé tety Ádi stará, z jedné povídky mám dodnes noční můry xD
Ehm…no comment…"totálně vyděšená petá od PC"
povídka byla napsaná krásně, ale její obsah byl dosti brutální… i přes to jsem si to ale přečetla a rozhodně toho nelituju… bylo mi jich hrozně moc líto, obou dvou… ale zase je dobře, že aspoň umřeli společně…
Myslím, že každá povídka nemusí mít HE.
Áďo, že ty ses nechala inspirovat "Čachtickým pánem", co? Přiznám se, že mně se to líbilo, příběh je sice velmi krutý a že si to teda kluci "vybrali", ale napsaný je pěkně.
neeeee, bylo to dobrý! Akorád je mi líto dvojčátek a navíc, newim proč, ale u věty : Poslední dvě slova vykřikl tak mocně, až se chvíli nesla ozvěnou, a Billovi se z tváře vytratily poslední zbytečky barvy…jsem se začala smát, zejména u "zbytečky barvy" xD Mimochodem, moc pěknej dáreček k vánocům…teď si radši nic přát nebudu xD
Ale jen klidně víc takových dárků… 🙂
Áďo, ty seš prostě King… no já nemám slov. Chcípám tady z toho. Geniální nápad s tím sexem, vyslyšela jsi moje prosby. Čtu to a říkám si to v hlavě a bingo, o pár řádků níž mě čeká překvapení! 😀 Já jsem sadista, takže z toho psychickou újmu nemám. 😀 Prvotřídní. 😉
děkuju za komentíky, tak to jsem ráda, že i přes dramatický obsah se to dalo číst 🙂 ne, ale já vážně měla docela morbidní náladu a potřebovala jsem si to někde vybít. nehledě na to, že u většiny čtenářů už jsem stejně zafixovaná jako sadista, a poslední dobou jsem psala moc "jemně" nebo jak to říct… tak tady bylo pro změnu trošku víc morbidity a ted zas bude klid, dokud mě něco nenapadne. což bohužel asi nějakou dobu potrvá, nějak jsem ted bez inspirace i vůči rozepsaným povídkám 🙁
[4]: nene, Čachtický pán byl u mě objeven až v momentu, kdy už tohle bylo dávno odeslané Jaňuli 🙂
[8]: Já vím, Áďo, tím Čachtickým pánem jsem chtěla spíš naznačit, že tato povídka je prostě skvělá. Mně se tyto hororové příběhy děsně líbí, víš? Takže jsem ráda, že jsi jednou z takových autorek. Budu se muset mrknout do archivu, co tam skrýváš.
Prý sadista, ty, taková něžná duše? Jak si může někdo něco takového vůbec myslet, že? :))))
[9]: tak nějak 🙂 no v archivu najdeš plno věcí, od pozitivních přes ještě horší 😀 pokud chceš něco opravdu morbidního, doporučuju vícedílku "Prosím… ne!" a "Chaos v duši". to je moje úplně první vícedílná povídka a jedna z prvních vůbec, a mám pocit, že at napíšu cokoliv, tak Chaosu se nic nevyrovná. mám prostě k němu takovej specifickej vztah… tak snad se ti tam něco bude líbit 🙂
[10]: A kam ti pak mám napsat koment? K těm povídkám přímo, i když už nejsou aktuální? Ale jasně, pokud tam za par dní mrkneš, určitě tam můj komentář najdeš – pokud tě teda bude zajímat. Děkuji za to, žes mě nasměrovala, já si hned tu první otevřu. Jééé, ale já se opravdu teď těším… Díky moc!♥
umh…wooow žrala sem každé slovo
[11]: klidně pod kapitoly, jako dycky, já tam jednou za čas vzpomínkově mrknu… nebo přímo na mail, jestli chceš 😀 snad se ti to bude líbit 🙂
[9]: Ondi, jestli chceš něco sadistického, tak si otevři od Ádi "Za štěstí zaplatíš"…té se nic nevyrovná.
[14]: fakt? 😀 nj… spolupráce s Bitter je dycky něco 🙂
[13]: Tak mail neznám, takže budu psát pod kapitoly. Díky moc!♥♥♥ Líbit se mi to určitě bude, mám takový styl povídek ráda!♥
[14]: Jéé, tak vážně nevím, čím začít. Jo: 1."Prosím…ne!", pak zkusím "Za štěstí zaplatíš" a "Chaos" si nechám jako tu třešničku.
Holky děkuju. Ja se tady culím na PC a hrozně se už těším.
nevim co mám napsat snad jen to že sem u toho brečela jak želva a že je to moc krásně sepsaný ikdyž hodně smutný ale krásný
MEIN GOTT!!! xDDD ^^ Áďa ma zase zakillovala aj keď teda musím povedať že ja na tieto morbidity niesom zvyknutá ja skôr čítam tie veselšie veci ale povedala som si že poviedku od Ádi si jednoducho prečítať musím aj keby som mala skončiť v blázinci xDDD Áďi super poviedka mohla by si písať aj veselšie veci ako napr. "Malé ázijské dobrodružství" to ma rozkopalo úplne najviac xDDD
Takže celkovo hodnotim známkou od jedna do desať na 483! xDDD
Smekám…konečně zase něco jiného :)) Líbilo se mi to!
nápad genialny, sprasovane tiez a pribeh deto. neviem to vysvetlit nemám poteebu ublizovať ale tento typ povedok ma pritahuje. Teším sa na daľčiu tvou tvorbu.
tedy… nevím, co říct, docela jsem z toho naměkko víc, než vajíčko 🙂
jsem moc ráda, že i přes krutost tématu se vám to líbilo.
[18]: neboj, píšu dle nálady, ale veselejší věci jsou také ve scénáři, ale musí mi k tomu nahrát situace.
[20]: děkuji za pochvalu. ani já nemám potřebu nikomu ubližovat, ani být zlá, ale právě i mě přitahujou podobně zaměřené povídky, a navíc nemám zrovna nejjednodušší období, takže mně povídky slouží svým způsobem i jako hromosvod. takže když mám třeba mumraj v práci, tak si pak ulevím radši tím, že virtuálně ztrestám twinsátka, než abych byla hnusná na lidi kolem sebe nebo to šla zapít 🙂
[21]: jednu by som mala: Tokio Hotel v Tokyu xDDD
Hej sry,ale tohle je fakt moc krutý…Jako je to fakt asi povedenej příběh,ale na to doopravdy nemám žaludek..Nemám ráda takový sadistický povídky..,Tohle je už moc brrr…
Mistrovské dílo.To bylo tak emocionálně silný……já…nemám slov.je mi jich moc líto…muselo to být šílený..:´(
Tyyyy vole… Obdivuju tě… Jak na tohle můžeš mít žaludek? Já bych to ani nedokázala napsat,vlastně se i divim,že jsem to dočetla.. :'(
.Beru že kdyby tady byly jen pozitivní,zamilovaný povídky,tak by to bylo moc jednotvárný…ale ne,vraždy prosím ne!!!