autor: Sch-Rei
U Billa
Došli jsme v pohodě ke mně domů. Celou cestu jsme šli mlčky. Zavedl jsem Toma ke mně do obýváku.
„Tak, Tome,“ začal jsem. „Nemáš hlad? Žízeň?“ usmál jsem se na něj, a i když jen hraně, tak mi úsměv opětoval.
„Ne, děkuji,“ řekl potišej, a zakroutil nesouhlasně hlavou. Pokrčil jsem rameny.
„Jak myslíš,“ kývl jsem, a přisedl jsem si blíž k němu. Znejistěl, poznal jsem to. Sklopil pohled do země, a nervózně si pohrával s lemem od trička. Usmál jsem se nad tím, a přisedl jsem si blíž. Zvedl jsem mu za bradu pohled ke mně. Skousnul si ret, a jazykem si přejel po piercu ve spodním rtu. Pousmál jsem se, a vpil jsem se mu do rtů. Ochotně spolupracoval, a tak jsem mu do úst vplul i jazykem. Když se mi tak oddává, na co čekat? Pomyslel jsem si, a rukou jsem mu vjel pod tričko. Začal jsem mu přejíždět dlaní po bříšku, a pomalu jsem ho pokládal na záda. Kousek se ode mě odtáhl, a podíval se na mě. Zašeptal: „B-Bille, Já… Vždyť…“ Jen jsem se pousmál, a položil jsem mu na rty ukazováček.
„Tichoučko, slova teď nehrají roli,“ zašeptal jsem, a opět jsem se mu vpil do rtů. Svlékl jsem mu pomalinku tričko, a odhodil jsem ho nějak do tmy pokoje. To samé jsem udělal i se svým tričkem. Vydechl mi do úst. Pousmál jsem se, a začal jsem mu rozepínat i kalhoty. Zase se odtáhl. V jeho očích byla vidět nejistota, možná… strach?
„Bille, to nejde,“ zašeptal, a zakroutil hlavou.
„Proč by to nešlo?“ zamrkal jsem na něj.
„Jsme bráchové, a navíc já jsem…“ odmlčel se, a skousl si ret. Došlo mi to v ten moment. Pousmál jsem se.
„Neboj, já… pomůžu ti. Nemusíš se ničeho bát,“ šeptl jsem, a důvěryhodně jsem se usmál. Zaváhal, ale nakonec přikývl, a tak jsem se mu opět vpil dravě do rtů.
Rozepl jsem mu kalhoty, a zároveň s boxerkami jsem mu je stáhl. Pootevřel jsem oči. Trošku zrudl. Usmál jsem se do polibku, a začal jsem si rozepínat pásek, a následovně jsem si stáhl kalhoty taktéž i s boxerkama. Zavrtěl jsem se, a roztáhl mu nohy od sebe. Pomalu jsem do něj přirazil. Zaklonil prudce hlavu, a hlasitě zavzdychal. Pousmál jsem se, a začal jsem ho líbat na krku. Zaťal ruce v pěst.
„Dobrý?“ šeptl jsem. Jenom něco zakňučel, vypadalo to, že ho to… eh, bolí.
„To přejde, uvidíš,“ opět jsem šeptl, a pomalu jsem se v něm rozpohyboval. Pokračoval jsem v činnosti na jeho krku. Zase něco zakňučel, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, a postupně jsem začal zrychlovat. Zaklonil jsem hlavu, a zavzdychal jsem. Líbilo se mi to. Moc. Párkrát jsem tvrději přirazil. Podíval jsem se na něj. Měl zavřené oči, a křečovitý výraz v obličeji. I přes zavřená víčka, mu vytékalo pár slz. Skousnul jsem si ret, a pomalu z něj vyšel. Kurva, co dělám? Chtěl jsem si užít, hm? Zanadával jsem si v duchu sám sobě, ale místo toho, abych pokračoval, jsem si vedle něj sedl, a přivinul jsem si ho k sobě. Schoulil se ke mně.
„Promiň,“ pípl jsem, a pohladil jsem ho po tváři. Jenom mlčky přikývl, a začal si utírat slzy.
„Vím, jak se cítíš,“ šeptl jsem. Vyvolalo to ve mně vzpomínku na můj první sex, kdy jsem byl na jeho pozici. Nebylo to nic příjemného, a nebylo to ani podruhé ani potřetí lepší. Ovšem, časem se mi to zalíbilo, a našel jsem si v tomhle zálibu. Jsem pro většinu kluků z okolí jen děvka. Luxusní děvka na jednu noc, ale také za celkem pěkné peníze – pro mě pochopitelně.
„Vážně?“ šeptl trošku roztřepaným hlasem.
„Jistě, i já jsem to kdysi zažil poprvé,“ pousmál jsem se, a začal jsem ho hladit po zádech. Nastalo ticho.
„Bille?“ šeptl do hrobového ticha.
„Hm?“ odpověděl jsem jen zamyšleným zamručením.
„Proč jsi teď na mě tak hodný?“ zašeptal. Naklonil jsem do strany hlavu. Vlastně, nad touhle otázkou jsem i teď uvažoval. Proč? Chtěl jsem si užít, ale teď jsem udělal tohle. Proč? Proč? Proč jsem tě jen bezlítostně neošukal, a nevyhodil ven? Proč? Možná to bude tím, že si začínám uvědomovat to pouto, které nás spolu spojuje. Bratrství? Brácha… Někdo, koho jsem posledních pár let postrádal. Někdo, koho jsem potřeboval. Rodiče nebývávali moc doma, a já jsem musel být jen se starou služkou. Neměl jsem nikoho, s kým bych se dělil o různé hračky, s kým bych se hádal o sladkosti, s kým bych prožil dětství. Byl jsem sám. Dlouho jsem byl sám. Povzdechnul jsem si.
„Bille? Slyšíš? Vnímáš?“ trošku mě požďuchnul. Probral jsem se z toho kómatu.
„Promiň, jen jsem se trošku zamyslel,“ odvětil jsem, a oblízl jsem si suché rty.
autor: Sch-Rei
betaread: Janule
Já tohle rozdělení rolí nemám ráda, takže přiznávám, že povídka pro mě asi nebude to pravé ořechové…
Ale tenhle díl se mi nakonec líbil, jako by se v Billovi něco pohnulo a to jeho ledové srdce malinko roztálo…asi pod náporem Tomova tepla =)♥
Doufám, že to byl začátek Billova lepšího já =)
Já musím souhlasit s Jančou, taky tohle nemám moc ráda, jedině, že by se ty role otočily =D…, to by bylo úžasné, ale musím říct, že tohle je jedna s povídek, kde mi to zase až tak nevadí xD. Jinak tenhle dílek byl dokonalej, když je teďka Bill hodnější, tak se mi to líbí. Hned, jak jsem dočetla tenhle dílek, tak jsem řekla:,,Jůůůů." =D Těším se na další dílek =)
z povídek*
Mně se naopak líbí, že se našla i autorka, která ukazuje takového Billa! Tím vůdčím je určitě on…
No, Bille, tady jenom tvé "promiň" nestačí, ne mně. Tommymu ano, ale mě jsi nepřesvědčil. Lítost z tebe necítím, spíš špatné svědomí.
Uvidíme, zda tě Tommy změní nebo co s tebou autorka vlastně zamýšlí.♥